Klajnik

Nejlepší díla by neměla být jenom zábavná a strhující. Měla by v sobě uchovávat něco, z čeho může divák duševně/intelektuálně/esteticky čerpat. Fight Club je nejen skvěle technicky zpracovaný, ale též má velký přesah (uměleckou hodnotu kvetoucí primárně z obsahové stránky díla). Já osobně ho považuji za svůj nejoblíbenější film. Viděl jsem ho v ideálním věku, kdy jsem byl též mladým naštvaným antisystémově naladěným mužem a byl osloven řadou motivů, které mi stále přijdou relevantní. Po těch letech to nezestárlo ani o den. Navíc je to lepší než předloha (i podle slov samotného Palahniuka). Nejlepší Fincherův počin a jeden z nejoriginálnějších filmů, co jsem kdy viděl. Nejlepší role Pitta, Nortona i Heleny Carter. Není co vytknout.

Jistě se jedná o divácky přívětivější film, než je třeba Trierova Nymfomanka, protože zde je patrný humoristický aspekt a já se při některých scénách vyloženě smál. To se stává jen zřídka, páč vytříbený smysl pro humor moc tvůrců nemá a filmy, které se běžně řadí jako komedie považuji za infantilní a afektované. Jack je dlouhý film, ale nenudí ani chvilku, přestože některé pasáže mají poměrně dlouhé trvání. Vůbec to ale nevadí, páč film je tak "šťavnatý", tak neobvyklý a plný. Lidi tomu dávají sežrat, že je to pouhá provokace a dle mého to provokace opravdu je. Jelikož však Lars von Trier vládne ostrocitem, tak je schopen provokovat takovým vkusným a vytříbeným způsobem, že by to můžu jen žrát z ruky. Je to amorální film, ano, ale já si rád poslechnu egocentrického, vyšinutého sériového vraha pokoušejícího se obhájit si své zločinné jednání tím, že mu přisuzuje pozitivní hodnotu na poli estetiky. Považuje vraždy, které vykonal, za umělecká díla. To vůbec není prvoplánové. Je to zvláštní až unikátní koncept i film. Rozhodně neobvyklé, nihilistické i groteskní. Zkrátka solidní umělecké dílo, které svou výstavbou a náplní dialogů dokáže intelektuálně stimulovat a já jsem v neutuchající záplavě generičnosti vděčný za každé dílo, které dokáže být jak zábavné tak i hodnotné. Můj otec říkal, že se při sledování cítil občas poněkud provinile a dává jen smysl, že takový film nebude přístupný širší skupině lidí, ale to je jenom dobře.

Lighthouse je běžně označuje za folklórní horor, ale já ho považuji za velmi humorný film. Pattinson v nějakém rozhovoru sdělil stejný dojem a dodal, že lidé moc nechápali, co mu na tom přijde tak komického. Dle mého je to ale docela zřejmé. Film totiž vypráví o dvou strážcích majáku (příběh volně vychází z tzv. Smalls Lighthouse Tragedy), kteří spolu kvůli bouři uvíznou na kusu skály uprostřed moře a navzájem se snesou jenom tehdy, když se ožerou jak dobytci. To, izolace i tvrdá dřina je však čím dál tím víc sune vstříc rozkladu vlastní příčetnosti a divák se tak může bavit nad prostupujícím šílenstvím a alkoholovým deliriem těchto dvou zvláštních figurek. Zní to samo o sobě absurdně, no ne? Tvůrci se však nesnažili dělat komedii tak, jako je tomu v mnoha disneyovských filmech, kde divák přesně ví, kdy mu je servírován vtípek, ačkoliv mu ani nemusí připadat vtipný. Zde ten humor vychází mnohem organičtěji z postav, z jejich životní situace (která je stejně tak hrozná jako směšná), což na mě funguje podstatně lépe než v případě, kdy jsou postavy spíše věšáky na infantilní vtípky. Důvodem, proč dynamika mezi postavami tak dobře šlape tkví ve vybroušených dialozích scénáře. Nejde však pouze o to, co si postavy navzájem říkaj, ale i to, jakým způsobem to říkaj. Eggers si totiž nastudoval mainský přízvuk dané doby, který již není k slyšení a herci si ho museli osvojit. To činí dialogy foneticky zvláštní, poutavé, ač jsou i svým obsahem tak okázale teatrální. Jistě to celé byla výzva, avšak herecké projevy Dafoea a Pattinsona jsou bezchybné a výsledek za všechno to úsilí jistě stojí. Důvod, proč se Lighthouse stal mým velmi oblíbeným filmem tkví ve vyváženém skloubení rozměru zábavnostního i uměleckého. Film totiž ponechává meze interpretaci a umožňuje v sobě divákovi intelektuálně prodlévat. Ačkoliv divák základní kontury dění snadno pobere (vina, izolace, šílenství), tak si nemusí být zcela jist, co se to tam vlastně odehrálo a co si z toho má vzít. Přesto je pravděpodobné, že se u toho bude díky postavám náramně bavit (narozdíl třeba od takové 2001). To sice nemusí být patrno hned z počátku, jelikož prvních 30 minut je poněkud volnějších, ale s tím jak se rozkládá příčetnost obou protagonistů, je to čím dál divácky vděčnější. Na druhou stranu musím