Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Horor
  • Krátkometrážní
  • Animovaný
  • Komedie

Recenze (483)

plakát

Nepříčetná (2018) odpad!

Na královském filmovém žánru si již vylámalo zuby mnoho uznávaných režisérů hollywoodského mainstreamu, ale snad žádný z nich nepohořel do takové míry jako Soderbergh. Hororově sterilní Unsane utkví v paměti pouze otřesným vizuálním zpracováním. Jakoby se Soderberghovi porouchala kamera a celý snímek z nouze natočil na mobilní telefon. K projekci jsem se nechal zlákat atraktivitou námětu, jenže po pár minutách bylo zřejmé, že scénáristé neví o systému psychiatrické péče zhola nic. Jakožto zdejší hororový expert tak musím Unsane ohodnotit odpadem.

plakát

Děsivá temnota (2018) 

Jakožto zdejší hororový expert jsem byl úvodní půlhodinou zcela uchvácen, jelikož nese rukopis samotné ikony žánru - Alfreda Hitchcocka. Rafinované využívání úhlů pohledu kamery a úžasný zvukový design (mnohdy graciézně propojený s hudbou) navíc umožní divákovi dokonale se vcítit do prožívání slepotou stižené Sofie, kterou s bravurou ztvárnila nestárnoucí Natalie Dormer. Přítomné mystérium se však pozvolna vytrácí a napětí opadá, jelikož snímek přichází o svou thrillerovou esenci a upadá do nezáživné akce, ve které hraje prim komiksový antihrdina Ed Skrein, nemilosrdně likvidující všechny, kteří by chtěli půvabné Sofii ublížit. Tři hvězdy.

plakát

Delirium (2018) 

Jakožto zdejší hororový expert jsem měl možnost zhlédnout snímek ještě před oficiální českou premiérou a s potěšením tak mohu konstatovat, že si v kině konečně přijde na své i náročnější publikum. Spolupráce režiséra Iliadise a scénáristy Allecy slavila úspěch již před devíti lety u výtečného Last House on the Left, avšak teprve prostřednictvím snímku Delirium dokázali zužitkovat svůj tvůrčí potenciál na maximum. Divák sotva prolétne úvodem a už je ponechán napospas spárům nejistoty. V Deliriu se totiž styká všední svět s jinými typy reality a běžné vnímání s ostatními variantami percepce. Bezvýsledně se snažíme demaskovat stav vědomí hlavní postavy a naše frustrace se ještě prohlubuje ruku v ruce s tím, jak nás scénárista zcela záměrně vábí do slepých myšlenkových uliček. Přidejme několik velmi efektivních vystrašení a máme tu nápaditý psychologický horor se strhující atmosférou, jenž si hlasitě říká o nominaci na letošního hororového Oscara. Slabších pět hvězd.

plakát

The Magic Pill (2017) odpad!

Magic Pill postavil svou ketogenní agitaci na argumentačním klamu. S panem režisérem se shodneme, že průmyslově zpracované potraviny (mezi které se řadí i zde zmiňovaný potravinářský cukr) tělu neprospívají, ale neexistuje jediný důvod, proč kvůli tomu odmítat sacharidy jako celek. Cukry obsažené v ovoci totiž představují ideální zdroj paliva pro lidský organismus, mozek nevyjímaje. Stravě s dominantní převahou ovoce vděčím za svou obdivuhodnou mentální výkonnost a tedy i titul zdejšího hororového experta. Žádná jiná kategorie potravin nenaplňuje naše nutriční potřeby lépe. Zdravotní stav zobrazených osob se skutečně mohl zlepšit, avšak v důsledku odklonu od průmyslově zpracovaných potravin a nikoliv díky přechodu na ketogenní dietu. Pochybuji o svéprávnosti člověka, který doporučuje vyloučit ovoce z jídelníčku a nahradit ho tučným bůčkem. Za tyto kocourkovské rady, na kterých se evidentně podílela lobby masného průmyslu, uděluji dokumentu Magic Pill zasloužený odpad.

plakát

Pomsta (2017) odpad!

Dlouho nepamatuji snímek, který by obdobným způsobem urážel inteligenci publika. Zástupce subžánru rape and revenge nás jen zřídkakdy ohromí sofistikovaným scénářem, a tak bych se spokojil i s jednoduchým, byť smysluplným příběhem o pomstě, jenž by vynikal autenticky působící brutalitou a vysokou mírou napětí. Jak tomu bylo například u znamenitého I Spit on Your Grave z roku 2010. Coralie Fargeat bohužel vykonala pomstu leda tak na divácích, jelikož její debutový snímek obsahuje tolik logických chyb, že by na jejich kompletní soupis nestačil ani poznámkový blok. Hlavní hrdinka unikne před jistou smrtí s elegancí MacGyvera, zanechává za sebou kilometrové krvavé stopy, peyotl využívá jako lokální anestetikum pro oblast břicha, nahřátou plechovkou od piva dokáže zacelit hlubokou ránu, atd. Příběh bez hlavy a paty. Coralie Fargeat zde navíc všechny postavy redukuje na uhozené karikatury. Snímek je špatně sestříhaný, kdy můžeme pozorovat nahodilé střídání dne a noci. Kamera se soustředí na nepodstatné detaily. Zkrátka ohromné fiasko. Jakožto zdejší hororový expert začínajícím tvůrcům fandím, ale Coralii bych pro její vlastní dobro doporučil hledat obživu v rámci jiné profese. Odpad.

plakát

Family Blood (2018) 

