Zazie

Slátanina, ale zábavná.

Nádherná příroda, krásná hudba, prvky tajemna, romantika, akceptovatelný závěr. Žádné veledílo, ale na pohodu pátečního večera jak vyšité.

Když uvážím, že v době vzniku jsem chodila do kina minimálně jednou týdně a o existenci tohoto filmu jsem dodnes neměla tušení, je vidět, jaký to byl už tehdy blockbuster ;-). Musím bohužel souhlasit s dalšími komentáři: nezajímavé, nezáživné, slibované psychologické studie postav jsem hledala marně, zrovna tak konec 40. let (tanečnice z Grand varieté Drahňovský jako by si odskočily z hlavního silvestrovského programu Československé televize, o účesech mladších pánů ani nemluvě). Přitom je to tak dobře obsazené... Snad aspoň honoráře pomohly pánům hercům zaplatit pár složenek, jiný smysl ten film mít nemohl.

Tohle není vůbec námět na pohádku: vážná princezna, která cítí úzkost, když se má provdat za pubertálního prince, protože zjišťuje, že je spíš na zralejší pány. Pohádky mají být především pro děti a tohle přece nemůže žádné dítě bavit! Uměla bych si to představit spíš jako historickou limonádu pro dospělé, tam by to snad dávalo větší smysl.

Jeden z mála příkladů, kdy se mi film líbil víc než kniha.

Ten Dietl byl zřejmě fakt génius. Jinak si neumím vysvětlit, že z téhle totální nalejvárny, která by byla normálně k zblití, udělal celkem snesitelnou záležitost. A potěšila minirolička pro Oldřicha Ortinského.

I s druhým dílem jsem spokojená. Čím dál víc se mi líbí polidštěné hlavní postavy, líbí se mi změněný příběh, líbí se mi snaha o nějaký vývoj a logickou návaznost. Jen ta tráva bývala dřív zelenější, nebe modřejší a skály bělejší...

Za mě spokojenost. A to jsem měla obavy: sáhnout na kult bývá ošidné. Ale ujali se toho šikovně. Příběh je pozměněný, takže divák má možnost čekat, co bude dál, přitom hlavní atributy zůstaly zachovány. Největší obavy jsem měla, jak přijmu postavy. A i tady jsem spokojená. Vinnetou: krásně hledí do dáli stejně jako Pierre Brice, je ale o poznání divočejší. Old Shatterhand: výborně vybraný typ, jako postava prochází asi nejmarkantnějším vývojem, líbí se mi historie jeho příchodu do Ameriky (při vší úctě k Lexu Barkerovi - jemu jsem toho německého inženýra nevěřila). Nšo-či: silně mi připomínala Máří Magdalénu z Jesus Christ Superstar, jako Indiánka je uvěřitelnější než princeznička Marie Versiniové. Sam Hawkens: ošklivější než v originále, ale i on tu má nějakou historii. Celkově oceňuji vývoj postav, realističtější pojetí (do kterého spadá i absence démonického padoucha), modernější vzhled. Vytratila se pohádková naivita originálu, ale na tu si počkám na další opakování původní verze. A líbí se mi, že natáčeli znovu v Chorvatsku, vždyť od 60. let všichni víme, že právě tak vypadá území Apačů.

Zpočátku mi to připadalo jako velmi stručný výtah z Amarcordu - podobná atmosféra, ale bez vtipu. Nějaké dvě třetiny filmu je děj velmi úsporný: Maléna kráčí městem se sklopenýma očima, chlapi slintají, ženské plivou, puberťák šmíruje. Teprve ke konci se to trochu rozběhne. Sice se na to celkem dobře kouká, ale jde o příběh, jakých jsou desítky.

Správně mě to mělo bavit: obsahovalo to všechny prvky, které zpravidla ochotně konzumuju i s navijákem. Ale nebavilo. Holt když 2, 3, 4 dělají totéž... Přitom ten film má něco do sebe - bezostyšnější vykrádačku jsem snad neviděla. Pánové zajisté ocení výstřihy, mě ale neoslovily.