přiznat, že mě si to zaháčkovalo opravdu rychle, což je dáno zkrátka tím, že je to výjimečné a originální umělecké dílo. Někteří diváci mohou být skeptiční vůči B&W filmu ve čtvercovém formátu, ale ti ještě nepochopili, že dobrý film není dán barvou a širokoúhlým formátem. Zde možno napravit. Eggers takto samozřejmě nezvolil jen tak z nějaké manýry. Tyto volby mají estetický význam. Film je sice tak precizní, jak jen současnost umožňuje, ale přitom působí jako by byl vyříznut ze sto let staré minulosti - byl ostatně točen na objektivy ze 30. a 40. let 20. století i se využívaly custom filtry, které napodobovaly ortochromatický materiál z počátku 20. století, který byl citlivý na ultrafialové záření, modré a zelené světlo, ale ne červené. opravdu působí jakoby. No a čtvercový formát podporuje dojem z izolace a stísněnosti. Styl (formální stránka) tedy podporuje vyprávění (obsah) a tak je tomu správně. Atmosférický je Lighthouse neskutečně a proto se jedná o jeden z nejpodmanivějších filmů, co jsem kdy viděl.

Ročně vychází mnoho multimediálních obsahů, ale jen zlomek není radno vynechat pro kvality jeho stylu i obsahu. Film je to interpretačně vděčný, protože pracuje s konceptem nespolehlivého vypravěče a vždy není zcela jasné, proč, jak nebo jestli vůbec se děje to, co se zrovna děje. Cílem však není stírat dějovou souslednost a mást diváka (protože film je to stále velmi pečlivě prokomponovaný, solidně vystavěný a obecně svébytný), nýbrž tematizovat strach a dědičná traumata ryze filmovými prostředky skrze řadu scének, jež přesahují rámec reality, avšak vypovídají mnoho o subjektivně-emocionální poloze protagonisty. Strach má dnes spíše podobu obav a úzkostí, jež Ari Aster demonstruje na příběhu muže, který se z nějakého důvodu bojí. Jeho obavy ho paralyzují, tudíž tento film má velmi pasivního protagonistu: To může řadě filmům škodit, ale zde tomu tak není, páč děj pousouvají absurdní a hrozivé situace, do nichž se Beau vždy dostane sledem událostí, které nemá pod kontrolou. Tím film velmi připomíná Felliniho Město Žen, ale divácky funguje ještě o něco lépe díky vybroušenějšímu, živelnějšímu, zacílenějšímu a tematicky sevřenějšímu scénáři. Tvůrci to vše dokázali zpracovat (vyobrazit, rozfázovat) tak zdařile, že mě z imerze nevytrhávaly žádné nesoulady či pochybnosti nad věrohodností viděného. Neříkal jsem si nikdy: "Proč protagonista neudělá to či ono, aby se ze svízelné situace dostal?" Ta jeho nemohoucnost je totiž dokonale opodstatněná a já mu někdy po druhé hodině začal nějaké vykoupení přát, čímž se z něj stal protagonista, s nímž jsem se vlastně sžil, což se často nestává. Uvidíme, jak Phoenix z této polohy "mouchy sežerte si mě" přepne do Napoleona. Zde mi však jeho herecký projev připomíná jeho předešlou roli, Arthura Flecka, před tím, než přepl v Jokera, který onoho vystrašeného chudáka zbavil všech obav. Čeho a proč že se to ten Beau vlastně bojí, je zde předmětem vyprávění. Oproti svým předchozím dvěma filmům-hororům (Hereditary, Midsommar) zde tvůrce děsí spíše protagonistu příběhu než diváka, který se naopak často směje tehdy, když je protagonista nejvíc zneklidněn, avšak nutno dodat, že i přes to mi film dokázal citově zprostředkovat to, čím si protagonista prochází (nutno ale dodat, že jsem v kině pozřel nějaké lysohlávky, které umožňují lépe se vnitřně sladit s tím, čemu se uživatel vystaví). Ačkoliv se tam dějí samé hegeny (úkost vyvolávající události), tak mi však bylo poměrně příjemné, protože jsem si užíval, jak si se mnou film pohrává a jak si já mohu pohrávat s ním - dešifrovat jeho významy (voda samotná hraje ve filmu velký význam). I kdybych u toho filmu ale nepřemýšlel, tak bych jím byl baven, jelikož jednotlivé scénky jsou táhnou samy o sobě - i proto film nezačne během svých 3h ani na chvilku nudit. Navíc, i kdyby divák dokonale nechápal celek, tak se vždy dokáže něčeho chytnou v jednotlivých částech. Současně si ale myslím, že to není ani zdaleka tak neuchopitelné jako třeba 2001, Svatá hora nebo Tetsuo. Já však patřím do generace Z, která je rovněž známá jako internetová generace, a jak víme - internet všechno zrychlil a zpřístupnil, takže jsem osobně zvyklý na rychlé tempo a bizáry. Lidé, kteří potřebují volnější tempo a rozčiluje je, když se plně nechytají, zde nemusí být tak spokojení jako já, kterého baví nad dílem prodlévat a poodkrývat jeho zákoutí. Dílu by však měl věnovat pozornost každý, kdo někdy přemýšlel nad tím, do jaké míry měla výchova jeho rodičů dopad na to, jaký je.

