Vikyy98

Říci o tomto filmu, že je to studie násilí, jest poněkud přestřelené ohodnocení. Evokuje to totiž, že protagonista projde nějakou řadou psychologických procesů, než slupka civilizace spadne a na povrch se dostane to původní agresivní, co stále přebývá v hloubi každého zápaďáka. Psychologie postav je však ve Straw Dogs dosti slabá, protože scénář za moc nestojí, táhne se a občas i drhne: Hned první laps spočívá v tom, že si chytrej chlap/matematik vzal takovouhle nevyspělou husu, která se urazí, když jí požádá, aby ho teď v pracovně nechala sama. Jako divák jsem o jejich vztahu nebyl přesvědčen a protože mě oba srali, tak jsem do nich nebyl zainteresovaný a bylo mi i jedno, co se s nimi stane. Divák však (nejen kvůli spoilerujícímu popisku zde na csfd, ale i proto, že mu na ní vidláci furt čumí) celou dobu očekává, kdy mu manželku znásilní a celé se to už zvrtne. To nastane po hodině stopáže, která navozovala pocit, že Peckinpah maří můj čas. Rozhodně se toho mohlo odehrát víc. Protagonista se však o znásilnění nedozví a k násilí se tedy nakonec odhodlá až tehdy, když vidláci zastřelí poldu a snaží se dostat do jeho domu, aby se zbavili svědků. To v něm asi spustí teritoriální instinkt. Pokud tohle má být onen předpoklad k tomu, aby v sobě objevil násilnické zvíře, tak je to teda slabé. Tohle přeci ví každý. Pokud mi někdo bude chtít vniknout do domu a zabít mě, nebudu se držet principu nenásilí a snažit se s ním něco vyjednat slovně. Jestliže však Peckinpah chtěl ukázat, jak to může vypadat, když člověk získá přístup k agresi a nenásilná šlupka z něj opadne, tak to se mu, hádám, povedlo. Hoffman se z vyklepaného paňáka změní na soustředěného predátora, číhajícího kdy udeřit a jistou působivost to nese. Dobře zahráno. Podle mě však Peckinpah chtěl spíše než sledovat nějakou psychologickou změnu v nitru člověka, ukázat za jakých různých situacích může k násilí dojít (obrana, omyl, touha...). To ovšem taky každý ví, ale rovněž hádám, že se mu to povedlo, ač scénář prostě není tak kvalitně prokreslený a rozsah prezentovaného je na můj vkus poměrně úzký. Filmu můžeme být vděční za další posunutí vyobrazovaného násilí ve filmech nebo etablování jeho explicitnímu zobrazení i mimo horor a western. Pokud film totiž obsahuje násilí (nebo o něm dokonce pojednává), neměl by být tvůrce nucen před ním diváka "chránit" - Škodí to totiž dílu samotnému. Ačkoliv na mě tedy film ve svém provedení nepůsobil, tak závěrem bych ještě dodal, že zasazení do anglického vidlákovi mezi, ano, vidláky, flákače, ožraly a burany je fajn, ale nebylo z toho vytřískáno ani zdaleka tolik, jako třeba v australském Zapadákově.

Lepší než nudná (čistě "hororová") jednička, kterou vlastně není nutno vidět, páč dvojka přímo nenavazuje. Z komediální přestřelenosti a malého budgetu vzešla fraška, která je svou sračkovitostí občas i zábavná. Ačkoliv jsou zde oproti jedničce podstatně lepší masky, což je jedna z mála věcí, co mě na druhém Evil Dead filmu bavila, a forma si nese jistou autorskou dravost/hravost, tak nelze popřít, že je to film jaksi levný. Obsahem, scénářem i zpracováním: Například když ono démonem posedlé tělo levituje a my vidíme šňůru, která herce drží ve vzduchu. Nebo špatné vyvážení hlasitosti různých zvukových stop. Občas je to debilně upištěné/uřvané a jindy nejde nic moc slyšet. Kult snad mezi fanoušky tohoto subžánru hororu - to dokážu pochopit, ale obecně nepříliš dobrý film. Takové Jacksonovo Braindead je přeci jen mnohem divácky výživnější, vtipnější a obecně kvalitnější. Smrtelné Zlo 2 je komediální horor o pouhých 80 minutách stopáže a stejně mi to přišlo utahané.

