Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Animovaný
  • Komedie
  • Akční
  • Horor

Recenze (572)

plakát

Vlak (1959) 

Co mělo zůstat nevyřčeno je řečené a co mělo zůstat zahalené oparem tajemna je ukázané. I přes výtečný hudební podkres a mnoho krásně natočených scén tak Pociag zůstává pouhou banální historkou. Což je pro film se snahou o obecnější výpověď asi to nejhorší možné označení.

plakát

Hlídka (1992) 

Nevzrušivý, pomalý, temný film, kde se divák podstatné informace nutné k pochopení dění dozvídá jen z náznaků, z občasných narážek během dialogů o nepodstatných věcech a z náhlých, jakoby z ničeho se vynořivších scén. Spousta otázek zůstane nevyřešená, spoustu detailů si divák musí odvodit, aniž by tušil, zda se trefil. A k tomu ty nesympatické postavy. A ten zvláštní konec... Sledování snímku vyžaduje plnou pozornost, avšak vynaložená snaha se vyplatí, jelikož intenzita skrytá pod povrchem dění diváka plně odškodní. Výstižně to shrnul uživatel maxshreck na imdb: “ Basically, if you want a subtle, thought provoking film that doesn't signpost every clever detail, then this is for you.However, if you are a blockbuster junkie, simply looking for entertainment then steer well clear; I know of only a (very small) handful of people who enjoyed this espionage tale, so beware, this ain't James Bond!“

plakát

Kinetta (2005) 

Roztřesená kamera ani náhodou nepodporuje pocit autentičnosti, pouze irituje a způsobuje nevolnost, a dlouhé záběry na cituprázdné tváře a každodenní činnosti o světě a postavách nic nevypovídají, jen nudí. Vyprázdněnost jednotlivých záběrů symbolizuje maximálně vyprázdněnost samotného filmu. Nezískat si Lanthimos popularitu následným filmem, tak by Kinetta upadla v zasloužené zapomnění.

plakát

Domik v Kolomně (1913) 

Nepříliš vydařená komediální adaptace, která vtipnost nestaví ani na přímém tahu grotesky, ani na nějakém sofistikovanějším humoru, nýbrž na pouhém komickém převleku nápadníka, jenž spolu s nešikovnou destrukcí kuchyně překvapivě silně připomíná klasickou animovanou figurku Goofyho. Pár krátkých pousmátí tak ze mě film vyloudil, nic víc však nepřinesl. A to mi přijde přece jen poněkud málo.

plakát

Mad Doctor of Blood Island (1968) 

Na malý okamžik se zdálo, že film místo očekávaného závěru překvapí zajímavějším vyústěním zápletky a že schematičnost předchozího dění byla jen chytrá past na žánru znalé diváky. Žel, nestalo se, a Mad Doctor of Blood Island tak bohužel zůstal pouhou nepříliš vydařenou variací na Ostrov doktora Moreaua.

plakát

Mars (1968) 

Popularizační sovětský dokument o Marsu, informacemi samozřejmě poplatný úrovní znalostí v tehdejší době a přeplněný nadějnou vizí planety přeplněné životem. Vidět to má smysl ze dvou důvodů, jednak kvůli inspiraci pro tvůrce, jak má podobný druh filmu vypadat, jelikož to i po letech působí zábavněji než většina moderně pojatých dokumentů a umím si představit, že by mě to v mladém věku inspirovalo k většímu zájmu o vesmír, jednak díky neskonale vtipné sekvenci, která vysvětluje, jak by mohla robotická sonda při průzkumu planety selhat při své snaze o nalezení zdejších známek života.

plakát

Tom et Lola (1990) 

Nemám rád, když tvůrci přijdou s určitým nápadem (dvě zjevně vážně nemocné děti žijí odděleni od okolního světa v jakési plastové bublině), následně nastolí určitá pravidla příběhu (nesmí přijít do kontaktu s okolním, nesterilním světem, jinak by následovaly děsivé následky), a ta pak s klidem svévolně rozboří a přitom si nedají ani tu práci aspoň se sebemenším odůvodněním (děcka si běhají po městě či se cachtají v bazénku a pohoda, nic se neděje). Vizuálně to pak sice může být zajímavé, celé to ladění do chladných barev se mi tuze líbilo, mohu si v tom nacházet i určité potenciálně podnětné myšlenky, ale co s tím, když mě to způsobem odvyprávění irituje?

plakát

Ojuju aneb Čadit a kadit (2014) 

Stejně jako End of the Wicked, který ostatně také šel v rámci Otrlého diváka, Ojuju trpí přílišnou roztahaností, která nebohého diváka ubíjí. Sestříhat to minimálně o třetinu by dopadu na diváka silně prospělo. Jinak je to dílo méně exotické, více poplatné tradičnímu západnímu zombie subžánru, od kterého se to až tak neliší. A pro jednou mě invence titulkářů festivalu poněkud iritovala, přece jen jsem měl neblahý pocit, že se zbytečně snaží o komičtější tón, než měli tvůrci v úmyslu.

plakát

The Oregonian (2011) 

Začátek je výtečný, což o to. Zkrvavená dívka se potácí lesem, záběry tekoucí bystřiny kontrastují s hnijícími rybami vyplavenými na břeh a děsivě se usmívající žena v červeném působí hrozivěji než většina běžných hororových strašících prostředků. Dojem dotváří vtíravě tepající hudba. Býti to ukončeno určitou scénou po příchodu do osamělého městečka, neměl bych námitek a nadšeně bych opěvoval stylový kraťas. Místo toho si hlavní hrdinka chytí stop v podobě funícího tlusťocha a od toho momentu se veškerá atmosféra vytratí pod náporem zdánlivě symbolických obrazů postrádajích spojující prvek, bez něhož to postrádá smyslu, a opakujících se zjevení ženy v červeném, která s každým dalším příchodem ztrácí na děsivosti. S trochou snahy by člověk nějakou možnou interpretaci pro veškerý ten chaos našel, ale proč se s tím namáhat, když to celé působí tak příšerně samoúčelně? A navíc mě irituje bezradnost tvůrců, kteří bez minimální snahy o vysvětlení zvolí pro závěr jednu ze dvou nejzbabělejších možností a tím mě otráví absolutně. Zjevně to většině rádobyumělců nedochází, ale ono se i to umění musí umět, kapišto?

plakát

Three Cases of Murder (1955) 

Jak lze vyčíst z názvu, jedná se o povídkový film, kde jsou jednotlivé příběhy propojeny motivem vraždy. Každá povídka je stylově lehce odlišná, první, díky své zlomyslnosti nejzábavnější, by kupříkladu vhodně zapadla do série Twilight Zone, druhá by zase navzdory své předvídatelnosti a překombinované pointě nedělala ostudu v Alfred Hitchcock Presents. Jen ta třetí, kde se hlavní role zhostil samotný Orson Welles, kvalitou výrazně zaostává, příběh o vině a trestu má sice své lepší chvilky (moment, kdy Orson rozezpívá britský parlament, vyloženě pobavil), ale jako celek patřičně nefunguje a působí ve výsledku poněkud nadbytečně. I tak to pro milovníky tajemných příběhů představuje kousek, který stojí za vidění a i dnes dokáže slušně pobavit.