Babylon po stránce obsahu nejvíc vychází ze slavného muzikálu Singin' in the Rain z roku 1952. Vlka z Wall Street je to frenetické a "zkažené". Po Velkém Gatsbym to má podobné zasazení a pamětihodné scény s opulentními večírky a stejně jako Sebevražený Oddíl to má Margot Robie, která zde hraje, stejně jako v případě Harley Quinn, archetyp, kterému se říká "manic pixie dream girl" - jedná se o takovou švihlou entuziastickou typku, do níž se většinou zamiluje nějaký muž, protože mu svým půvabem jaksi "rozzáří život". Nedojde mu ale, že jeho MPDG je ale taky rozbitá, že není vhodnou partnerkou, že má třeba sebedestruktivní sklony... Přesně takovou postavu tady Margot hraje a hraje ji dokonale. Taky jsem se skoro zamiloval. Ve druhé půlce více Chazelle rozjímá nad filmařinou, jejím kouzlem, hodnotou... Na mě trochu moc patetický (ale hádám, že furt lepší než Spielbergovi Fabelmanovi), ale racionálně nemohu nic v  tomto ohledu vyčíst. Jen mám cynickou náturu, která se ozve, když je mi něco prezentováno s přemírou pozitivity. Kinematografii to má nádhernou. Chazelle prostě ví a na film je vyloženě radost koukat. Celé to má naprosto strhující drive, takže stejné momenty, které by divák v jiném filmu vypustil z hlavy, si zde bude pamatovat. To tempo se mi však vždy nezdálo zcela organické. Nepřekvapilo by mě, kdybych se dozvěděl, že Chazelle chtěl ten film vtěsnat do těch tří hodin. Výsledkem je, že se občas moc spěchá, což nepůsobí nejlíp. Neříkám tím, že by na filmu bylo něco zanedbaného. Naopak. Všechno vypadalo dokonale a dát to dohromady muselo dát šílenou práci. Problém je v tom, že všechen ten obsah musel být stlačen, což kvalitě tolik neprospívá. Podle mě by tomu hodně pomohlo nějakých 10 min stopáže navíc. Mnohé kvalitní scény napříč historií sjednocuje to, že jim tvůrce dal prostor dýchat. Takové scény zde také nepochybně jsou, ale prospělo by to i jiným. 180 minut je pro mnoho lidí (zblblých TikTokem) už příliš. Jistě by se tito lidé zhrozili, kdyby mě slyšeli volat po delší stopáži. Já jsem ale názoru, že příliš velká kadence informací vede rovněž k únavě a celková z filmu čerpaná zábavnost může být právě navyšována těmi kvalitními scénami, které jaksi dýchají. Furt to má ale takový drive, že jsem se bavil od začátku do konce. Pitt i Margot Robbie hrají postavy, které se jim krásně budou vyjímat v životopisech. Snad jen ten protagonista (Diego Calva) moc nebavil. Trošku "nemasnej, neslanej". Zpočátku se profiluje jako někdo, kdo všechny problémy vyřeší a rychle se učí, což bylo slibné a pak té postavě film už nevěnuje tolik prostoru k psychologickému vykreslení, načež to nedovede být tak dějově strhující a dojímavé. Přesto mě udivuje, že na to v Americe nikdo nešel. Není to žádný do sebe zahleděný počin ani žádná irelevantní exkurze do toho, jak se natáčely filmy v první polovině 20. století. Já sice mám rád filmy o filmech a filmy o zákulisí byznysu (viz. Mank), ale chápu, že tohle prostě davy zajímat nemusí. Člověk by se vlastně ani nedivil, kdyby se Babylon časem stal v USA kultovním snímkem. Popis děje: "V jádru je tohle epicky působící drama, ač ve skutečnosti dosti komorním příběhem lidí, kteří u toho všeho chvíli byli, měli šanci tvořit sny a nevšimli si, že jejich vlastní životy se mění v noční můru."

