Israha

King of the Monsters bude pro běžného diváka jen dalším obřím, natrikovaným blockbusterem, který se od řady jiných bude lišit snad jen tím, že vynechává humor a nadsázku, a sází na staromilsky působící pochmurnou serióznost. Takže z tohoto úhlu pohledu vlastně rozumím rozpačitým reakcím. Že má někdo problém s tím, když film, mezi jehož základní a explicitně zmiňované motivy patří insignifikantnost lidstva ve srovnání s obřími netvory, potažmo Zemí jako celkem, nemá silné lidské postavy, tomu už rozumím méně...ale naprosto rozumím tomu, co chtěl Dougherty svým pojetím filmu říct. Nic. Zhola nic. Položil se do role obtloustlého chlapečka v nerdovském tričku, který právě od rodičů dostal prachy na všechny své vysněné kaiju hračky, koupil si je a konečně si s nimi může pohrát dle vlastní fantazie. A všem těm, kteří kdy alespoň částečně měli podobné sny, tyto své fantazie ukázal. Fanservis jak hovado a splněný sen všech, co žerou japonské kaiju filmy a představovali si, jak by mohly vypadat natočené za velké prachy v hollywoodských studiích. Takhle, přesně takhle. Nic víc v tom není. Hodně monster, hodně easter eggů, apokalyptická atmosféra, banální zápletka opřená o jednoduchý scénář. Prostě "jen" monster movie, bez snahy o přidanou hodnotu či inovaci. Pravdou je, že osobitostí se Dougherty nevyrovná Edwardsowi, Vogt-Robertsovi ani Del Torovi, ale veškerou tou monumentální pompézností v takřka dokonalém CGI provedení pochyby stejně sfoukne stranou. Watanabe, Farmiga, Dance a ostatní jsou nedůležití, hlavními hvězdami jsou Godzilla a Ghidorah. A ti podávají jedny z nejlepších výkonů své kariéry, Ghidorah dokonce ten úplně nejlepší.

Mírné zklamání. Hlavní problém je, že Monster Planet zcela rezignuje na to, fungovat jako samostatný film, a zcela se podřizuje pozici prvního dílu trilogie. Představí se postavy a naťuknou jejich charaktery a motivace, objasní se fungování univerza a zmíní se události, předcházející ději filmu; pak se chvíli řeční a nepříliš úspěšně buduje napětí...a pak je po docela slušné, ale krátké akci konec v podobě cliffhangeru. Ve výsledku jsme se toho o světě anime Godzilly docela dost dozvěděli, ale nic moc jsme z něj neviděli. A pocit celosvětové kaiju apokalypsy a ústupu lidstva ze scény je cítit jen ve vynikajícím prologu (ten byl s těmi camey různých méně známých monster pro fanouška hotovým pošušňáním...Kamacuras! Orga! Dogora! Dagahra!), ve zbytku sledujeme jen osobní příběhy hrstky povětšinou anonymních postav a o globálním kataklysmatu a jeho následcích se jen mluví, ale skoro nic z něj nevidíme. Chápu, že víc toho bude v druhém a třetím díle, ale jestliže se rozhodli vydávat je s odstupem a ne jako celek, tak každý díl musí fungovat i sám o sobě, což u Monster Planet ne vždy platí. Ale totální kritika není na místě. Sci-fi a postapo prvky jsou v kombinaci s kaiju žánrem svěžím větrem, hodně mě bavilo to podrobné pitvání se v biologii Godzilly, když už v druhé části filmu došlo na akci, tak byla převážně dost zábavná (i když lepší byly paradoxně šarvátky s menšími létajícími obludami, než ostřelování Godzilly), a Godzilla sám je velmi důstojným zástupcem svého druhu. Jednoznačně nesoucí atributy, které ho dělají...no, inu, Godzillou; ale přitom neochuzen o pár dost nápaditých novinek. Pravověrné, kteří se vyhli spoilerům, asi trochu šokuje jedna scéna těsně před koncem (v negativním slova smyslu), aby pak vzápětí přišel šok přesně opačný. Řeknu jen tolik, že tenhle Godzilla je na nejlepší cestě stát se jednou těch ikonických inkarnací sebe sama. Snad kolem sebe v pokračování Monster Planet bude mít i celkově lepší film. Protože tento má sice daleko do propadáku, ale nijak převratný také není, a shlédnutí znova bude dávat smysl jen v kompletu s dalšími díly.

