waits

Romero předvedl maximum možného. Potácející se zombie jsou samozřejmě k smíchu, i když je Romero nechá úspěšně likvidovat mnohem mobilnější a chytřejší standardní spoluobčany, ale režisér tuhle nevýhodu (za kterou si může historicky sám) vynahrazuje inovativními záběry, sice kašírovaných, ale i tak poměrně naturalistických požírání, trhání, kousání a obecně vraždění vůbec. Atmosféra je apokalypticky temná, její vyznění za těch 14 let, co jsem film viděl v kině, nezestárlo, naopak. Romero má ještě tu výhodu, že si leckdo najde v jeho filmech podobenství - kupříkladu recenzent Vojtěch Rynda ho kvůli tomuhle aspektu neváhá nazvat geniálním umělcem. Je pravda, že rozdělení na MY a ONI se u Romera nabízí (už u své prvotiny- hippie/ostatní ). Pokud na to přistoupím a začnu hledat, najdu u Země mrtvých (snad netrpím stihomamem), motiv migrace. A poučení je zcela určitě jiné než (by) Romero zamýšlel..

Přes všechny honičky a výbuchy mdlý, nezajímavý a ke konci až k uzívání dlouhý blockbuster. Ještě že jsem na tom tehdy nebyl v kině.

Brexit: The Uncivil War je lahůdkou pro příznivce nahlíženi za oponu politických hrátek a historických souvislostí. Haynesovi se nepodařilo udržet neutralitu, možná záměrně. Přiznivci Brexitu jsou často vykresleni jako v divadelní frašce, Nigel Farage a Boris Johnson vypadají jako komické figury, toryovští poslanci nebo Arron Banks pak trochu jako parodie na zlé kapitalisty, chřestící měšcem. Kdo by nevěděl, jak dobrým a zajímavým diskutérem je Nigel Farage a jak charismaticky a politicky šikovně se umí v politice pohybovat bývalý primátor Londýna Johnson (druhdy šéf magazínu Spectator a autor výborné biografie o Churchilovi), měl by za to, že oba dva pánové jsou hlupáci lokálního formátu. A to ještě probíhala produkce přes Channel 4 , jak by to asi vypadalo, kdyby věc řídilo progresivní epicentrum, BBC. Za zmínku stojí recenze v liberálním Guardianu, ve kterém byl film označen jako povrchní a nezodpovědný, se speciálně cílenou kritikou na zobrazení Farage a Bankse ve formě směšných jedinců místo jejich skutečných rolí - nebezpečných potížistů. Komu se povedlo, zaplatpůmbů, zachovat neutrální náhled, je i přes svůj labouristický světonázor Benedict Cummerbatch v roli Cummingse. Cummings není ideolog, je motivován jinou touhou, touhou pokořit politický systém, "restartovat" ho. Je naprostý profesionál, který svými hesly Take Back Control a jednoduchými hesly (costs, Turkey) boří soupeřovu obranu, rutinérsky postavenou na čistě logických faktech. Vypadá to, že Brexit samotný ho zajímá jen okrajově, samotné vítězství ho nenaplnuje euforií a z výsledku je vlastně dost rozpačitý. Film je ale skvělý v tom, že Cummingsovi rozumíme, kdo chce porozumí i voličům Brexitu, at už si o vystoupení z EU myslí cokoliv. Ve stěžejní scéně se vedoucímu kampaně Remain rozpadne modelová debata voličů poté, co městská, dobře situovaná černoška nepřímo, podprahově obviní bílou ženu z venkova z rasismu. V následném výbuchu emocí se uvolní frustrace, kterou tahle žena cití, frustrace, kterou ji způsobuje morálně nadřazené kárání uvědomělých progresivistů. Mohutná, nesmírně působivá scéna.A v mnoha ohledech pravdivá, řekl bych. A opět, šéf kampaně a asi i režisér Haynes interpretují onu vyhrocenou reakci jako výsledek nenávistné kampaně a sebe sami bez jakékoliv sebereflexe jako dobro, které stojí proti zlu - ani náznakem tedy ženino chování nepochopili.Pak se ovšem těžko vyhrávají referenda.. I závěrečné propojování fake news, peněz a Trumpa je zbytečné - nejsou to fake news, co vyhrávají volby, Tím je podchycení aktuální atmosféry ve společnosti. A na její vyhrocené, polarizované podobě mají podíl i příznivci Remain..

V Partii krásného dragouna je všechno typově přesné: nejlepší policejní mordparta střední Evropy Marvan, Vinklář, Bláha, dragoun jako z magazínu, švihácký až šlechtický Abrhám, dáma s uhrančívýma,až strašidelně krásnýma očima Fialová, místní policajt Menšík (úžasný part) a hlavně dialogově vybroušený scénář. "Toho znám. Vy ho znáte?, Ano, to je pan Nikdo." S filmem Pěnička a paraplíčko vydaření dvojice celovečeráků.

