Amarus

Napotřetí jsem se konečně dostala přes úvodní bitvu. Musím uznat, že jsem cílová skupina. ---- Kouzelné, boží, s nenapodobitelnou atmosférou, krásnou hudbou, parádním nápadem a epesním obsazením.

Ty úvody od Primy jsou fakt jeden z nejdebilnějších nápadů, jaké ta televize má. Nejenže vyzrazují děj, ony i znějí stupidně. "River se cítí jiná." River je jiná. ---- Perfektní poslední díl useknutého seriálu. Teď se těším na Serenity.

Wohou, tohle už by klidně mohlo být finále. Během série jsem dokonce přestala litovat předvídatelného polidšťování; najednou tu máme zajímavější věci. Parádní, gradující zábava!

Že jsem něčeho fanouškem, tedy přinejmenším filmového něčeho s aspoň špetkou humoru, poznám podle náhlých tiků, které mě nutívají dementně cenit zuby v různých podřadných emotivních scénách. Prokristapána, vážně jsem propadla Sherlockovi od BBC. Zatím se odmítám degradovat na běžnou ukvíkanou fanynku (Sherlock není Star Trek), ale obávám se rapidního zhoršení. ------ Freeman s knírem mi připomněl Juda Lawa, jehož Watson (v Downeyho Sherlockovi, kdo nezná, ať se seznámí - velká zábava) mi byl podobně sympatický, tudíž se nepřipojím k všeobecnému hanění vousatého bíbísí Watsona. Ze strany fanoušků mi to zní jako: "Sherlock říká, že to vypadá blbě, takže jo, vypadá to blbě." ------ BOŽÍ výkon Martina Freemana.

O tomhle dílu se toho bez spoilerů mnoho říci nedá. Ačkoliv jedno prozradit mohu - perfektně to graduje a užila jsem si hudbu! See you next time.

Mmmmm... tak jo. ***** - ale bez poníka a poměrně k dosud viděnému - a poměrně proto, že jsem nevěřila všemu. ------ Chytá mě za srdce vidět, do jakého žánru se to tvůrci skoro pustili. Vždyť tohle je mnohem víc vě-fa Sherlock než kdy dřív! Napůl jsem doufala, že se scénaristé zblázní a přijdou s mimozemšťanem, ale nakonec je dobře, že zůstali na Zemi. Cokoliv nevysvětlitelného by mne u Sherlocka zklamalo. ------ Našly se jedna nebo dvě chvíle, kdy jsem sebou zděšen trhl (dobré zvuky, přátelé), což naposledy dokázal/a/o... nic. Opravdu mistrovsky napjatou scénou pro mě do konce života bude těch pár tichých sekund ve sklepě Války světů, ale žádnou vyloženě lekací scénu, která by na mne byla zapůsobila - pokud kdy taková existovala -, si nevybavím. Vaše doporučení, padamě? (Zkoušeli jste najít kompromis v oslovení? Zahrnout pána, madam, dítě?) ------ Než se odeberu do říše chřipkou chcípajících, vypustím ještě několik grafomanických zvratků: Skvělá atmosféra. Dobrý nápad. Jedna teoreticky nevyřešená drobnost (odlitek). [Nedopatřením nedokončeno. Žádná škoda.]

Patrně jsem čekala na epizodu tohoto rázu. Á! zařvala jsem. To odsud pocházejí všechny ty hlášky! Jsem upřímně zhrozena. ------ Radovat se z cizí krve je údajně hřích - budu tvrdit, že fingované krve se to netýká a vychutnám si násilí, které jsem tak dlouho postrádala (samozřejmě je od detektivky neočekávám, pouze v ně doufám). Začíná to ovšem být poněkud tristní (= trapné a skličující, leč skličující je výhodou, zatímco trapné, ano, trapné je mínus). Mé vnitřní hlasy se totiž neshodly v otázce (ne)chtění Sherlockovy smrtelnosti a lidské slabosti a místy si ta nejistota vybírala svou daň. ------ Napětí! Tenhle díl nenudil, přinejmenším ničím po desáté minutě. Deprimujícnost atmosféry kopla do vzpomínek na poslední řadu House M.D., kterýžto s Sherlockem zase tolik nesdílí... Jednou si diagnostikuji sklony k psychomasochismu. ------ Lara Pulver je dobrá, Irene Adler se však vyvinula směrem, který mne trochu zklamal; škrtám kecy o křehké dívce v poznámkách k minulé epizodě. ------ All hail Mrs. Hudson! Vztah mezi herkyní Stubbsovou a hercem Cumberbatchem tomu údajně napomohl, ale i kdyby šlo o matku a syna, hrát umí oba výborně. (Třebaže Khan ve mně takový dojem nezanechal.) ------ Marku Gatissovi věřím všechno. Je skvělý. ------ První epizoda, kde kašlu na hudbu! Hurá! Byla jsem asimilována!