Naprosto ukázkový případ "syndromu druhého dílu trilogie". Jinými slovy - na konci filmu jsme tam, kde jsme byli na začátku, pouze s trochu rozšířenými vědomostmi o světě okolo a trochu protříděným ansámblem postav. Což by ale samo o sobě nemusel být až takový nedostatek, pokud by nedůležitost dění byla vyvážena zábavností...nicméně to se převážně taky neděje. První polovina stopáže byla i pro mě, skalního fanouška všeho, co souvisí s Godzillou, na hranici udržení pozornosti a nebýt zvědavosti, co se bude dít dál, a geekovského nimrání se v detailech (nakonec celkem slušně promakaného) světa, asi bych to vypnul. Nedovedu si představit, jak to potom musí vnímat divák, který o japonských kaiju nemá hlubší přehled a je tím pádem celou dobu topen v nejasných a nekonkrétních konverzacích, které mnohé naznačí, ale nic pořádně neobjasní. Druhá část, někdy od doby, kdy se začne vysvětlovat záhada Mechagodzilla City, a dojde i na nějakou tu akci a konflikty, už je podstatně zábavnější a místy správně apokalyptická, nicméně nepěkná animace a především HODNĚ zanedbaný rozvoj charakterů nadšení zase trochu mírní. A pak to skončí, tentokrát už se ani nedočkáme cliffhangeru a víceméně jediné, co navnadí na třetí a finální díl, jsou opatrné teasery na to, že se za Godzillou přijdou podívat i další staří monstrózní známí (což ale zase divák bez trochu podrobnějším přehledu v mytologii Godzilly hůře pochytí). No zkrátka a dobře - jednička horko těžko obstála jako samostatný film, ale v rámci úvodu do trilogie splnila účel; tohle samostatně OPĚT nefunguje, a krom několika drobností ani nijak nepomáhá rozvoji celkového příběhu. Objektivně tak na dvě hvězdy a to ještě sotva, tu třetí si přidají kaiju fans, kteří si ty četné chvíle nudy mohou zpříjemnit přehrabováním se v narážkách, náznacích a variacích na klasická témata a charaktery, které mají rádi. Ale film to dobrý není, peklužel...což mrzí dvojnásob, když se znovu vrátíme ke konstatování,že tento nový, klasicky a zároveň svěže pojatý svět Godzilly je detailně vyladěný a možnosti na jeho zužitkování je celá řada.

Tenhle film přišel zkrátka příliš brzy a příliš narychlo. Zůstala mu sice síla němé působivosti černobílých destrukčních scén a velmi dobře nasnímaný, animalistický souboj Godzilly s druhým monstrem, Anguirusem; leč vše ostatní, co činilo z původního Gojiry nadčasovou podívanou, zde chybí. Pokus o "dalšího Serizawu" v podobě letce Kobayashiho coby tragické postavy nevyšel, zápletka o tom, že kvůli Godzillovi musí jedna z hlavních postav posunout svatbu, je poněkud úsměvná, a především vyšuměla značná část pochmurné apokalyptičnosti, kterou předešlý díl doslova kypěl (i díky signifikantně chudšímu rozpočtu, viditelně). Godzilla zde vypadá pohuble, a už není nezastavitelná síla přírody, kterou jsme neuvážlivě probudili a která nejde zastavit. Už je z něj jen obří zvíře, které lze odlákat světýlky a zasypat ho lavinou, a tím se ho zbavit. Navíc film jako takový má problémy s tempem, vrchol v podobě masakru v Ósace přijde cca ve 2/3 stopáže, a zbytek už je jen řečnění a antiklimaktický, přehnaně natahovaný finální souboj bez gradace. Plusem budiž alespoň to, že japonská verze je aspoň koherentní, naproti tomu americký "Gigantis the Fire Monster" je sestříhaný tak prapodivně, že místy vůbec nedává smysl. Není se divit, že po mamutím úspěchu Gojiry zaznamenal tento sequel naopak propad, a Král monster tak skončil na sedm let (obrazně i doslova) u ledu. Godzilla Raids Again je totiž po všech stránkách nanejvýš průměrným kaiju filmem.

