Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Horor
  • Krátkometrážní
  • Komedie
  • Animovaný

Recenze (438)

plakát

Tom a Jerry (2021) odpad!

Divím se, že snímek, který nadužívá a zároveň i banalizuje extrémní násilí na zvířatech, může obdržet PG rating. Hned v úvodu kupříkladu vidíme hrozivou scénu, při níž kocouru Tomovi spadnou na hlavu těžká rolovací vrata, a ještě ji čtyřikrát přibouchnou. Tom přežije nezraněn, aby hned vzápětí schytal do břicha surový a zcela bezdůvodný kopanec. Opravdu je takový film vhodný pro děti? Měla by jim snad tato samoúčelná brutalita připadat komická? V mládí jsem miloval pohádky bratří Grimmů, které násilím rovněž příliš nešetří, ale na rozdíl od snímku Tom and Jerry umožňují dětskému čtenáři pochopit protiklady světa, rozlišit dobro a zlo a nalézt zde i morální ponaučení. Režisér Tim Story postavy zvířat bohužel degraduje na pomyslné boxovací pytle, jež nepodléhají fyzické deformaci a necítí bolest. Jedná se o tupou adoraci agrese, která zde představuje univerzální klíč k řešení všech problémů. Za naprosto úděsnou považuji rovněž vizuální stránku snímku. Kombinace hraného filmu a kreslené animace působí rušivě, až přímo odpudivě. S ohledem na tyto skutečnosti uděluji snímku Tom and Jerry zasloužený odpad.

plakát

Wrong Turn (2021) 

Horor, který má s šestidílnou Wrong Turn sérií společný pouze název. Od tvůrce rebootu se pochopitelně očekává přepisování postav a příběhových linií, ale výsledný snímek musí být ke svému zdroji zcela zřetelně ve vzájemném vzahu. Jinak se nejedná o reboot, nýbrž o nový projekt, který k zviditelnění využívá popularitu zavedené franšízy. McElroy napsal scénář již k původnímu Wrong Turn z roku 2003, který ve shodě s pravidly tupých vyvražďovaček rezignuje na psychologii postav, logiku děje či jakoukoliv originalitu. Nový snímek se bohužel nese ve stejném duchu, přestože se alespoň navenek snaží působit chytřeji. Nastoluje například otázky související s morálkou, kdy bledne zprvu jasně vymezená linie mezi obětí a agresorem, v důsledku čehož divák paradoxně nemá s kým sympatizovat. Jakožto zdejší hororový expert tak uděluji krajně nezáživnému Wrong Turn jednu slabší hvězdu.

plakát

Irréversible - Inversion Intégrale (2020) 

Kdyby mi někdo na přelomu tisíciletí řekl, že svou vzdělávací a následně i profesní dráhu spojím s filmovým hororem, tak bych si jen poklepal na čelo. V oné době jsem byl jeho podobou doslova znechucen, jelikož produkované snímky jen zřídkakdy vybočily z rámce neškodné zábavy pro mládež. Hnutí New French Extremity naštěstí zcela zamíchalo kartami. Skupina progresivních tvůrců čítající jména jako Gens, Aja, Maury, Bustillo a zejména Laugier dokázala prolomit zacyklenost hororového žánru a položit základy jeho současné obrody. Ze všech představitelů nového francouzského extremismu je mi však nejbližší Gaspar Noé, u jehož Irréversible jsem pociťoval zmatení a opravdové smyslové přetížení, k čemuž přispěl Debieho specifický způsob snímání, využití nízkofrekvenčního zvuku, ale i převrácená chronologie vyprávění. Hned v úvodu je divák konfrontován s peklem v klubu Rectum, aniž by přitom chápal kontext. Noé mu brání v pasivním sledování děje a pobízí ho k bezprostřední reakci. Chronologicky sousledná verze z roku 2020 již takto intenzivní prožitek nenavodí, protože pracuje se zcela informovaným divákem. Díky její existenci však můžeme plně docenit mistrovskou kvalitu originálu.