Už příliš utahané a občas hrající na efekt tak, že mi z toho bylo trochu trapně. Mám rád kvalitní akční filmy, do jisté míry mám rád i tuhle sérii, ale nepotřebuju, aby byl čtvrtý díl uváděn s takovou meta-narážkou, jakou na začátku pronese Laurence Fishburne: "Jste připraveni na návrat krále?". Obávám se, že nemám natolik nerdsko-panickou emocionalitu, abych z tohoto učůrával radostí... Vrcholem série je pro mě tedy třetí díl, který je ryzím akčním filmem (podobně jako třeba Mad Max) protože se tam takřka vůbec neřešil příběh, který beztak v sérii nefunguje a jen zdržuje od toho, proč na tenhle typ filmů diváci chodí. Třetí díl je dle mého nejlíp namixován a proto funguje nejlépe. Čtvrtý díl má té akce rovněž požehnaně, ale Keanu je zas o něco starší, zkostnatělejší a jde vidět že na něj komparz v souboji trochu čeká. Je také podezřelé, že dědek Wick zabijí elitní zabijáky, jeho sako odráží nepřátelské kulky, aniž by ho to nějak zpomalovalo, ale když on vystřelí po těžkooděnci, tak ho znehybní na několik žádoucích vteřin. Chápu, že tyto filmy vyžadují nějakou míru tolerance (ostatně Donnie Yen hraje slepého samuraje, který by si kvůli svému hendikepu přirozeně ani neškrtl, ale zde je nám představovaný jako Wickovi rovný). Tato tolerance k se odvíjí od toho, jak moc chce být dílo bráno seriózně a od toho, jak moc se jednotlivé aspekty díla navzájem nedřou. V Rychle a Zběsile 10 mi nevadí, že Vin Diesel strhne s autem dvě helikoptéry, protože je to celé taková směsná a přestřelená chujovina, až to lze považovat v jistém smyslu za dobré/zábavné/pobavení schopné a vyžadovat nějakou zemitost, věrohodnost realitě a jejím fyzikálním zákonům by bylo nepochopením těch jediných kvalit, díky nimž si lze i takovou sračku užít. John Wick však apeluje na jistou míru serióznosti a platnosti realitě - nestala se série natolik populární, protože působila více  realisticky/uvěřitelně/seriózně (viz. smysluplné přebíjení, long taky, choreografie, vycvičený herec) a ona palčivá otázka ("Jak tohle mohl přežít?), která diváky vytrhává z imerze, byla mírněna na minimum, protože divák byl přesvědčen, že Wick si s tím, díky svým schopnostem, dovede poradit. Na konci trojky spadl ze střechy, což některé diváky nepřesvědčilo (já to však bral). Zde se něco podobného opakuje 3x a je to ještě nevěrohodnější. Nevadilo by mi, kdyby to bylo, jak říkám, na efekt - pokud by to bylo uvědomělé. Jenže není. Wick je v závěru pochován s patetickým epitafem "Loving husband" namísto toho, aby měl na náhrobku počet zbitých a série se eventuálně nesla v trochu jiném (uvědomělejším) duchu. John Wick má styl, ale to, že je ta postava etablovaná jako tragický a utrápený hrdina, kterému zemřela žena a byl zabit pejsek a který je okolnostmi vlastně nucen zabíjet desítky lidí, mě vůbec nebaví a přijde mi jako velmi špatnou výchozí pozicí pro postavu, která má vlastně neustále zabíjet. Co kdyby se mu to třeba líbilo? Co kdyby si to zabíjení spíše užíval, než aby do něj byl nucen. proč je třeba postavu eticky ospravedlňovat, vykreslovat ji jako čestného hrdinu, který chtěl jen normální život, který nezabíjí, když nemusí a která se identifikuje především jako milující manžel. To je špatnej vtip. Nepřijde vám, že to dře? Dle mého rejpavého soudu je delikátní záležitostí toto všechno dobře vyvážit a já jsem vůči tomu velmi senzitivní. Když to totiž vyvážené je, tak si akční film silně užívám. Když to vyvážené není (Bullet Train, Red