Invasion of the Astro-Monster aneb poprvé v historii není film, ve kterém účinkuje Godzilla, v prvé řadě katastrofickým kaiju spektáklem, a monstra samotná se v něm ocitají až na vedlejší koleji. V tomto šedesátkovém japonském bijáku jsou kaiju už jakousi "běžnou" součástí fiktivního světa a dějový oblouk se kolem nich netočí, pouze je využívá jako jedny z prostředků svého progresu. Centrální fokus je zde na klasickou invazní sci-fi epiku, která už dnešním úhlem pohledu působí poněkud banálně, ale Ishiro Honda také tentokrát (a opět s omezeným rozpočtem a tudíž skromnějšími trikovými sekvencemi), i když si zase neodpustil rozpustilé blbnutí ve scénách s monstry, zvládá filmu vtisknout charakteristický feeling dobového blockbusteru, a i přes poměrně strohou výpravu vytváří efekt jakéhosi kovového chladu, neklidu a tísně, čímž krásně evokuje pointu příběhu o setkání s neznámým nepřátelským životem v hlubinách vesmíru. A výsledkem je pak film, který, byť lákaje na další bláznivou kaiju rubačku, velmi dobře funguje i s velmi limitovanou stopáží scén se samotnými monstry, a díky přítomnosti amerického herce v jedné z hlavních rolí se stává o něco stravitelnějším i pro běžného západního diváka.

Šíleně, ale fakt šíleně jsem se těšil...a nakonec mírné zklamání. Nejslabší film z MonsterVerse, godzillovižel. A ironické je, že tento můj názor plyne z myšlenky Adama Wingarda, který konečnou verzi filmu co nejvíce sestříhal, aby dal vyniknout tempu a akci - což, když to takto napíšete, by snad u kaiju filmu měl být ten jediný správný postup. Jenže není, protože epická konfrontace dvou nejslavnějších filmových obřích monster pak sice disponuje megalomansky nasnímanou, nápaditou a dokonale vyrenderovanou digitální akcí, pamatuje na fanservis pro skalní a elegantně redukuje povětšinou nezajímavé lidské postavy do role prostředníků k zajištění konfrontace obou nestvůr - jenže vše za cenu ztráty velkoleposti. Tam, kde Dougherty v King of the Monsters a Edwards v G14 dokázali přenést na diváka katastrofický pocit globálního ohrožení přírodními silami, jejichž mytologie je obsáhlá a miliony let stará, předkládá Wingard na sílu přímočarý, osekaný příběh o tom, jak si jde Kong do středu Země vyzvednout sekyrku a Godzilla má spadeno na jistou korporaci, která si potajmu vyrábí jeho robotického klona. A celkově toto dění dohromady zajímá asi několik desítek lidí, kteří žijí v podivném prostorovém vakuu, odděleném od zbytku světa. O žádné "starodavné válce mezi druhy" či "světu, potřebujícím Konga, protože Godzilla ubližuje lidem a neví se proč" to není. Tyto aspekty se nejspíš ztratily právě při stříhání. Mrzí mě to, ale GvK je prvním MonsterVerse filmem, kterému plných 5 hvězd dát nemůžu...i když jsem se při sledování zase výborně bavil.

Dost rozporuplná záležitost, která pobaví cynickou pointou a trefným sekáním do neduhů Generace Z, ale nezvládá toto vše zaobalit do patřičně záživného a strhujícího hávu. Jako slasher to v podstatě nefunguje a to do té úrovně, že bych se i hádal o subžánrovém zařazení (je to spíš thriller s pár slasherovými prvky) a záměr plošně se vysmát "zetkařům" a jejich životnímu stylu vede k nutnosti přetrpět opakované výlevy skupiny postav, které by dnes Lou Fanánek Hagen mohl vesele použít na reedici obalu k desce "Soubor kreténů". A to vás prostě kdovíjak zajímat nebude, chcete tajemno, napětí (dobře, to tu místy je, ať nežeru) a možná i nějakou tu brutalitu (zde se šetřilo hodně), na sledování trapných půtek vyhoukané omladiny jsou tu reality shows. Ale neříkám, coby takový ten moderní "whodunnit?" thriller to občas špatné nebylo, scénář i režie by nakonec mohla být mnohem horší. Tak 5/10.

