Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Krátkometrážní
  • Animovaný

Recenze (2 503)

plakát

Cherry (2021) 

Excelentní příklad toho, jak nefilmovat knižní adaptaci.

plakát

The Falcon and the Winter Soldier (2021) (TV seriál) 

Těžké, těžké zklamání. Celé to působí jako fan fiction, chování není nijak provázané s vnitřní realitou toho světa, skutky nemají následky... Jako kdyby to vyráběla banda teenagerů bez supervize. Co na tom, že Anthony Mackie je na mém seznamu nejvíc hot Avengerů na vrchních pozicích a (že "Dancing Zemo" is now a thing) že Civil War Zemo byl podle mě nejlepší (nejchytřejší, nejsystematičtější a nejpochopitelnější) MCU záporák, stejně bolelo se na to dívat, když nic nedává smysl.

plakát

Viva La Dirt League - Bored (2013) (TV seriál) 

Dost mi chybí dřívější léta seriálu, kdy to bylo skutečně o velmi random nápadech znuděných a nemáme-co-ztratit filmařů. V dnešní éře už je skoro z každého dílu cítit motivace vyrobit "virální video", a navíc se taky často snaží napodobit už existující memy, a to trochu ubližuje tomu nepochopitelnému a neuchopitelnému čemusi, co jsem měla na Bored nejradši. Nicméně to nic nemění na tom, že když ve své hlavě přemýšlím v angličtině, tak můj vnitřní hlas má většinou kiwi přízvuk, a můžou za to právě VLDL.

plakát

Baelin's Route: An Epic NPC Man Adventure (2021) 

Ze sentimentálních důvodů hodnotím vysoko a prakticky celou dobu jsem taky brečela, ale zároveň jsem rovnou věděla, jaké výtky bych měla. Nejlepší část byl přirozeně skřetí souboj, rozhodně ale kluci nabízejí spoustu materiálu na přemýšlení, jaké jsou rozdíly (a hranice) mezi parodií, poctou a pastiší. P.S.: Meta informace: Právě jsem si všimla, že tohle je můj dvoutisící pětistý komentář na ČSFD.

plakát

Chicagský tribunál (2020) odpad!

K čemu je takový film. Yahya Abdul-Mateen II, Kelvin Harrison Jr., Mark Rylance a Frank Langella skvělí, ale k čemu to je? Za všechny urážky jmenuji jedinou: v průběhu celého filmu soudce opakovaně dokazoval, jak velkou moc v soudní síni má a co mu všechno přísluší, ale jakmile dost lidí začne tleskat (a scénárista/režisér si náááááhodou vybral tento moment jako jásavý konec filmu), tak se najednou nezmůže na nic jiného než na bušení kladívkem? Wtf.

plakát

Hotel Modrá hvězda (1941) 

To je furt "gentlemani dřív kloktali voňavku než políbili dámu" a potom člověk vidí, že stejně jenom mladou holku opili a potom na ní začali loudit.

plakát

My děti ze stanice Zoo (2021) (TV seriál) odpad!