plakát

Saint Maud (2019) 

Nedávno mi student na semináři položil otázku, zda mají špičkové horory nějaký společný, jednotící prvek. Odpověděl jsem mu, že takové horory musí vskutku precizně a opravdu komplexně naplňovat žánrové konvence, a nebo se naopak žánrovým očekáváním vzepřít, odlišit se, provokovat, šokovat, a tím také ve výsledku oživit původní subverzivní funkci žánru. Saint Maud lze zařadit do druhé kategorie, kam náleží snímky, které jsou pro mainstreamové publikum velmi obtížně stravitelné, a proto tento úchvatný debut režisérky Rose Glass doporučuji k projekci výhradně hororovým fajnšmekrům. Jedná se o pozvolna plynoucí psychologickou studii rozkladu osobnosti zbožné Maud, jejíž intimní vztah s Bohem místy přerůstá až v "intoxikaci". Režisérka chytře volí tělesnější formu jeho vyjádření, například prostřednictvím extatických epizod, což divákovi usnadňuje zaujmout empatický postoj. I v důsledku nesmírně strhujícího vyústění, které poskytuje prostor k různým interpretacím, uděluji spirituálnímu hororu Saint Maud pět slabších hvězd.

plakát

The Night (2020) 

Íránská kinematografie si v posledních letech vydobyla celosvětové renomé zásluhou Babaka Anvariho, jednoho z nejlepších hororových režisérů současnosti, jehož snímky zajistily Íránu pozornost producentů, nákupčích filmů, distributorů či dramaturgů filmových festivalů. Bylo tedy jen otázku času, než se íránský horor opět přihlásí o slovo, což jako první učinil nadějný Kourosh Ahari se svým psychologickým hororem The Night. Snímek vyniká pohlcující atmosférou (některé scény navozují opravdu mimořádnou tenzi), sebevědomým provedením a skvěle zvládnutými technickými disciplínami. Oceňuji zejména zvukový design a způsob, jakým Ahari nakládá s temnotou, stíny a prázdným prostorem. Leč scénář působí až příliš derivativně, kdy mnoho prvků Ahari doslova opisuje z Håfströmova 1408, děj snímku lze poměrně lehce předvídat a všechna přítomná symbolika je velmi snadno dešifrovatelná. Jakožto zdejší hororový expert rozhodně Aharimu nemohu upřít talent, ale pokud se chce přiblížit fenomenálnímu Anvarimu, tak má před sebou ještě pořádný kus práce. Snímku The Night uděluji čtyři slabší hvězdy.

plakát

Monster Hunter (2020) odpad!

Další z řady dějově plochých a nesmírně předvídatelných monster snímků typu King Kong či Godzilla, u kterých nejsou zvláštní efekty výrazovým prostředkem, nýbrž jediným hybným principem? Nikoliv. Monster Hunter stojí mimo veškeré kategorie. Jedná se o odstrašující ukázku amatérské filmařiny, která donutí k odchodu z kinosálu i krajně nenáročné diváky, a to v důsledku zoufale zpracovaných soubojových scén. Nesmyslně se třesoucí obraz, zmatečně používaný zoom in-out a především zběsilé střídání jednotlivých záběrů navodí publiku leda tak bolest hlavy. Nečekal jsem, že by autor této scénáristické agónie mohl přijít s nějakým uspokojivým vyústěním, ale vůbec se o žádné nepokusit a místo toho nahodile, uprostřed souboje, spustit závěrečné titulky? Za to na FAMU vyhazuji studenty prvního ročníku z klauzur. Nelze pochopitelně uvažovat o jiném než odpadovém hodnocení a dokonce bych se vůbec nebál označit snímek Monster Hunter za jednoho z hlavních aspirantů na nejhorší film roku 2020.

plakát

Caged (2021) 