Halloween 2018 aneb "Když chceš prostě jen slasher". V bodycountu, krvavosti a tempu plynutí děje poplatný dnešní době, ale jinak přísně se držící mantinelů, které jeho čtyřicet let starý předchůdce pomáhal nadefinovat. Snahám o dekonstrukci subžánru se vysmívající, psychologizaci zla odmítající oldschoolová vyvražďovačka, která přesně trefila poměr parafrázování originálu a šetrně pojatých inovací, aby na jednu stranu svůj předobraz neshodila, ale aby na stranu druhou nepůsobila zastydle a zastarale. Tomuhle návratu jednoho ikonického filmového zabijáka v podstatě nelze nic zásadního vytknout, možná až nečekaný kasovní úspěch je více než zasloužený.

Totální trip. Thajská děcka zde několik minut v kuse tančí nějaký tanec svatého Víta, lupič střelí asi 10letého protagonistu zblízka pistolí do ksichtu, podvyživené holohlavé dítě lítá po přírodě a furt jen huláká "HANUMAAAAAAN!!!", dva automobiloví závodníci se pořád řehtají jak zfetovaní a předvádějí výstupy, které jakoby vypadly z estrádního programu Petra Novotného, Hanuman (který vypadá jak obří chodící soška nějakého bůžka) se na duhovém pozadí vykecává se sluníčkem, které má podobu buclatého asijského strýčka (!!!), dekapitovaná monstra s pahýly krků pobíhají tam a zpět jak slepice na dvorku, Hanuman přelomí zločinci páteř stromem a nechá ho umírat, nebo strhne nepřátelské potvoře kůži a maso z hlavy až na kost...a tohle má být jako dobrodružné scifíčko pro děti a mládež. Tsuburaya Productions asi ani dodnes nechápou, k čemu to propůjčili svůj trademark v podobě Ultramanů (kteří zde mají jen epizodní, druhotně významnou roli). Pochopitelné asi jen na DMTčku, za střízliva jsem celých 100 minut nevěřícně civěl na to, co se v tom filmu děje. Bizár, naprostý...ale fakt jen bizarní, rozhodně ne zábavný.

Marshall je horším režisérem než Del Toro, a proto je také jeho Hellboy horším filmem, než Hellboyové od Guillerma, o tom není pochyb. Ale i tak vcelku nechápu ty katarakty hejtů, co se vyrojily, protože v kontextu zkouknutí finálního traileru a znalosti Marshallovy filmografie bylo zcela evidentní, že nic jiného, než pokleslou zábavu pro okrajové publikum od nového Hellboye čekat nelze. Osobně s tímto filmem mám jen dva výraznější problémy. Prvním je vizuální neatraktivita ve spojení s mnohdy výrazně čnícími projevy nižšího rozpočtu (což Marshall vždy docela solidně uměl skrývat, ale tentokrát se mu to nějak rozpustilo pod rukama), druhým rejžova neschopnost navodit pocit epičnosti a osudovosti. Ve finále jsem dostal něco, co mi ze všeho nejvíc připomnělo Wirkolova Jeníčka a Mařenku - tedy přepáleně krvavou, absurdně nadsazenou béčkovou magořinu, která si povětšinou sebe sama uvědomuje, ale v momentech, kdy se zkouší tvářit vznosněji, začíná klopýtat. A nebudu lhát - to mi k radosti více méně stačí. Krev stříká, Harbour pod maskou Hellboye suše hláškuje, na plátně se promenádujou nádherně bizarní stvůry (ta démoní apokalypsa v Londýně!!! Mňam!) a tempo děje se po celé dvě hodiny v podstatě nezastaví. Jen trochu škoda rutinní a hůře nasnímané akce.