Israha

Kruh se definitivně uzavřel. Studio Asylum, jehož kariéra stála a stojí převážně na mockbusterech, se samo stalo předlohou pro mockbustery a výsledkem toho je tento nízkorozpočtový britský rip-off Sharknado. Ano, nízkorozpočtový i ve srování s Asylum standardem. A také nudný, křečovitý a nenápaditý, na samé hranici nesledovatelnosti. Si říkám, jak moc výdělečná ta strategie s tím, že všechny "zábavně-špatné" scény se narvou do traileru a zbytek filmu se nafoukne na 80+ minut úmorným žvaněním bez myšlenky, může být a kolik lidí za něco takového reálně zaplatí a nevypirátí to na internetu. Podle mě se to nemůže vyplatit a že by někdo čistě pro zábavu a povyražení natočil takovéhle nůďo, to si taky neumím představit.

Ultralaciná hovadina, která si ale na nic nehraje, je příjemně krátká, sebeuvědomělá a subjektivně vzato vtipná tam, kde vtipná být chce. Humor pro běžného diváka asi dost za hranicí snesitelnosti (a tuším, že létající aligátor, měnící velikost na základě doteku se spotřební elektronikou, bude pro většinu lidí menší cringe, než to, co předvádějí postavy), ale mně to celkem sedlo a pochechtával jsem se víceméně pořád, byť o žádný gejzír nápaditých vtipů se nejednalo. Vlastně jsem tak dostal to, co jsem podle názvu a anotace očekával.

Zbytečně moc dílů. Ten trend, kdy streamovací služba objedná určitý počet dílů, a neřeší se, jestli na dané ploše pak bude obsah série dostatečně nosný, mi už chvílemi začíná lézt krkem. Otravná, nudná a zdržující zápletka o dvou rozmazlených zetkařích a jejich kámošce (které navíc jejich herci stvárnili kulantně řečeno nedokonale), co hledají taťku, a když ho najdou, tak zjistí, že ho vlastně nechcou znát, je tam kvůli tomu vyloženě navíc a co je ještě více k vzteku, je prostor, který je jí věnován na úkor například scén z 50. let. Kdyby se osekala stopáž na polovinu a bylo to jen o Monarchu jako organizaci a o postavách Billa, Keiko a Leeho, bylo by to jedině ku prospěchu. A ani bych se pak nezlobil, že titáni měli velmi limitovaný screentime, protože tenhle seriál o tom, jak monstra ničí města a trhají se na kusy, ani primárně být neměl. Škoda, no...druhou sérii, pokud vznikne, budu sledovat jen z povinnosti.

Film, který je bohužel jakžtakž funkční pouze jako černá komedie. Kdyby to bylo celé o tom, jaké kuriózní situace zažívají obyvatelé Prahy na pozadí století starého sporu mezi Faustem a jeho bývalou ženou, asi by Krumpoch a jeho tým udělali lépe. Zájem o centrální dějovou linii a postavy v ní figurující se jim totiž nedaří vzbudit vůbec a o nějaké horrorové, mysteriózní či aspoň splatterové atmosféře se zde taky nedá hovořit. A protože humorných složek není na ploše těch 90 minut stopáže dost (vlastně sranda končí, kdykoliv slezou z plátna Dolanský, Ployhar a Zach...retro spisovná mluva a starosvětské způsoby Holého Fausta v konfrontaci s moderním světem vyplýtvají svůj komediální potenciál po cca dvou scénách), začne vás při sledování v dost negativním slova smyslu mlátit do ksichtu všudypřítomná televiznost. Prostě když točím béčkovou žánrovku, tak se jistá dávka lacinosti toleruje, ale nesmí to být, ku*vafix, tak řídké a z větší části nudné. Proč tam není víc scén jako "mindfuck" (kdo viděl, chápe) a méně těch, kdy Babišová či kdokoliv jiný tupě hledí mimo kameru v nefunkční snaze o mystično?

Jasná snaha zpřístupnit Ultramana západnímu publiku, takže na klasickou kaiju/sci-fi tematiku jsou naroubovány prvky superhrdinské soap opery a jemně noirové detektivky. Což o to, originální to v rámci Ultraman sérií je, a fanoušci japonské předlohy (na kterou toto anime přímo navazuje) si vydatně pošmáknou na odkazech a easter eggs, takže tady v pořádku - seriál přináší něco nového a zároveň hluboce ctí své předchůdce. Problém nicméně je, že oba zmíněné inovativní elementy, jak ten detektivní, tak ten komiksový, jsou stvárněny v naprosto základním a stereotypním duchu. Charakterové prvky postav, jejich motivace a repliky jsou jako z nějaké příručky pro začátečníky. Takže ta originalita zde je jen v rámci žánrového mixu, na první pohled, na povrchu. K tomu uspěchaný a mírně zmatený konec, divná kombinace klasické a CGI animace...já být neznalý japonského Ultramana, tak mi toto anime danou franšízu nikterak výrazně nepřiblíží a nezatraktivní. Ve své podstatě se ze strany Netflixu nejedná o nějaký průser, jen je to celé bolestně obyčejné a zaměnitelné.

