Klajnik

Schlingensief měl skvělou příležitost vykřesat z toho skvělého námětu mnoho bizarní zábavy, ale já se tím prokoukal bez jakékoliv odezvy, ačkoliv tenhle film měl veškeré predispozice mě bavit. Děj se totiž odehrává v nacistickém bunkeru nad nímž se ozývají dopady bomb a zešílenšivší Hitler a jeho štáb se dopouští řady exesů pod vlivem ponorky a hroutícího se megalomanského tripu o tisícileté říši. Mnoho dobrých námětů však bylo znehodnoceno nedostatečně vypracovaným dějem a situacemi v něm. Problém je, že to, co se ve filmu děje, působí jen jako série random scének a dialogů, které nejsou ani zdaleka tak zábavné a bizarní jako to, co mě samotného při sledování napadalo a co bych viděl raději než to, na co jsem se zrovna koukal. Jak hodnotit film, jehož námět považuji za náramně humorný, ale ve výsledku jsem se ani jednou nezasmál? Šlo z toho vykřesat podstatně více.

Nemáš rád, když režisér ztrácí můj čas. Tím neříkám, že vždy je třeba spěchat. Určité momenty si žádají svůj čas, ale Béla Tarr neví které a proto obtěžuje diváka dlouhými záběry na lidi, co někam beze slova jdou anebo uklízí po baráku (samozřejmě, že jsem tyhle scény přeskakoval, protože pokud mě filmař nemá vůli bavit, tak já nemám vůli věnovat pozornost jeho tvůrčí řídkosti). Někteří autoři si mylně myslí, že nás silněji napojí na postavy, když nás je donutí následovat v dlouhých záběrech, ale jestli si myslí, že tohle stačí, tak ví o filmu prd. <<<Od nějakýho videotvůrce jsem slyšel, jak se učí docenit slow cinema; Říkal, že montáž nám jen předá informace toho, co se děje, ale dlouhé snímání (třeba snímání ženy loupající brambory; viz Jeanne Dielman) se zaměřuje na prožitek toho dění. Pokud ale tvůrce neví, kdy střihnout, tak mu hrozí, že se divák odpojí (ztráta imerze), což je něco, čeho by se měl chtít vyvarovat. Pokud tím prožitkem postav je nudna a monotónnost, tak to ve filmu musí být zachyceno v montáži (viz cestování agentů FBI v Mindhunterovi), protože divák nesmí být za žádnou cenu nuděn, páč to jde přímo proti tomu, čeho by se tvůrce měl snažit dosáhnout. Ovšem někdy je nuda, kterou postavy prožívají, důležitým motivem k tomu, proč se vrhli do nějaké akce nebo činnosti; V tomto případě je povoleno vylíčit nudu tak, aby ji pociťoval i divák, ale nesmí to trvat moc dlouho a musí pak být patřičně odměněn. Zábavnost každopádně napojuje diváky hlouběji na jiné kvality díla a současně ty jiné kvality díla tvoří onu zábavu (ostré hranice nejsou). Pokud chce tvůrce tematizovat nudu skrze celé dílo, tak je stupidní, protože styl by měl odpovídat vyprávění a proč by sakra někdo měl být zvědavý na nudu? Navíc bych takovému tvůrci byl schopen hned říci, jak to udělat co nejzdařileji: Stačí statický záběr na stěnu nebo třeba šedou plochu - čím delší stopáž, tím lepší. Vyvarovat se vyobrazení odpočtu. Divák se nesmí mít čeho chytat. Nesmí být ničím rozptylován. Žádné komíhající stíny, žádná textu. Čím míň stimulů, tím větší nuda a tím zdařilejší přenos předsevzaného tématu na diváka.>>> Pokud tedy záměrem pomalé kinematografie je větší napojení diváka na postavy skrze následování postav po co nejdelší dobu i při té nejnudnější činnosti, tak je celý koncept pomalé kinematografie hloupý (a podstatně horší než ten Werckmeisterův kompromis hudební stupnice, o níž mluví postava ve filmu). Na postavy nás totiž nejlépe napojí postavy samotné, ale to ty postavy musí něco atraktivního dělat nebo říkat (proto máme rádi Jokera, Vlka z Wall Street, Frajera Luka nebo postavy Pána Prstenů či tarantinovek). Postavy tohoto filmu ale nic moc neříkaj a pokud něco dělaj, tak chodí a čumí. Protagonista nikoho nezaujme, protože je to takovej pasivní nýmand. Tarr by samozřejmě natočil lepší film, kdyby si tohle zdržování odpustil a raději napnul svou tvůrčí energii k tomu, aby více vylíčil dezolátství obyvatel zuboženého městečka s jejich frustracemi a resentimentem, který se pod vlivem šuškandy a agresivní rétoriky, kterou do města přinesl cirkus, mění nespokojené obyvatele v tupý a vzteklý dav, jenž si zdecimuje vlastní prostředí