Psychor

Banální bezdějová romance o dvojici mladých kanibalů, která je nesprávně marketována jako horor. Kdo by čekal, že Guadagnino plně využije možností žánru road-movie a na ploše 130 minut rozehraje pozoruhodnou studii charakterů, či ono téma kanibalismu nějakým podnětným způsobem rozpracuje, aby snímku vtiskl hlubší myšlenku, nebo ho prosytil metaforami, bude zklamán. O Guadagninovi je totiž známo, že nedokáže vyprávět kdovíjak rafinované příběhy a v případě filmu Bones and All to bohužel platí dvojnásob. Snímek dokola a zcela explicitně opakuje stále to samé, avšak skutečně nesděluje vůbec nic. Místy se dokonce zdá, že režisér točí bez scénáře a má vždy rozmyšlený jen koncept scén. Možná i proto se Bones and All jako celek rozpadá a nedává absolutně žádný smysl. Výsledkem je nebetyčná nuda, která divákovi proniká hluboko do morku kostí. Jakožto zdejší hororový expert tak snímek Bones and All nemohu doporučit k projekci a uděluji mu pouze jednu silnější hvězdu.

Koukatelné, byť předvídatelné a úsečně jednotvárné filmové cvičení na téma vymítání, které sestává ze spousty žánrových klišé. Je smutné, že z českých kin prakticky zcela vymizely horory s ofenzivním potenciálem, které se dokážou lišit a vytrhávat publikum z navyklých stereotypů. Letos bohužel splňuje daná kritéria pouze Garlandův Men, za jehož uvedení vděčíme artové distribuční společnosti Aerofilms. Uvítal bych, kdyby se ostatní distributoři chytli za nos a adekvátním výběrem snímků znovu začali kultivovat divácký vkus (samozřejmě s ohledem na potenciální návštěvnost), tak jako tomu bylo ještě před pár lety, kdy se v multiplexech stály fronty na skvosty typu The Witch či Mother! Za pár týdnů se za tímto účelem setkám s jedním vysoce postaveným člověkem z Unie filmových distributorů. Uvidíme, jestli moje odborná kritika dopadne na úrodnou půdu... Jakožto zdejší hororový expert tak snímku Prey for the Devil uděluji dvě slabší hvězdy.

Takzvaná modifikovaná teorie nekonečné opice říká, že „pokud bude Damien Leone bušit do klávesnice počítače po nekonečně dlouhou dobu, skoro jistě jednoho dne sesmolí alespoň trochu smysluplný scénář. Ovšem pravděpodobnost, že se mu to podaří během doby existence vesmíru, je zcela nepatrná (i když technicky ne úplně nulová).“ Čekal bych, že po fiasku jménem Terrifier už o tomto hororovém břídilovi v souvislosti s královským filmovým žánrem jakživ neuslyšíme. Bohužel je zřejmé, že máme co dočinění se silně narcistickým jedincem, jenž postrádá jakoukoliv sebereflexi. Úmorná 140 minutová stopáž se nese ve znamení mechanického vršení prvoplánových gore výjevů, čímž se Leone snaží zakrýt svou scénáristicko-režijní inkompetenci, avšak v důsledku inkoherentního vyprávění a četných logických lapsů se mu celý snímek hned v zárodku rozpadá pod rukama. Přítomné postavy se ani v rámci své ploché charakterizace nechovají uvěřitelně a de facto připomínají neživotné figurky vláčené potřebami banální zápletky. U některých intelektuálně méně zdatnějších diváků možná Terrifier 2 vyvolá nostalgické pocity na dobu dávno minulou, kdy byl horor ještě stále považován za kanál prostoduché zábavy pro mládež, jenže do současného věku elevated hororů již podobné braky v žádném případě nepatří. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku Terrifier 2 uděluji odpad.

Jakožto zdejší hororový expert predikuji Pierru Tsigaridisovi zářnou budoucnost. Jeho spektakulární debut, ve kterém dovedně kombinuje prvky žánru a autorského filmu, patří k tomu nejlepšímu, co hororový žánr v minulém roce nabídl. Snímek se člení na dvě, výrazovými prostředky relativně autonomní, byť obsahově volně propletené, kapitoly. Zatímco hutná atmosféra té první nikoho nenechává na pochybách o tom, že stará čarodějnice svou mocí dočista opanovala celý prostor, v druhé kapitole jde především o nejistotu, rozpaky a diskomfort, které novicka Masha vzbuzuje obsahem svých slov. Režisér Tsigaridis obratně lavíruje mezi hororovými subžánry a opírá se o vycizelovanou audiovizuální stránku, na které je patrná inspirace italskými horory z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let (např. Fulciho L'aldilà či Argentova Suspiria a její nedávný remake). Tsigaridis se jako rozený autor postavil i za kameru, kde si pohrává s úhly snímání, těkáním, hloubkou ostrosti, subjektivní perspektivou či se fetišisticky vyžívá v detailech obličejů. K dotváření atmosféry však využívá i modernější postupy v podobě nebývale efektních zrychlených záběrů a prudkých střihů. Za zmínku stojí i vynikající herecké výkony, zvláště pak Rebekah Kennedy a její obdivuhodná mimická gymnastika. Drobnější výtku směřuji k otravným postavám Melissy a Dustina, tu výraznější ke zcela zbytečnému flashbacku z úvodu druhé kapitoly, kterým režisér naznačuje, že nemá důvěru v inteligenci svého publika. I přesto si snímek Two Witches plným právem zaslouží čtyři silnější hvězdy.