Nevinný upíří kousanec, který při pohledu do zrcadla sotva postřehnete? Nikoliv. Jakmile si Family Blood najde cestu až k vaší krkavici, mějte po ruce dostatek tlakových obvazů. Budete je potřebovat na zastavení masivního tepenného krvácení. Jakožto zdejší hororový expert hned v úvodu podotýkám, že se jedná o těžce stravitelný snímek, který rozhodně nelze doporučit popcornovému publiku. Smekám klobouk před rafinovaností, se kterou režisér Mallhi přistoupil k budovaní atmosféry. Nejprve rozpracovává téma drogové závislosti, čímž vytváří jakési bezútěšné předpeklí, ze kterého se následně propadáme hlouběji vstříc temné a nekontrolované transformaci hlavní postavy. Vzhledem k syrovosti, kterou se tento horor rovněž vyznačuje, může přicházet na mysl srovnání s předloňským Raw, jenž však postrádá zde přítomnou atmosferickou údernost. Family Blood tudíž nemusí využívat ani prvoplánových lekaček, jelikož diváka mnohdy vyděsí i relativně neškodné otevření dveří. Závěrem nemohu nezmínit výtečný herecký výkon Vinessy Shaw, která se tak nějak v tichosti stává královnou hororové indie scény. Slabších pět hvězd a překvapivé průběžné vedení v bitvě o horor roku 2018.

plakát

Ten dvanáctý (2017) 

Válečný survival Den 12. mann vypráví pravdivý, byť jen těžko uvěřitelný příběh Jana Baalsruda, symbolu norského odboje. Hlavním zdrojem Baalsrudových útrap však nejsou nacisté, nýbrž nesmlouvavá severská příroda, která decimuje jeho tělo. Dramatizace se vydařila takřka na výbornou a i přes 135 minutovou stopáž bych zde marně hledal hluché místo. Při pohledu na gangrenozní běs v hotelu Savoy dokonce zaplesalo i mé hororové srdce. Škoda místy dosti náznakovité psychologie postav a vágní vnitřní motivace hlavního hrdiny. Baalsrudova nezdolná touha přežít je jistě obdivuhodná, ale co ji takovou měrou pohání? A proč postavy nacistů připomínají jednorozměrné padouchy z marvelovských komiksáren? Uděluji čtyři silnější hvězdy.

plakát

Downrange (2017) odpad!

Specializuji se na filmovou režii, ale jakožto hororový expert jsem měl tu čest zasednout i v příjímací komisi na DAMU a z těch desítek uchazečů, kteří mi během hereckých zkoušek prošli pod rukou, nepodal nikdo tak tragický výkon jako ochotníci ve snímku Downrange. Nelze mluvit o herectví, nýbrž o čekání na režisérovy pokyny a jejich následnou mechanickou realizaci. Záběr za záběrem. Přítomné postavy pak můžeme připodobnit ke karikaturám kachen na rybníce, jejichž odstřelu divák nevěnuje přílišnou pozornost. Za povšimnutí naopak stojí Kitamurův marný boj s fyzikálními zákony, kdy vystřelené kulky v průběhu letu zcela neočekávaně mění svou trajektorii. Toto subjektivně předlouhé a jiskry zbavené scénáristické Waterloo musím ohodnotit odpadem.

plakát

Gehenna: Where Death Lives (2016) 

Ještě před kariérou hororového experta jsem se intenzivně zabýval studiem religionistiky a sociální antropologie, takže mě režisér Katagiri hned v úvodu nemile překvapil svým mytologickým gulášem. Opravdu netuším, proč hebrejské označení pekla nalezlo útočiště zrovna na tichomořském Saipanu. Domorodí Chamorrové termín "gehenna" neužívali ani v jeho obecné rovině, takže příště od Katagiriho očekávám o poznání důkladnější přípravu. Možná se jedná o zdánlivou maličkost, kterou běžný divák vůbec nepostřehne, ale hororový expert jako já si všímá i těchto detailů. Asijská kinematografie v posledních letech příliš hororové kvality nenabídla, a tak musíme být rádi alespoň za tento průměrný koprodukční snímek. Když si odmyslím postavu šaškujícího Pepeho a po vstupu do bunkru hnedle předvídatelnou pointu, tak na sebe Gehenna: Where Death Lives negativně upozorní až v závěrečné třetině stopáže. Hiroshi Katagiri bohužel nedokáže hororové scény variovat, takže dosud ucházející atmosféra nejenže negraduje, ale v důsledku zmíněné repetitivnosti naopak mírně stagnuje. Uděluji slabší tři hvězdy.

plakát

Hostile (2017) 

Můj dobrý přítel Xavier Gens dohlížel na tvorbu snímku z pozice výkonného producenta a musím říci, že odvedl vskutku vynikající práci. Představitelka hlavní role Brittany Ashworth zazářila v jeho znamenitém hororu Crucifixion, takže si ji logicky vyžádal i pro Hostile. A mimo jiné zde poskytoval debutujícímu režisérovi velmi cenný mentoring. Popkornový divák čekající zběsilou akci s potoky krve bude zklamán, jelikož talentovaný Mathieu Turi vsadil na trpělivé budování klaustrofobické atmosféry za využití nekonvenční narativní struktury. Postava Juliette se nám představuje formou vzpomínkové retrospektivy, přičemž tyto lehce melodramatické sekvence umožňují divákovi poskládat příběhovou mozaiku, ale zároveň slouží i k určitému zklidnění jeho mysli, aby byl hned vzápětí konfrontován s hrůzou postapokalyptické reality. Jedná se o učebnicový příklad efektivního zužitkování kontrastu. Jakožto zdejší hororový expert nepochybuji o Turiho velké žánrové budoucnosti a snímku Hostile uděluji čtyři silnější hvězdy.