You look lonely. Výjimečný film, který nebyl patřičně oceněn. Blade Runner je sice kult, ale oblíben spíš jen mezi geeky. Od té doby uplynulo pár dekád a moji vrstevníci ho třeba neviděli - a vlastně si myslím, že by se jim ani příliš nelíbil, protože to kvalitativně nestojí na strhujícím příběhu a postavách a jejich vztazích (nýbrž na myšlenkách, formálním zpracování, atraktivitě fikčního světa, atmosféře). Ono tohle za blockbusterový rozpočet natočený pokračování přicházející po 40 letech s předpokladem, že Blade Runner je v mainstreamu natolik silné jméno, nedává vlastně moc smysl. Já a moji kámoši jsme z toho v kině byli po celou dobu úplně v piči, ale film na sebe nevydělal, což znamená - žádné pokračování a poučení pro producenty. Není náhodou proto první část Duny, kterou režisér natočil poté, osekaná o tu půl hodinu, která tomu tak chybí? TikTokem zdegenerovaný průměrný divák ale tři hodiny na prdeli sedět nevydrží. Blade Runner 2049 však tomuto kompromisu nepodlehl. Film je to tedy poměrně nekonvenční. Občas se stane, že protagonista někam přijde, najde co potřebuje, aniž by nastala nějaké akce nebo překážka, kterou je třeba překonat. Film je to také chytrý, což znamená, že předpokládá, že na něj nekouká debil (což není radno podcenit, pokud chcete vydělat) a zrovna tak k divákovi přistupuje - věci nejsou polopaticky vysvětlovány, ale je to zpracováno dost dobře na to, aby divák mohl vyčíst/vytušit, co se odehrává (pokud teda není, ano, debilní...). I proto netřeba diváka poutat nějakými pokleslými způsoby ("už tu dlouho nebyla akce" nebo "někdo by měl zahláškovat, aby se divák nezačal nudit"). Stačí ho poutat svým chytrým vyprávěním a brilantní formou. Ta je ovšem naprosto nevídaná. Sledovat to na velkém plátně mělo sílu samo o sobě. Nejedná se však o film, kde by forma převyšovala nad obsahem. Příběhová linka je opravdu silná a dobře vystavěná. Gosling se na takovou roli hodil skvěle. I Jared Leto v roli Wallace s božským komplexem fungoval rovněž skvěle, ač se jedná o vedlejší roli.

Já mám tak strašně rád kvalitní revizionistický westerny. Wild Bunch šlape v akci i dialozích, čehož mnozí tvůrci nedosáhnou ani 50 let později. Každý, kdo považuje za trapnou scénu s kulometem v Leoneho Pro Hrst Dolarů, by se měl podívat na toto, aby si spravil chuť. Násilí je zde vyobrazováno poměrně explicitně a ačkoliv se film nevyžívá v "nechutných detailech" typu vyhřzelá střeva, vylomené končetiny, koněm rozdupaná lebka, tak drží krok se současností a prskanců krve i mrtvol je zde požehnaně. Co však více - Peckinpah ukazuje i reakci okolí na ono násilí, takže když se bandité prostřílí z banky ven, děcka, která toho všeho byla účastna, se seběhnou nad mrtvoly a hrající si na pistolníky naznačují střelbu, zatímco dospělí se hádaj, kdo jakou mrtvolu obere o boty a hodinky. Peckinpah odmítl idealizovanou naleštěnost klasického westernu a v souladu s revizí žánru přišel s pojetím, které působí podstatně drsněji, špinavěji, věrohodněji... Tenhle jeho divokej západ, kterej už vzhledem k zasazení (rok 1912) přestával být tak divokej, je stále dost divokej na to, aby diváka fascinoval svou jinakostí: Doba, která není schopna zajistit lidem dobré podmínky k životu (klid a blahobyt), vede jistá individua na dráhu zločinu. Ta je sice riskantní, ale může se vyplatit, pokud na ni má člověk žaludek. Z dnešního hlediska postavy jednají nemorálně, ale také se nezaštiťují bojem za lepší svět, jako mnozí ti, které známe z historie. Jejich jednání je podmíněno lidsky (prostě chtějí peníze), nikoliv ideologicky. Minimálně jedna postava však po penězích nešla - mladej chlap šel do akce, prakticky na sebevražednou misi, aby se mohl utrhnout ze řetězu, před svou smrtí se pobavit