Israha

Ciarán Foy se stále nevymanil z neustupujícího stínu geniální Citadely, ale tímto filmem ukázal, že řemeslně slušný, ale poměrně rutinérský sequel Sinister byla spíše nešťastná náhoda. I když...on ani ten Eli není natočený kdovíjak úžasně, a zejména na poli dospělých herců dost drhne (ti dětští jsou naopak překvapivě docela fajn), nicméně Foy velmi rafinovaně míchá se subžánrovými kartami, otáčí směřování děje a nachytává diváka, a přitom se velmi soustředěně drží předem daného konceptu, který si vytýčil, a nenechá si ho rozjet pod rukama. Eli tak začne jako rodinné drama, pak se překlopí do jakéhosi lékařského polo-exploitation a když vyskočí duchařské elementy, možná si řeknete, že se to trochu čekat dalo...načež Foy vytáhne ještě jeden žánrový zvrat, na který sice v průběhu filmu nenápadně poukazuje, ale nebojím se říct, že tak 8 z 10 sledujících ho předem neodhadne. Eli tak sice není v žádném ze svých dějství nikterak originální (a hlavně ty duchařské pasáže jsou občas hoooodně unavené a okoukané), ale onou promyšlenou subžánrovou syntézou se nakonec originálním stává. Za tu odvahu vymanit se ze škatulek a sevřenost a ukočírovanost výsledného produktu dávám výrazný palec nahoru.

První případ v celé ultramanské franšíze, kdy je spin-off film lepší seriálu, ke kterému je přidružen. Toto nehovoří až tak výrazně ve prospěch tohoto snímku, který je zase jen mnohokrát viděnou rutinou, která sází na velkolepý efekt crossoveru dějových linií více různých UItramanů a přítomnost dalšího, nového, (ne až tak) extranebezpečného kaiju (který je nadesignován hezky, ale při vymýšlení jeho jména to asi nechali na tříletém vnoučkovi šéfa týmu...Snake Darkness, really?). Spíš je to dokumentace faktu, jak špatná byla série Ultraman R/B sama o sobě. Film "Crystal of Bonds" dělá dobře aspoň to, že v propagaci rodinných hodnot ustupuje od přehrávaných pitvořivých projevů ústřední famílie, kterými neskutečně trpěla přidružená série, a vcelku dobře představuje nového rekurentního padoucha pro současný Ultraverse. Solidní, na to, jaká bída bylo těch 25 epizod, které tomuto filmu předcházely.

King of the Monsters bude pro běžného diváka jen dalším obřím, natrikovaným blockbusterem, který se od řady jiných bude lišit snad jen tím, že vynechává humor a nadsázku, a sází na staromilsky působící pochmurnou serióznost. Takže z tohoto úhlu pohledu vlastně rozumím rozpačitým reakcím. Že má někdo problém s tím, když film, mezi jehož základní a explicitně zmiňované motivy patří insignifikantnost lidstva ve srovnání s obřími netvory, potažmo Zemí jako celkem, nemá silné lidské postavy, tomu už rozumím méně...ale naprosto rozumím tomu, co chtěl Dougherty svým pojetím filmu říct. Nic. Zhola nic. Položil se do role obtloustlého chlapečka v nerdovském tričku, který právě od rodičů dostal prachy na všechny své vysněné kaiju hračky, koupil si je a konečně si s nimi může pohrát dle vlastní fantazie. A všem těm, kteří kdy alespoň částečně měli podobné sny, tyto své fantazie ukázal. Fanservis jak hovado a splněný sen všech, co žerou japonské kaiju filmy a představovali si, jak by mohly vypadat natočené za velké prachy v hollywoodských studiích. Takhle, přesně takhle. Nic víc v tom není. Hodně monster, hodně easter eggů, apokalyptická atmosféra, banální zápletka opřená o jednoduchý scénář. Prostě "jen" monster movie, bez snahy o přidanou hodnotu či inovaci. Pravdou je, že osobitostí se Dougherty nevyrovná Edwardsowi, Vogt-Robertsovi ani Del Torovi, ale veškerou tou monumentální pompézností v takřka dokonalém CGI provedení pochyby stejně sfoukne stranou. Watanabe, Farmiga, Dance a ostatní jsou nedůležití, hlavními hvězdami jsou Godzilla a Ghidorah. A ti podávají jedny z nejlepších výkonů své kariéry, Ghidorah dokonce ten úplně nejlepší.

