Morloth

Chápu, že je to ve své podstatě krásně podvratně geniální, ale dosti jsem se u toho nebavil a že bych u Idiotů nějak zásadně přemýšlel, to se taky říct nedá. Spíš mne přepadla jakási ospalá nuda. Nějak mi poslední dobou Trier nechutná.

Zatím poslední snímek Petra Marka – spíše než jako režisér se prosadil jako hudebník s formací MIDI LIDI – opět čerpá z jeho oblíbené neumětelské estetiky. Film natočený v netradičním formáty 4:3 – typický pro televizní obrazovky – byl nasnímán na obyčejnou videokameru, jako hudební doprovod posloužilo CD zakoupené na benzínce, v celém filmu nehrají profesionální herci, ale lidé, které hraní baví ovšem neživí, a snímek byl financován z vlastních zdrojů autorského kolektivu, nikoli formou klasických filmových investic a grantů. Přesto je česká komedie Nic proti ničemu v oficiální kinodistribuci právem a přináší čerstvý vítr do tohoto žánru s pošramocenou pověstí. Počítám, že Paul McCarthy, kterému je film věnován, snímek nikdy neuvidí, a že Mirka Spáčilová, které autorský kolektiv vetkl film také, z něj nadšená nebude. Ale to nic neznamená. Je to dobrý biják.

Tady jsme se minuli...

Řiká se, kdo chce moc, nemá nic.

Kaurismäki není jen Aki. Mikka, ač již delší dobu pobývá ve slunném Riu, na výheň finské sauny nezapomněl. A tak natočil ryze finský film s finským humorem, s finskými kulisami a především s perfektně hrajícími finskými herci. Již průvodní dynamicky natočená a sestříhaná scéna ukazuje, že ne vše, co se ve filmu odehraje, lze brát vážné. V tomto duchu se vlastně nese celý příběh o mafiánech, jedné smrti, obchodu s bílým masem a o rozpadu manželství. Dům košaté lásky je ztřeštěná vztahová komedie, kde si oškliví lidé dělají ošklivé věci a je to finská sranda.

Dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Vávra inspirovaný a fascinovaný nákladnou americkou produkcí vytvořil naprosto neoriginální, nesoudržnou a především nezvládnutou frašku, která musela přes řadu studiově odporných scén stát solidní balík. Skoro se mi nechce věřit, že na tom dělal Ondříček.

Překrásný film o konci světa, tedy jednoho města.

Čínská čtvrť jako mystický prostor, kde se vše zlé ze slov zhmotňuje do činů.

Může to být neskutečně propracovaná a promyšlená metafora konce světa, stejně to může být nebetyčná manýra. Stačí si vybrat. Osobně se spíše kloním k té manýře. To nic nemění na faktu, že Trier zase vymáčkl z herců neuvěřitelné výkony.

Příjemně podvratná oslava svobody, kterou mi však kazí herecká stylizace a nesoudržnost logiky vyprávění. V mnohých momentech fantastické, mnohdy až nesnesitelně trapné.