Radek99

Radek99

Radek Cihla

okres Český Krumlov
čecháček a maloměšťák

homepage
Jabber: Na tomto místě mohla být vaše reklama

784 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Mrtvý muž (1995)

    Unikátní až geniální film Jima Jarmusche. Zejména je potřeba vyzdvihnout jeho novátorství. Jarmusch tímhle filmem vlastně vytvořil zcela nový žánr - mýtický western s psychologickým přesahem. Zajímavý je též magický realismus narativního světa postavy indiána Nobodyho, který jakoby vypadl z knih Marquézových či některých jiných latinskoamerických spisovatelů. Přičteme-li k tomu geniální hudbu Neila Younga, jehož úsporný minimalistický kytarový rif přesně sedí k existenciálnímu zmítání hlavních hrdinů a samotná hudba dost dobře obstojí i bez spojení s obrazem filmového plátna, v kombinaci s ním však vytváří zcela novou kognitivní kvalitu, skrze ní totiž může vnímavý divák dojít směrem k smyslu samého filmu; plus dokonalá kamera - černobílý, jakoby statický, tolik typický obraz pro filmy Jima Jarmusche, kde film vzniká sledem, řetězením téměř statických ,,živých obrazů", s velmi pozvolnou dynamikou (i když vůči předchozím Jarmuschovým filmům s ,,výrazným" nárůstem střihu), v níž je čas na mnohé odkazy k éře klasického filmu (zatmívačky, roztmívačky ...) a na sémantické významy filmu samotného... Western o předem mrtvém hrdinovi jako nadčasová metafora o smrtelnosti každého z nás, o smrti zakódované v samotném prazákladu bytí, western o fatálním míjení agresivního evolujícího hmotného světa naší nejen moderní doby s duchovním světem lidí s tak návodným ,,intelektuálním" jménem jako je William Blake, western o mýtickém obraze naší do sebe uzavřené, neempatické, zaslepené a přesto misionářské západní kultury, western o předem mrtvém indiánském lidu jakož o lidstvu samotném, v jehož genomu je zakódována rovněž jeho omezenost, konečnost a ohraničenost jeho existence... western o nás... Naprostý film...

  • poster

    Amélie z Montmartru (2001)

    Výjimečná ukázka dokonalého filmu. Filmová řeč Jeana-Pierre Jeuneta je tak osobitá a úchvatná, že se dá jen stěží přesně verbálně opsat, převládá v ní málokdy vídaná manýra. V jeho dílech je rozhodující především ona zvláštní čarokrásná estetika založená na uchvácení (většinou obskurním) detailem, který se po střípcích, tisíci drobných a roztomilých legrácek a vychytávek, skládá do magického obrazu světa, který plyne před očima fascinovaného diváka ve zvláštních perspektivách a dává na odiv efektní formu, ale i svou pomíjivost tím, že neustále zdůrazňuje svou ohraničenou filmovou existenci. Je to jakási francouzská forma magického realismu, míst, jež jsou obydlena postavami, které mohou žít jen v narativních světech, ale které jsou právě proto pro vnímající subjekt přitažlivé a blízké...tak blízké... Jistě tu hraje roli i čistě postmoderní filmový přístup - Amélie komunikuje často přímo s divákem, dívá se přímo do kamery, tedy na vás, ožívají obrazy , fotografie a věci, některé dokonce i mluví, vypravěč je božsky vševědoucí a dává divákovi takové množství informací, že přesně postihuje fenomén informačního zahlcení, v dynamické dualitě filmu ale proti nim stojí pasáže meditativní a umělecké, postihující ,,skrytý" význam světa (kůň běžící při Tour de France, sbírka fotek z fotoautomatu). Nemalou roli hraje také nadsázka a humor - a to jak jazykový či situační, tak i ten ,,sémantický", je často sám o sobě nositelem významu, posouvá a určuje děj příběhu (roztomilý trpaslík ,,posílající" pohlednice z cest ovlivňuje citové rozpoložení Améliina otce, vůbec Améliino ,,hraní si" na boha ovlivňující život nešťastných lidí kolem je sémantickým nosníkem filmu). Největší devízou tohoto filmu je ale jeho celkové vyznění - čirá směs radosti i smutku, všednosti i romantiky, průzračnosti i tajemna, hledání i ztrácení, osamění i lásky, harmonie i trápení, dualita skutečného života, kde se střídají (interpretačně mnohdy nejednoznačné) veselé a smutné fáze bytí... Oč je tenhle film více stylizovaný, o to je skutečnější a pravdivější a každý si v něm může najít svůj střípek, ve kterém spatří sám sebe...