Do čehos tu duši dal? Technicky vzato není vždycky úplně fér srovnávat předlohu s adaptací, protože tím člověk tak trochu ubírá právo/šanci? adaptace býti svým vlastním dílem. Protože ale momentálně nechci vypisovat všech milion důvodů, proč mi tento seriál přišel špatný/+závadný, tak raději popíšu jednu věc, která mi na knižní předloze přišla skvělá, a které se seriál obloukem vyhnul. V knížce (a z tohoto úhlu pohledu určitě není náhodou, že její autoři jsou novináři) se totiž všechno nenápadně a nevyhnutelně vztahuje k tomu "proč" a "jak". Christiane v úvodních kapitolách knihy popisuje zdánlivě náhodné zkušenosti jako že děcka správce sídliště pronásledoval za to, že chodily po trávě, protože se to prostě nesmělo, že její otec se styděl za to, že je lůzr, a tak nutil svou ženu a dcery před svými kamarády říkat, že jsou to jeho sestra a neteře a ony mu musely říkat strýčku, a nebo že chodila pomáhat do stájí a za odměnu mohla jezdit na koni po nezastavěných částech předměstí, které si potom postupně zabrali developeři, takže se mohlo jezdit jenom po speciální "koňostezce", která vedla hned vedle kolejí, takže se po ní koně báli jezdit. Všechny tyto události pomáhají ilustrovat formování/deformování Christianiny dospívající psychiky i její fyzické vytlačení z prostoru, kde by mohla být sama sebou, takže nakonec nemá jinou šanci než hledat přijetí, porozumění a lidskou blízkost v partě cizích lidí/kamarádů, a parta zase nemá jiný prostor, kde trávit smysluplně(ji) svůj volný čas, než diskotéku, kde křesťanští sociální pracovníci kouří hašiš a kde být cool znamená zapomenout na chvíli na ten marast doma. Seriál tohle buďto nepochopil, nebo odmítl, a proto dostaneme random scény jako Christianina otce extrahujího sperma ze svého psa a nebo všechny z party potkávající se předem na ulici, aby se potom už jakože znali, i když to na tom vůbec není to důležité. Takže tak. A stejně se ještě vyjádřím k těm drogám. Ponechám stranou, jestli je glorifikují nebo ne, i když to s tím souvisí. Zobrazení užívání je totiž velmi zmatené, nesouvislé, nerealistické a naivní. (Usuzuji podle toho, jak byl individuální vývoj narkomanie popsaný v knize.) Hrdinové jsou závislí, jenom když se to filmařům hodí, něco jako motivace hmatatelně neexistuje, jejich postupující závislost se neprojevuje na jejich chování, kontinuita mezi jednotlivými sekvencemi nulová... Seriál například, jestli jsem to správně pochopila, zobrazuje Christiane, jak se léčí se žloutenkou, v době, kdy si ještě nepíchala, ale jenom šňupala? Nebo ji spíš jednou ukážou, jak si to píchne, potom zase jenom šňupe, a stejně má nakonec žloutenku? Prostě to působí, jako by se tvůrci aktivně snažili být tak inkompetentní, jak to jenom jde. Dát si tu práci a aktualizovat příběh do současnosti, aby mohl vypadat tak, jak evidentně chtějí, aby vypadal, se jim nechtělo. O retro se ale taky zřejmě nesnaží a zároveň se ani nedopouštějí nějaké excesivní umělecké univerzálnosti, ve které by bylo jedno, kdy se to odehrává (např. Titus Julie Taymor, protože mě teď rychle další případ nenapadá). K tomu poslednímu formálnímu pojetí má seriál asi nejblíž, ale stejně této interpretaci tvůrci soustavně házejí klacky pod nohy. Přitom by jenom stačilo konkrétně nezmiňovat určité věci, aby se divák pořád podvědomě nedivil, jestli teda železná opona existuje nebo ne, a nesnažit se některé zásadní body svého příběhu tak silně vztahovat k předloze, která je v tomto případě stejně jen vzdálenou inspirací. V úvodu seriálu se nachází scéna, kdy postava Ley Drindy oznámí policii, že její jméno je Babsi, a tvůrci tuto skutečnost prezentují jako nějaký veliký plot twist, na který máme zírat s otevřenou pustou ("Takže to je ta, co v knize... spoiler a spoiler.) Ze strany autorů je to ale jenom bezvýznamný metapodvod, protože v rámci jejich světa její jméno nic neznamená ani pro ni, ani pro policii, ani pro diváka, který ji teprve poznal a zatím čeká, co se s ní stane. A takových hloupých berličkových opřeme-se-náhodně-o-předlohu rozhodnutí je v seriálů celá kupa a symbolicky jedním takovým také končí, protože součástí velkého finále jsou novináři, kteří s Christiane přicházejí udělat ten rozhovor, který ji udělá slavnou. Přitom tím autoři sami sebe shazují: sice se celou dobu snažili o vlastní nezávislý příběh, ale ani si za ním nejsou schopní stát a musí ještě jednou naposled v křeči vykřiknout "máme známou předlohu!", aby ještě rychle nahnali nějaké plusové body, kdyby se jejich vlastní výmysly, pardon, fikcionalizace někomu nelíbila.

plakát

Mlčení (2016) 

Adam Driver přirozeně je bohem seslaným mezi nás smrtelníky, ale jsem skoro v pokušení prohlásit, že nejkrásnějším mužem filmu byl Yosuke Kubozuka, a nebo ještě lépe řečeno Kichijiro. Jinak si nejsem úplně jistá, o co jde panu režisérovi. Konkrétní obrazy utrpení mnou silně rezonovaly a býti v rukou schopného (evropského, ale ne nutně) režiséra, nejspíš bych brečela ještě měsíc a přemýšlela ještě rok, ale Scorsese dělá všechno pro to, aby jejich význam co nejvíce otupil, znemožnil a zdiskreditoval. Ve světě, ve kterém existují filmy Hanekeho, Dumonta a Jancsóa (Jancsa?) je Mlčení jen pokus, a to téměř směšný. Sice jsem za hlas Ciarána Hindse byla v pokušení hodnocení zvednout, ale posledním záběrem to Scorsese zase zkazil. On skutečně nedělá film o Bohu a o lidech, ale zaujatě jenom o křesťanech.

plakát

Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid (2011) 

Když já prostě nemám ráda Vachkovo vedení. Ve spoustě lidí svou osobností a svým přístupem vyvolává neproduktivní potřebu se agresivně bránit (což vím z vlastní zkušenosti), a sám není schopen rozhovory a výpovědi usměrňovat tak, aby opravdu prozkoumávaly nadhozené téma. Asi by chtěl zkoumat boha nebo magii, ale vyšla mu z toho prezentace sebe sama jako povýšeného "umělce", který si dělá srandu z bandy "exotů". Opíšu to příkladem: Když se zeptá "A není židovský bůh krutý?", dostane se mu odpovědi "A copak křižáci nevraždili?" Ale na lidi se nikdo neptal, otázka byla o bohu. A on na to nepoukáže a dál se hádá se soupeřem zahnaným do kouta a potom je to prostě o ničem. Na co je mu dům a hlava plná knih, když všechny rozhovory působí jako absolutně nepřipravená improvizace a pár těch zajímavých poznámek se topí v moři, ne-li oceánu balastu. Ironie a sžíravost, aby fungovala, by podle mě neměla být takto živelná.

plakát

Vrahův polibek (1955) 

Film, kde jsem se nezamilovala ani do jediné postavy, a takové filmy jsou skoro vždycky ztráta času.

Reklama

Reklama