Z části návrat ke kořenům hraných Transformers, což je v mnoha ohledech správně, zejména z hlediska uměřenosti stopáže, počtu lidských i robotických postav (KONEČNĚ zase každý Transformer má svůj prostor a minimálně v jedné scéně dostane možnost zazářit) a přímočarosti zápletky, ve které se zase jednou dá docela vyznat. Steven Caple pak zvládá slušně i akci, která sice není tak opulentní a smysly zahlcující, jako ta v podání Michaela Baye, ale zase má body navíc za přehlednost, fyzičnost a zajímavé kamerové nájezdy. No a tím to končí, zbytek okolo je ucházející blockbusterová rutina, která už ale v dnešní době na prdel nikoho posadit nemůže, vypadá vizuálně možná ještě hůře, než Bayformers, chybí jí dravost, funkční humor a tah na bránu, a kvůli veskrze nezajímavým hercům v titulních rolích neudrží pozornost v pasážích, kdy vyprávění přehazuje pozornost z Transformerů na lidi. S nostalgií vzpomínám na vynikajícího LaBeoufa v hlavní roli či zábavné vedlejší postavy v podání např. Johna Turturra. Aspoň ten rapový soundtrack nebyl k zahození...

Minisérie (6 epizod po cca 15 minutách), již má smysl sledovat pouze tehdy, pokud jste znalec Ultraman franšízy a máte zájem o obsah, který doplňuje a rozšiřuje lore některých vybraných postav. Jinak jde o tisíckrát viděnou variaci na příběh o zbrklém a agresivním učedníkovi bojových umění, který nakonec najde sám sebe a vyrovná se se svými démony, plnou soubojů a stvárněnou především pomocí videoherně působícího CGI (klasické tokusatsu efekty, které se v Ultramanovi běžně používají, zde jsou zastoupeny minimálně). Bez znalostí alespoň Ultraman Leo a Urutora Gyarakushî Faito Ôinaru Inbô a jeho pokračování vám to navíc nebude moc dávat smysl.

Není to o moc jiné, než každý druhý podobný DTV "horror" s nenasytnými zvířaty. Mizerní herci, mizerné efekty, o scénáři a dialozích ani nemluvě - to je klasika, to se očekává (taky v tom hraje Casper van Dien a ten už aktuálně v jiných filmech ani nefiguruje). Protože se to ale krom výše zmíněných neduhů také bere šíleně vážně a kdovíproč se to pokouší místo béčkové zábavy sázet na napětí mezi postavami (což herci nezvládají uhrát) a survivalové prvky (což zase nezvládá podat režie a kamera), je to povětšinou dost vleklá nuda a veškerých těch blbostí a nekvalit si při sledování budete všímat. Nízkorozpočtová variace na Ajovu Kořist se nekoná, rozhodně tedy ne z hlediska kvality diváckého zážitku.

Ryze devadesátkové vyprávění, ve kterém jde protagonistovi pouze o pomstu a záporákům o další banální ovládnutí světa, bych Spawnovi odpustil. S 25letým odstupem mám chuť být i benevolentnější vůči mizerným CGI efektům (do doby, než si uvědomím, jak v té době vypadaly některé jiné trikové kinofilmy), ale generický scénář a zoufale rutinérská režie, která nenabídne jednu jedinou stylovější akční či napínavou scénu, přebíjejí veškerou nostalgickou shovívavost k dobovému produktu mého dětství. Tenhle film zkrátka není zas tak zábavný a místy je na něm až bolestně patrné, jak by mu slušel tvrdší rating, než je PG-13, v jehož mantinelech to celé občas bolestně skřípe. Toporný a necharismatický M.J. White v hlavní roli rovněž nepomáhá. Za pár dní bude jediným výrazněji pozitivním aspektem, který si na Spawnovi budu pamatovat, požitkářsky perverzní kreace Johna Leguizama v roli Violatora.

Spotřební horror na jedno podívání, který se snaží naťukáváním rodinných traumat protagonistů a mystifikační prací s původem ústředního zla vykročit ze škatulky mainstreamové žánrovky, ale tam, kde kupříkladu Babadook či aktuálněji Úsměv táhly kupředu životně napsané a zahrané postavy a postupné nahlížení do lesku a bídy jejich životů, poznamenaných dotykem zlovolného nadpřirozena, zahušťovalo atmosféru neklidu, se zde pracuje pouze se řemeslně solidním, ale ve výsledku dosti banálním audiovizuálním strašením. Nenudí to (i díky kratší stopáži), ale krom ucházejícího brnkání na struny strachu ze tmy a "uncanny valley" pocitu to nenabízí přidanou hodnotu a na utrpení ústředních postav režisér diváka napojit nezvládne. Průměr.