i několik svých spoluobčanů - Komplexněji by takto vyznělo poselství filmu. Tarr se ale víc věnoval tomu, co divák nepotřebuje vidět a opomenul to, co by bylo radno vidět - tím prokázal, že je špatným vypravěčem a pokud nebylo jeho záměrem odvyprávět příběh, tak neměl točit film ale radši malovat obrazy. Výsledek je každopádně poněkud úsečný, zmatečný, nudný a tedy i nutně zbytečný. Já sice pochopil, co tím chtěl básník říci, ale podle mě to moc dobře neřekl, protože dostatečně neprokreslil co bylo nutno prokreslit. Znovu je mi dokázáno, že klíčovej je vždy scénář. Pokud není pořádně vypracováno to, co leží na papíře ještě před natočením filmu, tak žádný styl nebude spásou. Výjimkou jsou filmy stojící dost na humoru vzešlém z improvizace na place (Borat). Noéův Climax by třeba ani scénář mít nemusel, ale výsledek skvěle funguje díty velmi audiovizuálně dravému stylu a zvolenému námětu, v němž není třeba psychologizovat postavy nebo tak něco. Výsledek Werckmeisterových Hormonií je každopádně neuspokojivý, protože neúplný scénář je zaplněn utahanými scénami na nepodstatný děj (třeba 5 min chůze bez dialogů). Ačkoliv film má pár dobrých momentů a Vigův song Valuska vkutku dojemný jest, tak po valnou většinu filmu jsem byl těžce nezaujat. K Tarrovo štěstí je na světě dost lidí, kteří propadnou pseudo-síle této meditativní nudy a budou se opájet tím, jaký je to velké umění. Já bych ale na takovej nudnej film leda tak nachcal. ___Pokud chcete vidět film o lidech, které kurví prostředí v němž se nachází, mrkněte radši na australský Zapadákov, japonskou Písečnou Ženu nebo Maják.

Trochu jsem se dalšího Felliniho po Satyrikonu bál, ale dopadlo to dobře. 8½ je velmi nápaditý film, který má potenciál inspirovat aspirující filmaře. Dokážu si představit, že na někoho ten film může působit rušivě, ale já se těšil z toho nápaditého zmatku, z toho přeskládávání scén přes sebe, z toho jak je divák přenášen z jedné scény do jiné... Film dokonce nabízí poměrně zřetelná vodítka k tomu, jak ho interpretovat. Protagonista je režisér a když mu jednotlivý postavy dávají reflexi jeho nápadů, mluví tím spíše sám Fellini k nám divákům, protože o chystaném filmu ve filmu se stejně moc nedozvíme a zdá se, že protagonistu-režiséra beztak nic nezajímá méně než jeho vlastní film. Divák však může být zmaten a může se ptát, na co že to vlastně kouká, protože nemusí být schopen nalézt záchytné body (a ono to chvilku trvá, než mu je film/Fellini dá). O příběh v klasickém slova smyslu toliko nejde. Film hlavně rozebírá protagonistovo duševní rozpoložení s tím, že styl filmu odráží jeho nitro. Co že se v tom filmu ale vlastně děje na té jasně zřetelné rovině?: Protagonista je slavný italský režisér, který má natočit film, ale nachází se v krizi, která ho (nejen) po tvůrčí stránce paralyzuje. Hroutí se mu manželství, neví moc co se sebou, natož aby věděl, co s filmem. Neustále kolem něj běhají lidé od štábu a prosí ho, aby jim řekl něco o filmu nebo koho že to vlastně mají hrát. Nikomu z nich ale není schopen dát uspokojivou odpověď a z každé konverzace je vysvobozen tím, že ho přeruší někdo jiný, kdo rovněž něco potřebuje vědět nebo vyřešit... Funguje to i humoristicky, ale v tomto smyslu to nejspíš lépe sepne až na druhé shlédnutí. Postsynchronní nahrávání zvuku (typické pro italské filmy té doby) filmu ale poněkud škodí, protože jde slyšet, že to není autentický, že je to dabing, že je to trochu off, což je prostě estetickou vadou. Přiznávám, že mi to tolik nevadí u spaghetti westernů, ale zrovna u takového chaotického filmu, jakým 8½ je, by se mi líbilo, kdyby se mě tvůrci snažili více ukotvit v měnícím se (časo)prostoru právě tím zvukem. Na té tematické rovině tedy film vypráví o zmatku v lidském nitru, o krizi středního věku o nepořádku v životě, který způsobuje, že člověk neví, kde stojí a je důsledkem jeho jisté strnulosti. Styl filmu tomuto vyprávění velmi odpovídá, ale nedostatkem díla je, že toto chaotické pojetí vedlo k příliš nedůslednému odvyprávění na to, aby to u diváka citově seplo. Jistá odtažitost je filmu vlastní, což je asi důsledkem zaměření se na jiné aspekty díla. Protagonista je příliš pasivní (všichni po něm něco chtěj, ale jemu je to fuk, protože sám neví, co chce) a množina vedlejších postav se střídá moc rychle na to, aby se člověku zaryla pod kůži - přesto se ale Fellinimu podařilo dát jim nějaký portrét. Mou pointou však je, že je to příliš odměřené, úsečné a narativně rozdrolené i nedostatečně vystavěné na to, aby to s divákem citově pohnulo, což je blbý, když se ten film ve velké míře zaměřuje právě na duševní rozpoložení svého protagonisty. Jak už jsem psal, styl zde podléhá vyprávění, takže nedochází k nesouladu v tomto ohledu. Spíš se mi zdá, že Fellini nenechal odvyprávět dost klíčových momentů na to, aby se divák vezl spolu s postavami. Divák pochopí, ale neveze se. Ač tedy Fellini natočil inspirativní, výjimečný a originální film, tak to podle mě nevybalancoval tak dobře, jak by mohl. To mi říká intuice, ale abych to dokázal, musel bych dílo podrobit důslednější analýze, což by byla práce na mnoho hodin. Myslím si však, že by šlo onen nedostatek napravit, aniž by dílo přišlo o svou originalitu a autorské pojetí a pokusím se to dokázat jen zběžně: Fellini příliš nevěděl, co musí ukázat, aby diváka citově zainteresoval (je v tom hodně psychologie) a v závěru mu poskytl emocionální pay off v podobě protagonistovo vykoupení. Divák musí pochopit, co se protagonistovi děje, jak blbě řeší, co se mu děje a jak tím ubližuje svým bližním. Jakmile by divák byl celý napnutý z toho, jak své bližní vytrápil svou vyjebaností (ale současně si ho pro ni musí oblíbit, což je delikátní hranice, kterou není snadné vychytat), tak by ho z toho napětí vysvobodil protagonistovo prozřením a poskytl mu ideálně i nějaké praktické vědění v oblasti vysekání se z krize. Fungovalo by to však pouze tehdy, když si divák oblíbí jak protagonistu tak i jeho bližní (navzdory tomu, že by mezi nimi po většinu filmu byl konflikt). Scénárista by musel zmanipulovat diváka k tomu, aby postavám přál usmíření a pohodové soužití. Divák musí protagonistu kritizovat i omlouvat zároveň. Toho by bylo nepochybně těžké docílit, protože divák by mohl snadno opovrhovat protagonistou pro jeho vyjebanost, jenž ubližuje ostatním anebo by mohl chovat odpor k vedlejším postavám, jenž dělají dusno poněkud šarmantně směšnému protagonistovi, díky němuž divák má všechny tu zábavu. Klíčové by však bylo to vyvážit, což je zkrátka vypravěčsky a psychologicky náročné. Většina lidí pro to nemá natolik vybroušený cit jako já. ____Je ovšem zajímavé sledovat spolupráci režiséra Felliniho s hercem Marcellem Mastroianni ve třech filmech, kde hrál hlavní roli. Ve všech třech filmech hraje smilníka. Ve Sladkém Životě však není příliš zábavnou postavou. V nápaditějším 8½ je už humoristicky pojatý a některé postavy protagonistovi přezdívají Snaporaz, což je jméno postavy, kterou hraje ve Městu Žen (což je jediný Felliniho film, který jsem si velmi užil), kde hraje již plně humornou postavu, která se neustále dostává do humorných situací, jejichž předmětem je feminismus a vztah mužů a žen, který byl již předestřen v jedné pasáži 8½, kde bylo vyobrazeno protagonistovo idealizované soužití s jeho ženou i jeho milenkami. _________DODATEK: Napodruhé seplo ještě lépe. Některá díla vyloženě strhnou hned na první dobrou, ale s jinými je to komplikovanější, což může být dáno tím, že jsou jiná, svébytnější, umělečtější... První shlédnutí takového díla může být vnímáno jako příprava k druhému, které již zafunguje lépe, protože divák se už bude lépe chytat a bude ochotný více přistoupit na danou hru, protože už bude vědět, co čekat. Chápu, že divák nemusí mít chuť se do filmu pustit znovu, když se mu natolik nelíbil, ale z mé zkušenosti je tomu tak, že ta výjimečná a umělecky hodnotná díla většinou nestačí vidět jednou, aby je divák patřičně docenil. Lidi si ve své zpupnosti a konzumním naladění většinou myslí, že vidět jednou stačí a přesunou se k tunám jiného contentu, který je zaplavuje. Pak ovšem dílo doopravdy nenazřeli, pouze ho viděli.

Před svým tří tisícím ohodnocením se snažím nakoukat filmy, které jsem dlouho odkládal, protože jim moc nevěřím, že mě nadchnou, ačkoliv se jim přikládá vysoká umělecká hodnota. Satyrikon mé obavy naplnil, ačkoliv nějakých prvních 45 minut ještě docela jde a občas se zde vyskytne nějaký pozoruhodný moment nebo nápad. Od půlky je to už ale dost nekoukatelné a já ybch to nejradši odsoudil jako, vyhoněnou slátaninu, která sice má jisté obrazové kvality, ale celek je natolik rozdrolený, že to za tu pozornost vlastně ani nestojí. ___Teď si čtenář možná říká, že jsem nějakej primitiv, kterej nedokáže ocenit originalitu a právě umění, jenže já to tvrdíl jako člověk, který si velmi cení filmů, které dávájí volnost interpretaci, případně se v nich narativ neposouvá v přísně logické posloupnosti, na níž jsme zvyklí z reality našich dní. Mám rád snovost i nespolehlivé vypravěče, ale chci, aby dílo bylo tematicky ucelené nebo (pokud je neucelené a úsečné) aby bylo aspoň dostatečně zábavné (třeba skrze postavy a dialogy). Mám rád filmy jako Beau is Afraid, jenž je právě způsobem vyprávění velmi inspirován jedním Felliniho filmem, City of Women. Oba tyto filmy naplňují obě kvalitativní roviny, jenž jsem zmínil a jsou zvláštní, originální a bizarní, protože se odehrávají ve zjevném fikčním světě a jednotlivé pasáže vyprávění jsou svázány autorem předsevzanými tématy a motivy, kterým se celé vyprávění věnuje; Je tedy jedno, že by ve skutečnosti nedávalo smysl, aby se postava dostávala z jedněch míst do právě takových jiných míst a zažívala to, co zažívá, protože to všechno, co zažívá, je navzájem tematicky propojeno a každá tato pasáž jenom prohlubuje a rozšiřuje předsevzané motivy, o nichž to celé je. Bez důrazu na téma se v díle sice mnoho dít může, ale bylo by to prostě o ničem.___ No a právě ze Satyrikonu mám pocit, že je o ničem (a pokud o něčem je, tak není dost dobře odvyprávěný a zábavný na to, abych měl chuť to luštit). Že je to zle odvyprávěný příběh není pouze můj dojem ale fakt, který dokážu obhájit. Satyrikon je totiž velmi tematicky neucelený: Jeho úsečnost a fragmentárnost vychází z nekompletně dochovaného Petroniova díla a Fellini se tento nedostatek nesnažil nijak ucelit a sprovázat - naopak je zřejmé, že tou rozdroleností byl zaujat. Proto film (stejně jako kniha) končí uprostřed věty. Proto je poslední záběr věnován na části stěn nějaké zříceniny. Někteří kritici vám poví, že tato fragmentárnost byla autorským záměrem proto, že my dnes stejně nejsme schopni plně nazřít realitu tehdejšího světa, jenž se nám "otvírá" pouze částečně skrze různá díla a nálezy. Fellini se svým velmi stylizovanným pojetím ale přece vůbec nesnaží o nějaké realistické vyobrazení a přiblížení se co možná největší pravdivosti tehdejších dob, což všichni stvrzují tím, když vyřknou, že jeho Satyrikon je stylizovanou interpretací Petroniova Satyrikonu (což je ostatně samo umělecké dílo, které tedy taky stilizované). Mně pak ale přijde, že si tyto linky navzájem odporují a že ani sám Fellini moc nevěděl, co dělá. Pokud nám chtěl přibližovat tehdejší svět, proč zvolil takovou výraznou stylizaci? Pokud chtěl znázorňovat nemožnost jeho úplného uchopení, proč raději neměnil styl v různých pasážíš vyprávění, nenechal herce hrát různě a nenechal je podávat různé důvody pro totéž pachtění se za cílem, které by diváci spolu s postavami sledovali. Ta úsečnost vyprávění, kterou Fellini zvolil, totiž způsobuje divákovi nežádoucí dezorientaci a dojem, že sleduje něco nedodělaného, nedopečeného, odfláklého a bezpředmětného. Jelikož se mi nezdá, že vzniklo povedené dílo z této jeho tvůrčí zaujatosti fragmentálnosti Petroniova Satyrikonu, tak musím jeho přístup považovat za zcestný a nesoudný. Nelze ponechat rovinu vyprávění jaksi ladem a myslet si, že to bude fungovat, že to utáhne styl samotný: Z prvních 30 minut se každopádně zdá, že bude tematizován morální rozklad starověkého Říma, bezedný hedonismus, dekadence a to vše ve stilizovaném hávu, čímž mi to připomínalo mi to Caligulu. Pak se ale děj posune k jiným pasážím, skrze něž se rozřeďuje tematické vyznění až z toho svou neuceleností vzejde jakýsi nedovařený guláš. Skrze tyto různé pasáže se vztahy mezi postavami nijak neprohlubují, některé klíčové postavy z děje dokonce bez vysvětlení zmizí a znovu se již neobjeví a není ani příliš jasné, jak se postavy z jedné situace a prostoru dostaly do druhého prostoru. Prakticky to působí, jako kdyby tvůrce vyhodil 10 z 20 kapitol uceleného příběhu a myslel si, že tím dílo nabyde nějakým kvalit. Nenabylo. Je to na píču. Fellini si přitom vymyslel nějaké pasáže (Minotaur, nymfomanka, hermafrodit), které v předloze nejsou a já říkám, že by udělal dobře, kdyby vymýšlel více, zalátal díry v příběhu a dal tomu celému nějaký tvar, abych na něj namusel být naštvanej, že mařil mým časem. Takhle jsem si musel číst při sledování převyprávění děje z wikipedie, který tomu tu návaznost trochu dává, ale že ji nelze vyčíst z filmu samotného považuji za doklad jeho nedostatků v samotných základech. Výsledkem (snad) cílené snahy učinit (nebo ponechat) příběh útržkovitý je znemožnění uchopitelnosti díla a ztráta divákova zájmu. Následuje nuda a frustrace, načež je Felliniho práce odstřelena pod výrazem "artová vyhoněná slátanina" a zanechává v divácích odpor k podobným filmům i žene je vstříc do náruče standardizované, schématické a neoriginální filmové produkce, kterou rovněž pohrdám. ___Ještě se vyjádřív k tomu, jak tu někteří lidé opěvují, že tento film promlouvá k povědomí: Hned na začátlu protagonista promlouvá nikoli k nevědomí, nýbrž k vědomí diváka tím, jak teatrálně vykřikuje, že musí najít a znovu získat svého miláčka, který mu byl odcizen. Pak se vydává za svým bývalým přítelem, který mu ho odcizil. Ten rovněž směřuje k diváko vědomí informace o celé záležitost (miláčka unesl, ojel, prodal za pár drobných). Následuje umělý souboj, na jehož konci únosce sdělí, kdomu miláčka prodal. Protagonista se ho vydá vysvobodit. Poté, co ho vysvobodí z divadla, se spolu pomilují a pak miláček stejně radši odejde s tím, kdo ho unesl, znásilnil a prodal. Nikdo neví proč. Postava miláčka není vůbec psychologizována (snad ani nepromluví) a v půlce filmu se někde zapomene a dále se na něj ani nevzpomene. Tohle vám přijde jako útok na divákovo podvědomí? Já bych si to teda představoval jinak; Nehledě na to, že podvědomí je dost dáno emocemi a pudy, k nimž se lze dobře dostat i skrze rácio, s nímž může komunikovat precizně vystavěný příběh, který s člověkem citově hne, protože mu porozumí). Mně teda tohle připadá spíš jako nedodělaný maglajz, ale to bych se opakoval...

Ačkoliv jsem si zesílil žaludek časem stráveným na návratu do reality a tedy snadno nepodléhám pocitu nechutenství a mám také rád bizáry, tak tohle mě příliš neuspokojilo. Opravdu je to snad nejnechutnějších, nejnevkusnějších a nejoplzlejších film, který jsem kdy viděl. Měřit se s ním může snad jen Lidská Stonožka 2 - tam však žádný z herců hovno doopravdy nesežral. Transka Divine byla věru epesní špínkou, nafintěným odpadem a ještě na to byl/a hrdá. Na druhou stranu se nad tím nechci moc pohoršovat, protože si myslím, že i takový nonkonformní film má na světě své místo. Sice si v něm lidi roztahují prdel a žerou psí hovna, ale reálně je to méně problémové než třeba pokrytečtí politici maskující svou zhovadilost za slušnost, kravatu a konzervativní hodnoty. V této perspektivě se tento typ dekadentního filmu skoro zdá být projevem vzdoru a protestu. To, co mi spíše vadí, je to, že film je příliš formálně amatérský a málo narativně orientovaný. Námět i zápletka jsou přitom skvělé! Jeden klan špíňáků vede Divine, které se honosí titulem filthiest person alive, což jim ovšem jiný klan špíňáků nehodlá jen tak darovat a vyhlásí jim válku tím, že jim poštou pošle hovno. Tento moment však nastane v půlce filmu, což není ideální. Mělo to příjít dříve, aby to nepůsobilo tak utahaně a to i navzdory té neustálé snaze šokovat. Rivalita mezi klany však není příliš dějově strhující, zajímavá ani zábavná. Spíš to působí jako taková narativně nedopečená série nechuť vzbuzujících scének, které však díky absenci nějakého podmětnějšího nebo rozvrstvenějšího příběhu působí příliš samoúčelně a nezajímavě. Natočené je to taky není nijak zvlášt podmětně a herci dost přehrávaj. Některé dialogy mi přišly dobré, ale většina na mě vyzněla příliš utahaně a afektovaně.

To teda bylo zase vyčerpávající. Jedná se o v pořádí třetí film, který jsem od Godarda viděl a zdá se mi, že je neschopným vypravěčem. Na začátku (než se zcela přesuneme do reality fikce) říká, že aby film někoho zajímal, tak tam musí hrát hvězdy a být tematizovaná láska. Samozřejmě to není pravda, o čemž svědčí pouhých 171 ohodnocení, což se mi zdá málo na film od takto slavného a opěvovaného tvůrce. Esenciální je zdařilé vyprávění a filmy, které po dekády "přetrvávají" mezi lidmi jsou takové, které uspějou ve všech 3 kvalitativních rovinách (formální přesnost, význam vyprávění, zábavnost). Je tedy pravda, že postupem času se i ony kvalitní filmy stávají přehlíženými (protože přístup většiny lidí je dost laxní a nepociťují potřebu nakoukat vše, co za ten čas stojí), ale záleží na tom, jak rychle se na ně "zapomene". Přijde mi, že na Tout va Bien se již zapomnělo - a to navzdory tomu, jak originální a "jiný" v mnoha směrech je: Zprvu jsem byl nadšen vystavěnými kulisami masokombinátu, jehož profilovým průřezem projíždí kamera. Rovněž jsem byl nadchut vedlejší postavou ukecaného šéfa firmy, který dostavá zasloužený kartáč od svých podřízených. Godardovým problémem (minimálně na poli tohoto díla) však je, že nedokáže příliš zaujmout skrze (hlavní) postavy, zainteresovat diváka do jejich osobností (natož jejich milostného vztahu) a pak skrze ně vyprávět příběh, v němž budou ukryta všechna témata, která si tvůrce předsevzal. Příběh je konstrukce, která však nesmí působit vykonstruovaně. Godard je však zde příliš distingovaný, odosobněný, umělý a esejistický. Obě hlavní postavy jsou prvních 40 minut dost netečné, takže když pak boří čtvrtou zeď a vypráví o sobě divákovi do kamery, tak jsem měl problém udržet pozornost, protože jsem je měl u prdele i s jejich problémy. Obsahově mi to zkrátka bylo celé volné, ač témata, které autor pojímá rozhodně zajímavé jsou. Rád bych se podíval na všestranou kritiku špatných pracovních podmínek, společenské dezorientace, nedomyšlených stávek, slepého revolučního ducha, levicových myšlenkových směrů a pokrytectví těch, kdož je hlásají - avšak vzhledem k tomu, jak je to nedobře odvyprávěné, neprokreslené a úsečné, tak mě to nechalo zcela chladným a ani mě to nijak neosvítilo. Proto jsem se po většinu filmu nudil. Proto tento film považuji za tvůrčí selhání.

Ačkoliv jsem si z filmu udělal několik screenshotů, protože nabízí mnoho fotograficky atraktivních obrazů, tak celkový dojem zůstal spíše negativní. Byl to pro mě lehce frustrující zážitek, protože mi tento příběh s humanistickým přesahem o deformovaném muži s chmurným osudem přišel poněkud vyumělkovaný, s čímž souvísí i to (a je to taky hlavní problém, který s filmem mám), že ve mně naprosto nevyvolal žádnou lístost, ačkoliv je to jeho primární snahou a je tomu poměrně dost podmíněn; Lynch zde netlačil moc na pilu a apel na lidskost si docela odpustil svou fascinaci bizarnostmi. Film rovněž není příliš dramaticky orientovaný a má pomalejší tempo. Zkrátka - to, jak si divák film užije (jak se ho dotkne/jak na něj bude fungovat), záleží dost na tom, jak snadné je u něj vyvolat lítost. U mě to snadné není. Nehodlám totiž litovat každého ubožáka jen proto, že trpí. Jestliže si někdo nechá srát na hlavu, není schopen žádného vzdoru a nevidím v něm ani žádný potenciál, tak ve mně lítost nevzbudí, protože mi přijde, že si o svůj bídný osud říká. Zní to cynicky, co? Dovolte mi to ještě rozvést: Není to totiž tak abnormální, jak se maloměšťákovi může zdát. Upálit psa je samozřejmě svinstvo, ale u rozplácnutí komára nebo posolení slimáka v lidech příliš lítosti ani pohoršení nevzbudí, protože tyto formy života jsou příliš jednoduché (nemají žádný vyšší potenciál) a o svůj bídný osud si řekli tím, že nám sáli krev nebo žrali úrodu. Já to ovšem přenáším i na lidi, protože mezi lidmi (nikoli ve smyslu filosofické antropologie) a zvířaty nedělám takový rozdíl. Lidi se ze zvířat vyvinuli a stále jimi do značné míry jsou. V kontextu Sloního Muže můžeme namítat, že o ten vyšší potenciál má, protože pod tím ohavným vzhledem je dobrá, laskavá a kultivovaná lidská bytost. Ve filmu se dokonce věnuje tvůrčí činnosti! Zde se dostáváme k té vyumělkovanosti, o níž jsem již mluvil: Nějak se mi nedaří uvěřiti tomu, jak si Sloní Muž mohl udržet tak čistý charakter, když prožil život ve svrabu - kord když chátra je ve filmu prezentovaná jako hanebná, necitlivá, hrubá a bezohledná a lidé vyšší společnosti se ve filmu naopak vyznačíjí opačnou charakteristikou, což mi taky přijde poměrně debilní, když víme, jak smetánka/boháči hledí s despektem na chudinu všude po světě. Je sice hezké, že se nám scénář snaží ukázat, že nějaký potenciál má, protože je tvůrčí osobou a umí hezky kreslit, ale nelze nijak vysledovat, kde se to v něm vzalo. Ano, fikční příběhy jsou konstrukce cílící vzbudit předurčené emoce. Divák je jimi vždy manipulován. Ta manipulace ale nesmí být příliš levná a průhledná - tedy vyumělkovaná. Jakmile to snadno prohlédnu, celá imerze se zhroutí. Věřím, že bych si ten film oblíbil, kdyby měl propracovanější scénář, který by poselství o lidstkosti předával zdařileji a nebyl tak "černobílý". Některé vedlejší motivy a psychologické roviny byly taky nedovařené - kupříkladu otázka toho, jestli Hopkinsův doktor chce Slonímu Muži pomoci anebo si na něm chce rovněž přihřát polívčičku. Výsledek si mě tedy nijak nezískal. Dílo je sice vizuálně působivé svou ponurou atmosférou, ale obsahově se mu předsevzaný cíl naplnit nepodařilo. Já bych se to nebál označit za tvůrčí selhání.

