fallanga

Zajímavý film, který prozkoumává paralelní vesmíry, psychické poruchy a svobodu volby. To poslední je prozkoumáváno i skrze největší sílu a zároveň největší slabinu tohoto projektu, a to je jeho interaktivita. Přestože se nejedná o něco revolučního, tak Black Mirror se skrze neustálé boření čtvrtých stěn snaží pomocí interaktivního filmu zpochybnit sanitu a svobodnou vůli diváka. Což by se i povedlo, nebýt toho, že po chvilce se člověk začne ztrácet v dějových linkách, všechno se začne zamotávat do sebe, a přestože výsledný efekt zmatenosti byl určitě cílem filmu, tak to razantně poškozuje jeho kvalitu, jelikož tady není jasný konec, ani jasný příběh, jedná se vlastně o jednotlivé kapitoly slepené dohromady v náhodném pořadí. Za přesah dávám ty 2 hvězdy, ale jako film to prostě nefunguje, nedostavuje se zde ten Nolanovský účinek matoucího, ale funkčního děje. Dostavuje se zde efekt matoucího a nefunkčního děje, který se snaží akorát trošku jinak vyjádřit to co vyjádřil Matrix před dvaceti lety, či Platón před dvěma tisíci.

Tragikomický příběh, který pod svou enviro slupkou skrývá drsnou geopolitickou kritiku. Kromě ochrany přírody a i v době vydání dost ohrané antropomorfizace zvířat to totiž komentuje i vykořisťovatelskou stránku euroamerického kolonialismu a globalismu, a jak tento styl života vede ke konfliktům a radikalizaci. Na pohádku pro děti je to dost drsné, hluboké a hlavně nadčasové.

První povídka je řádně divná a nedává vůbec smysl. Nahé čarodějky, podivné rituály, skotačící Tim Roth, a velice groteskní dialogy z toho dělají něco co se nedá pochopit a vlastně je to totálně o ničem, nemá to žádnou pointu, vymyká se to zbytku filmu. Ale! Je to natolik divné a natolik specifické, že to funguje jako skvělý úvod do filmu, protože to nasadí velice ztřeštěný precedens. Druhá povídka je jenom o tolik méně šílená o co je méně nadpřirozená, ale celá ta situace je pořád naprosto absurdní a to samé se dá říci o povídce třetí. Vrcholem filmu je pak závěrečný Tarantino, který na ploše nějakých dvaceti minut dokazuje proč je jeden z nejlepších režisérů této doby. Celkově se o tomto filmu obtížně něco píše, je to ztřeštěná kompilace příběhů, které provází pouze mentálně postižený Tim Roth. Ale výhoda těchto experimentálních filmů je ta, že po dvaceti minutách zjistíte, jestli je to naprostá sračka a máte to vypnout, nebo zda je to jenom trochu sračka, která ovšem stojí za dokoukání. 4 pokoje jsou ta druhá kategorie. Je to vlastně úplně o hovně. Ale zabaví to.

Lol, chápu obavy Mary Shelley z vědeckého pokroku a z hraní si na boha, žila přeci jenom ještě v dosti barbarských dobách. Ale nemohu uvěřit, že v dnešní době někoho napadlo natočit film, kde jsou vědci posunující lidské chápání bráni jako šílení a nestabilní hazlové, a naopak náboženští fanatici jsou ty kladné postavy. Příšerné dialogy a zbytečné akční scény bych ještě přežil, ale ta teistická agitka je na mě příliš.

Nolanovo sebeukájení a jeho dosud nejambicióznější projekt, to je Tenet. Nolan zde zase zkoumá své oblíbené téma, čas, a příběh založený na fyzikálním teorému protkává filosofickými aluzemi. Děj je mistrně složen z věcí, které dávají smysl a na druhé shlédnutí musí každý divák ocenit jejich promyšlenost, věcí které smysl možná dávají, ale nikdo jim příliš nerozumí, a špetky výmyslů a paradoxů, které sice smysl nedávají, ale ten děj je tak komplikovaný, že si toho nikdo nevšimne, a kdo si toho všimne, tak bude spíše pochybovat o své vlastní kognici, než o té Nolanově. A osobně mi to vůbec nevadí. To, že ani po druhém shlédnutí nerozumím některým příběhovým makrolinkám mě nechává naprosto chladným, a to hlavně díky tomu, že Tenet je především dokonalé filmové řemeslo. 150 minut uběhne jako nic, děj rychle odsýpá, nezdráhá se únavným vysvětlováním, dialogy jsou rychlé, nápadité, a pokud divák nestíhá, je to jeho chyba, tohle není film, u kterého si vyžehlíte prádlo, tohle je Nolan. Jediné ředění hustého děje je ve formě akčních scén, které jsou jenom dalším důkazem toho, že Nolan by měl natočit nového Bonda, protože jsou svižné, nápadité, skvěle ozvučené, a zábavné. Dlouho jsem přemýšlel nad hodnocením tohoto filmu, dokonce tak dlouho, že jsem se na to musel podívat znova, abych si připomněl o čem to je a jak to na mě působí. Zjistil jsem jediné. I na podruhé je to naprostá pecka, která mě udrží přilepeného u monitoru každou vteřinu svého děje. A vsadím se, že potřetí to bude stejné. V celkovém výsledku je mi tak jedno, že se Nolan trošku neobratně vyhnul některým paradoxům či filosofickým implikacím svého děje. Je mi jedno, že enviromentální vyznění je naprosto potlačeno. Je mi jedno, že Kenneth Branagh hraje nejtradičnějšího záporáka ve filmové branži (ale že ho hraje výtečně). To, že ani na podruhé jsem se nenudil, že i na podruhé jsem hltal každý záběr, a i na podruhé můj mozek jel na plné otáčky abych stíhal Nolanovy myšlenkové pochody, to je to co mě zajímá, to je to kvůli čemu budu tento film bránit až do hrobu.