  • poster

    Věčný svit neposkvrněné mysli (2004)

    Když se spojí dva geniální duchové, dvě geniální entity, dvě tvůrčí složky, konkrétně postmoderně fabulační genialita scénáristy Charlieho Kaufmana a osobitě hračičkovský přístup režiséra Michela Gondryho, vznikne výjimečný film. Už žánrové vymezení je přelomové - podivně pokřivená romantika. Tenhle proud freak romantických filmů je velmi zajímavým trendem postmoderní kinematografie. Čím postmoderní premisy iniciuje Gondry? Prolínání skutečné a snové reality, různých vrstev a rovin děje, porušení linearity a obecně absolutního času, čas je tu jak v kvantové fyzice pouhým jedním z mnoha rozměrů vesmíru příběhu... Gondry mnohdy utíká napříč dějinami umění a tvaruje mnohé - místy až surreálná extempore, jindy zase estetiku videoklipů atd. Rád také cituje - tu klasická sci-fi (scény s helmou při odstraňování vzpomínek), jinde zase sitcomy o idealizované americké rodině (úžasná scéna se zmenšeným Jimem Carreym pod kuchyňským stolem). Charakteristický je pro něj pseudodokumentární styl s trochou nádechu home videa, stejně jako scéna osvětlená pouze kuželem světla coby aluze na nějaký akční film (kupříkladu o elitní zásahové jednotce atd.). Experimentální složku podporuje zase ručně snímaná kamera (často záměrně ignorující zažité velikosti záběrů) místy působící jak z manifestu Dogma 95 či často frenetický, až stroboskopický střih. Nejpřínosnější jsou samozřejmě významové roviny. Neskutečná je vpravdě interpretační mnohovrstevnost filmu - možné drama, možná komedie, možné sci-fi, ale především velké podobenství o lásce ...kupříkladu... tohle je POSTMODERNÍ film! (příznačně na to nejklasičtější téma - síla lásky všem protivenstvím světa navzdory...) Podobné filmy: Adaptace, Nauka o snech, Amélie z Montmartru, Synecdoche, New York, Pan Nikdo

  • poster

    Muž na Měsíci (1999)

    Obrovská filmová pocta u nás téměř neznámému (tuším, že na Nově běžel kdysi seriál Taxi, kde hrál nezapomenutelného, podivně mluvícího Latku) a v Americe nedoceněnému a nepochopenému komiku Andy Kaufmanovi (jestli ho chcete vidět v reálu, podívejte se na YouTube.com). Jeden z nejlepších režijních počinů Miloše Formana (osobně si myslím, že úplně nejlepší) a hlavně herecká příležitost pro lacinokomediálně zaškatulkovaného Jima Carreyho, který tuto náročnou vážnou roli zahrál tak, že smekám ... Filmová óda na sílu a jedinečnost tvůrčího ducha, óda na sveřepost boje proti kolektivnímu kulturně-uměleckému superegu, óda na osobitou poetiku a humor bortící mantinely zažitých představ a očekávání, óda zesměšňující nenáročnost (synonymum = tupost?) televizního diváka... Óda na radost člověka, plnícího si své sny... Podobné filmy: I'm From Hollywood, Soukromé neřesti, Lid versus Larry Flynt, Ed Wood

  • poster

    Přelet nad kukaččím hnízdem (1975)

