Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Akční
  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Sci-Fi

Recenze (39)

plakát

Duna: Část druhá (2024) 

Všechno důležité už bylo řečeno. Duna je vrchol Villeneuveovy hollywoodské velkoprodukce a zároveň film, který si už teď udělal místo vedle velikánů svého žánru. Nechci tu mluvit o filmu desetiletí, ani o filmové události naší generace, to všechno řekne čas. Bez jakéhokoli závanu pochyb jde však o audiovizuální spektákl s famózním hereckým obsazením, který sebejistě vypráví působivý a hluboký příběh. Samotnou kapitolou mezi herci je pak Timothée Chalamet. Už pár let víme, že jde o talentovaného mladého herce. Přijde mi ovšem fascinující, že v časovém horizontu dvou měsíců dokáže autenticky odehrát přiblbnutého Wonku a teď nabídnout naprosto suverénní výkon, ze kterého jde místy mráz po zádech. Long story short, zajděte si na Dunu do kina, dejte aspoň na chvíli své starosti stranou a nechte se plně vtáhnout do hlubin tohoto písečného oceánu. Kvůli těmhle filmům milujeme filmy.

plakát

Maestro (2023) 

Bradley Cooper má už spolu s tímto filmem na kontě 12 nominací na Oscara napříč různými kategoriemi. Pokud by však nějakou náhodou začal sbírat sošky za tento film, neubránil bych se pocitu mírného znechucení. Maestro je zhruba v první hodině poměrně sebevědomě natočený životopis, který mě čistě vizuálně bavil sledovat, nicméně s přibývající stopáží se vytrácí jakákoli ambice diváka čímkoli zaujmout a přejde se do nudného a bezduchého prezentování jednotlivých epizod z Bernsteinova života. Scénář je velmi plochý a jednotlivé dialogové výměny nejsou dostatečně nosné, abyste se jakkoli vcítili do hlavních postav. Zároveň mi přijde až trestuhodné, jak malou roli hraje ve filmu hudba. Film jednoduše absolutně rezignuje na to ukázat, co dělalo Leonarda Bernsteina Leonardem Bernsteinem. O to méně pak funguje pomyslný vrchol filmu, tedy scéna ze závěru Bernsteinova dirigování Mahlerovy II. symfonie. Záběry ze skutečného koncertu vás pro jeho život, tvorbu a hudbu jako takovou nadchnou desetkrát více, než tento vyprázdněný film.

plakát

Argylle: Tajný agent (2024) 

Nevím, jestli byl záměr, aby to celé vypadalo po většinu stopáže tak hnusně a nekoukatelně, ale vzhledem k tomu, co všechno se ve filmu děje, tak budu věřit, že ano. A ačkoliv mám vůči filmu spoustu osobních výhrad, nemůžu mu upřít to, že měl poměrně slušné tempo a relativně dobře jsem se bavil. Matthew Vaughn si očividně chtěl natočit ryzí akční béčko podle svého gusta, nicméně pro tento film šlo o mrhání jeho nepochybným režisérským talentem.

plakát

Chudáčci (2023) 

Je to natolik mnohovrstvné a rozmanité dílo, že už teď je mi jasné, že jedna projekce je málo. A i přesto, že jsem nebyl schopný to všechno vstřebat při prvním sezení, nemůžu se bránit dojmům fascinace a téměř úplného uspokojení. Bella Baxter je za mě nejlépe napsaná a zahraná postava za posledních několik let, vizuální stránka obzvlášť ze začátku připomíná jakýsi zvláštní (avšak sympatický) mix Tima Burtona a Davida Lynche a celé je to orámované sebejistou režisérskou vizí. Nedokážu odhadnout, jak dobře si film povede na letošních Oscarech, ale minimálně sošku v kategoriích nejlepší herečka, scénář a kostýmy by si určitě zasloužil. Skvělý filmový zážitek.

plakát

To se mi snad zdá (2023) 

Na základě upoutávek jsem si říkal, že film bude zpracovávat zajímavé téma, na začátku si získá divákovu pozornost, ale nakonec vyšumí do vzduchoprázdna a nezanechá v divákovi žádný hlubší pocit. Nakonec jde ale o velmi příjemné překvapení, které dobře a vkusně mísí žánry a poměrně nápaditě pojednává o aktuálních tématech (rychlé získání slávy, nezvládnutí prezentace vlastního mediálního obrazu apod.). Postavy jsou sice poněkud jednorozměrné a scénář je dle mého soudu místy zkratkovitý, celý film je však veden zručnou a jistou rukou režiséra ke zdárnému a velmi uspokojujícímu výsledku.

