crass.48

Nepatřím k velkým fanouškům údajného mistra nad mistry (nic proti), ale rozhodně ho zde dokážu poznat za skleněnými dveřmi i na režisérském křesle. Srovnání s jeho nejslavnější tvorbou 40. a 50. let není na místě, protože A. Hitchcock se vyvíjel, stejně jako se vyvíjela celá kinematografie. Nechybí zde napětí, hlavně ke konci filmu. Pokud jde o jednotlivé záběry, také zde se dá najít skoroklenot. Mám na mysli začátek scény u kameníka, kde dospívající dívka Marcela tesá náhrobek a do toho hraje báječná hudba 70. let. V kontrastu s předchozím střihem to působí fakt dost vtipně.

Vůbec by nevadilo ještě pár hodin navíc. Tato mafiánsko-hororová kriminálka je neuvěřitelně moderní, nadčasový film. Dokonce nejlepší němý a asi nejlepší film LFŠ 2008, který jsem viděl. Škoda, že ho v sále poslední den filmovky zhlédlo jen 15 lidí. Ba ne, mě to vůbec nevadilo.

Když chce někdo natočit film s lidským námětem a poselstvím a natočí ho nelidsky, tak to trochu postrádá význam. Pana Jodorowskeho nejspíš maminka překrmovala vajíčky na tvrdo a on si o tom musel natočit film, aby z něj odešlo trauma. Ne, film byl podle mě o generaci lidí okolo Jodorowského, která není schopna milovat normálním způsobem. Ten chlap však musí mít obrovské charisma, když dokázal přijmout herce, aby dělali to co on chtěl. Brr, nechtěl bych se s ním setkat.

Toto je asi nejkrásnější krátký film, který jsem viděl. Téma nesplněných cílů a snů a osamělosti je i v dnešní době nanejvýš aktuální . Velice citlivě a precizně natočené, psychologicky hluboké.

Paříž nám patří splňuje tři znaky, o kterých se prý říká, že spojují Rivettovu tvorbu, naprosto dokonale. Je zde ženská hlavní hrdinka, pátrání i divadlo. A přesto je neobyčejný v tom, že byl natočen podle klasického scénáře. Není tak inovativní v technice natáčení jako třeba U konce s dechem. Již zde se projevuje zaujetí vyprávění. Je to ten typ filmu, kvůli kterému nepřestávám sledovat další - z každičkého záběru čiší nadšení a šílená láska k filmu a k filmování. To se projevilo i tím, že se natáčení s vypůjčeným vybavením navzdory finančním potížím po dvou letech přece jen dokončilo. Popisek mysteriózní sem sedí jako k žádnému jinému filmu, Rivette mate jako o závod. Může to být vlastně alegorie na studenou válku. Žádná válka se nekoná, žádné opravdové celosvětové spiknutí neexistuje, a přesto to na životu odnese docela dost lidí. Dále to může být vysvětlení toho, co Rivetta na filmu zajímá a co ho možná trápí na tvorbě fikce. Ten, kdo ji tvoří, nese odpovědnost za důsledky této fikce. Paranoidní představa o všeobecném spiknutí, kterou šířil Philip Kaufman, měla za důsledek několik zločinů a neštěstí. Rivette se této odpovědnosti ve svých pozdějších filmech zbavuje tím, že nechává fikci tvořit mnoha lidmi, ta se pak stává tak neprůhledná, že již žádné nebezpečí nehrozí.

Po šestém zhlédnutí říkám: Jsem už na ty ptákoviny asi moc stár.

Pokud by si někdo zvolil jako předmět podnikání filmové klenotnictví a nedal by tam Taxikáře, musel by být prohlášen za kacíře, rouhače a mnou osobně za blázna. V takovém obchodě by tento film měl být jedním z nejcennějších kousků.

Komentuji jednoznačně nejlepší film z těch 40, příspěvek Jacquesa Rivetta: Statický záběr na malou holčičku, která skáče panáka, muže čtoucího noviny a ženu s kolečkovými bruslemi rozhodně nezapře svého režiséra. Pokračuje ve svém zvláštním magickém realismu, vyjadřování okouzlení Paříží a po několikáté použil motivu kolečkových bruslí (Nathalie Richard jako Ninon si je ani po Haut, bas, fragile nestihla sundat). Už jenom trasy, které za těch 51 sekund postavy urazí jsou nesmírně zajímavé, snad symbolické. A opět, jak je v Rivettových filmech zvykem, jsou ženy aktivními vykonavatelkami děje a je muž naopak trošku zesměšňován. Celkově je to velmi hravé. Rivette, když je dotazován a natáčen po konci vlastního natáčení, sám vytváří zajímavý kontrast s ostatními režiséry, např. převážnělým Peterem Greenawayem, protože si to hrozně moc užívá a nebere moc vážně.

Pokusy o vtip byly trapné. Humor využíval pouhé tupé naivity několika lidí a poťouchlosti staré babičky. Atmosféra aristokracie nejspíš vystihnuta dobře, a to i díky vynikajícím kostýmům.