k212

Že mě ještě Ridley zaskočí a zatne do mě dřevec filmové imaginace takto dokonale, jsem teda vůbec nečekala! Tři velmi osobní perspektivy vyprávění vytvářejí vrstevnatý a komplexní obraz jedné fatální epizody, která se nechvalně zapsala do historie Francie. Poslední souboj je přesné skloubení středověké vizuálně dokonalé epiky a psychologického a politického dramatu.

Tak třičtvrtiny sledovací doby sem věřila, že v tom vidim ironii a jemnej černej humor. Že ta holka táhne svéráznou káru odplaty, bylo jasný vod začátku, jenže vona ji nakonec dotáhla do zcela absurdních výšin a já posledních 15 minut čučela nevěřícně a s votevřenou hubou. Jako dobrý, už dlouho jsem neviděla takhle dobře odehranej a originální thriller s výstavní snůškou toxickejch kreatur!

Radši tady ani nebudu psát po kolika letech (hm hm desetiletích) jsem si dala čisté a průzračné rande s filmem Jane Campion.... A hleďme ono to zase bylo vcelku intenzivní! Máme tu striktně nedoslovnou optiku, k (anti)hrdinům si hledáme postoj skrz jejich nejednoznačné činy a jen těžce v nich hledáme emoce, a přesto oni v nás ty emoce vyvolávají. Hraje krajina, dobytek, koně, interiéry, banjo, piáno, divná hudba a taky samozřejmě Benedict, kterej mě ve své kreaci s pozérsky ošuntělým honák feelingem spolehlivě přesvědčil o tom, jakým lidským monstrem se jeho hlavní zmetek díky drásavé vnitřní samotě stal, jak dokonale si dokázal objektivizovat svůj vnitřní mindrák a s jakou klidnou krutostí si na něm pochutnal. Ale co už, spravedlnost si ho naštěstí našla!