Radek99

Dokonalost. Vědomá adorace alfa samců. Dokonalý casting a herecké výkony. Přehlídka fyzického herectví a řeči těla. Vynikající atmosfericky působící hudba. Pomalé tempo vyprávění a retrospektivní kompozice. Psychologický vývoj hlavní postavy. Originální žánrové křížení - věženské drama se prolíná s klasickou gansterkou a to celé je ještě řízlé rodinným dramatem. Skvěle vymyšlený a napsaný scénář - Ric Roman Waugh je drsný chlapík, povoláním kaskadér, a je znát, že ví, o čem píše a točí - stal se z něho jednoznačně specialista na vězeňskou tématiku - tenhle specifický subžánr dovedl k dokonalosti už ve Zločinci, pak si sice vybral slabší chvilku v Práskači (přešlapem bylo angažování Dwayne Johnsona do hlavní role a, což je v kontextu Waughova psaní s podivem, scénář byl tentokrát trochu chatrnější...), ale v Shot Caller je zase zpátky v té nejlepší scenáristické i režisérské formě... Lepších žánrových filmů už letos nebude moc... PS: Shot Caller svou atmosférou a popisem status quo americké věznice dost připomíná jeden z nejlepších seriálů poslední doby procedurální drama Jedna noc...

Létající Čestmír pro dospělé. V zatuchlých kancelářích České televize konečně dostala zelenou odvaha a vznikl, narozdíl od bezzubého Kosma, opravdu adresný satirický seriál. Cítím tam něco z opravdovosti Toniho Erdmanna ve snaze popsat Achillovy paty životů současných Čechů a Češek. Od dob legendární Macourkovsko - Vorlíčkovské éry je to poprvé, co v České televizi vybuchl v hlavách tvůrců gejzír imaginace a ta se v nezředěné podobě dostala až na televizní obrazovku. Díky za ni. PS: Hudební složka zaslouží absolutorium a právník Novotný by si zasloužil spin-off...

Vypadá to, že v zatuchlých kancelářích České televize konečně dostala zelenou odvaha a vznikl opravdu adresný satirický seriál. Cítím tam něco z opravdovosti Toniho Erdmanna ve snaze popsat Achillovy paty životů současných Čechů a Češek.

Stupid crazy funny things! To je tak blbé, až je to vtipné... A navíc vynikající výběr hudby...

Velká antická tragédie přenesená do kulis amerického maloměsta v Missouri. Téma žalu a jeho vstřebání a vyrovnání se s ním nebylo snad v americkém filmu zpracováno lépe (hodně blízko byl ještě Wind River), tady se ovšem jeho absorbováním mění v čirý hněv, pokus o odplatu (lhostejnému) světu. Je opravdu zajímavé, jak často je tenhle motiv, motiv vzít spravedlnost do svých rukou, přítomný v americké kinematografii a asi dost vypovídá o národním (minimálně jižanském či středo-západním) charakteru - je v tom něco z nedůvěřivosti k systému i ozvěna vypjatého západního individualismu. Násilí plodí (často) zase jen násilí a pokus zjednat (si) spravedlnost může obsahovat víc než jen stopové množství nespravedlnosti. Pomsta může být horší než původní zločin. Martina McDonagha jsem po jeho předešlém filmu odepsal, o to více mne jeho Tři billboardy překvapily...i přes často používanou nadsázku neuvěřitelně komplexní a pravdivý film! Zvláště cenné je právě vyvažování bolesti humorným, téměř každá scéna primárně koncipovaná jako tragická je vyvážena humorem obvykle maximálně podvratným a nekorektním. Samozřejmostí je skvělý casting a vynikající herecké výkony, stejně jako režisérská jistota spojená v tomto případě vkladem autorského filmu i originální scenáristickou linkou s velkými a častými zlomy, poplatnými žánrovému ukotvení.

