Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Krimi
  • Animovaný

Recenze (8)

plakát

Hannah Arendt (2012) 

Texty Hannah Arendt umožňují alespoň částečně uchopit fungování totalitních režimů (tentokrát ne výlučně z čistě faktografického hlediska, ale zejména z jakési „vnitřní" podstaty a psychologického aspektu obou stran – složky vládnoucí a společnosti, která je jí ovlivňována). Ještě více mi samotnou autorku přiblížil tento film. Kvůli svým - o dva roky později publikovaným - názorům na proces s nacistou Eichmannem je veřejností, rodinou i přáteli shledávána necitelnou, „železnou lady" vinící samotné Židy za účast na vlastní genocidě a „sympatizující" se zmíněným německým zločincem. Ale snaha pochopit neznamená odpustit a minimálně o to první se Arendt snažila. Film příliš nepojednává o průběhu soudního líčení, ale podtrhuje důležitost samotné činnosti myšlení a vybízí k němu. Válečný zločinec Eichmann, jeden z hlavních akterů holokaustu, se obhajuje svým slibem režimu – slibem poslouchat na slovo, i když se splnění pokynů bude rovnat smrti nevinných lidí, a obvyklým zdůvodňováním zvěrstev (nejen) nacistů ve smyslu „Byl jsem pouze malou částí obřího kolosu a jen plnil příkazy". Arendt zdůrazňuje, že právě tato věta ukazuje na neschopnost myšlení/přemýšlení. A nemyslící osoby jsou schopny zla zcela nepředstavitelného. Právě tato její snaha o pochopení jednání člověka činí její dílo lidské. A lidství má mnoho odstínů – i ty černočerné. Ponořit se do komplexity myšlení zároveň ve složitosti systému (ne)fungování totalitního zřízení, a přitom zkoumat zlo, které je ve své podstatě „banální", a vlastní myšlenkové výstupy sdílet s (mnohdy odmítajícím) okolím, vyžaduje značnou odvahu. Hannah Arendt ji měla a je třeba, aby ji měl v různých podobách každý z nás. Proto její dílo a život shledávám zásadním nejen z historického, politologického či filozofického hlediska, ale také z pohledu ryze osobního. Snímek může sloužit jako další vhodná forma, jak se seznámit s názory této politoložky. A Barbara Sukowa v hlavní roli je vynikající.

plakát

Ikarie XB 1 (1963) 

Lidství v hlubokém vesmíru a hluboké v sobě sama, přitom mimozemské. Reakce člověka na střet s neznámem a zároveň se známými na stejné lodi. Mimochodem, scéna mejdanu s přehlídkou postmoderních tanců je zvláště povedená a pozor, gravitace je stále přítomna, tedy alespoň k podlaze, a místo alkoholu se pije spíš vitaminový koncentrát s kapkou poplatnosti době vzniku snímku, ačkoliv ji předběhl o několik světelných let.

plakát

Já, Olga Hepnarová (2016) 

Weinreb s Kazdou najeli do vod současné české filmové tvorby a bezesporu v ní výběrem tématu i závěrečnou podobou snímku způsobili malé tsunami. Ačkoliv jsou některé záběry ve filmu delší než život jedné z desítek zapálených cigaret, chování Olgy je zachyceno zkratkovitě a pokud zároveň pozorujeme ambivalenci v jejím chování, jakýsi nejednoznačný postoj mezi touhu po oproštění se od společnosti a interakcí s ní a očividný (!) rozpor ve vlastních emocích a vnějších projevech, chybí hlubší přiblížení důvodu. Místo emoční sondy tak sledujeme spíše skicu, herecky velice zdařilou zejména co se hlavní představitelky týče (jako kdyby Olgu nemohl hrát nikdo jiný než Olszanska) a naštěstí nikoliv černobílou ve srovnání s barvou obrazu a šedí normalizace – navzdory mým počátečním obavám se autoři ve stále poněkud kontroverzním tématu (zj. kvůli reálnému historickému pozadí) nepasují do role soudců, ani obhájců (scéna se samotným obhájcem Hepnarové to ukazuje nejlépe: stejně jako se rozpouští příčetnost Hepnarové, tak pod protiargumenty taje její zatvrzelost a nezlomné přesvědčení o důvodech pro vraždu získává trhliny pod kritikou „zdravého rozumu"). Film, který zobrazuje opravdu niterné pocity člověka a osobní zážitky nejintimnějšího charakteru, paradoxně sklouzává k povrchnosti - částečně jako daň za míru odstupu, podpořenou vizuálně minimalistickou stránkou čí absencí hudby, a zejména kvůli překvapivě explicitním sexuálním scénám, které vždy trvaly o pár vteřin déle, než by se hodilo. A snad ani nebylo nutné volit tak skicovitý, po povrchu klouzající způsob zpracování, jehož síla byla málokdy taková, aby v divákovi vytvořil intenzivní pocit i nevyřčeným. Jakkoliv se může zdát, že i Olga Hepnarová byla zosobnění odtažitosti a nedospělé, zjednodušující povrchnosti, její vztah ke společnosti, alespoň k té části, která ji bezprostředně obklopovala, byl i kvůli prožitému (a vrozenému?) silný, komplikovaný, hluboce vzájemný. Až smrtelně.

plakát

Realita (2014) 

Použít spojení „předimenzovaný" není v případě Dupieuxovy Reality nic nemožného, přitom je to snímek jednoduše geniální. Vlastně se zdá, že nemožné není vůbec nic. Noční můra, nebo sen, který nikdy neměl skončit? Chytat se za hlavu údivem nebo se popadat za břicho smíchy či nevolností? Vezměte několik plných filmových pásek, nastřihněte je, sešijte, třikrát zauzlujte, natáhněte... realita totiž nikdy nebyla ohebnější, zábavnější a vzrušující. Nebo klidně spěte dál...

plakát

Správnej dres (2015) (TV film) odpad!

Viděno na slovinském televizním kanálu, o což byl zážitek ještě trapnější. Bolest.