Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Horor
  • Krátkometrážní
  • Animovaný
  • Komedie

Recenze (449)

plakát

Men (2022) 

O nejlepším filmu letošního roku již asi není pochyb. Hned v úvodu však podotýkám, že se jedná o folk horror pro vysoce náročné a neskonale inteligentní publikum, které dokáže racionálně analyzovat a posléze i dekódovat použitý symbolický jazyk. Snímek od počátku vyvolává reminiscence na Aronofského Mother!, ale na rozdíl od něho není v užitých metaforách tak doslovný a popisný, díky čemuž provokuje diváky k přemýšlení a ponechává prostor k různým interpretacím. Alex Garland se snaží vyprávět zejména obrazem a slovy nevyřčené myšlenky přetvářet do vizuální podoby. Zakládá si na trpělivém budování tísnivé, až přímo klaustrofobické atmosféry, kdy se dobře známý svět postupně rozpadá a transformuje v místo nepředvídatelného chaosu. Není co vytknout. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku Men s radostí udělím zasloužených pět hvězd.

plakát

Occhiali neri (2022) 

Věk nezastavíte. Samozřejmě existují vzácné výjimky typu Ridleyho Scotta, který naopak kráčí s duchem ke kreativitě, ale v drtivé většině případů přináší proces stárnutí klesající mentální výkonnost a s tím související kvalitativní úpadek tvorby. V případě Argenta se bohužel jedná o volný pád. Troufám si tvrdit, že Occhiali neri vůbec nelze považovat za giallo film, jelikož zde zcela absentuje prvek tajemství (vrah je nám dosti předvídatelným způsobem představen po deseti minutách). O atmosféře ani nemluvě. Giallo snímky se vyznačují bohatým vizuálním obsahem, kdy je využíváno barevných akcentů, optických efektů, fetišistických detailů či třeba rafinovaných úhlů pohledu kamery, avšak u Occhiali neri bych za stylisticky vyvedenou označil asi jen úvodní sekvenci zatmění Slunce. Jinak na filmu opravdu není co chválit. Spíše bych ještě mohl lamentovat nad topornými hereckými výkony a místy neskrývanou hloupostí scénáře, kdy Argentovi kupříkladu nedochází rozdíl mezi vodícím a služebním psem. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku Occhiali neri uděluji jednu slabší hvězdu.

plakát

Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství (2022) odpad!

Vpravdě groteskní snaha. Nemohu točit pornografický film a zároveň zcela tabuizovat sexualitu, stejně jako nemohu točit horor a ignorovat vlastní smrtelnost. Smrt je obsáhle a významně zastoupena v našem nevědomí, a právě sledování hororových snímků nám dává možnost postavit se strachu ze smrti, plně si jej uvědomit, a tím ho i překonat. U marvelovských filmů však hororovou hrůzu již z principu pocítit nemůžeme, jelikož jsou primárně určené dětem, a možná i proto smrt důsledně popírají a vyhýbají se jí. Zdejší protagonisté mají zakázáno zemřít, a když už tato situace výjimečně nastane, tak v následujícím díle nastoupí na jejich místo dvojník z paralelní dimenze. Scott Derrickson zavčasu rozpoznal, že se jedná o sebevražednou misi a z projektu urychleně vycouval, Sam Raimi už takto důvtipný nebyl a celá hororová sterilita tak padá na jeho hlavu. Obdobně kriticky lze pohlížet i na scénář. Samotný koncept multiverza není ve snímku uspokojivě rozpracován a de facto slouží pouze jako živná půda pro jednotlivá camea. Co se vizuální stránky týče, tak méně mnohdy znamená více. Za tímto pestrobarevným ohňostrojem je totiž skryta neschopnost vystavět koherentní příběh a pracovat s emocemi. Jakožto zdejší hororový expert tudíž musím snímek Doctor Strange in the Multiverse of Madness ohodnotit odpadem.

plakát

Everything Everywhere All at Once (2022) 