Marshall je horším režisérem než Del Toro, a proto je také jeho Hellboy horším filmem, než Hellboyové od Guillerma, o tom není pochyb. Ale i tak vcelku nechápu ty katarakty hejtů, co se vyrojily, protože v kontextu zkouknutí finálního traileru a znalosti Marshallovy filmografie bylo zcela evidentní, že nic jiného, než pokleslou zábavu pro okrajové publikum od nového Hellboye čekat nelze. Osobně s tímto filmem mám jen dva výraznější problémy. Prvním je vizuální neatraktivita ve spojení s mnohdy výrazně čnícími projevy nižšího rozpočtu (což Marshall vždy docela solidně uměl skrývat, ale tentokrát se mu to nějak rozpustilo pod rukama), druhým rejžova neschopnost navodit pocit epičnosti a osudovosti. Ve finále jsem dostal něco, co mi ze všeho nejvíc připomnělo Wirkolova Jeníčka a Mařenku - tedy přepáleně krvavou, absurdně nadsazenou béčkovou magořinu, která si povětšinou sebe sama uvědomuje, ale v momentech, kdy se zkouší tvářit vznosněji, začíná klopýtat. A nebudu lhát - to mi k radosti více méně stačí. Krev stříká, Harbour pod maskou Hellboye suše hláškuje, na plátně se promenádujou nádherně bizarní stvůry (ta démoní apokalypsa v Londýně!!! Mňam!) a tempo děje se po celé dvě hodiny v podstatě nezastaví. Jen trochu škoda rutinní a hůře nasnímané akce.

Je to možná nepředstavitelné, ale po zhlédnutí The Coming Race si člověk uvědomí, jak bylo první Iron Sky ve vší své absurditě uměřeným a pohromadě držícím filmem. Tady se na nějakou pevnou dějovou kostru a sofistikovanější satiru zcela rezignuje a Vuorensola to do diváka pálí all-in v Sharknado stylu, tzn. dělá si prdel ze všeho a ze všech, a scénář mu slouží jen jako lineární pojítko mezi jednotlivými humornými pasážemi. Totálně přehnaná magořina, která ale (stejně jako jednička) disponuje téměř áčkovým vizuálem a precizním balancováním na hraně sebeparodie a absolutní trapnosti. V jedné chvíli se to se zlomyslným úšklebkem strefuje do nešvarů moderní doby, jako jsou konspirační teorie, závislost na technologiích či sociální sítě, a pak dojde na wrestling akčního hrdiny s trojicí raptorů a akční naháněčku, kdy protagonisté prchají před reptiliánskými verzemi papeže a Bin Ládina v povozu, taženém triceratopsem, zatímco se na ně valí hroutící se umělé slunce. Totální grindhouse (i když nikterak brutální a násilný), který se ani nijak zvlášť nepokouší to skrývat. Každému to nesedne, ale milovníci pokleslé zábavy, která umí ukázat chytrost, ale ve většině případů je záměrně dementní, budou nadšeni.

Řemeslně slušný pavoučí horror, který sází výhradně na tísnivou arachnofobickou atmosféru, a zcela se distancuje od pokleslých "creature feature" stylizací, a nutno říct, že v tomto ohledu docela boduje. Poctivě ručně dělaný model pavouka, velkého asi jako kočka, působí nepříjemně a zároveň dostatečně realisticky, a i když s ním protagonisti nejsou vysloveně izolováni od okolí bez možnosti úniku, scénář mu je docela dobře přihrává do cesty. Nicméně problém je, že tato linie zaujímá ve filmu až druhé místo, v prvé řadě jde o rodinné trable matky samoživitelky, která má co dělat se sebou, svými traumaty a závislostmi, a sotva tak zvládá své dvě děti. Tyto konflikty jsou rozehrány na naprosto banální a xkrát viděnou notu a okolo většiny postav staví neproniknutelný "plot armor", takže víceméně odpadá napětí a obavy o jejich osud. V tomto ohledu naprostá rutina, která nedovolí jít s hodnocením výše, byť potenciál tu byl.

