Midar

Kdyby se tvůrci vykašlali na všechny otravné postavy a jejich nezajímavé dějové linie, nechali tam jen stylového Gogginse a sestříhali to do celovečeráku, vylezla by z toho docela sympatická akční sci-fi sedmdesátka. Takhle je to ale jen papundeklem zavánějící nuda plná nesympatických postav, samoúčelné brutality, prázdných příběhových zákrutů, rádoby šokujících zvratů a otravných písniček. Množství zbytečných zpomalovaček by přitom záviděl i Snyder...

Těšil jsem se na přímočaré akční béčko plné stylových bitek a kousavých hlášek. No a dostal jsem jen nudný spatlanec debilních nápadů, ve kterém nefungují postavy, hlášky, dialogy ani akce. V porovnání s tímhle hovnem je originál se Swayezem vrchol kinematografie.

Audiovizuálně dokonalá podívaná plná opulentních záběrů, zároveň však kostrbatě vystavěná báchorka nešikovně přeskakující v čase i ději – druhá část Duny sice nejspíše bude tou vůbec největší filmovou událostí tohoto roku, ani zdaleka ale nebude událostí nejlepší. Oproti pomalu plynoucí, vtahující, dechberoucí, ucelené a svým minimalismem naprosto dokonalé první části je totiž část druhá až příliš dopředu pádícím monstrem – obrovským a velkolepým, pocitově však prázdným a nesourodým. Villeneuve ani na poli 166 minut nestíhá všechny motivy, dějové linie a postavy ukočírovat, v důsledku čehož se mu s přibývající stopáží začne celý snímek mírně řečeno rozpadat. První polovinu nedokáže udržet pozornost na jedné ucelené dějové linii, v polovině druhé zase pro změnu pádí dopředu bez jakéhokoliv snahy o návaznost. Vývoj stávajících postav působí nezaslouženě, překvapivě a vytrženě z kontextu. Nové postavy naproti tomu nefungují vůbec. Villeneuve má nepopiratelný cit pro kamerové záběry i paletu barev a zcela očividně se vyžívá v precizní práci s audiovizuální stránkou snímku. Poprvé za svou kariéru ovšem fatálně selhává coby vypravěč. Druhá část Duny tak sice nabízí formálně dokonalou podívanou, s několika opravdu dechberoucími záběry (první jízda na červovi, vyhrocená promluva k fremenům). Oproti vtahující a semknuté první části ovšem působí jako neucelený spletenec různorodých dějových linek, jehož vyvrcholení nefunguje ani zdaleka tak efektivně, jak jsem si přál. Úspěch tomu samozřejmě pořád přeju, ten "hype" je ale přece jenom malinko přehnaný.

Rebel Moon je prezentován jako velkolepá sci-fi podívaná a neuvěřitelně nabušený úvod nového perfektně vybudovaného vesmíru. Ve skutečnosti je to ale jen nabubřelý, přeplácaný a děsně nudný spatlanec rádoby cool momentů zabalený do hnusného vizuálu plného nedodělaných efektů, nepřehledné akce, nulového příběhu a mdlých postav. Vidět to v kině, tak se asi zabiju. Doma je to na štěstí "jen" na poblití.

Po dalším zhlédnutí musím hodnocení snížit "jen" na tři hvězdičky. Slibný úvod, v němž perfektně funguje obsazení mariňáků i chemie mezi nimi je následně zabita otravnou nesmrtelností Ripleyové a ještě otravnější nesmrtelností malé holky. Potenciálně zajímavá akční řežba, ve které si to banda nasraných mariňáků rozdá s tlupou odporných vetřelců se tak nakonec nekoná. Spíše než na akci, která je navíc na poměry Camerona slabá a nepřehledná, se totiž scénář raději soustředí na Ripleyovou a její zálibu v malých holčičkách. Sakra, některé momenty mě vyloženě vytáčely. Proč se chovat logicky, odletět a nechat za pár minut celou planetu vybuchnout, když můžu na místo toho ztrácet čas se zachraňováním otravné holky a zbytečným podpalováním vajec, že jo. Největší akční hrdinka všech dob? Kdeže, Sarah Connorová by ji natrhla prdel.

Bod obnovy sice na první pohled vypadá světově, při jeho sledování vám ale hodně rychle dojde, že je to jen iluze, pod kterou se skrývá naprosto průměrně napsaný, zrežírovaný a zahraný snímek. Už za ten prostý fakt, že u nás vznikl podobně ambiciózní projekt, si samozřejmě podporu v kinech zaslouží. Nedivte se ale, když se u něj budete nudit a dobré tři čtvrtiny stopáže jen kroutit hlavou nad tím, jak mohl někdo tu skvělou scénografii a krásné vizuální efekty takto znuděně spláchnout do záchodu. Více zde.