Škoda té nepříjemné marvelovské pachuti v ústech, kvůli které vám cesta multiversem pořádně zhořkne. Everything Everywhere All at Once naznačuje, že lze dané téma uchopit i jiným, o poznání podnětnějším způsobem, a proto zamrzí, že režisérské duo nedokázalo k takto ambicioznímu projektu přistoupit podstatně dospěleji. Po smyslu lidské existence lze totiž pátrat se vší vážností a není potřeba se snižovat k infantilnímu, místy až hulvátskému, či vyloženě trapnému humoru. Navíc tvůrcům velmi rychle dochází nápady, a tak se mnohokrát přesvědčíme o tom, že opakovaný vtip opravdu není vtipem. Úsměv, byť značně křečovitý, mi na tváři vyloudil snad jen pohled na kostičkovanou nahotu, kdy do filmového štábu skrze mnohovesmír omylem zavítal cenzor z viktoriánské Anglie. Název snímku implikoval, že by se mohlo jednat o hluboce spirituální film, který s námi bude komunikovat především skrze symboly a metafory, jak tomu bylo třeba v případě kanonického The Matrix, ale při sledování Everything Everywhere All at Once divák nabývá dojmu, že jde v první řadě o prvoplánovou zábavu, z které čpí otravná a polopatická doslovnost. Rád bych přimhouřil oči a udělil snímku lepší hodnocení, ale objektivně vzato si zkrátka více než jednu silnější hvězdu nezaslouží.

plakát

You Won't Be Alone (2022) 

Elevated horror s velkým E, který se směle může poměřovat s Eggersovou The Witch či Aronofskyho Mother!. Kdo nebo co je Bůh? Odkud jsem přišel? Kam směřuji? Co je to za podivný svět, ve kterém jsem se ocitl? Debutující režisér Goran Stolevski pochopitelně neposkytuje konkrétně formulované odpovědi, ale naopak pobízí diváky k tomu, aby se do významu sdělovaného pokusili ponořit, což u většiny z nich zákonitě vyvolá frustraci z nepochopení věci. Snímek You Won't Be Alone by samostatně obstál i jako duchovní cvičení, ale s ohledem na extrémní náročnost látky a zvolenou formu vyprávění ho rozhodně nemohu doporučit laické veřejnosti. Nevybavuji si film, který by s takovou technickou a estetickou grácií dokázal zachytit propojení kosmické a osobní perspektivy, neboli tanec života. Pokud patříte k opravdovým hororovým fajnšmekrům, kteří dokážou rozpoznat skutečnou kvalitu, tak se můžete těšit na první letošní pětihvězdu.

plakát

The Sadness (2021) 

Horor, který zaspal dobu. The Sadness sází na stylovou složku a efektnost předvedených atrakcí, avšak gejzíry umělé krve, vyhřezlé vnitřnosti či uťaté údy už dnes mohou ostříleného fanouška žánru jen těžko jakkoliv zaskočit. Robert Jabbaz není schopen vyprávět příběh, nedokáže budovat napětí a pokud se snaží provokovat, tak pouze v bezpečných mantinelech společenské normy. Veškeré násilí zde působí nesmírně nadsazeně, a tedy i nevěrohodně, v důsledku čehož snímek v divákovi vůbec neprobouzí negativní emoce. Ostatně mnohdy zde násilí není ani explicitně znázorněno. Takhle že vypadá snímek, který šokuje a boří veškerá myslitelná tabu? Zpátky do reality. Jakožto zdejší hororový expert mohu snímku The Sadness udělit nanejvýš jednu silnější hvězdu.

plakát

Umma (2022) 

Od Sama Raimiho, který na tvorbu snímku dohlížel z pozice producenta, bych rozhodně očekával vyšší míru angažovanosti. Existuje nepsané pravidlo, že ikona hororového žánru zároveň zastává i funkci mentora, který se snaží debutujícím režisérům předat své znalosti, zkušenosti a pomoci jim s volbou správných řešení. V případě Iris K. Shim by se však nejspíše jednalo o ztrátu času, jelikož mi připomíná vyjukanou studentku prvního ročníku oboru režie na FAMU. Tohle není horor, nýbrž reklama na ustrašenost. Jakožto zdejší hororový expert bych všem začínajícím tvůrcům rád vzkázal jednu věc: pokud hodláte točit horory, které nemají absolutně žádný ofenzivní potenciál a působí jako obyčejné filmové cvičení, tak raději změňte profesi. Snímku Umma uděluji jednu silnější hvězdu a k projekci ho v žádném případě nedoporučuji.