Zhlédnuto s originálním zvukem a angl. titulky, bez znalosti mangy. ---- Ve srovnání s několika fakt nešťastně poskládanými hranými pačiny japonské kinematografie a nevelkým množstvím zhlédnutého anime, já, nesvětoborný student všeobecna, si Akame ga Kill! přebral nějak takhle: Japonci, coby absolutní mistři v kloubení protichůdných, případně totálně nesmiřitelných nápadů, scén a žánrů filmových i hudebních, mi poprvé naservírovali něco, z čeho se mi nechtělo trapností umřít. AgK! se kdovíjak daří balit velké myšlenky do jejich zjednodušených verzí a sem tam i moudře poučovat. Dále, a na to já dám, doprovází AgK! perfektní hudba. Vytřeštěné hrození se toho, který žánr vybafne v další scéně, rychle přerostlo v nadšené očekávání. Je mi záhadou, jak bylo možné přejít od metalové kytary k nástrojům tradičních čínských motivů a záhy ke skotským dudám a tvářit se u toho nenuceně (bizarní!); velká fascinovaná poklona pánovi jménem Taku Iwasaki. Totéž šílenství aplikují tvůrci na nálady scén - třeba když se z mrtvolně seriózního hovoru stane dětinské pošťuchování (OCD Susanoo), kdy nemá smysl nic jiného než praštit hlavou o stůl, a naopak. ---- Předloha AgK! je prý "shōnen manga" neboli, pokud to chápu, manga primárně určená pro chlapce mladší čtrnácti let. ... Narušené chlapce. Kulometný spád a přemíra masakrů je jedním z důvodů, proč jsem se u AgK! nenudila (nadchlo mě to!), ale nejsem si jistá, jaký dopad by to na mě mělo ve dvanácti. Fakt, že vím, kdo je teoretickou cílovou skupinou, mi na druhou stranu pomáhá pochopit, proč jsou jak hlavní, tak vedlejší postavy jasnou a ukecanou přehlídkou stovky zkázonosných lidských pohnutek a úchylek. Tvůrci donutily mne - přecitlivělého diváka - aby některým zrůdám věřil, aby je litoval a aby je (ne)chápal. (Aria, Stylish, Seryu!, Esdeath.) Ach, a nesnášel. Seryu je pro svou nevinnou fanatičnost příšerně otravná a Stylish... škoda mluvit. ---- Vyvražďování protagonistů. V každém druhém komentáři se objevuje přirovnání k Vrahu Martinovi a ani já se mu nevyhnu; zdejší specialitou je smrt postavy přesně ve chvíli, kdy si ji opravdu oblíbíte. ---- Střídání komických a vážných situací tu kupodivu funguje (takové štěstí má asi jeden výtvor z tisíce). Často jsem se slyšela smát. Hudba, animace, myšlenky, pohled z obou stran barikády, hektolitry krve, vývoj postav, děj a dokonce i závěr... nemám výhrad. ---- https://www.youtube.com/watch?v=ViCoQy5F6p8 & https://www.youtube.com/watch?v=d954E-ZQNr0 & https://www.youtube.com/watch?v=DJ0gIYReW2Q

Malé dílo s velkým kouzlem. Nepotřebuje vysvětlování, nepotřebuje nic; a v tom, ač se to neříká snadno, poráží pozdějších osmdesát minut Čísla 9. Vizuálně krásné, hudba dokonale sedla. Ta atmosféra je skvělá. Příběh má smysl a zároveň dává prostor divákovi... za mě stoprocentní.

Zhlédnuto s originálním zvukem (švédština). K čertu s americkou verzí! Seveřané se vyznamenali. Atmosféra je dokonale napjatá, mrazivá a děj se takřka po celou dobu filmu zdárně drží knižní předlohy, která je pro svou komplexnost nemalým soustem. Grothova hudba pasuje na každou scénu, nečiní mi potíže uvěřit postavám prakticky cokoliv (na rozdíl od The Girl with the Dragon Tattoo) a Noomi Rapace si střihla mnohem lépe mnohem lepší roli než v Prometheovi, kde jsem ji viděla prve a kde byla k pláči. Jediné, oč nás film ochuzuje, je náhlédnutí do Lisbethiny hlavy během obzvláště silných aspergráckých záchvatů. Sice si nejsem jista, jaký úspěch by u mne příběh Kalleho Blomkvista a Sally měl, kdybych neznala Larssonovy romány (orientování se v Henrikově rodokmenu je čiré šílenství), ale takhle jsem dokonale spokojená.