Notice, Gray Man), tak mé hodnocení nese "odpad", protože co s filmem za 150 mega, který nemá co vyprávět, postavy mají plot armor, jak se to jen hodí scénáři a akce zkrátka nezpůsobuje diváckou imerzi, protože je to celé takové umělé, na efekt, nevěrohodné, nevyvážené... Čtvrtý Wick už tímto trpí. Má sice sexy color grading a několik skvělých akčních sekvencí, které jsou vrcholem toho, co lze v současném akčním filmu vidět, ale taky řadu akčních pasáží, které působí utahaně, jelikož Wick prostě v hezkém, neony ozářeném prostředí, střílí a přehazuje si nepřátele přes rameno, ačkoliv to starému Keanovi už nelze tolik věřit. Pokud na to herec už tolik pohybově nestačí, aby to působilo fakt uvěřitelně, tak bych akci koncipoval v tomto směru "Gun-fu: 1vMany" střídměji a nechal Wicka třeba zabíjet více tak, aby se při tom Keanu nemusel tolik hýbat. Proto nejlépe funguje akční pasáž v autě ve Francii a pasáž se zápalnými náboji v brokovnici v domě v Berlíně: Wick tam drží velkou fire power, takže se nemusí tolik hýbat, aby někoho přehodil, shodil, na chvilku paralyzoval, aby v mezičase mohl usmrtit jiného nepřítele. Zde prochází interiér a s vysokou mírou destrukce prostředí likviduje nepřátele na jeden zásah. Co se vůbec destrukce týká tak tvůrci zanedbali destrukci těl. To jest totiž další forma atrakce, o kterou si film postavený na tom, jak jeden chlápek efektivně zabijí mnoho jiných chlápků, říká. Ani třetí díl se v usekaných končetinách a vyhřezlých střevech nevyžívá, ale k několika explicitnějším momentům se uchýlila (propíchnutí oka, rozstřelení těžkooděncovy hlavy průraznými náboji z brokovnice...). Čtyřka je však opět o něco umírněnější (pocitově mi explicitní násilí přišlo vyobrazováno jen rozpraškem krve), čímž je dílo ochuzeno o aspekt, který by mu umožnit lépe naplnit potenciál svých specifických kvalit. Specifickou kvalitou této série není příběh. Čtvrtý Wick vlastně nemá co vyprávět, ale přesto se o to neuvědomělým způsobem snaží, díky čemuž to působí utahaně a nezáživně. Je třeba nějak uzavřít "příběh" této postavy, takže se stopáž vyšplhala na 160 minut, což je prostě přestřel vzhledem k absenci pořádného děje a několika dlouhým akčním scénám, které stejně nefungují tak dobře, jak by mohly, kdyby měl Keanu o 10 - 15 let míň. Znovu se vracím k tomu, že trojka fungovala lépe/je lépe namixovaná, protože Wick byl (na konci dvojky) exkomunikován a neustále po něm někdo jde, takže se prakticky neřeší žádnej příběh - pouze variabilita a kvalita akce. Čtyřka vygeneruje Wicka, kterej nemá za co bojovat (pokud má být nasranej a motivací má tedy být vztek a zlost, tak by se čtyřka měla právě ubírat cestou explicitního násilí) a záporného panáka, aby to aspoň vypadalo, že má proti komu bojovat a tedy i nějaký cíl. Pravidla fikčního světa jsou však vycucaná z prstu a celé mi to po dějové stránce přišlo nevkusně vyumělkované, což je o to horší, když si to od diváků žádá tolik času. To je tak, když si tvůrci hned na začátku nevyměří/nerozmyslí, čeho chtějí vlastně docílit. Z těchto důvodů jsem se po většinu času dost nebavil, ačkoliv tento film jiné ambice, než bavit, nemá. _____1/5 za akční sekvenci v bytě se zápalnými náboji, za akční sekvenci u vítězného oblouku, za sexy color grading a dejme tomu - i za slepého samuraje ztvárněného Donnie Yenem. Výsledný dojem byl však negativní a to nejenom proto, že v Cinema City mají tak přehulenej zvuk, až mě z toho rozbolela hlava.