Liger

Paradoxně nejhorší je v této přetáhlé jízdě Johny Depp, a to zejména pokud máte rádi Jacka Sparrowa. Subjektivní vjem, možná, ale neodmyslitelným faktem je, že jeho nevyvážená a nejasná postava, zrovna tak jako celý film, není vůbec zábavná, postrádá hravost, herectví, a bohužel ani texty, které mu byly přiděleny nepobaví. 80% z nekonečných 151 minut je suchá a nevýrazná procházka či kecačka, ten zbytek dokáže bouřlivou akcí odprostit od usínání.

Formální slasher, ovšem natolik lacině a amatérsky natočen, prošpikován tupými, skoro až trapnými hláškami, že i snaha vyobrazit zajímavého vraha, zapůsobit jedním zcela (ne)očekávaným odhalením a brutálním násilím se stěží ocení.

I přes bravurní mimiky postav, vysoké úrovňě detailů a světelných efektů, které snadno vyrazí dech, je Tintin lehce zapomenutelný. Nevýrazný příběh, nezajímavé dialogy, ačkoliv alespoň frenetická akce dokáže odpoutat od nudy, tuna nemožných náhod, přemrštěné štěstí protagonistů nedopřejí divákům špetku napětí. Doporučit jako prezentaci excelentní grafiky ideální, bez ní by však vzpomínky na Tintina nebyly téměř žádné.

Je tu sakramentsky znát, že Riddick není určen pro mainstream, není to megalomanský blockbuster s monumentálním rozpočtem, ani kasovní trhák, ačkoliv z hlediska výdělečnosti by jistě Vin Diesel a jeho filmařská parta byly raději v případě vyšší sumy z návštěvnosti, nicméně hlavní důvod byla láska k Riddikovi a učarovat úzké skupince fanoušků úsměv na tváři. Přestože výše rozpočtu může být pro výsledný zážitek z filmu irelevantní, bohužel v tomto případě to neplatí, protože právě ponurá a postapokaliptická stylizace, které je kromě hrdiny deviza filmu, potřebuje kvalitnější zpracování, což ovšem neznamená, že by nebyl pěkný, nicméně na dnešní poměry a zaměření se na bizarní faunu filmu zkrátka nesvědčí. Pro fanoušky Riddika, nebo ty, kteří mají v oblibě snímky s prostým příběhem, nelítostnou postavou, která mluví jen občas, zato s působivou drsností. dychtíc po pomstě, a že mu skutečně jde, doporučeno.

Horor, který vzdává holt asijským filmům s duchy ala Nenávist nebo Kruh. Pokud máte podobné filmy u nichž se hrdinové pozastavují nad šokujícím odhalením, třeba prostřednictvím obrázků ze kterých na vás mohou nečekaně vybafnout hrůzostrašné stvoření, které vám ani nemusí fyzicky ubližit, ale jejich strašení je natolik psychicky nezvladatelné, že život raději ukončíte sami, nebo nedej bože rádi fotíte, pak je pro vás Clona ideální volba, jak si zařídit nejednu noc s obtížným usínáním. A jakoby se vám zdálo, že tomuhle dílku není co vytknout, vlastně ta úvaha není daleko od pravdy, protože z hlediska nastolení strachu a napětí funguje na jedničku, snad jen herecké výkony pár protagonistů nejsou nikterak přesvědčivé, a občas se začmodrchá i scénář, jsou to ovšem jen hnidopišné formulace, které nebrání faktu, že pro slabší osoby by mohlo shlédnutí znamenat dlouhodobější následky negativního charakteru, kupř. fotografobie (fobie na foto), strach z koupelny nebo toalety.

Pokračování má podobný rozptyl rozporuplnosti jako první kapitola, přesto převládají ohlasy pozitivní, a zaslouženě. Pokud se zaměříte na nízká hodnocení, zjistíte, že velká míra z nich kritizuje stokrát omleté okamžiky, snadno vyčmuchatelné lekačky, předvídatelný děj, zkrátka celé dílo není vůbec originální, až se vám zdá, jakoby originalita byla druhé jméno pro kvalitu. James Wan, ačkoliv na to nevypadá, na první pohled pro neznalce může působit jako režisér asijských pohádek, přesně ví jakou nastolit atmosféru, a připravit nervydrásající scénu v očekávané situaci tak, aby i laik poznal, že tohle dílko dělal někdo, kdo tomu rozumí. Insidious 2 má všechno, co by ukázkový horor měl mít, zajímavý a propletený příběh, chronologicky odsypávající děj, kde na jedné straně se rozvíří noční můra na zemi, na druhé straně peklo v jiné dimenzi, šikovně se střídajíc s neunavnou touhou nenechat diváka oddychnout, a démon vem, že vás obsah nepovznese něčím zcela novým, to je mimochodem v dnešní přepráskané době už skoro nemožné. Zmínit se sluší v tomto případě i rozpočet versus výdělek, kde Wan po několikáté dokazuje, že v jeho schopnosti naplnit peněženky studiím je pořádně zákeřný.

Lehce nadprůměrný thriller jehož hodnotu snižují herecké výkony obou hlavních protagonistů, předvídatelnost a kiksy ve scénáři. Podobný horor Orphan se kromě surovosti více zaměřuje na vyprávění osoby zlého dítěte a jemněji poodhaluje její pravou tvář. P.č.39 vsadil na mysteriozní pojetí s velmi povedenou bezkontaktní likvidací nicméně narozdíl od Orphanu se mu nedaří překvapovat, šokovat chcete-li, a v součtu od režie přes herecké výkony po příběh se jedná o třídu horší film.

Perfektní herecká práce Jamese Caana a Kathy Bates vedená skvělou režijí Roba Reinera. Taková superlativa si Misery nepochybně zaslouží, poněvadž napětí se vzestupnou tendencí, které po odtajnění hmotného zla jménem Annie nastoupí do samotného konce neustane. Nedoporučit tento nervydrásající film lze snad pouze lidem, kteří ještě nedosáhli doporučené věkové hranice.

Apokalypsa v New Yorku jejíž příčinu tentokrát tvůrci hodili za hlavu a divákovi zprostředkovávají ryze psychologickou podívanou jejíž podstata tkví v transformaci z charismatických lidí do podoby bezhlavých magorů. V každém z nás ať chceme nebo ne, je skryté skutečné "já", které v podobných případech vypluje nekontrolovaně na povrch, přirozeně u každého jedince v odlišné míře. The Divide tyto rozdílná chování a proměny pomalu dobarvuje, občas působí věrohodně, nicméně právě nad věrohodností, která by měla být deviza tohoto žánru vyhrává přetaženost za vlasy. Navíc nesrovnalosti otvírají dveře mnoha otázkám, které během sledování často otravují, a vzhledem ke zbytečně natáhlé délce hrozí, že brzy diváky s odporem k nejasnostem už to bláznění ve špíně a smradu přestane bavit.

Neuvěřitelně komplexní trojúhelník jehož všechny strany mají rovnocenné zastoupení, jsou uvěřitelně vyobrazené, zasazeny do abnormálně poutavého dobrodružství, podkreslené nádhernou, nezapomenutelnou hudbou. Kombinace Sergia, Ennia, Clinta, Lee Vana a Eli Wallacha činí z HZO nejlepším westernem všech dob. S přihlednutím na tak monumentálně vysokou laťku jakou snímek nastolil, a směr současné moderní kinematografie, již zřejmě nebude nikdy překonán.