SlecnaSmilly

Nejdůležitější je si do Varů správně zabalit kufřík, nikdo nechce na kolonádě vypadat jako debil, člověk tam jede reprezentovat a né se jen poflakovat po kinosálech, nutno je se taky ukázat na těch správných místech jako je kolonáda, hotel Pupp nebo Finlandia stan. Mně celou tuhle nelehkou záležitost ztěžoval velkej chlupatej pavouk, kterej se, bůhví proč, rozhodl u mě zadarmo (!) ubytovat na pár nocí, a já ho rozhodně nechtěla spustit ze svýho zornýho pole, což je moje strategie takřka ke každé životní nástraze, moc to neřešit, ale zpovzdálí sledovat, co se z toho vyvine. Z tohohle vzešlo, že si někdo zabalil tři bílý halenky, ale zapomněl třeba na mejdlo nebo deštník. Tedy mi nezbylo nic jiného, než se pomodlit k Janu Zákopčaníkovi, aby nás slunce provázelo nejen v duši, ale i na obloze.

Ubytování jsme si zajistily v apartmánech u Labužníka v centru města, páč je jen málo věcí, co nesnášim víc jak stanování – kupříkladu knížky Paula Coelha, počet chystanejch aktualizací v mým laptopu, až ho jednou vypnu či chlapy v tílku. Jelikož jsem letos na festival vyrazila jen s kamarádkou Veronikou a kluky z party jsme nechaly doma, tak nás nikdo nezdržoval tím, že má hlad, nebo že se mu chce na záchod a my jsme mohly rovnou na první film. Trochu jsem se toho promítání bála, jelikož Ve jménu krve hrál hlavní roli Mel Gibson, do kterýho se Veronika předloni ve Varech zamilovala, takže hrozilo, že si bude celý film nahrávat na mobil, či se vrhne na plátno, ale udržela se, hodná holka. Nicméně, si vedle mne sednul poměrně fešák, tákže jsem veškerou své soustředění směřovala na to, abych se tvářila pokud možno co nejvíce oduševněle, bohužel se po čas promítání v sále zhasíná, tak to na něj asi neudělalo pražádnej dojem a kino opustil s prvním tonem závěrečných titulků.

Den druhý: Snídáme kofein a nikotin a jdeme na snímek Božské. Jsem celá natěšená, že uvidím drámo z pařížského předměstí, ale pána přede mnou asi píchla do hlavy včela, nebo si neumím vysvětlit rozměry jeho hlavy, jelikož z mého pohledu zabírala půlku promítacího plátna, takže jsem neviděla na český titulky a byla jsem nucena si číst ty anglický, nevadí, buď fakt anglicky umim, nebo dokážu parádně odhadnout děj, ale po většinu času se mi dařilo se pláčem a smíchem trefovat do reakcí zbytku diváctva. A pak už to nevydržíme a jdeme ulevit našim peněženkám do nejbližšího bárku s předraženejma drinkama. Posléze nastává čas těšení se, jelikož ve filmu, na který se nám podařilo schrastit lístky, hraje Viggo Mortensen, kterej má talent, což já tutově poznám, se stejnou samozřejmostí s jakou rozliším rohlík v hromadě housek.

Den třetí: Festivalovej život je fajn, člověk nemá žádný velký povinnosti a jedinou jeho starostí je, se udržet relativně střízlivej do setmění, no a pak se musí ještě teda občas dostat na nějakej ten snímeček, což bejvá obvykle problém, jelikož lidí je tu hodně a každej chce vědět, jak je na tom kupříkladu taková indonéská nezávislá filmová scéna. Takže i já jsem letos vstala před osmou a šla si vystát frontu na lístek. Lidé jsou tu nervozní a nevrlí, pán za mnou zoufale vykřikuje, že už mu je to jedno, že by šel rád na cokoliv, třeba i na dokument. Nenápadně vyhlížející mladík klade záludný dotaz - na co tam jako čekáme. V závislosti na stupni šílenství lidé z fronty odpovídají: na lístky, na zmrzlinu a na banány. Naštěstí s Veronikou opravdu chceme na dokument, takže plníme svou misi a jdeme si za odměnu ještě lehnout. Odpoledne se kulturně vyžíváme na vernisáži fotografií Tomáše Třeštíka. Pak si dávám nejdražší palačinky v mém životě, platim za ně polovinu svýho festivalovýho rozpočtu, ale tvářim se, že si normálně bankovkama připaluju doutníky, nechávám tučné spropitné a rozpláču se až ve chvíli, kdy už jsem z číšníkova dohledu.

Den čtvrtý: Jsme na filmu Pavla Štingla o sochaři Jaroslavu Rónovi a fakt nás to baví, dokonce vydržíme i na debatu. S večerem většina intelektuální mládeže značně pookřeje a v závislosti na počtu panáků se chovaj jako větší či menší idioti. Než člověk projde kolonádu, tak dostane nabídku na ledacos, dokonce si od nás jeden mladík chce koupit drogy, což je skvělý, vždycky jsem chtěla vypadat jak dealer, Veronika je ovšem tvrdá a posílá ho domů za rodičema.

Loni jsme ve Varech poměrně dost chlastali, letos zase koukali na filmy, už teď se těším, až to příští rok hodim do rovnováhy.