„Zlo nemůže vytvořit nic nového, může pouze zkazit a zničit to, co dobré síly vymyslely nebo vytvořily.“  Jacksonova filmová trilogie si okamžitě získala srdce všech fanoušků fantasy, jelikož se jedná o velice zdařilou a nebývale věrnou adaptaci Tolkienova díla. A není se čemu divit. Tvůrci do snímků totiž nevkládali žádné politické názory, vlastní zprávy či témata. Místo toho se snažili analyzovat, co bylo důležité pro Tolkiena a tomu následně vzdávají hold. Podle sociálních inženýrů z Amazonu však nejslavnější fantasy všech dob potřebovala opravit, a tak Tolkienův unikátní fikční svět znetvořili do podoby, která je genderově dostatečně reprezentativní a reflektuje rasovou diverzitu dnešní doby. Drobné odchylky od zdrojového materiálu jsou pochopitelné, a mnohdy i žádoucí, leč v případě The Rings of Power se proces adaptace nejspíše omezil jen na jména postav. Pochybuji, že drsná válečnice ve zbroji někomu asociuje pravou Galadriel, tedy čarokrásnou éterickou bytost, jež vládne nepoznanou a mocnou magií. Při pohledu na nově vytvořené postavy typu krátkovlasého afroelfa Arondira či bezvousé trpaslice Disy z čeledi Dlouhovousáčů už jsem dokonce zvažoval ukončení projekce. Pigment melanin, který zabarvuje kůži, se evolučně vyvinul jako obrana proti ultrafialové složce slunečního záření. Je mi záhadou, kde k němu přišla trpaslice žijící v podzemí... Tolkien se musí obracet v hrobě. Odpad!

Propagandistický pokus o změnu a revizi dějin, kdy dochází nejen k jejich překrucování, nýbrž i k popírání historicky doložitelných událostí. Jestliže se film tváří jako historický, třebaže se odvolává pouze na inspiraci příběhem dahomejských Amazonek, musí dodržovat alespoň nějaké základní reálie. V případě snímku The Woman King se de facto jedná o jejich nekritickou adoraci, přičemž tvůrci záměrně ignorují fakt, že se Dahomejské království specializovalo na vývoz otroků, a tamní ženské vojenské oddíly tudíž neměly s abolicionistickými aktivitami cokoliv společného, ba naopak. Cením si profesionality a charakteru Lupity Nyong'o, která odmítla nabízenou roli, jelikož na základě vlastního výzkumu odhalila, že text scénáře vůbec nekoresponduje s historickou realitou. Nenáročný a historií nepolíbený divák, který má o minulosti pouze vágní a časově neukotvené představy, si však snímek užije, protože akce je bohatá, postavy černobílé a zápletka vskutku triviální. Pro mě naopak absolutní ztráta času, v důsledku čehož nemůžu snímek The Woman King ohodnotit jinak než odpadem.

Pokud je zde někdo detailněji obeznámen s genezí snímku Hellraiser, tak mu jistě neunikl fakt, že během posledních 15 let z projektu kvůli kreativním neshodám vycouvalo hned několik výrazných autorských osobností (Laugier, Maury či Bustillo), v důsledku čehož reálně hrozilo, že nakonec půjde o neškodný blockbuster pro mládež, který nebude s duchem barkerovského univerza absolutně vůbec rezonovat. K mé velké úlevě se režijní taktovky naštěstí ujal stále věhlasnější David Bruckner, jenž dokázal zdrojový materiál obohatit o vlastní nová témata a inovativní prací s dílčími subžánry dal definitivně zapomenout na Barkerův kultovní, byť nízkorozpočtový brak z roku 1987. Vizuálně se jím sice částečně inspiruje, ale rozhodně se nesnaží programově šokovat či exponovat tabuizovaná témata. Jde mu spíše o existenciální rozměr literární předlohy, kdy se utrpení postav a zásahy do integrity těla či jeho různé bizarní modifikace pojí s metafyzickými přesahy. Tomu odpovídá i zcela nevšední atmosféra mystického klidu, který je zvláště hmatatelný v přítomnosti Pekelného kněze. Jen škoda, že se scénáristům nepovedlo utajit existenci vztahové vazby mezi Trevorem a Ronaldem Voightem o poznání déle, protože důvtipný divák již v samotném úvodu přichází o moment překvapení. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku Hellraiser uděluji čtyři silnější hvězdy.