a vzít jich s sebou co možná nejvíc. To (i mnohé jiné výjevy) mě vedou k tomu, že v těchto dobách neměl lidský život mnoho hodnoty - A kde hodnotu nemá život, tam jí nese smrt. Mám za to, že lidé, kteří to spolu táhli na dráze zločinu, musí zaujímat dosti úzký mravní kodex k sobě navzájem, jinak by jejich způsob života nebyl vůbec možný, páč by se postříleli mezi sebou. I tihle k tomu mají občas blízko, ale mají dobrého vůdce, kterej dokáže udržet integritu skupiny, navzdory divokým povahám jejích členů - kupříkladu vyžaduje, aby se kořist dělila vždy rovným dílem bez ohledu na to, kdo nese jaké riziko. Výchozí pozice příběhu je taková: Pike je starej bandita, kterej se stále zvládne vyhoupnout na koně, kterej nikdy nebyl dopaden, ale nikdy nenakradl dost, aby tohoto života mohl zanechat. Logistika právního státu a technologie však čím dál tím méně umožňují tento typ života - okno se tedy zavírá a divoká banda v čele s Pikem chce zbývajícího prostoru využít. Vše ale nevyjde podle plánu. Prachy ukořistí, ale jeden člen zůstane vězněn a mučen mexickým generálem. Zbývající členové mohou odejít a konečně tak nalézt domov a klid, avšak jak už jsem psal - "kde lidé hodnotu nenachází ve svém životě, tam se jí rozhodnou najít ve vlastní smrti" - a postavy se tak stávají tragickými hrdiny, kteří touží po domově, ale nikdy ho nenaleznou. Je zřejmé, že Wild Bunch není pouze dravé, formálně vybroušené akční béčko, nýbrž je i intelektuálně hodnotné, protože vede k zamyšlení. Jedinou výtku mám k tomu, že film ideálně neprokreslil vztahovost mezi postavami divoké bandy vzhledem k jejich rozhodnutí závěru filmu. Nevykreslil onu pevnou čest mezi zloději navzdory tomu, že se členii jsou ve své divokosti občas schopni postřílet kvůli banalitám. Pak bych postavám více žral, že se pro svého kumpána rozhodnou vrátit. Do té doby film naznačuje, že by se někteří členové i postříleli, kdyby se jim to vyplatilo anebo že by jeden druhého nechali napospas smrti, kdyby záchranná akce nesla příliš velké riziko. Pro rozhodnutí těch čtyř členů tedy není dostatečný build up, přijde to trošku out of nowhere, ale lze si to intelektuálně obhájit a tak jako tak to funguje více než dobře. Mohlo to však fungovat ještě o něco lépe.

Pancharti jsou asi mou nejoblíbenější tarantinovkou. V těch 3 hodinách stopáže bych nenašel jednu nudnou minutu a dalo by se říci, že to celé má jen jednu vadu... - Tedy tu, že to nemá ještě třeba o hodinu nebo dvě delší stopáž. Rád viděl více z toho, jak pancharti dělají náckům v okupované Francii dusno a rád bych také viděl více z detektivní práce Hanse Landy. Není to ovšem nezbytně nutné, filmu to zásadně nechybí a já vím, že je tu tendence, aby filmy byly co možná nejúspornější a nejkompaktnější. Vím, že 3h stopáž je takové maximum, na které studia přistoupí, ale ten fakt, že bych si přál s postavami strávit ještě více času, snad vypovídá o tom, jak moc mě tenhle film baví. Je to brilantně vybroušená a velkolepá postmoderní jízda od začátku do konce, která však má popkulturní a satirické vrstvy, jenž každý divák odhalit. Samozřejmě filmu lze vyčíst jistou nevěrohodnost (- pochybuji, že by se Hitler vztekal kvůli deseti partyzánům a že by se jich náckové obávali, když reálně dělali horší věci než skalpování), jenže je více než zřejmé, že se to jakási (poněkud cartoonová) paralelní realita a snad v každém filmu lze nalézt logické lapsy. Dále si lze stěžovat na jistou bezvýznamnost, na absenci přesahu. Významem tohoto filmu má ovšem být nefalšovaná zábava a snad právě proto, že v něm nenacházím nenaplněný potenciál čehokoliv jiného, tak nemám žádné zásadní výtky. Tarantino si navíc uvědomuje, že je jeho film poněkud pokleslý (navzdory mnoha jeho kvalitám) a proto nás ve své ironii nechává smát se náckům za to, že se baví u blbého filmu o německém sniperovi, který celou dobu jenom zabíjí nepřátelské vojáky. Celej tenhle subžánr "kosení nácků" (tím nemyslím válečný filmy z druhý světový jako třeba Zachraňte Vojína Ryana) není příliš okoukanej a proto je v mých očích jaksi vzácnější (-ačkoliv je pravda, že westerny byly 20 let před jeho Djangem zase v úpadku a jeho příspěvky do tohoto skvělého žánru jsou jedny z nejlepších). Na poli videoher na něm staví série Wolfenstein, ale Tarantino vycházel hlavně z Tuctu Špinavců a Toho Prokletého Obrněného Vlaku, což je italský film, který v zahraničí vyšel pod názvem Inglorious Bastards. Myslím, že Tarantino se dostal na tvůrčí vrchol právě s Pancharty, kteří jsou okázale velkým, formálně přesným a dějově výživným filmem, kde autor hojněji a precizněji využívá svého mistrovského trademarku, kterým jsou vystupňované a vypointované dialogy (build-up/pay-off), které pro postavy mohou skončit všelijak. Ačkoliv ještě nevyšel poslední Tarantinův film, tak bych rád vysvětlit, proč si myslím, že Pancharti jsou dle mého jedním ze tří jeho nejlepších děl:ZBYLÉ TARANTINOVKY: ___Gauneři jsou komorní a taky jsou kopií jiného filmu. Pulp Fiction je okázale nahláškovaný a sexy film, ale není tak příběhově vystupňovaný ani tak velký/drahý - je to osattně jeho druhý film. Jackie Brown mě nijak zvlášť neoslovuje, ale špatný film to není - jen se na něj moc nevzpomíná z nějakého důvodu. Kill Billové jsou okázalou a zábavnou akční kung-fu jízdou, ale příběhově to zas tak dobře nefunguje, protože nevidíme mnoho z protagonisčina života před osudnou svatbou, a to rozdělení na dva party je taky problematické (více v mém komentáři). Auto Zabiják má skvěle vystavěnou první půlku, ale docela slabou tu druhou. Hanebný Pancharti jsou prvním filmem, kde autor zúročil všechny své kvality a schopnosti a nedopustil se žádného nedostatku. Je to formálně přesný, drahý a velký i příběhově skvěle vystupňovaným film. Tarantino zde rovněž předvádí své scénáristické mistrovství v rámci četných a napínavých dialogových výměn, na konci nichž, jak se zdá, může umřít takřka kdokoliv. Nespoutaný Django je prakticky stejně formálně skvělý, stejně zábavný, ale má potenciál fungovat i na jiné emocionální úrovni, což toliko nefunguje, protože jim QT nedal mnoho prostoru (více opět v komentáři). Osm Hrozných možná není z důvodu zápletky tak dějově pestrý, ale příběhově mi to přijde možná nejucelenější. Tarantino zde mistrovsky předvání své scénáristické stupňování a napínání diváka a proto k Osmičce nemám žádné zásadní "ale". <<<Tyto tři poslední tarantinovky (Pancharti, Django a Osmička) považuji za nejlepší, protože v nich Tarantino naplno rozvíjí ty své schopnosti a možnosti, díky nimž si získal toliko obdivu. Co se Tenkrát v Hollywoodu, jeho devátého a předposledního filmu, týká, tak na něj jsem se velmi těšil, ale ta očekávání nebyla dost naplněna, což je zvláštní v kontextu toho, že právě o tomto filmu QT prohlásil, že si myslí, že se jedná o jeho nejlepší dílo. Dle mého to tkví jednak v tom, že v něm Tarantino do nějaké míry podvrací sám sebe - čímž se snaží překročit sám sebe, což je obdivuhodná tvůrčí aspirace, ale taky tím podvrací to, díky čemu se stal tak oblíbeným - a jednak se rochní v popkultuře, která ho formovala. Je pravda, že už nikomu nemusí nic moc dokazovat, a tak se zaobírá geekovinami, které diváka nemusí toliko zajímat a ještě tak činí na úkor toho, do čeho by bylo vhodné investovat čas spíše (více opět v komentáři). Ač mám k Tarantinovo filmům vždy jisté výhrady, tak právě on je tím filmařem, který konzistentně tvoří ty nejvíc enjoyable filmy. Proto jsem na jeho poslední film jsem extrémně zvědavej!

Killers of the Flower Moon jsou víceméně dokonalým filmem, protože exceluje je všech třech sférách: Je obsahově hodnotnej, formálně přesnej i zábavnej. Ani jednu minutu se nebude nudit ten, kdo je schopen tyto kvality nahlížet a umí je rovněž patřičně docenit. Scorsese je natolik soudnej a schopnej, že dokáže po 3,5h udržet zraky těch, kdož nemají problém s pozorností a zachovávají nějakou pokoru ve vztahu k umění, jimž kinematografie je. Za mě ten film tedy dokáže udržet pozornost úplně bez problému navzdory své románové rozložitosti, ale vím, že je to subjektivní posudek: Jiní to stále snésti nemusí navzdory tomu, že Scorsese je se svým hutným, svižným (živelným) a encyklopedickým stylem (typický pro Casino, Goodfellas nebo Vlka z Wall Street) spíše než většina jiných kolegů z branže schopen poutat diváka tím, s jakou lehkostí a stylem mu prezentuje specifika a jevy určitého časoprostoru: Lze si kupříkladu všimnout tematizace dozvuku divokého západu. Pro mě osobně je to jedno z jeho 5 nejlepších děl. Jeho nejnovější počin však je spolu s Taxikářem méně mainstreamový než zbylé 3, které jsem už jmenoval: Důvod tkví v tom, s jakými postavami je divák "nucen" trávit čas: Scorsese nedávno vyřkl, že ve svém díle stále hledá odpovědi na to, jak bychom se k sobě měli chovat nebo proč se k sobě chováme právě tak, jak se chováme. Sleduje to často v kriminálních případech/příbězích, kde se kulminuje drama do krajních možností, což je zkrátka filmově působivé. Zločin ho poutá, protože ho viděl v ulicích. Tento film je jeho další tematizací krvavé kapitoly americké historie. Dále se objevují témata povahových nevydařeností (sklon k násilí, absence morálky, zrady, pokušení) a jejich důsledků (pocitu viny a ztráty, která je bývá patrna v gangsterských příbězích o vrcholu a pádu). Explicitní násilí je po 50 letech v kinematografii už poměrně běžné. Tolerance je vyšší, ale stále se dodržuje jistá etika. V případech, kdy hrdina zabíjí padouchy nebo kdy se padouši zabíjí mezi sebou, je násilí vyobrazováno zábavnostně. V případech, kdy padouši zabíjí/týrají nevinné, je násilí vyobrazeno realističtěji a nepříjemněji, čímž autor dává najevo, že násilí v těchto případech odsuzuje - nikoli oslavuje. Zabijáci jsou snad autorovým nejmoralističtějším filmem, protože dvě hlavní postavy (Leův Ernest Burkhart a De Nirův strýc William King Hale) jsou poměrně nelíbivé: Obzvlášť protagonista příběhu je opovrženíhodný, protože to není zlej ani schopnej člověk: Je to lůzovitej zbabělec, své schopnosti přecenivší omezenec milující alkohol, ženy a peníze - zkrátka přízemnní člověk beze cti. Právě to bohatě stačí k tomu, aby bylo napácháno mnoho zlého! - přesně to se zračí na hlavní postavě příběhu. Scorsese však není monotónní: Nehodlá diváka jen tížit svým (pozoruhodným) moralizováním, nýbrž je schopen měnit tón natolik, že postavy svou pokřiveností občas přechází až do karikatury aneb Halovo nasazování masky dobráckého strýčka a dobrodince ("Jsem nevinný jako novorozeně. Možná ještě nevinnější!"). Těmito směšnými momenty (a není jich málo) je dána i komedie. Někteří konformističní a méně vnímavý diváci však varují, že film postrádá hrdinu nebo alespoň sympatického antihrdinu. Zdá se mi však, že odpudivost protagonistova charakteru je zde více než ospravedlněna tím, jak plastickou postavou Ernest je: Lidé totiž nebývají jen zlý nebo dobří. Mají v sobě jisté kvality, slabosti a tužby, které kulminují v konkrétní rozhodnutí. Ernest svou ženu miloval - stejnou měrou však miloval i peníze a k tomu to byl bezectný zbabělec. Chci tím říci, že budu raději sledovat komplexně napsaného křiváka než strojeně nechybujícího hrdinu. Tvůrci si s tím navíc poradili fakt dobře, když uvážíme, že skutečnému W. Halovi bylo v tu dobu méně, než je nyní DiCapriovi, který hraje Halova synovce, jemuž tehdy bylo kolem pětadvaceti. Mladý muž by mohl být pojat jednodušeji (jako lehce zmanipulovatelný naiva), ale takřka padesátiletý DiCaprio musel postavu pojmou více v sobě samé rozpornou, protože bychom nejspíš těžko věřili tomu, že osmdesátiletému strýčkovi takhle podlehne (povedlo se mu to dokonale a připsal si tak další trefu do černého). Osmdesátiletý De Niro zas může nasazovat směšnou masku dobrotivého staříka. Snad jen Lily Gladstone hraje svou postavu, Mollie, příliš bystrou, aby věděla, o co běží a současně příliš nečinnou. Film je sice natolik imerzivní, že divák nebude mít problém uvěřit, proč si vzala takového mrzkého kojota, ale osobně mi tam chyběly pasáže, kde by se svého manžela snažila osvobodit od vlivu jeho strýčka a popostrčit ho k odvaze. Scénář by takto mohl rozehrávat na diváka zápas o Ernestovo sebeurčení. Ona s ním má však svatou trpělivost, protože má být mezi těmi hyenami morálním majákem a věří mu, páč ji doopravdy miluje (nevěda, že to nestačí), což vede k tomu, že se nechá trochu odsunout stranou (načež setrvává v jedné smutné póze), tudíž si myslím, že by scénář mohl být v určitých ohledech o něco málo vyšperkovanější a vygradovanější. Vysokého potenciálu však dosaženo bylo navzdory tomu, že si scénář nepohrává s divákovo očekávání, co se postavy Ernesta týká! Dívák by přitom mohl očekávat (a možná i trochu očekával, protože takovou archu by protagonista měl v mainstremovějším filmu), kdy se Ernest vzmuží a postaví svému strýci. On však zůstane po celou dobu zavrženíhodným - což není špatně - jen říkám, že tam mohl být více rozvětven tento motiv, který by přidal i Molliině charakteru. V závěru tedy nedojde k nějakému velkému pay off či zvratu. Závěr spíše doznívá, vyjasňují se předchozí události a postavy sklízí, co zasely. V samotném závěru však nevidíme, jak to s postavami skončí, nýbrž se film přepne do jakési rozhlasové hry zábavnou formou mapující předchozí události, v níž se právě dozvíme, jak to s konkrétními postavami dopadlo a jak dožily. Stylově to závěr filmu trochu rozhodí, ale současně je to dost úsporné a sebekritické. Režisér jakoby tím říkal, že si uvědomuje, že jeho zábavný film se také přiživuje na této tragédii, ale současně to ve vhodně zvoleném cameu omlouvá tím, když přečte Molliin dobový nekrolog, v němž nepadlo ani slovo o vraždách. On o tom však svým filmem promlouvá a z různých rozhovorů je vidno, že potomci Osedžů jsou mu vděční za to, že se jejich příběh dostane mezi lidi. Já jsem za to vděčný taky, protože to navzdory bolestivému tématu (dozvuk genocidy) bylo intenzivní, zábavné i esteticky a intelektuálně rozjímavé. Scorsese, Dicaprio i De Niro si do pertfolia připsali další banger. Tarantino se třeba obává, že přetáhne a začne točit sračky, takže to po svém desátém filmu plánuje hodit na hřebík (teda moc nevěřim, že mu to vydrží), ale Scorsese i ve svých osmdesáti letech natočí něco takového. Říká, že je stále tolik pozoruhodných příběhů, ale jemu už nezbývá moc času. Z toho mi je teskno.

Je to funkční film, protože příběh je vystavěn tak, aby divák s protagonistou sympatizoval, soucítil, fandil mu, litoval ho i obdivoval. Na druhou stranu je to docela typické. Znevýhodněný jedinec se staví na odpor surové většině, kterou chrání zle nastavený systém. Tyto příběhy má rád. Dokáží být silné. Zlo Mezi Námi je nepochybně mravní film. Člověk, který je vnímavý ku nespravedlnosti bude občas cítit horko. Dramaticky to funguje, ale silnější zážitek by byl, kdyby se šlo více do hloubky i do šířky. Klidně by to mohlo mít o 30 minut více. Jistě tu byl prostor a potenciál pro hlubší vykreslení psychologie (Ambivalentní vztah k matce: zprvu zlost, protože synovo bití jen přihlíží a následní smíření, odpuštění a pochopení, protože nést si v sobě zahořklost nepřináší nic dobrého. Přátelství se spolubydlícím: Učení se jeden od druhého. Morální dilemata. Osamělost...) Takto by myšlenka příběhu (překonání zla) silněji rezonovala. Film by se však možná stal pro některé tupější příliš náročným (jak už to bývá) a kladl by i větší nároky na tvůrce. Taky bych ocenil větší důraz na estetiku. Filmová řeč ničím nepřekvapí ani nenadchne. Pro mě je obsah superiorní, ale chci, aby mě bavila i formální stránka. Krom toho však slouží i k vykreslení obsahu, a tak mu může jak pomoci (když je precizní), tak i uškodit (pokud je špatná). Já se u tohoto švédského filmu po celou dobu bavil i byl jsem zainteresován. Takže je to minimálně dobrý film. Přesto musím vyjádřit trochu rozmrzelosti nad tím, že je vše podřízeno jisté srozumitelnosti a jednoduchosti. Obsah je naštěstí dost dobrý na to, aby děj nešlo označit za příliš povrchní - to by bylo příliš přísné vzhledem k tomu, jaká je většina jiných filmů, ale potenciál jít do hloubky byl zajisté větší.