    Ano, myslím si, že že tohle je nejlepší filmové dílo všech dob. Strčí jistě do kapsy historickým žebříčkům často dominujícího Wellesova Občana Kanea či na tomhle serveru momentálně vévodící Darabontův vězeňský opus Vykoupení z věznice Shawshank, pojednání v podstatě na stejné téma. Téma svobody, hledání jejích hranic a přijímání konformity života společenství, ve kterém žijeme, či ve kterém jsme NUCENI žít. Osobně mám radši třeba Jarmuschova Mrtvého muže, ale ten je pouze pro výlučné publikum. Formanův majstrštyk je však natočen tak geniálně, že osloví v podstatě kohokoliv. Je to postmoderní umělecký fenomén jako třeba Jméno růže - úžasná detektivka, v které si ale sofistikovaný čtenář najde mnoho obohacujícího, což ovšem čtenář povrchní s lehkým srdcem přehlédne a oželí. Stejně funguje i Formanův strhující film. Svobodomyslnost je tu konceptem, Miloš Forman vlastně točí o hippies, o revoltě proti dogmatické a ustrnulé společnosti, což je jeho celoživotní téma. Herecký koncert v podstatě všech zúčastněných herců (i neherců) v čele s Jackem Nicholsonem bere dech a dějová linka chtě nechtě zacloumá každým divákem. Forman nechává děj plynout a neodvratně se blíží katastrofa, která z povahy tohoto téměř antického dramatu vyplývá. Je to totiž jako život. A jako v životě se toho dalo jistě zkazit mnoho, ale lépe už se tenhle film natočit nedal...

  • poster

    Ed Wood (1994)

    Proslulý biografický film Tima Burtona o Edwardu D. Woodovi Jr., jenž získal (zcela právem) přídomek ,,nejhorší režisér všech dob", je směsí Burtonovy režijní geniality, kongeniálních hereckých výkonů (zvláště Martin Landau jako Maďar Bela Lugosi či Bill Murray coby transvestit Bunny...) a neuvěřitelné Burtonovy empatie - ta ,,mezi řádky" naznačovaná duševní propojenost mezi Burtonem a Woodem, ta nepokrytá Burtonova posedlost Woodovou režijní posedlostí, doslova obsese jeho naturelem, ty nezměrné sympatie k tomuto pochybnému (a dnes již polozapomenutému) režisérovi, ta celková adorace jeho osoby a osobnosti, to vše jistě vedlo k tomu, že dnes se na filmy, jako je Plan 9 from Outer Space, Bride of the Monster či Glen or Glenda, jejichž geneze je zobrazena i v tomhle biografickém filmu, vůbec někdo dívá a dokonce je bere vážně - přeceňovaný nadšený diletant Edward D. Wood Jr. točil své paskvily, které dnes právě kvůli Burtonově strhujícímu snímku někteří intelektuálové nekriticky adorují a opěvují... Burton v Ed Woodovi použil velmi šťastně stylizaci Ed Woodových pokleslých děl, celý snímek se nese na této vlně (nepřímo tak ukázal, jak by Ed Woodovské filmy vypadaly, kdyby měl tenhle režisér skutečně talent a nadání) a v rámcové kompozici boří hranici mezi oběma světy - postavy z filmů Ed Wooda jsou nejenom postavami filmu Tima Burtona, ale jedna z nich také celý životopisný film uvozuje... Stylizace k béčkovým filmům, sci-fi a hororům je dotažena k dokonalosti (titulky jakoby převzaty z filmu Plan 9 from Outer Space), skvěle funguje i herecká živelnost Johnnyho Deppa, která dobře kontrastuje s expresivními originálními výkony ,,herců" v Ed Woodovských béčkách. Mizanscéna je opět dokonalá, to je ovšem u Tima Burtona jaksi samozřejmé a při pohledu na dokonalost práce Burtonova štábu ještě více vystupují na povrch směšné Ed Woodovské realizační kiksy, na které Burton dokonce ještě zvlášť upozorňuje (baptističtí mecenáši hrozící se praktik samozvaného režiséra ignorujícího zřítivší se náhrobek, Loba uvízlého v kryptě...). Tenhle film je prostě radost sledovat - jde o oslavu fenoménu zvaného film a oslavu kinematografie obecně, paradoxně na symbolickém příkladu filmového diletanta ... Ed Wood je zřejmě nejlepší filmové dílo režijního génia Tima Burtona a jedno z nejlepších děl vůbec... (pokud ovšem přistoupíte na Burtonova pravidla hry...) a stvoření neobvykle silného biografického mýtu...