Vietnamská válka jako peklo na Zemi, které zlomí i ty nejdrsnější mariňáky. To je Platoon. Dokonalému hodnocení brání dichotomické charaktery Toma Berengera (hajzl) a Dafoea (morálně superiorní vzdělaný veterán), které působí vysoce nerealisticky a pomalé propadání do šílenství, které je typické pro tento konflikt, tak snižuje na inherentní vady osobnosti. Z filmového hlediska to dává smysl při závěrečném Sheenově monologu, kdy přiznává, že v každém vojákovi je část toho brutálního hajzla a část morálně vyspělého člověka, a konflikt ve Vietnamu je bojem mezi těmito částmi. Jako vypravěčský styl je to skvělé, ale ve výsledku to působilo jako pěst na oko a ubíralo to uvěřitelnost těm postavám.

Film, který některá specifika anorexie podává pěkně a dost explicitně, jako například extrémně vyhublou Lily Collins, její další fyzické proměny, či její excesivní cvičení a psychologické problémy přelévající se do všech oblastí jejího života a života jejích blízkých (ano, je tady scéna kdy jsem téměř uronil slzu). Ale celé je to zaobaleno do kýčovitého příběhu o radikálním doktorovi (jehož největší kvalitou je drsný hlas a sexy vzhled Keanu Reevese) a k uzívání nudné romantické zápletky, která je asi tak zajímavá jako moje nehty na nohou.

Thanks, I hate it. I přes nadějnou závěrečnou patnáctiminutovku, natočil Sir David nejdepresivnější dokument všech dob, který snad otevře oči ropným dinosaurům. Na rozdíl od hysterické Grety se totiž jedná o svědectví nejznámějšího dokumentaristy, jehož názory se mohou rovnat faktům. Celé toto depresivní svědectví je samozřejmě, jak je u Attenborougha zvykem, doprovázeno úchvatnými (a srdceryvnými) záběry a skvělou dramatickou hudbou. Když se k tomu občas přidá záběr na Attenborougha, který tak tak zadržuje slzy, tak výsledkem je silně emoční zpráva celému světu, která zní asi takto: "Nebuďte kokoti, nebo všichni chcípneme."

Unfit je velice jednostranný a neobjektivní apel na Americké voliče za účelem odradit je od volby Trumpa. V tomto ohledu naprosto nefunguje, protože, i přes relativně pěkné popsání Trumpova appealu, tento "dokument" nedokáže účinně zaútočit na pocity jižanů. Proč tedy 5 hvězd? Jednoduše proto, že všichni ostatní z tohoto dostanou řádnou depresi, a každý alespoň lehce kriticky přemýšlející člověk se začne ptát jak jsme se dostali do té šílené alternativní reality, ve které je sociopat zvolen presidentem nejmocnější demokracie světa. Za tento depresivní pocit pramenící z oné nechutné katastrofy, se kterou nikdo z nás nemůže nic udělat, přesto to velice negativně ovlivňuje naše životy a osud celého světa, si tento film těch 5 hvězd zaslouží. Ano, není to objektivní, a je to lehce manipulativní, Trumpovy podporovatele to stejně nepřesvědčí, ale jako film, kvůli kterému nebudu další týden spát to funguje excelentně.

Shyamalanova verze Infinite War narazila na Shyamalanovo nepochopení vlastního díla. Dvojici komorních dramat s lehkou superhrdinskou tématikou a překvapivými zvraty završil dílem, který sliboval velkou řežbu (což už je samo o sobě sračka, tohle nikdo nikdy nechtěl), kterou jsme ale stejně nedostali. Místo toho jsme dostali supertajnou organisaci, která sice řídí svět a lidskou evoluci, ale nedokáže pořádně uřídit jeden psychiatrický ústav. Do toho nám Shyamalan ukázal jak zastaralý je princip "show, don't tell" a místo toho nám naservíroval superiorní "tell, don't show" v podobě velice záživných meta-komentářů (to jest vtip). A snad nejhorším aspektem celého filmu je to, že mezi psaním tohoto kolosálního konspiračního spiknutí a pseudo-šokujících zvratů, bylo zapomenuto na detaily, a scénář i choreografie bitek tak zeje prázdnotou.