plakát

Auta (2006) 

Zhruba po 10 letech jsem si zase pustil Auta. Ano, ani náhodou to není to nejlepší od Pixaru a ten svět je fakt na hlavu, ale je to určitě mnohem lepší než se v současnosti obecně říká. Nebojí se to zpomalit a přejít na úroveň prostého mapování každodenního života obyvatel maloměsta, ale zároveň to dokáže dovedně ždímat emoce na maximum v jednotlivých částech příběhu. Vzhledem k banálnosti celé zápletky o napravení jednoho zpovykaného sporťáku jde vlastně o dost nadstandardní práci. Možná tu jen vařím z vody, vzhledem k tomu, že má film slušných 83 %, ale nějak jsem cítil potřebu se vyjádřit.

plakát

Wonka (2023) 

Je to vlastně taková pěkná sladká tečka za tím naším filmovým rokem 2023. Chalametův Wonka není tak excentrický a ujetý jako ten Deppův, krásně však sedí k tónu a náladě celého filmu. Silná hudební složka, fungující vedlejší postavy a vtipný a nápaditý scénář pak dělají z Wonky nakonec velmi příjemné překvapení tohoto roku. Oompa loopma doompety dá, míň jak čtyři hvězdy nemůžu dát.

plakát

Napoleon (2023) 

V poslední době se pořád mluví o tom, že filmy mají zbytečně přepálené stopáže (což je pravda), Napoleon je ale snad z nedávna jediný případ toho, že i dvě a půl hodiny můžou být málo. Z pochopitelných důvodů se dost krátilo a na výsledku to určitě je znát. Tažení do Egypta a Ruska jsou redukována do opravdu nutného minima a ne všechny vedlejší postavy se dočkají smysluplného rozuzlení. Tak jako tak si ale dovolím tvrdit, že jde stále o filmařský nadstandard, který si mě svoji výpravností a velkolepostí vlastně získal. Stále si však myslím, že je hodně ošemetné hodnotit film, který jsem vlastně neviděl celý. Plnohodnotné hodnocení si tak asi pošetřím až na director's cut, jehož předpokládaná délka mě upřímně trochu děsí.

plakát

Zabijáci rozkvetlého měsíce (2023) 

Dost ve mně film ještě po včerejším zhlédnutí zraje, zatím se odvážím k následujícímu hodnocení. Když bychom shrnuli Scorseseho tvorbu 21. století, jsou Zabijáci určitě tím nejméně příjemným filmem na sledování (možná ještě spolu s Mlčením) a nenarážím tím na tří a půl hodinovou stopáž a ani to nemyslím negativně. Film je plný morálně prohnilých charakterů, což v kontextu režisérovy tvorby není kdoví jaká rarita, tady ovšem není pochyb o tom, že tyto postavy nejsou ani zdaleka jako Jordan Belfort nebo Henry Hill. Neužíváme si s nimi jejich "vzrušující cestu na vlně ilegality a zločinu," ale jen s největším opovržením sledujeme to, jaké míry cynismu, apatie a krutosti jsme my lidé schopni. Divák tu zažívá souboj s primitivním, ale mocným zlem, jehož porážka je takřka nemožná. A pokud snad možná je, tak bez žádné velké satisfakce. Scorsese zde navíc nabízí velmi precizní řemeslnou podívanou. Je v tom vidět sebevědomí a opravdu nadstandardní filmařské schopnosti. Nejde samozřejmě nezmínit výborné herecké výkony hlavní herecké trojice, Leonarda DiCapria, Roberta De Nira a Lily Gladstone. O DiCapriovi a De Nirovi už dávno víme, že patří mezi největší herce všech dob, Lily Gladstone tu však velmi zdatně kompletuje toto ústřední trio a její postava poskytuje naprosto klíčový kontrast vůči De Nirovu vypočítavému mozku a DiCapriovu ubrečenému šmejdovi, který má ještě tu drzost aby v tom všem sám sebe považoval za oběť. K plnému hodnocení tak opravdu chybí jen málo. Za sebe zde vidím absenci výraznějšího příběhového zvratu nebo vrcholu. Film zkrátka se suverénní jistotou začne a stejně suverénně zase skončí. Není však pochyb, že jde o jeden z nejlepších filmů letošního roku. Na příštích Oscarech ho vidím jako velkého favorita.