Amelie z nápodoby béčkového amerického filmu 50. let. Ta manýra je skutečně odzbrojující a opravdu dost připomíná imitaci manýrismu Jean-Pierre Jeuneta. Jako netradiční romance i poklona brakovým monster filmům (ale i muzikálům či melodramatům) ovšem vynikající... Ona nádherná patina a stylizace do brakových amerických snímků 50. a 60. let je na jednu stranu silným kladem del Torova filmu, na stranu druhou ovšem i jeho Achillovou patou - daný kontext brakovosti determinuje totiž i samotný příběh, který je z logiky věci celkem plytký a vlastně až pohádkový, vymyšlený tak, aby odpovídal standardu dávných černobílých monster sci-fi filmů... Osobně mi tam ve scénáři chybělo více rafinovanosti a nějaký hlubší přesah... PS: Oskar ze stejné škatulky jako Scorseseho pocta počátkům kinematografie Hugo a jeho velký objev...

Není to vysloveně propadák, ale taky už nic přelomového, dokonce ani jízda to není...spíš jen taková nostalgická projížďka v čase... Nový Trainspotting ztratil ten svůj sociálně kritický podtext, ono plivnutí do tváře kapitalismu a zbytnělého materialismu, tu facku maloměšťáctví, ten odvěký mladický vzdor proti systému...už to z něj nezavání podvratností ani mladým duchem... Pokračování nejslavnějšího Boyleova filmu je bohužel nejslabší Boyleův film...

Povedené WWII drama někde na půl cesty mezi Anonymou - Ženou v Berlíně a Polanského Pianistou, jehož uměleckých ani percepčních kvalit sice nedosahuje, ovšem nezdařilé tedy rozhodně není. Z filmu je velmi cítit ženský pohled na celou událost (a není také divu při výčtu tvůrkyní), což odráží i upření rastru na dopady války na civilní obyvatelstvo a jakýsi soft přístup k zobrazenému násilí, respektive opomenutí čehokoliv drastického, i trochu komornější ráz filmového vyprávění (v opozitu proti výpravnému entrée s exotickými zvířaty) - a samozřejmě postava hlavní silné (ženské) hrdinky a focus na ženy/děti/zvířata. Ten ženský rastr mne také přivedl ke komparaci s Anonymou, motiv znásilnění a podrobení se okupační (mužské) síle. Co se týče režisérky Niki Caro, je skutečně impozantní sledovat, kam až na své umělecké pouti z Nového Zélandu dorazila - od lokálně usazeného a regionálně ukotveného Pána velryb přes proražení a umělecké i komerční uznání v USA až k bravurně provedené mezinárodní koprodukci...opravdu široký záběr. Nechápu jen jednu věc - proč tvůrci zobrazující Varšavské ghetto a hlavně Varšavské povstání opakovaně ignorují počínání Rudé armády a Stalinem záměrně nařízenou nečinnost a nepřispěchání na pomoc a fakt, že Stalin záměrně nechal Němce povstání krvavě rozdrtit a srovnat Varšavu se zemí...zřejmě se to nehodí do uměleckých licencí jednotlivých tvůrců...tady se to třeba odbylo jednou jedinou větou v závěrečných titulcích...

Téma skvělé, zpracování průměrné...průměrná režie i scénář, mizanscéna jakžtakž, i když si to devadesátkové bratislavské retro dovedu představit ještě mnohem autentičtější, silně problematický je ovšem casting - vůbec nechápu, jak postavu Vladimíra Mečiara může dostat Maroš Kramár, který (mimo to, že prakticky vůbec neumí hrát a zvládne maximálně part krále v nějaké pohádce) není s Mečiarem ani trochu typově podobný (v jeho roli bych si dovedl představit kupříkladu Andreje Hryce), dokonce do své role nezahrnul nic s typicky mečiarovské dikce, ani verbálního či neverbálního projevu...postava Ivana Lexy má alespoň ty jeho autentické brýle...rozhodně nejsilněji působí herecký projev Milana Mikulčíka v postavě sveřepého kriminalisty...

Odzbrojující útok na city. Dobrý Will Hunting Guse Van Santa má důstojného následovníka, tentokráte ovšem v jiné etapě života - geniální matematik, tentokráte ne puberťák na prahu dospělosti, ale malá čerstvě začínající školačka... Marc Webb konečně přestal mrhat svým nesporným režisérským talentem se Spider-Manem a vrátil se ke svým kořenům vyrůstajícím z amerického nezávislého filmu. Jeho pohled na svět a výchovu připomíná soft-verzi krále Sundance festivalu Captaina Fantastica, jen je civilnější a ne tak radikální. Film, který si klade otázky. Poselství i emoce. Krásný film...