decouble

Smutná tečka týhle volný trilogie. Zatímco na začátku dokumentu se volně navazuje na první díl o punkrockový hudební scéně začátku 80. let, tak zhruba od třetiny to postupně přerůstá v něco s větší výpovědní hodnotou. Začíná se tu vyprávět o náctiletých bezdomovcích jako o skupině lidí, kteří jsou vlastně ještě děti, ale musej se naučit přežít na ulici. Většina z nich utekla od rodiny, protože je doma rodiče mlátili nebo zneužívali, a tak se toulají po Los Angeles a motají kolem punkový subkultury. Nebo respektive tuhle subkulturu přímo vytvářejí, protože v danej okamžik jejich života je punk opravdu víc než hudba. Je to komunita, která k sobě všechny možný vyděděnce magneticky přitahuje. __ Ten kontrast k druhýmu spíš mírně odlehčenýmu dílu by nemohl být větší. V druhým dílu o hairmetalových dnech slávy odpovídali mladý muzikanti na otázku, kde se vidí za deset let téměř vždy: "Jako velký hvězdy". Tady odpovídají mladý punkáči z ulice: "Asi budu mrvtej." A (SPOILER ALERT) jeden z nich v průběhu natáčení opravdu umře.

Překvapilo mě, že spíše, než kritika náboženských sekt, je Waco především obžaloba militarizace amerických policejních složek a s tím souvisejícího jejich selhání kultivovat důležitou schopnost komunikace s potenciálními podezřelými. V kontrastu s westernovým přístupem policajtů tu stojí (jako vždy) brilantní Shannon, který hraje zkušeného vyjednavače a vlastně i Kitsch jako vůdce sekty Koresh, který vystupuje jako schopný a sebevědomý komunikátor. Krom toho pak Waco ukazuje, že americká skepse a nedůvěra ve stát a jeho instituce, má své základy v podobných příbězích jako je tento. V jádru je to vlastně strašně smutný příběh (nehledě na to, kdo je opravdu zodpovědný za tragický konec), který nenabízí nějaký lepší pohled do budoucnosti. A v dnešní době, kdy je nedůvěra v instituce akcelerována sociálními sítěmi a militarizace americké policie se rozhodně nezastavila, je to až nadčasový dílo.

Remundův dokument je takový sled scének a epizod v čase, které ukazují tři bratry a jejich politickou a ideovou odlišnost. Protože Tomio (rozčíleně) odmítl poskytnout rozhovor, tak tvůrci jeho charakter dokreslili archivním materiálem z minulosti, ten je fascinující sám o sobě, protože je natolik kontrastní k jeho dnešní agresivní rétorice, až to působí groteskně. Celkově tak působí Bratři Okamurovi jako dost rozvolněný a otevřený dílo se spoustou témat. Jako dokument, který dává divákovi možnost poskládat si celý obrázek a lecjaké významy sám (výjimkou budiž občasný tlačení na pilu se smyčcovou hudbou v několika momentech). A v tom asi tkví jeho síla, i když to může působit jako slabina, protože není tak sevřený a vycizelovaný. Oceňuj taky, že Remunda se nikterak nevysmívá voličům SPD a že jako bystrý pozorovatel dokáže postřehnout důležitý detail okamžiku a nechat ho zazářit. Kouzelná je hlavně epizodka na IP Pavlova, kdy Hayato chvíli přestane trochu neslušně věnovat pozornost jedné paní, kterou se původně snažil (spíše floskulemi) přesvědčit, že jeho on je lepší volba než jeho bratr. Ta paní po chvíli zklamaně odchází a Remunda za ní běží, aby se jí zeptal, koho by tedy volila (jako by logicky očekával zklamání, že se jí Hayato nebyl schopný pořádně věnovat), ona však od boku vtipně vypálí, že asi bude volit Hayato, protože nemá pupek. Ono to skončí nečekaně vtipnou hláškou, ale je důležitý, že to ukazuje, že existuje přehlížená skupina lidí, která SPD volí nebo o tom uvažuje a když má "slušný" politik šanci jednu z těchto voliček získat, tak jí v momentě, kdy si vylívá srdíčko, přestane poslouchat. A stejně jí asi nakonec zřejmě získá, protože je hubenej jak lunt. Pochop to :D

To je tak krásně diletantský, až to spíš evokuje záměrnou parodii na béčkový filmy, skoro to má nádech kultovního britskýho seriálu Garth Marenghi's Darkplace, kde si parodicky hráli i se stylem béček. Dokonce bych řekl, že to selhává v naprostý většině technických standardů, který od filmu očekáváme, a to tak silně, že to jako celek působí jako unikátní a nezaměnitelný dílo. Celý to vysrání se na časoprostorovou kontinuitu se daří kompenzovat hlavně tím, že je to natolik šablonovitý béčko, že je snadný se v něm orientovat spíš v rámci svojí vlastní divácký zkušenosti a očekávání. No, a akční scény vypadají asi tak, že někdo někam kouká a střílí někam do prostoru a z jinýho prostoru zase někdo střílí někam jinam a na to všechno kouká něčí rozostřená hlava a otáčí se tam a sem. A do toho se tak chaoticky a necitlivě mění hudba a její rytmus, až to pocit zmatení jen posiluje. Některý herci (černej sidekick) dokonce vypadaj, že z toho snad i mají prdel. A celý to pak očividně má strašný postsynchrony, kde některý vedlejší postavy mluví (v originále!) jeden člověk, takže to ani nepotřebuje, aby to celý předaboval Hejma! Krom toho je tam několik úmorně dlouhých scén předehry (kozy venku), až se zdá, že tady (a u výstavby ega hlavního hrdiny) se částečně inspiroval Tommy Wiseau pro svůj The Room.

