MartinNDL

Klasický pohled za oponu dovolenkových resortů. Zatímco si bílý muž s blonďatou kočičkou dopřává kokosové mléko a kešu oříšky o pár kiláků vedle se odehrává skutečný život indické ultra chudiny, která tyto pochoutky zajišťuje. Pohled do slumu, kde mladý Santosh je vyloučený mezi vyloučenými, protože jeho fotr zabil svou ženu nebo tak něco. A Santosh je předurčen k poslušnosti a otrocké práci včetně šukání nemytých, tlustých, starých paniček z ghetta. Jenže on je chytrý a rád by studoval a měl pěknou mladou holku. No a to pak vznikají konflikty.

Pro mě vrchol letošních Varů. Velice sympatické a zároveň velice problematické hlavní postavy, úspora slov jednoznačně k dobru. A bez dlouhého rozepisování v tom bylo zachyceno skvěle to, čemu by Rusové řekli "ruská duše", ale ona je to spíše slovanská duše. A jakkoliv to nemůže pochopit i docela sympatický německý fotograf (postava z filmu), pro českého diváka by to mohlo být snadnější a ztotožnitelné. Hned několik sond do osobností různě se hledajících lidí se složitou identitou. Rok se s rokem sešel a na KVIFF jsem narazil na dalšího skvělého umělce z východu. Jen tak dál Marino Stepanska. A více obou herců na plátně.

Velmi otravné, velmi nudné, velmi ukecané, velmi hysterické. Hlavní hrdinka je trapná ve všech směrech a i když ji Juliette Binoche hraje skvěle, totální antipatie téhle k téhle rozdavačné a neustále se zamilovávající jednonočařce byly extrémní překážkou k sebemenší koukatelnosti a jen s velkým úsilým jsem to dotáhl až do konce, kde bohužel čekal nekonečný a příšerný balící monolog věštícího Depardieuho. Hrůza a ruce i oči pryč.

V šibenické prdeli světa, kam mnozí jezdívají na dovolené, žije jedna rodinka s fotříkem po infarktu, dementním nemakačenko synkem, stejně línou a nic nedělající matkou, o kterou se stará vcelku sympatická a hezká holčina, která toho moc nenamluví, ale jelikož je jí už k pětadvaceti a v životě toho moc díky rodinným okolnostem nepoznala, snaží se trochu rebelovat. Řekl byc, že se jedná o velmi realistický a skutečný příběh mnoha nejen balkánských rodin a všech těchto holek je mi na dálku líto. Popis výše je dosti mimo, ale i když se vám dostane jiný film, než čekáte, stojí určitě za zhlédnutí. Taková seriózně natočená výměna manželek.

Úplně na začátku se díváme na veřejnou popravu Kaddáfího titulkama okomentovanou zhodnocením před a poválečné Libye. Asi na vteřinku jsem si zakroutil hlavou a pak sám sobě slíbil, že tentokrát kašlu na politické pozadí filmu. Vážně, zcela vypouštím ideologii, nebudu pro jednou válčit po boku Sancho Panzy, sednu si do kouta s flaškou amerického bourbonu a budu se tiše a pomalu opíjet. No tiché a pomalé to nakonec vůbec nebylo a nebudu to protahovat, není důvod. Jedná se o koňskou dávku adrenalinu, čistého chlapáctví v té nejodvážnější poloze. A to já můžu. Těm klukům je nakonec jedno, proti komu bojují, nezajímá je politika, nesoudí nepřítele. Jsou povolání, ozbrojeni a tak konají. Po slušném rozjezdu získá film smrtící tempo a nepustí, taktika start - cíl byla zcela úspěšná. Relativně anonymní tváře - všechno jsou fousáči s rodinou a žádná snaha o vedlejší příběhy, prostě šup s vojákem do pekla a snaž se. Jo a Jima Halperta jsem měl teda za větší máslo. :-)

Mám tě rád, kočičko. Věřím, že je ti líp. A ti, co ti tak ublížili, ať shoří v pekle.

