predoci

Chápu Následky lásky jako vývojový předstupeň Velké nádhery. Servillova apatie je tu o poznání méně věrohodná, ne kvůli jeho herectví, ale kvůli nedořešenému scénáři. Po celou dobu ani náznakem nefungují jeho vztahy ke klíčovým vedlejším postavám, což diváka připravuje o katarzi, kterou jako by přilepili na hlavní postavu izolepou, místo aby z něj přirozeně vyšla. Filmu by vůbec neuškodila odvaha obejít se bez váhavých náznaků vtipu ani diskrétnější soundtrack, který by se nesnažil obrátit všechnu pozornost na sebe a diváka by méně názorně vedl. Přes všechny výhrady byl ale film přinejmenším vykročením dobrým směrem.

Dosud jsem se nikdy tak nenudila. Llewyn Davis je prototypický protagonista hudebních videí na Pitchforku a dělá přesně to, co by jeden od zpěváka na Pitchforku čekal. Nemá bohužel žádný charakter ani příběh, zato ho však všichni nenávidí a on procítěně zpívá folk, aniž by na sobě dal znát, že nemá duši. Teče mu do bot a nemá kde spát, tématem filmu ale není ani smolařství, ani bezdomovectví, ani láska k hudbě. Tématem filmu není nic. Všechny postavy filmu nestojí za nic. Nic nikam nevede. Nikdy nedokážu pochopit, jak to, že se Llewyn Davis drží na všech stránkách v červených číslech.

Chápu Sedmikrásky jako film o svobodě, nejspíš proto, že ho tak chci chápat. Že je ta svoboda nepovedená, není třeba dodávat. Chci víc hrdinek, které trčí do světa, jako by byl jejich! Cítím hluboký respekt k představivosti, která tohle zplodila. Chvílemi se zdálo, že k práci s herci musel být potřeba nadlidský výkon. Dokonalá hudba!

Babovřesky jsou ztělesněním touhy každého Čecha: touhy po papírové obci, po neexistenci mozku, po vykydalé bezprostřední komunikaci bez komplikací nejistot a špatně dopadlých vtipů, po průhlednosti a jasnosti a neustávajícím létě. Mojí odvážnou interpretační hypotézou je, že starosta Stehlík pokaždé zaparkuje auto pod dráty, aby neztratil svou každodenní dávku vtipu: a to je výměr štěstí. Že všechno dopadne přesně tam, kam má, jako holubí hovno a my můžeme v tomto stavu běžet do nekonečna. Fakt hluboce ojasňující je zjištění, že by každý toužil po tom mít vesnického faráře - zdá se, že jsme v tomto ohledu všichni skrytými křesťany -, už jenom kvůli jistotě, že mu každý den někdo musí udělat koblihy a že mše a že zpověď a že pořád ty důvěrně známé narážky na farářův neexistující sexuální život: jen další variace na holubí hovno. Fingovaný výbuch dobráka Trošky uprostřed filmu je majstrštyk, jehož nedokončenosti musí divák zákonitě litovat; nejen proto, že by snad mohl ukončit filmové trápení, ale hlavně proto, že by byl babovřeskému životu konečně vdechl smysl.

Chtěli bychom nějakou katarzi, případně, máme-li koule na to vypustit to z úst, "morální ponaučení"? Nebo bychom chtěli spíš jachtu, prostitutky a nejdražší dům v Americe? Ukazuje nám Vlk z Wall Street, jak bylo navrhováno, nějaké hluboko zasuté rysy naší temné duše? Vypovídá něco o společnosti? Nebo máme co do činění jen s mafiánskou oddychovkou? Správně: ani jedno. Přesto Scorsese nenatočil morálně neutrální film: k Belfortovi celou dobu přistupuje s evidentním ironickým odstupem hraničícím chvílemi až s parodií (scénou, která je v tomto ohledu příkladná, je srdceryvný monolog o Kimmie Belzerové, kde se ukáže v plném světle obnažený belfortovský amorální kýč). Komičnost a nedoslovnost filmu brání tomu, aby dítě odešlo z filmu se slovy "Tati, to byli ti zlí, viď?" - film nezobrazuje čisté padoušství, naopak donutí diváka všemi smysly vstřebávat krásu belfortovství, aniž by však ve finále bylo možné nezjistit, že je-li tohle krása, pak u ní prostě nemáte chuť být. Jste-li dost prostoduší na to, abyste potenciální vlastnictví jachty chápali jako potenciální smysl vašeho života, pak si z kina neodnesete nic než pitomou namlsanost. Na druhou stranu, jste-li prostoduší, pravděpodobně vám beztak není pomoci. Myslím si, že co Scorsese předvedl, je bezvadná kritika zevnitř, nedoslovená ne kvůli skrytým sympatiím režiséra ke svému předmětu, ale kvůli důvěře v to, že divák nečeká pasivně na zabalené poselství / zabalenou zábavu, ale stojí a myslí. A myslím si zároveň, že tohle je kritika toho nejúčinnějšího druhu.