Tak moc estetizovanej, stylizovanej a vlastně i lyrickej dokument, že kdyby vám někdo neřekl, že to má být dokument, tak vás to ani nenapadne tak vnímat.

To je jak kdyby Tommy Wiseau dostal pod svý režijní vedení bandu známejch herců a mohl skrze ně zhmotnit svou poctu Jamesi Deanovi a nešťastnýmu mládí. Nepamatuju si dlouho, že bych viděl film, kde by herci hromadně takhle příšerně přehrávali a kde by některá z hlavních postav každých pět minut měla krátkou plačící etudu. Přitom Coppolovo Rumblefish ze stejnýho roku (s částečně stejným obsazením) je rozhodně dobrej film.

Moje první setkání s postavou Zatóičiho. A upřímně Vlk samotář (jako další známá japonská samurajská série) mi přijde mnohem lepší, Zatóiči sice má svůj originální styl šermu, ale zase u toho (na rozdíl od Vlka samotáře) nekápne ani kapka krve. Finále povedený, ale jinak tam vlastně nebylo nic extra zajímavýho.

Seriál zaměřenej na posilování seriality. Je to trochu jako sledovat kreslený Želvy Ninja, vždycky, když už to vypadá, že dostanou Trhače, tak jim uteče a hrozí, že příště už jim to nandá. A tak nějak fungujou epizody v druhý sérii The Boys. Navíc to začíná být čím dál víc naředěný takovejma ucintanejma dialogama, kde někdo pronáší různý morální poselství (hlavně Hughie a Starlight) atp. Přitom to má obrovskej potenciál podvratnosti a když to občas vystrčí růžky, tak se ukáže, jak dobrá (a krvavá) satira na korporátní kapitalismus to umí být. Jenže právě to, z čeho si The Boys dělají srandu je v naší realitě nakonec poráží, vlajkovou loď streamovacího kanálu nejbohatšího člověka na zemi je potřeba pořádně natáhnout na 4 série. Předloha je tak maximálně vycpaná vatou natolik, jak jen to budou dnešní diváci schopni vydržet. Korporátní výdělky hrajou prim, takže se nakonec (SPOILER ALERT) naštvanej underground spojí s korporací a nakopou (GIRL POWER) nejsnadnější cíl (protože nikdo nemá rád slovo nácek), aby dočasně uzavřeli příměří.

Meh. Z tří dějových linek jsou dvě za prahem trapnosti. Rodinná linka je strašně sentimentální, herečky jakoby vypadly z druhořadýho dramatu na Hallmarku a stejně tak většina jejich replik. Detektivní linka v podstatě kupí několik policejních klišé o pašácích, co chytají zlé drogové dealery. Takže jediná nosná část je kterak se důchodce Clint učí, jak to chodí v dnešním světě____Krom toho mi vadí, že ten film explicitně říká, že člověk by měl preferovat rodinu před prací, ale zároveň v podstatě celou dobu ukazuje, že základem úspěchu je tvrdá práce (Clint Eastwood celý život pracuje a ještě v důchodu vozí zásilku s drogami, Bradley Cooper brečí, že nemá čas na děti, ale kdyby tak dlouho nedřel, tak nechytne Eastwooda a potažmo celej gang)___ Stejně tak to přináší takovej ten upřímnej ale úplně deziluzivní pohled na svět, kde veškerý problémy jsou způsobeny pouze osobním selháním. Není třeba hledat příčiny v systémových problémech (neexistujícího) amerického sociálního státu (starý děda musí jezdit autem, aby platil vnučce školné na vysoké škol). Jakoby absurdita té situace přímo vybízela ke kritice systému, ale ne v Eastwoodově (vlastně až upřímně naivním) republikánském vidění světa. Tam platí, že pokud jsem správnej chlap, tak za všechno špatný v životě si vždycky můžu sám.

Celý film by se dal definovat jedním z dialogů, který v něm zazní. "Proč je tady ten meloun?" - "To ti řeknu pozdějc." Akorát, že neřekne. Je to totiž strašně nepřehledenj film, kterej občas totálně postrádá nějakou časoprostorovou kauzalitu. A je těžký rozklíčovat nakolik je to myšleno vážně a nakolik je to béčko. Proto je to béčkově vtipný jenom občas. Rozhodně je to ale svým způsobem dost originální podívaná.