plakát

Eight for Silver (2021) 

Proč je horor považován za královský filmový žánr? Touto řečnickou otázkou jsem uvedl včerejší seminář a chystal se zahájit svůj odborný monolog. Jeden student však nemeškal a přispěchal s poměrně výstižnou odpovědí, díky které můžeme mimo jiné pochopit, proč Ellis nedokázal z takto slibného námětu vytěžit více: "Protože na horor nelze mechanicky aplikovat tvůrčí metody a postupy, se kterými režisér slaví úspěch v rámci jiných žánrů." Úvodní třetina snímku ještě snese velmi přísná měřítka, kdy se Ellis blýskl neotřelým zpracováním cikánského masakru, během kterého například chytře používá dlouhý ultraširokoúhlý záběr. Postupem času ale bohužel dochází k určitému zacyklení. Ellis již nedokáže příběh uspokojivým způsobem rozvíjet či jednotlivé scény adekvátně variovat, a tak nám v pravidelných intervalech servíruje prakticky identický snový výjev. Zuby si však vylámal především na otřesné CGI animaci, se kterou se zároveň pojí ono specifikum hororového žánru. Atmosféru mohu budovat jedině za předpokladu, že daný fikční svět působí bezvýhradně uvěřitelně, čehož rozhodně nedosáhnu přítomností monstra jako vystřiženého z produkce studia Asylum. Jakožto zdejší hororový expert tak mohu snímku The Cursed udělit pouze tři slabší hvězdy.

plakát

Jigeum Uri Hakgyoneun (2022) (seriál) 

Korejský horor se v posledních letech pozvolna probouzí z hibernace, ale zatím absolutně nic nenasvědčuje tomu, že by v dohledné době dokázal oprášit vlastní zašlou slávu z přelomu století. Jistým příslibem mohl být seriál Kingdeom, který poměrně funkčně kombinuje prvky dobového politického dramatu, detektivky a klasického zombie hororu, avšak nejnovější počin z dílny Netflixu již žádný důvod k optimismu nenabízí. Kdo by od Jigeum Uri Hakgyoneun čekal alespoň prostý náznak inovace, která vnese do zombie subžánru něco nového, bude zklamán. Námět je opravdu velmi jednoduchý a v různých obměnách již tisíckrát viděný. Navíc tvůrci zcela rezignují na budování atmosféry a pokouší se diváka udržet u obrazovky prostřednictvím akce. Té je však pomálu, a tak seriál postupem času začne připomínat rozplizlé středoškolské melodrama. Jakožto zdejší hororový expert uděluji Jigeum Uri Hakgyoneun jednu silnější hvězdu a k projekci ho v žádném případě nedoporučuji.

plakát

Zlato (2022) 

Jestliže kameraman ponechá barevné schéma snímku na náhodě, ponechává na náhodě i vyznění celého filmu. Místo toho, aby se Ross Giardina pokusil dojem z všudypřítomné pekelné výhně ještě více umocnit, např. volbou adekvátního filtru, tak nesmyslně experimentuje s desaturací, což rezultuje v přesný opak a ze snímku se tak vytrácí prvek autenticity. Bylo by záhodno o barevné koncepci filmu alespoň trochu popřemýšlet a netvořit metodou pokus - omyl. Za velkou slabinu snímku lze považovat i jeho scénář, který je ve všech ohledech až směšně triviální. S postavami se může divák jen těžko jakkoliv identifikovat, jelikož i navzdory zbytečně dlouhé expozici setrvávají až do závěru filmu v naprosté anonymitě. Vyprávění se odvíjí důsledně přímočaře a nenabízí žádné zásadní či neočekávané zvraty. Samotné vyústění snímku lze pak velmi snadno predikovat. Gold se bohužel zařadí k poslabším zástupcům žánru survival a já, jakožto zdejší hororový expert, mu tak uděluji dvě slabší hvězdy.

Reklama

Reklama