Aja se po několikaleté pauze k horrorům nevrátil ve stylu, na který jsme od něj byli zvyklí. Crawl není krví nasáklá odpornost pro gorehoundy, ale ve své podstatě středoproudý nature amok horror, na který v dnešní době, kdy jsou horrory v kině trendy záležitostí, půjdou zástupy jakože fanoušků žánru, kteří ale vlastně nechtějí vidět nic extrémního. Je však Crawl špatným, či dokonce nefunkčním filmem? Ani zdaleka! Aja se s tím stále ještě nemaže, pořád umí zatraceně dobře zahustit atmosféru boje o přežití proti hned dvěma silám přírody najednou, a velmi plynule do tohoto námětu zapojuje i osobní konflikty dvou hlavních protagonistů, aby měly dopad na konečné vyústění příběhu, a pouze nenatahovaly stopáž. Pravda, na explicitní násilnosti a krvavosti se sice ubralo, ale vybrané scény dokáží zabolet, fungují survival elementy a v subžánru i celkem netradiční (a skvěle vypointované) lekačky. Škoda jen horšího CGI (v případě stvárnění hurikánu, aligátoři jsou naopak vydaření a docela přesvědčiví), no a ty superhrdinské výkony ústředních postav je v rámci posouvání děje nutné mlčky přejít, s tímhle neúspěšně bojuje naprostá většina horrorových snímků.

Dadaismus jak prase, doslovně. Vůbec to nedává smysl, dějou se tu magořiny jedna vedle druhé, a je to natočené přesně tím trashovým stylem, který podává cílené a úmyslně parodické záchvaty režijní, scénáristické, herecké a technické nekvality takovým způsobem, že vás místy na chvíli donutí přemýšlet, jestli je to fakt všechno tak blbé schválně, nebo nechtěně. Ale zároveň to je tak plné nápadů, že se u toho nelze nebavit, pokud vám vaše prohnilé srdce bije pro postapo, splatterpunk, osmdesátkové akčňáky, pokleslou erotiku á la Wynorski a nechutný humor všeho druhu. Zaflusaný, odporný, ulepený grindhousovský vizuál s tučnou dávkou ručně dělaných masek a efektů k tomu ladí úplně perfektně. Chybí jen jedna věc, která by tu příslovečnou kulku spravedlnosti poslala do pětihvězdičkového středu terče - charismatičtí představitelé hlavního hrdiny a záporáka, kteří by svým kouzlem osobnosti pozvedli prachobyčejné neherectví na něco zapamatovatelného. No prostě tu hlavní roli doopravdy měl dostat Trejo.

Spotřební duchařina pro teenagery a středoproudé diváky, kterým jinak horrory přijdou už přes čáru. Formálně solidní, ale zcela suché a generické strašení, ve kterém všechno funguje tak nějak napůl, ať už se bavíme o příběhu, vizuální stránce, atmosféře, lekačkách, vlastně čemkoliv. Filmy tohohle ražení mají štěstí, že příliš nestojí, a současná popularita žánru jim výdělky zaručí, ale jejich tupá neinvenční rutinnost brzy většinu diváků nevyhnutelně odradí. Nálepka ConjuringVerse a Wanova produkce jsou pro La Llorona lákavými reklamními triky, a diváky se pomocí nich podařilo natáhnout do kin úspěšně, ale ani jedno, ani druhé na konečné podobě filmu není skoro patrné. Výsledkem je pak ještě větší zklamání, než nedávná The Nun, a nejslabší příspěvek do Wanova horrorového vesmíru, dokonce i v porovnání s první Annabelle. Vlastně ani nevím, proč na tyhle druhy filmů do kina ještě chodím, nejspíš asi ze setrvačnosti a lásky k žánru...

Já bych řekl, že Most! vůbec není sluníčkařský a proromský. Však pokrytečtí sluníčkáři á la Blanka, agresivní cigoši jako Laco, karikaturní homosexuálové, a nakonec i ty transky (skrz suché konstatování, že předělaný chlap je v něčem pořád zkrátka chlap) to v něm schytají taky. Most! se zkrátka jen vysmívá demenci, tragédství a charakterovému mrzáctví, napříč sociálními i etnickými skupinami. A dělá to trefně, vtipně a leckdy dosti bodavě. V téhle satirické poloze je jeho největší síla, v poloze klasické české řachandy už je to o něco slabší (byť hlášky zde ten kultovní potenciál mají, a některé scény ve své absurdní přehnanosti rozesměji taky) a ten dramatický oblouk byl vydařený asi nejméně, hlavně kvůli leckdy vyloženě nepochopitelným názorovým a postojovým veletočům (jinak přesně a výstižně zahraných) postav. I přesto ale zjevení na české seriálové scéně, sice natočené "česky" a pro Čechy, ale dalece přesahující obvyklou malost, prázdnost a trapnovtipnost ostatních tuzemských seriálů. A Martin Hofmann se zde, troufám si říct, definitivně vyšvihl do herecké smetánky - i když v podstatě hraje pořád stejně (a přesto se mu nějakým způsobem daří přesvědčivě stvárňovat komické i vážné postavy).