  • poster

    Tanec v temnotách (2000)

    Další odvážný experimentální, ale nejen proto vynikající, film dánského mága Larse von Triera. Překvapivé propojení klasické stavby dramatu s žánrem televizního ,,dojáku" tedy formátem soap opery (mýdlové opery) a to celé navíc proložené muzikálovými intermezzy. Tuhle nezvyklou stavbu filmu Trier rozdělil na dva vyvážené celky. První polovinu, hlavně kvůli kameře, velmi roztěkané, až dokumentární, snímané z ruky, což Trierův tvůrčí záměr přesně splnilo (divák tak má být přesvědčen o autentické výpovědi díla), ovšem běžný filmový divák ale jen těžko stráví (skoro hodinová expozice je poněkud dlouhá) a druhá část díla, uvozená prvním muzikálovým vstupem, který je, jakož i ostatní muzikálová intermezza, v kontrastu se zbytkem nasnímaného filmu odlišně barevný a obsahuje další sémantickou i estetickou rovinu filmu. Melodramatický až bulvární příběh české emigrantky v podání vynikající a přesvědčivé islandské zpěvačky Björk, jejíž postava emigruje v padesátých letech z Československa do Spojených státu hlavně kvůli tomu, aby zachránila svého syna před prokletím dědičného jha slepoty, jímž ona sama trpí (a přechází tak přímo nabízející se politický rozměr oné doby), je záměrně postaven tak, aby doslova ždímal divákovy city a vymámil nejednu slzu na jeho tváři. Lars von Trier ovšem tuto ,,pokleslou " zábavu prokládá barevnými muzikálovými čísly, které zhmotňují představy a sny hlavní protagonistky a které posouvají významovou složku do dalších pater. Barevnost těchto hudebních vsuvek je sama o sobě velmi zvláštně zvolena. Natónování na úroveň barev televizního materiálu sedmdesátých či osmdesátých let, barvy vyvedené naschvál mdle vytváří v muzikálních číslech jakýsi zvláštní pocitový odér, odér nostalgie archetypu společného všemi sdíleného televizního světa... Výborná choreografie tanečních čísel, které jsou vždy situovány do všedních, neuměleckých míst (tovární hala, železniční trať, soudní síň, vězení...) a nesou v sobě sdělení, která se navyšují na obecně vedenou dějovou linku (Selma si materializuje zvuky továrny v kreacích tanečních figur; odváží se k milostné avantýře s místním mužem, jenž se jí vytrvale dvoří a kterého v reálném světě odmítá) a toto propojení působí velmi sugestivně. Co vyšlo Larsu von Trierovi asi nejvíce, je herecké obsazení tohohle filmu. O Björk asi mluvit netřeba, ta podává přesvědčivý strhující výkon, ale i další role jsou obsazeny velmi přesně. Peter Stormare, vytržen ze své typické role podivínského násilníka, tak typického pro filmy bratrů Coenů či aktuálně třeba pro seriálu Prison Breake, podává přesvědčivý výkon v roli maloměstského amerického prosťáčka, který se nesměle uchází o hlavní hrdinku Selmu, David Morse v roli pro kolizi dramatické složky velmi zásadní postavy, souseda - policisty, Cara Seymour v roli typické středostavovské Američanky, jeho manželky, to všechno představuje vhodně namixovaný herecký koktejl. Úžasné emoce budící postmoderní synkretické dílo... (PS: Nás Čechy tenhle film bohužel trošku škrtí...neb všichni máme něco uloženo v našem kolektivním podvědomí a ryzost ,,slovanského" křestního jména Selma či Oldřich Nový podobající se spíše Fredu Astaireovi to tedy rozhodně není...)