Každý rok začínám letní odpočinkové období filmovým festivalem v Karlových Varech, tam někde mezi Thermalem a hotelem Pupp, pak nechávám poslední zbytky energie a důstojnosti. Samozřejmě, že se nejvíc těšim na všechny ty ártový perly, protože kdo by nezbožňoval filmy, kde se hodinu nepromluví, nebo kde hlavní hrdina jen zarytě čumí z okna a všechen děj se odehrává pouze skrze mimiku jeho tváře. Ok, přiznávám, jako každá dívka i já mám sen, že na kolonádě potkám nějakého toho slavného herce, navážeme spolu oční kontakt, svět se na chvilku zastaví, v dálce zazní smyčce a my si půjdem každej zase po svejch...

Den první: Jsme ještě plní elánu a odhodlání, že se tentokrát vyhneme Finlandia stanu (což se letos povedlo, protože jsme se tam prostě nevecpali) a fakt strávíme většinu času v kinosálech. S myšlenkou na toto předsevzetí si hned jdeme koupit festivalové pasy (teoreticky si na ně můžete nahrát vstupy na jednotlivá promítání a nemusíte tak stát fronty na lístek). Přísahám na hebkost vlasů Ládi Křížka, že tuto chybu již nikdá neudělám, neb jsem díky této kartičce neviděla ani kulový a byla mi platná asi jako hadovi noha, protože poločas vyprodanosti byl přibližně pět minut. Nakonec se dostáváme na film Realita, já jsem spokojená, protože mám Quentina Dupieux (nevim, jak se skloňuje a je mi to jedno) poměrně ráda, nicméně to není režisér pro každýho, anžto je schopnej do svýho snímku fláknout kdejakou blbost, co ho v delíriu napadla. Naštěstí si za mě v sále sedli filmoví kritici amatéři, kteří mi všechnu skrytou symboliku stačili vysvětlit během závěrečných titulků, díky kluci.

Den druhý: Naše výprava zatím neztrácí nic ze svého optimismu, i když už najíždíme na festivalový režim a vstáváme kolem poledního. Snídáme panáka hruškovice a jdeme na kávu do Republica Coffee. Hlavním plusem tohoto podniku je fešnej barista, na každou dívku se usměje a prohodí pár dobře padnoucích lichotek (mňo, kafe taky umí, takže ho chci asi domů). Bohužel se to po Varech rychle rozkřiklo a po zbytek našeho pobytu měl neustále frontu až na ulici. Venku je fakt krutý vedro a bazén u Thermalu je moudře zavřenej, aby jim tam náhodou nechodili lidi, tudíž se jen poflakujem po kolonádě. A večer jdem do letního kina na Pretty Woman s účastí samotného Richarda Gerea. Což je suprácký, protože si to teď můžu odškrtnout na seznamu toho, co chci v životě zažít, měla jsem to hned vedle ochutnávky tlačenky á la řízek dle Ládi Hrušky a zhlédnutí celé řady pořadu Farmář hledá ženu. Protože je můj mozek takřka vařenej, tak se do ráže dostávám až na samém konci filmu, neboť si osobně myslím, že by romantický snímky opravdu neměly končit happy endem.

Den třetí: Snažím se prospat tu část dne, kdy svítí slunce, což se mi i daří. Ano, v polehávání jsem vážně extra třída, nakonec mě ale ven vyláká příslib večeře. Jdeme do nově opraveného Národního domu, kde skončíme v baru Kakadu. Interiér je jak z ranejch devadesátek, až se člověku zasteskne po všech těch fijalovejch kvádrech a bílejch ponožkách. Jídlo dost průměrný, ale obsluha je ochota sama, takže ani nemám pocit, že bych je svou přítomností v lokále nějak obtěžovala. Na večer jsme s mou kamarádkou dostaly lístky od našich galantních kamarádů, kteří se zbaběle zdekovali ve chvíli, kdy si přečetli v anotaci snímku, že jde o „nepřekonatelnou filmovou adaptaci opery." Hoffmannovy povídky přijel uvést režisér George A. Romero. Evidentně se dostavil poměrně nevykecanej, protože nám vyprávěl, že si pro tenhle film chodil každej tejden do videopůjčovny a pouštěl si ho pořád dokola, ale jednou tam kupodivu nebyl, a tak zapátral, kdo byl ten šťastivec, co si mohl celej večír spolu s Hoffmannem prozpěvovat operní šlágry a nebyl to nikdo jinej než Martin Scorsese. To mě na chvilku uklidnilo, že to třeba v tom kině ty dvě hoďky vydržím, ale bohužel. Výtvarně je sice snímek pojat fenomenálně, nicméně sama opera mě neuchvátila, takže jsme v polovině elegantně vytančily ze sálu a šly to roztočit zpátky do Kakadu.

Den poslední: Zase jsme to letos organizačně úplně nezvládli a viděli jsme více kaváren než kinosálů. Máme z toho kocovinu a depresi, tak to jdeme ještě zkusit na film Lobster, jestli se tam díky festivalovejm pasům nějak nevmáčkneme, což opravdu od srdce rozesmálo uvaděče – ne, opravdu se tam nevmáčknem, neb tam lidi čekaj už dvě hodinky před projekcí. Na všechnu bolest světa je samozřejmě nejlepší naplástí sladký, takže jdeme do Café Elefant na tradiční závěrečnej dort. Sedíme venku na zahrádce a hrajem hru, kdo první objeví „šviháka lázeňskýho" tj. osobu mužského pohlaví oplývající šarmem. Postupně slevujeme z nároků a stačilo by nám, kdyby všichni nevypadali, jako že si na kolonádu odskočili z koncertu Kabátů. S padajícím soumrakem to vzdáváme a jen tiše proklínáme výrobce kostkovanejch kraťasů.