Westovo X, které se odehrává v roce 1979, sice nedokáže u diváka vyvolat pocit strachu či budovat hmatatelné napětí, leč vše kompenzuje uhraničivým vizuálem, silně zakotveným v estetice sedmdesátých let, a snahou o kritickou reflexi tohoto období. V případě snímku Pearl už bohužel platí, že levá ruka neví, co dělá pravá. Tento prequel je zasazen do roku 1918, tedy éry němého filmu, avšak stylovými prostředky připomíná technicolorové filmy z období zlatého věku Hollywoodu. Dává to někomu smysl? Jakožto zdejší hororový expert jsem režiséra bezprostředně po projekci kontaktoval a formou e-mailu ho požádal o uspokojivé vysvětlení (případnou odpověď vložím do diskuze). Pokud bych hodlal zachytit ducha dané doby, tak nejspíše zvolím archaizující černobílý formát, a s ohledem na původ hlavní protagonistky zároveň využiji prvků německého expresionismu. Možná se Westovi pouze nedostávalo odvahy, a tak raději vsadil na o poznání konvenčnější postupy, jenže právě tady leží jedna z ostrých dělících čar mezi skutečným auteurem a obyčejným realizátorem scénáře. Závěrem nemohu nezmínit fenomenální herecký výkon Mii Goth, která by si nepochybně zasloužila oscarovou nominaci, v důsledku čehož snímku Pearl celkově uděluji dvě silnější hvězdy.

Fyzicky nepříjemný zážitek. Nejedná se o snímek, na který by se dívalo snadno, jelikož režisér dovedně pracuje s lidským strachem z výšek a pomocí různých úhlů snímání či výrazných sugestivních pohybů kamery (např. kroužení kolem protagonistek) pobízí diváky k vegetativní reakci. Škoda, že si Scott Mann nedal záležet i na scénáři, protože se mohlo jednat o jeden z nejlepších survivalů posledních let. Pokud zde má někdo zkušenosti s pohybem ve vertikálním prostoru, tak se při pohledu na bezradnost hlavních postav jistě musel chytat za hlavu. Jakožto zdejší hororový expert nemám volného času nazbyt, leč pár horských vrcholů jsem již zdolal a při sestupu mnohdy využil princip vláknového tření. Divím se tedy, že zkušené lezkyně nedokázaly správně vyhodnotit situaci a vhodně zaimprovizovat. Kolem konstrukce věže totiž stačilo ovinout lano, které by jim posloužilo jako prodloužené ruce a zároveň jednoduchá slaňovací brzda. Po pár minutách už by mohly v bezpečí pózovat pro své fanoušky. Závěr filmu působí extrémně uspěchaně, jako by se střihači splašily nůžky, a navíc nedává žádný smysl. Becky se totiž před svým vysvobozením dopustila hned několika trestných činů, takže by neodjela s otcem domů, nýbrž s policisty do cely předběžného zadržení. Navzdory scénáristickému klopýtání přeci jen převažují mírná pozitiva, a tak snímku Fall uděluji tři silnější hvězdy.

Jordan Peele trpí utkvělou představou, že je vynikající hororový režisér a velká část filmových kritiků ho v této iluzi bohužel utvrzuje. Vím, že konfrontace s pravdou bývá často těžká a bolestivá, ale proč alespoň na chvíli nebýt sám k sobě upřímný? Kdyby Jordan jednou provždy odhodil svou hororovou masku, za kterou se neúspěšně snaží skrývat, a vrátil se zpět k točení prostoduchých komedií, tak by se mu nepochybně ohromně ulevilo. A spolu s ním i všem pravověrným fanouškům hororu. Objektivně vzato totiž Nope patří k tomu nejhoršímu, co letos kinematografie vyprodukovala. Jedná se o neskutečně úmorný snímek, který není s to vystrašit ani malé dítě. Děj se prakticky nikam neposouvá, jelikož postavy většinu času pozorují oblohu a debatují o létajícím talíři skrývajícím se za mraky či pro těžiště příběhu naprosto irelevantních tématech. Jejich chování není dostatečně motivováno; jsou to nahrubo vytesané typy, které neprocházejí žádným vývojem. Navíc ve střižně zřejmě zaskakovali nějací brigádníci, kteří do snímku omylem zakomponovali zcela zbytečnou a absolutně nesouvisející příběhovou linku o šimpanzovi. Zákonitosti, na základě kterých mimozemšťané útočí, pak působí nahodile, či přímo zmatečně. Stojí tento snímek za zhlédnutí? Název je dosti výmluvný - Nope. Jakožto zdejší hororový expert tak v tomto případě nemohu udělit nic jiného než odpad.