  • poster

    Útěk do divočiny (2007)

    Americká krása dovedená do extrému. Tam, kde ve své filmové reflexi končí coby tvůrce Sam Mendes (odchod dětí z dysfunkční rodiny...), odtud začíná své podobenství vyprávět herec a režisér Sean Penn. Dvě časové roviny - aktuální a retrospektivní, které obě dvě lineárně směřují k splynutí, obsahují silný příběh člověka, který na útěku před rodiči a civilizací nachází sám sebe i prožitek skutečného života. Člověka, který porušuje onu symbolickou Kazanovskou tichou dohodu a odmítá věcmi a penězi nahrazovat pocit štěstí. Co na tomhle dokonalém filmu vyzdvihnout především? Asi režijní invenci Seana Penna. Tohle zlobivé dítě Hollywoodu přerostlo škatulku herectví a dospělo v plnohodnotného umělecky založeného tvůrce - jeho režie ani scénář nepostrádají invenci, složitě strukturované herecké i dějové celky, účelnou zkratkovitostí přebíjí rutinu, kterou se navíc Penn nebojí ozvláštnit čistě poetickými a uměleckými vložkami (detaily zvířat, plynutí mraků, prolínačky, zpomalovačky...). Často je film estetizován klipovostí, záběry, kdy nad kamerou přejíždí nákladní vlak či kamión, pasážemi podkreslenými jen hudbou...jsou to jakési milníky fázující plynutí děje a přechody mezi oběma stěžejními časovými rovinami. Určujícím znakem jsou také až divácky ohromující jízdy kamery, kdy počátek je vždy snímán z velké perspektivy k zvýraznění krajiny, uvnitř ní se skrývá bezvýznamný člověk (jízda uvnitř Coloradského kaňonu nad řekou, Aljašské záběry, především příjezd a závěr...) Penn se nebojí experimentovat, ale jeho režijní rukopis už je zažitý a dobře čitelný (místy mi některými scenériemi a záběry připomínal třeba jeho Přísahu), vkládá do něj mnoho symboliky (opasek...) a důrazu na pradávnou ritualizaci života... Nedílnou součástí působení snímku je vynikající hudba Eddieho Veddera z Pearl Jam. Jeho až folkový projev pouze s akustickou kytarou i jeho celková osobnost přesně zapadají do modelu příběhu a jeho vynikající texty mnohdy posouvají jeho vyznění dál... Casting je tradičně u Seana Penna bezchybný (vždyť je sám hercem), zvláštní uznání zaslouží ale především představitel hlavního hrdiny Emile Hirsch, který je fyzicky (alespoň podle závěrečné fotografie) podoben skutečnému Christopheru McCandlessovi. Penn skutečně neplácá do větru...natočil film, který postihuje nějaký hlubší proud v současné západní civilizaci, kde se ve své cyklicitě vývoje objevuje kdosi jako post-hippies... (v českém prostředí třeba ohlas ve Vorlově Z města cestě...) Happiness is real only if shared!

  • poster

    Gran Torino (2008)

