decouble

Klenot, který by se skvěl jako vrchol Festivalu otrlého diváka. Lynch celou dobu kráčí na hraně braku (prolínačky vypadají jako parodie ze South Parku, metalová kapela tam střihne na pokyn Presleyho) a poeticky násilnýho filmu, který je rámovaný jako pocta Čaroději ze země Oz, což vytváří zvláštní mix, na který každý divák reaguje po svém. Protože si to musí přebrat. Na rozdíl od většiny takto intenzivních brakových filmů má ale Zběsilost v srdci absolutně geniální obsazení, a to jak v hlavních rolích, tak v těch vedlejších - často typově trochu záhadných postav. Cage a Dern jsou naprosto skvělý, ale pokaždý kdy se objeví démonicky slizký Dafoe, tak je schopnej si každou scénu ukrást sám pro sebe.

Strašná pecka! Trochu jako kdyby někdo vzal jeden z hlavních motivů z knih Michela Houellebecqa o úzkosti z dětství/dospívání, přitlačil víc na černým humoru a přidal navíc uspokojující rozuzlení. Jak si poradit s traumatem z dětství? Vytlačit ho jiným traumatem a předat to trauma dál někomu jinýmu. Celý kraťas má navíc animaci, který vypadá jako malůvky v sešitu znuděnýho dítěte z druhýho stupně základní školy a celkovou bizarnost filmu podtrhuje dokumentární voice-over, kterej zní jako anonymní úchyl, co obtěžuje lidi po telefonu, ale přitom si zachovává neutrální hlas vypravěče dokumentů o přírodě.

Život jako brutální komedie.

Někde mezi groteskou a novými díly Rychle a zběsile. A jestli se dneska někdo diví tomu, kolik civilistů umírá při laškování Dieselových kámošů, tak může porovnat s Police story 3, Diesel určitě nebyl první.

Málokterý film tak dobře popisuje dnešní společnost a její pracovní systém tak jako Slídil. Často zmiňovaná reflexe bulvárních médií je spíše letmo načrtnutá až banální (lidé chtějí vidět násilí), ale zobrazení neo-liberálního ducha doby je naprosto výstižný. Naprosto výborný Gyllenhall mluví jako manažerský stroj na floskule o kariérním úspěchu. To, že on sám se na začátku potácel na hranici bídy, dokud se nechytil šance, je přece naprosto příznačné vystižení amerického snu a návod na to, jak se stát self-made man. Jakmile "strčí nohu mezi dveře" a stane se součástí tohoto stroje, začne se sám chovat jako malá korporace, která nechává své zaměstnance živořit s holou prdelí, chlácholíce je motivačním proslovem o kariérním růstu a nutnosti ocenění poskytnuté šance získat zkušenosti (pracovat za plat pod hranicí minimální mzdy). Jistěže se Gyllenhallova úlisná postava pohybuje na hranici toho, co je považováno za etické, ale nevídáme každý den podobné případy mezi politiky a manažerskou elitou (tedy vzory úspěšnosti)? Jejich jejich jediná odpověď na pochybná jednání přece většinou zní: "Možná to nebylo úplně morální, ale zákon jsem neporušil." Není tak Nightcrawler nejčernočernější satirou dnešních pracovně-zaměstnaneckých vztahů a kariérního růstu?

O tom, v čem je vyprávění Chlapectví unikátní už bylo asi napsáno hodně. Ten film je ale rovněž zajímavej v tom, jak v něm probleskují některý aspekty americký národní povahy. Nejlépe se to asi dá pozorovat na postavě matky (a jejích partnerů), která se v průběhu života několikrát stěhuje z místa na místo a každou chvíli bojuje se zaplacením běžných účtů. Její manželé se staví do role dominantních vládců domu, ale těžko snáší stres spojený s tím, že na jejich bedrech dlí zodpovědnost za uživení rodiny. Respektive v sobě tenhle mýtus přiživují ("Já jsem pánem domu") a svoji frustraci pak často ventilují skrze alkoholismus a spontánní výbuchy verbální agrese. Je to jen několik scén, ale když je člověk obeznámen s mýty americké společnosti, lze si toho všimnout.

Těžce černohumernej návod pro přisposránky, který si chtěj udělat doma pořádek... Ten úhel pohledu vyprávění skrze pasivní a manipulovanou postavu je vynikající, závěrečný twisty překvapující, hlavní herecký trio výborný... Jestli si někdo stěžoval na nic nedělajícího hrdinu ve "12 let v řetězech", ať se podívá na tohle.

Ricky Gervais opravdu miluje tragédy. Na Life's Too Short je krásné, že diváka staví do situace, v které je se nesnadné rozhodnout, zda má Warvickovi fandit, mít ho rád a litovat ho při jeho (někdy doslovných) pádech anebo nikoliv. Protože postupem času vyplývá najevo, že Warvick je neuvěřitelně sebestředné hovado, které se stále považuje za něco víc, než doopravdy je, což dává různými způsoby najevo vše ne-celebritám, se kterými přichází do kontaktu. Za to však bývá vždy patřičně potrestán, což je jednak neskutečně černohumorné, ale také poměrně smutné... Rovněž se mi zdá, že Life's Too Short nabízí i bez hostování slavných celebrit mnohem víc humoru než Rickyho starší projekt Extras. Výstup Liama Neesona v první epizodě je ovšem geniální.

John Frusciante: "It's, it's like I'm in the fourth dimension and somebody is asking me to describe it verbally and that's what the fourth dimension is all about, is no words, no symbols, no images, all pure, real energy and vibrations. And, and if I thought about how cruel of a world this is, I would probably just commit suicide after a while, if that was what I spent my energy thinking about. I would definitely not have any strength left to create music." Uklidňující a zároveň plné energie.

Dívka: "Nepamatuju si, že bys měl včera bradku." Jemaine: "Někdy si ji nechám narůst." Dívka: "Vypadá přilepená." Jemaine: "Jo, a někdy si ji přilepím." Dívka: "Fajn." Jemaine: "Když nemám čas." Dívka: "Aha. To dává smysl." ___ "Flight of the Conchords" jsou vtipní z mnoha důvodů, nejvíc mě však baví ta bezbřehá absurdita, viditelná hlavně v rozhovorech s jejich manažerem a v opakovaném obracení zažitých stereotypů.