Když zavane vůně jídla z dětství, neřešíte objektivní kvality a originalitu receptů, ale o příjemnosti rozhodne míra nostalgie a radost/zlost s tou dobou spojená. A nikdo vás nemusí přesvědčovat, jestli ty buchtičky, koláče a guláše jsou dobré nebo ne. Rok 2015 lze jednoznačně označit po filmové stránce za nostalgický. A vadí to vlastně?

Pamatujete si na poslední scénu z Nekonečného příběhu 2? Bastian má jedno přání a směrem k mocné Xaidě si místo návratu domů přeje, "aby měla srdce." Někdy v totální asocialitě, absenci nesobeckých hodnot a sebevědomí a zároveň ubrečenosti se skrývá klíč k Andreji Babišovi. Ono se to dalo tak trochu čekat, ale zklamaly mě ostatní postavy. Příkladem za vše budiž ta reportérka z Novy (Michaela něco), která svým naprosto trapným podbízením se dokázala odhalit vlastní malost v několika málo sekundách. Škoda, že se více neřešila Babišova motivace ke koupi médií a personální obsazenost českého mediálního mainstreamu, vytváření obrazu politiků a vztahy mezi politiky a novináři. Protože slova objektivita a nestrannost by nevyzněla zrovna optimálně. A to na obě strany.

Horolezecké filmy jsou sakramentsky lákavé a atraktivní, ale taky děsně složité na natáčení. Celkem logicky se do nich tvůrci vždy snaží dostat nějaké to drama a city navíc, hrdinské kousky a zrychlují tempo, což ale povětšinou vede ke karikaturám typu Vertical Limit. Já osobně bych tisíckrát víc uvítal nějaké to existenciální drama, velmi minimalisticky natočené bez velkolepých skoků a pádů. Autentické záběry si mohu pustit v jednom z mnohých skutečných dokumentů. Podruhé jsem viděl Imaxový film z cesty na Everest z toho samého roku, poprvé z toho byl pěkný dokument ukazující laikům skutečnou trasu výstupu, podruhé bylo natočené jedno z nejtragičtějších dramat v historii této hory. Nejvíc bodů dávám za realistické pojetí výstupu, byť i tady se jde o něco rychlejc než ve skutečnosti, další body budiž za pěkné 3D záběry hor a něco málo bodů za dramatické a chlapácké ztvárnění. Kéž by tento film opět otevřel debatu o komerčních expedicích a začalo se to výrazně regulovat... Koho tento film zaujal, tak ať si vyhledá knihy, filmy a dokumenty, které v průběhu let o této expedici vznikly, je toho hodně.

Pro mě osobně vrchol padesátého ročníku karlovarského festivalu. Do mrtě trefený do mojí osobnosti, do mých pohledů, postojů, názorů. Kvízová otázka. Jak dosáhnete bez rozpočtu prvotřídního herectví? Nebudete vyhledávat skvělé herce, co roli bezchybně zvládnou, ale najdete ty postavy v reálném světe. I formálně se jede na pomezí fikce a dokumentu s utajenými průniky a přechody. Film postrádá záporné postavy a i když se všichni snaží chovat v přítomnosti jak nejlépe dokážou, stejně jsou vystavováni problémům a konfliktům. A když i při absolutní snaze stejně nepřichází nic jiného než zklamání, nabízí se tradičně útěk. To má ale háček v různých zakotveních jednotlivých postav - dítě, láska. Nemožnost uniknout před zžíravým osudem je opakující se téma, které nabývá na intenzitě kdykoliv si uvědomíte, jak moc blízko vás se ten či onen příběh vyskytuje a jak moc se dá popsat výrazem "normální život". Subkultura feministek není podle mě zas tak důležitá a mohla by být nahrazena čímkoliv jiným vymezujícím mladé hledající se samotářské lidi.