    Amerika se mění a nelze si toho nevšimnout (stejně tak, jako se mění současný západní svět - viz univerzální postřehy o nic nerespektující materialisticky orientované mládeži atd.). Tenhle nepostřehnutelný civilizační pohyb zachycuje celá řada konceptuálně znalých filmů a zobrazuje ho z různých hledisek. Gran Torino chce na status quo Ameriky nahlížet paradigmatem složité rasové a etnické problematiky, což je rámec relevatní a v jeho intencích lze spatřit hlavní gró složitého multikulturního etnického kotle. Tak se podle scénáře setkávají starý, dávno naturalizovaný Polák, reprezentující ten nejlepší (dnes už spíše mýtický) odkaz pionýrů - prvních bílých osadníků jdoucích směrem od východního pobřeží k západnímu (příznačná Eastwoodovská aluze na jeho oblíbený westernový žánr, ze kterého umělecky vzešel), prostě tvrdý chlap - podobnou anotaci si nesou vlastně všechny bělošské postavy jeho generace (italský holič, irský stavbyvedoucí...). V opozici k nim je bílá generace jejich dětí a vnuků, již dělí pozměněný žebříček hodnot a možný nedostatek patriotismu. A proti nim stojí zástupci nové Ameriky, kteří si již nenesou skoro nic, co by je identifikovalo s americkým národem (neznají jazyk, neboť si stále drží svou mateřštinu, nenesou si společné zvyky a tradice, jelikož stále lpějí na svých původních, a nehlásí se ani ke své nové státnosti, neboť jsou stále ještě více cizinci než Američany). Clint Eastwood vytváří svou postavu z jakéhosi sociálního konstruktu výše zmíněného a jakoby varioval vyzkoušené modelové schéma ze své někdejší postavy Drsného Harryho (od které ovšem ušel notný kus cesty), pokouší se na příběhu ,,drsného" Walta Kowalského iniciovat prvoplánovou sociologickou sondáž. Jaká je současná Amerika? Xenofóbní či stále ještě otevřená? Jsou ,,staré dobré časy" mýtem nebo skutečností? Reflektuje scénář cosi konkrétního nebo jenom fabuluje? Ať je to tak či tak, za svou osobu konstatuji jedno - Clint Eastwood (hlavně poslední dobou) hraje a točí jako bůh! Podobné filmy: Tahle země není pro starý, Taxikář, Crash, Jednej správně

  • poster

    Ztraceno v překladu (2003)

    Překrásný komorní příběh Sofie Coppolové a úžasný minimalistický herecký výraz Billa Murrayho. Jak může vzniknout postava s tak redukovaným hereckým výrazivem, jak může herec pouhým katatonickým výrazem tváře uhrát celou tak náročnou roli, jak mohou stažené mimické svaly vyjádřit existenciální prázdnotu života? Je to malý zázrak, ale v podání Billa Murrayho mohou. Jeho strnulý výraz podobně jako v Jarmuschových Zlomených květinách mluví více než herecké kreace mnohých jiných hereckých velikánů. Bill Murray má ten DAR. Zdatně mu sekunduje i čím dál lepší Scarlett Johansson. A třetí, možná nejdůležitější herec - neznámý a exotický svět současné japonské megapole, svět neznámé řeči, kultury, neznámých znaků, zvyklostí, tradic, svět úplně jiné dimenze, ač na povrchu stejný jak ten náš, západní, v hloubce kořeny sahající mimo náš rámec porozumění a chápání. A právě v takovémhle světě, na takovémhle místě se potkávají dva lidé, oba ve fázi hlubokého odcizení, frustrovaní životem své civilizace, ztrácející chuť žít život sice materiálně bohatý, ale bez obsahu a smyslu, a jelikož jsou oba vykolejení a neschopní prožitku štěští (motiv smutku je asi stěžejní v pocitové rovině), oba outsideři právě k sobě nacházejí cestu. V sémantické rovině filmu hraje významnou roli neschopnost dorozumět se (mýtus Babylonu), porozumět, a to nejenom napříč jazyky a kulturami (Ztraceno v překladu), ale i uvnitř kutury a jazyka vlastního (a možná i uvnitř sebe sama)... Motiv ,,ztracení se" je tu velmi akcentován a není to žádné bombastické ztracení typu seriálu Lost, ale ztracení se ve vlastním životě, ztráta orientace ve vlastním světě, ztráta motivu proč vlastně žít? Je to jakási metafyzická záležitost a tak se v jednom japonském anonymním hotelu potkávají spíše než dva lidé dvě duše... Tohle je absolutní film postihující fenomén dnešní společnosti, určitý stav mysli a podpovrchové pnutí, které nám materiálně založená západní civilizace přináší... Podobné filmy: Zlomené květiny

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace