Lyncha

Zpočátku trochu rozpačitý dojem - Panu učiteli s láskou, Mezi řádky atd. už po sté. Jen tentokrát nejsou v roli nezbedných žáků černoši, ani hispánci, ale Inuité. Ale má to být podle skutečné události, osudy reálných lidí v konkrétním místě. Tak si člověk řekne, proč ne. Proč nenatočit silný příběh o člověku/lidech, kteří se o něco zasloužili a odvedli pořádný kus práce, jen proto, že už na to téma někdo natočil hromadu jiných filmů. To by nebylo fér. Postupně počáteční rozpaky opadly, film mě vtáhnul do děje a na konci jsem byla nadšená. Ano, je to doják. Strašnej! Ale dostal mě. Film je částečně sebemrskačský, obsahuje několik narážek na internátní školy pro původní obyvatele Kanady, také pár fotek v úvodu z oněch škol. Musím se přiznat, že do této doby jsem o něčem podobném neměla tušení, takže jsem si vyhledala pár informací, o co šlo a jak školy fungovaly. Čekala bych existenci podobných zařízení někdy před maximálně 70 lety, ale že fungovaly až do roku 1998 a k jejich zavření došlo zřejmě jen díky tomu, že se nedařilo už dál tajit praktiky, které v nich probíhaly, to hlava nebere. A ještě v takové zemi, kterou mám za vzor mírumilovnosti a civilizovanosti. I tenhle fakt přispěl k oněm 5 hvězdičkám (šok umocnil dojem z filmu), jinak by to asi bylo spíš na 4.

Akčních tam bylo asi deset minut (naštěstí), zbytek byl neskutečný doják, ale krásný! Kapesníky s sebou.

Poloviční podíl na tom, že jsem z filmu odcházela naprosto emocionálně vyždímaná, má hudba. Rozhodně se vyplatí tenhle film vidět na velkém plátně v dobře ozvučeném sále.

Už dlouho mě žádný film tak nenadchnul jako Yuma. Jakmile skončil, hned bych si dala nášup. Mimo to, že byl vtipný, k zamyšlení o lásce, životních hodnotách, přátelství a snad všem, co si člověk může představit, se mi vybavily i nápisy v německých obchodech. Nápisy v češtině, že obchod je střežen kamerami, krádež je zločin a trestá se tak, všechny ty, při kterých jsem se styděla a říkala si, že nemáme za hranicemi moc hezkou vizitku. Po shlédutí tohoto neuvěřitelného filmu a vyslechutí ještě méně uvěřitelných, ale prý zaručeně pravdivých historek z úst režiséra, se budu stydět o něco méně.

Už dlouho se mi indický film tak nelíbil! Místo tradičních bolly songů jsou scény proložené krásnými meditativními básničkami. Tři kamarádi jsou fakt týpci k pohledání, samá legrace, občas jsem smíchy brečela a občas zas naprosto nečekaně brečela opravdu. A to road movie není normálně můj styl. Tady to bylo perfektní.

Povedená černá komedie, v jejímž pozadí se tak mimochodem objevuje tajný agent, udávání, smrt, strach. Možná právě proto jsou tyhle náznaky mrazivější, než kdyby byl příběh o nich. K filmu mám jedinou výtku, podobně jako řada dalších, měl končit v černobílé minulosti. Závěr byl naprosto zbytečný a kazil dojem z celého filmu.

Nevzpomínám si, že bych někdy viděla film jako je tenhle. Trocha cestování, trocha humoru, trocha univerzálních mouder starších, ale podaných jazykem novodobého světa, nádherná hudba, která z hlavy jen tak nevymizí.

Trochu pomalejší rozjezd, ale druhá půlka stojí za to. Zdaleka ne jen horor! Po shlédnutí jsem měla spíš smíšené pocity, ale postupem času se mi střípky poskládaly a dozrály. I teď, po několika týdnech, se mi stále film honí hlavou.

Jak poeticky natočit smrt dítěte? Přesně takhle. Neumím si představit, že by to někdo udělal líp. Prolog je dokonalý! I zbytek filmu je po technické stránce naprosto perfektní. Někdo si stěžuje na nudné pasáže terapií, ale mně to připadalo jako detektivka - odhalování podstaty strachu, blíž a blíž ke zjištění, co se vlastně odehrává uvnitř hrdinky. Další si stěžují na to, že drsné scény jsou účelové, mají provokovat a větší smysl nemají. Pro mě jsou jen logickým vyústěním příběhu. Navíc jsou tyhle drasťárny nakumulované asi tak v posledních 10 minutách filmu (nebo mi to tak rychle uběhlo), takže kdo nevydrží mít otevřené oči při všem, jako já, nepřijde o moc :-) A na úplný závěr malé překvapení, které se odhalí jen divákovi, nikoli přeživším hrdinům (a možná ani některým divákům ne, ale to už je jejich problém). Pro mě jeden z nejlepších Trierových filmů.

Citrónový sad se zdá být spíš politickým filmem o konfliktu mezi Izraelí a Palestinou. Kromě toho ale nutí přemýšlet i o mezilidských vztazích, tradicích, hodnotami v manželství, politikaření. Ukazuje, že lidé, které máme za nepřátele, nám mohou něčekaně pomoct, a naopak ti, od kterých podporu čekáme, se k nám mohou obrátit zády, že mezi všemi skupinami obyvatel najdeme dobro i zlo. Výborný film s působivým koncem.