Měla to být sice hloupá, ale zábavná akční oddechovka, nakonec je to ale jen hloupá akční oddechovka, kterou můžete v kině klidně přeskočit. Žraloci jsou totiž odsunuti na druhou kolej a otěže přebírá nesmyslný scénáristický bordel, jež mohlo vymyslet snad jen dítě trpící ADHD. Statham je sice opět fajn a tentokrát mu navíc zdárně sekunduje Jacky Wu, celé to spiknutí, rádoby vtipné scény, úmorné kecy o rodině a rychle odbyté finále to ale celé posílají do vod šedého podprůměru, po němž budete z kina odcházet mírně řečeno otrávení a unavení. Na případnou trojku si ale nejspíše čistě ze zvědavosti stejně zase zajdu a budu naivně doufat, že se napotřetí podaří namixovat podobně zábavný mix akce, napětí, humoru a patosu, jako tomu bylo u dílu prvního. Více zde.

Když se nad tím tak zamýšlím, nenapadá mě vlastně absolutně žádný důvod k tomu, abych třetí Strážce někomu doporučoval nebo se na ně nedej bože podíval znovu. Gunn opět, podobně jako v Sebevražedném oddíle, prostě není schopen vybudovat smysluplný příběh. Místo toho neustále skáče z jedné scény na druhou bez jakéhokoliv náznaku návaznosti. Emoce ani napětí tak absolutně nefungují, protože jak mám být dojatý v rádoby slzopudné scéně, když jsme ještě pár sekundami řešili to, že Drax se*e hovna ve tvaru ryby. Celý film je tak jen směsice náhodně poskládaných scén, které spolu vůbec nekorespondují a kdybyste je popřeházeli, vlastně se vůbec nic nezmění. Schéma – akční scéna, debilní dialog, otravná hudební montáž, akční scéna, debilní dialog, otravná hudební montáž – se tak opakuje pořád dokola bez jakéhokoliv ladu a skladu. Vtipy jako hodný/zlý pes nebo Quillův dojemný monolog ke Gamoře, který přitom slyší všichni, jsou tak strašně předvídatelné a ohrané, že mi vážně hlava nebere, jak někomu může právě toto připadat vtipné. Scénu s tím, že jdeme někoho zachránit a on už se zachrání sám snad ani nemá cenu komentovat, to musí Gunn v poslední době vrazit snad do každého svého filmu. Záporák je opět jen komicky vypadající ocas, který za celou dobu nic nepředvede, jen střídavě velkohubě kecá a pláče a nějaké dojemné týrání zvířat? Ehm, cože? To už mi bylo více líto toho chudáka paviána v Mouše než těch tří CGI zvířátek tady. V konečném výsledku mě tak vlastně mnohem méně štval třetí Ant-Man, který si ve vodách průměrnosti alespoň nehraje na žádné extrémně chytré a stylové veledílo. DC je tak oficiálně ještě více v hajzlu, než jsem si původně myslel.

Kromě skvělých hereckých výkonů a nezaměnitelné krajiny s retro atmosférou amerického zapadákova Do morku kostí neoplývá absolutně ničím, co by stálo za řeč. Není to horor, ani romantika, není to napínavé, dojemné, ani děsivé, je to jen neskutečně pomalu plynoucí nic, které vás s přibývající stopáží unudí k smrti svou bezvýznamností a prázdnotou. Pár myšlenek sice v určitých momentech přece jenom nakousne, nikam je ovšem nerozvine, stejně jako onen prvek kanibalství, jež je postaven na líné scénáristické berličce, bez které by ale byl v podstatě úplně k ničemu. Více zde.

V době uvedení jsem Paralelní světy v kinech vynechal. Jak moc velká chyba to byla, jsem přitom zjistil až o pár let později, kdy jsem si na něj konečně udělal čas doma. Jde totiž o naprosto přelomovou audiovizuální laskominu, ve které se kromě dosud neviděné animace a našlapané hudby dočkáme také zatraceně chytře napsaného scénáře. Tvůrci navíc nešetří nápady ani emocemi, a sypou z rukávu jednu dojemnou, vtipnou či akcí překypující scénu za druhou. Jelikož jsem je přitom od té doby viděl už nejméně dvacetkrát, mohu s hrdostí oznámit, že ani po tolika zhlédnutích neztrácí prakticky vůbec nic ze své jedinečné kulervoucnosti.