Trocha klokotající krve, neustálá zrada, nejisté mrazení v zádech, dost odpudivých postav, aby bylo o čem mluvit a nulové slitování se sympaťáky - ideální ingredience pro to, čemu říkám oddychovka. Hru o trůny nejde důsledkem (nejen) toho všeho ani na vteřinu brát vážně, to ale neznamená, že diváka hra nevtáhne. Přitom je nesporně výhodou, že je seriál dechberoucně výpravný, že celkem postrádá nějaké výrazné herecké přešlapy a že je evidentně natočen podle poměrně zábavné předlohy. První série chytí a nepustí; v druhé se však vymýšlí nespočet vedlejších podepizodek, jako kdyby jejích osm epizod bylo jen vleklou předehrou ke dvěma posledním. Ty ale stoprocentně dostojí původnímu pětihvězdičkovému standardu. (Své půlnoční silvestrovské přání jsem věnovala tomu, aby byl spravedlivě, avšak rázně odstraněn hňup Jon Snow.)

Domnívám se, že se bezradní tvůrci Moliera na kole byli poradit v České televizi, aby zjistili, jak že se na Jedničce dělají televizní filmy. Výsledkem porady je bezradná matlapatlanina, která obsahuje každé myslitelné klišé z tisíců lepších i horších filmů, jejíž originalita spočívá v chabých analogiích s Misantropem a v níž je příliš přebytečných postav i minut stopáže. Při vzpomínce na Sergeovu vasektomii (!!), která má zřejmě symbolizovat jeho nenávist k lidskému rodu, mi další komentář vázne v krku jako knedlík. Ech.

Podmanivý příběh se pozná podle toho, že ve vás nevzbuzuje chuť odskočit si na cigaretu, i když se v něm zhusta kouří. A dále: komentujíce jej, zaháníte s lehkostí nutkání mluvit zase o tom, jak skvělé herecké výkony zde byly podány (a myslím, že byly), jak se tu s lehkostí přecházelo od podstatné komedie k plačtivému happyendu (a přecházelo, beze švů a hluchých míst) a jak fantasticky napsaný ten film byl. Považuju Klub poslední naděje za provinilé potěšení, neboť byl o mně. Provinile uděluji nějakých devadesát procent.

Je adaptace Bratrů Karamazových v divadelní formě jen ad hoc řešením, vyvstalým z potřeby nezahodit kvalitní inscenaci, nebo vypovídá divadlo něco podstatného, co by se ve filmu ztratilo? Jak je vidět z mnoha filmových podob klasických děl, film často nutí k přílišnému akcentování děje a vizuality na úkor hloubky sdělení, jakkoli se tomu pravděpodobně neděje nutně; klasika formátu Karamazových si v každém případě speciální zacházení zaslouží. Jedna věc je tedy divadelní hra na plátně – ta je zcela nepochybně skvělá a překypuje vynikajícími hereckými výkony v čele, jakkoli to pro svou nelásku k němu přiznávám trochu neochotně, s excelentním Ivanem Trojanem. Z neobvyklého spojení filmu a divadla pak přirozeně vyplývá potřeba obojí spojit v koherentní celek, v Karamazových není ale ani tohle spojení pouze účelové, kulisy polské továrny totiž nejsou právě jen kulisami, ale v prolínání dvou světů dávají najednou hře zcela nový smysl, aniž by to nutně působilo šroubovaně. Poznámka z kategorie nezařaditelných, ale zároveň zcela nezapomenutelných kladných bodů: tvůrce loutkového divadla s Dostojevským-mončičákem byl nezpochybnitelný génius.

Velmi inteligentní parodie na křesťanství, u které má divák jistou šanci se velmi intenzivně zařehtat. Klasické montypythonovské triky, jako jsou Gilliamovy animované titulky nebo přejímání ženských rolí muži, jsou samozřejmostí. Nutno zřejmě přiznat, že dívat se na Život Briana by bylo výživnější v situaci, kdy by vysmívání se náboženství mělo šanci způsobit alespoň malý záchvěv kontroverze; i bez toho má ale velký půvab sledovat, s jakou invencí se pánové chopili úkolu parodovat křesťanství striktně jen na základě Nového zákona. Závěrečné Always Look on the Bright Side of Life zůstane dlouho v uších nejen militantnímu ateistovi