Mohlo se jednat o vydařený debut, pokud by tedy režisér během úvodní půlhodiny zcela nevyčerpal svůj rezervoár nápadů. Snímek se pokouší diváka dezorientovat a vyvolat v něm pocit klaustrofobie, k čemuž zásadně napomáhá již samotná specifičnost prostoru, ve kterém se celý děj téměř výhradně odehrává. Avšak Fjellman tísnivé prostředí vězeňské cely ještě zvýrazňuje dovednou prací s kamerou, která využívá podhledů, nadhledů, úhlů a detailů. Hlavní postava, kterou perfektně ztvárnil Edi Gathegi, se v důsledku sociální deprivace stává mentálně nestabilní a začíná halucinovat. Zde filmu bohužel dochází dech, jelikož režisér strašící scény nevariuje, nýbrž pouze replikuje, a totéž s trochou nadsázky činí i s celými sekvencemi, což navozuje dojem časové smyčky, a tedy i otravuje a nudí. Škoda. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku Caged uděluji pouze dvě silnější hvězdy.

plakát

Čarodějnice (2020) odpad!

Dahlovu knižní předlohu považuji za výbornou iniciační knihu, která nejmladším čtenářům zprostředkuje první, a přitom bezpečný kontakt s "hororovým žánrem". Obdobným způsobem lze pohlížet i na její filmovou adaptaci z roku 1990. De facto se v obou případech jedná o temnou fantasy, navíc občasně rozmělněnou jízlivým a ironickým humorem, avšak z hlediska dětské perspektivy příběh rozhodně nahání hrůzu. U Zemeckisovy verze jsem měl spíše pocit, že sleduji pokračování Myšáka Stuart Littla. Tento hororový kastrát nemůže vystrašit vůbec nikoho a opravdu nechápu, proč režisér tak neuctivě šlape po duchu předlohy a žánrově se od ní zcela odklání. Celé fiasko je dokonáno použitím nerealistického CGI (místy až navýsost primitivního), za které by se musel stydět i absolvent začátečnického kurzu digitální animace. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku The Witches uděluji odpad.

plakát

Dámský gambit (2020) (TV seriál) 

Šachy miluji. Jedná se o duševní sport, který rozvíjí myšlení, paměť, fantazii, přesnost či vůli. Tato hra mi zásadním způsobem napomohla k tomu, abych se stal zdejším hororovým expertem. V mládí jsem byl dokonce šachovým mistrem a právě Dámským gambitem jsem každou partii zahajoval. Je fantastické, že roli Beth Harmon ztvárnila zrovna Anya Taylor-Joy, jednoznačně nejpůvabnější, nejcharismatičtější a nejlepší herečka současnosti, která opět dostála svým mimořádným kvalitám a v minisérii The Queen's Gambit doslova exceluje. Vydařená adaptace, která těží z interesantního a inspirativního příběhu o šachové "Lisbeth Salander". Bez hluchých míst, velmi chytře napsané (včetně práce s metaforickou rovinou) a gradující do strhující koncovky. Uděluji čtyři silnější hvězdy.

plakát

The Mortuary Collection (2019) 

Hororové antologie nemám příliš v lásce, jelikož na rozdíl od klasické narativní formy divákovi zpravidla nedokážou nabídnout tak komplexní a hluboké ponoření se do fikčního světa příběhu. A ne jinak tomu je i v případě snímku The Mortuary Collection, který místy působí jako neškodná rodinná zábava. Debutující režisér Ryan Spindell klade důraz na naprosté nepodstatnosti, například v podobě retrostylizace, a přitom mu zcela uniká primární funkce hororu. Jednotlivé segmenty postrádají napětí, jejich rozuzlení lze velmi snadno předvídat a znechutí pouze mrzkou kvalitou počítačové animace. Jakožto zdejší hororový expert uděluji antologii The Mortuary Collection prachbídnou jednu slabší hvězdu a fanouškům žánru ho k projekci v žádném případě nedoporučuji.

Reklama

Reklama