Hodně odflaknute béčko, a nemyslím tím scénář, od toho se dalo asi těžko něco čekat ("dostanem toho hajzla"..apod.). Ale nešlo by vybrat do castingu někoho, kdo aspoň vzdálene vypadá jako student střední školy? Nemohli by zločinci aspon trochu nevypadat jako parodie na zločince? A hlavne, nemohl by režisér vymyslet něco, co by narušilo téměř konstantní pocit nudy a absolutniho nedostatku napětí? S bidou jedna hvezda za okamžiky, kdy se nezajimave proměnilo na pitome směšné.

Barman nalévá destilát. Lister (chraptivě): "Pěkně jemná." Kocour (slabě) : "Teda čekal.jsem něco kapku silnějšího." Rimmer (napije se, okamzite zvraci do nejbližšího klobouku) Ohromný chlap vstává:" Chlap co blije do klobouku medvedobijce McGeara.je bud odvaznej nebo děsně blbej." Rimmer: "Promiňte , jaké byly ty moznosti?" a za chvili Rimmer:" Mě nemůžete vyděsit, ja jsem zbabělec, mám strach pořád." Jedna z nejlepších epizod Trpaslika vůbec.

Pamatuji, jak jsem po návštěvě artového kina v roce 1999 poslouchal srovnání posluchačů mého jinak oblíbeného Radia 1 filmů Zachrante vojína Rayna ("americká kýčovitá produkce") právě s Holy Smoke ("odhalování vnitra silné ženy" a "krásně režírovaný Harvey Keitel") a nevěřícně jsem bouchal hlavou do umakartové zdi tehdy pronajatého pokojíku. Mě tahle dokonale vyprázdněná podívaná, naschvál servírovaná umělecké smetánce mezi návštěvou galerie a divadelního klubu, hnula tak žlučí, že jsem si ji musel spravit koncertem Afghan Wigs v Akropoli. Přímočará, neintelektuální zábava. Kam se hrabou feministické úvahy Jane Campion v Holy Smoke..

Tenhle film měl stát na Hoffmanovi, Farrow a scénáři. První dva odvedli, co mohli, Hoffman svého konzervativního mladíka i Farrow svou hippie presentují naprosto civilně a uvěřitelně (v kontrastu s jejich nedávnými stylizovanými rolemi v Rosemary má dětátko resp. Midnight Cowboy), scénář je však až trochu moc banální a nezanechá žádný hluboký dojem. Prostě příběh o mileneckém vztahu na jednu noc a jeho možném pokračování v New Yorku v roce 1969. Osobně mám filmy z přelomu 60. + 70. let hodně rád (a New York, to v každém případě!) , dávám tedy lehce lepší hodnocení, než by se leckomu mohlo zdát patřičné..

Když nemám na film peníze, můžu zkusit stát se Uwe Bollem, může z toho být dokonce alternativní kultovka. Když nemám na film peníze a ani tolik talentu, kolik má Uwe Boll (divné, pravda), můžu zkusit natočit blbost typu Megažralok vs. obří chobotnice, zvrácení hledači filmového dna si výtvor najdou. Ale když nemáte peníze, vůbec žádný talent a ani žádný sebemenší nápad, nedá se nic dělat, půjde o vyhozené peníze, který je k ničemu všem (doufám, že i investorům), něco na způsob opuštěných paneláků na španělské mořské pláži. A kdy bych chtěl někdo vidět, jak ted vypadá Shannen Doherty, je lepší si ji najít na Instagramu.

Obecně nemám noc proti rozhodnutí Britů vystoupit z EU, agumentů pro se najde dost. Pod dokumentem Brexit:The Movie bych ale čekal střet argumentů pro a proti a to argumentů, řekl bych zásadních. Nic takového zde nenajdeme, jde o agitační video, které tlačí od první chvíle příliš na pilu a působí až kontraproduktivině. Podobně jako v častých klimatických a politických agitkách se uvadí jen to, co se hodí a navíc dosti demagogicky - např se dozvíme, že Švýcarsku se daří proto, že není v EU, což mě, s dovolením, nestačí. Velká škoda- a to přitom Anglie má skvělou mediální historii, pokud jde o diskutování problémů - i dnes můžete na Sky TV nebo ve Spectatoru a Telegraphu sledovat naprosto protichůdné názory, často vyostřené, ale korektní a dobře argumentačně podložené (něco, co úplne vymizelo z liberálních platforem BBC a Guardian).