Přišlo mi to spíš jako nějaké technické cvičení. Narativně to moc orientované není, protože příběh je odvyprávěn dost úsečně skrze krátké kapitolky, které nebyly schopné dramaticky vypointovat předurčené téma filmu (tedy jak zdařile žít a prožívat). Svědčí o tom i to, že jsem se tím pronudil (navzdory krátké stopáži), ačkoliv bych ideálně měl s postavami prožívat jejich prožívání. Obsahově jsem si z toho nic nevzal. Neposkytlo mi to žádný intelektuální ani emocionální požitek. Technická stránka filmu je netradiční, avšak nepovažuji ji za působivou. Holt každý pokus o něco jiného/nestandartního/originálního ještě nemusí být funkční. Samotnej konec filmu mi přišel vyloženě ubohej a jenom mě to tvůrčí bídáctví nasralo. Pokud Godard chtěl divákovi znemožnit se na postavy jakkoliv napojit (k čemuž mě vede kupříkladu to, že mnoho dialogů mezi postavami snímá tak, aby jim nebylo vidět do tváře), tak uspěl, ale já z toho jakožto divák nic neměl, takže mu za jeho úspěšně naplněný záměr v divákovi nic nevyvolat fakt neděkuji. < Snad předpokládám správně, že to byl jeho záměr, protože se mi nechce věřit, že takto významný filmař byl takto neschopný: Godard svým dílem samozřejmě ovlivnil řadu tvůrců, kteří vytvořili řadu filmů, které mám velmi rád a snad i sám vytvořil nějaké filmy, které se mi trefí do vkusu (zatím jsem viděl jen dva), ale tento konkrétní film považuji ve vší své aroganci za debilní.

Na krtečka asi překvapivě meaningful, ale vzhledem k tomu, že jsem dané téma (svěřování svých životů do rukou technologií) viděl zpracované mnohokrát jinde a podstatně působivěji, tak mě tato epizoda nikterak nezaujala. Krtečekovi navíc takřka chybí dialog (když nepočítáme citoslovce), čehož nejsem fanoušek (navzdory tomu, že se zde podařilo odvyprávět děj pouze obrazem). Krteček s přesahem, ale furt látka pro nejmenší... Já ovšem krtečka neměl rád ani v dětství.

Film má perfektní námět, ale celkové zpracování nenaplňuje ten vysoký potenciál, který si pro danou látku dokážu představit. Tématem je nutný výsledek idealismu a mravní čistoty uprostřed zhýralosti a korupce. Funguje to skvěle, protože film prezentuje něco podstatného z Rusku na ději jednoho malého panelákového města. Příběh se točí kolem mladého Rusa, který není stižen lhostejností a cynismem, což jsou naopak blízké jeho spoluobčanům. Tento mladý student stavebnictví zjistí, že jeden panelák z jeho bydliště se má každou chvíli zhroutit, protože všichni na všechno a všechny serou a srali a korupce je a vždy byla na denním pořádku. Snaží se tedy zachránit lidi, kterym je jedno, že jim střecha spadne na hlavu, protože to, co mají, beztak nelze nazvat životem a vedení města, žijící si dobře na úkor vší té spodiny nemá mnoho zájmu na tom tento problém řešit a jestliže se k něčemu rozhoupou, tak jen ze strachu z následků, které by mohl spustit tento výsledek jejich korupce. ___Film však má 2 nedostatky: tempo a nepříliš výrazný styl. Uběhne hodina a postavy stále řeší to, co je divákovi (a protagonistovi) jasné už od počátku. Chápu, že je to podmíněné tím, že se nikomu nechce se stavem věci nic dělat, ale živější režie a střih by byly schopny ušetřit čas, který mohl být investován do vedlejších postav (obyvatelů paneláku a vedení města), na nichž by se ještě více mohla ukazovat mentalita Rusů. Film tento aspekt zcela neopomíjí, ale vzhledem k tomu, jak zajímavé téma to je, tak by bylo vhodné dát psychologickému prokreslení obyvatel ještě více prostoru. S tím souvisí i onen zmíněnný styl - film je pojat jako vážné drama, ale není tak zdařile dějově vystavěný a prokreslený, aby zasáhnul tak silně, jak by mohl. Divákovi na obyvatelích paneláku nijak zvlášť nesejde a sázky tedy netvoří mnoho napětí. Současně je docela opomenuta humoristická stránka obsahu, která se nabízí, protože v obsahu je absurdity a rovněž jsou úplně vyjebaný skoro všechny postavy filmu.