choze

Solidní buddy kriminálka o zkorumpovaných poldech z protidrogového říznutá soudním dramatem, která hned na třikrát příjemně překvapí. Jednak je nečekaně dobře napsaná, za druhé kamera výborně prodává osmdesátkový New York (kde markýzy kin oznamují, že se v nich hraje Noční můra v Elm Street 3 nebo Tajemné zlo nebo režisérova Exterminátora) a do třetice se Glickenhaus - podobně jako v McBainovi - postaral o pár vychutnaných až přepálených kaskadérských kousků (byť do zbytku moc nezapadají). Navíc Weller a Elliott jsou sympatická dvojka a je škoda, že zůstalo jen u jedné společné štace.

Vysokorozpočtová akční oddechovka. Superprůměrný scénář, nezajímavého hrdinu a digibordel jakžtakž kompenzují fajn herci a hlášky, zábavný záporák a solidní demolice Prahy. Oproti Captain America 2 a 3 krok vzad, oproti Red Notice krok vpřed.

Peter Graves rozjíždí s Budem Spencerem Mission Impossible na Divokém západě. Scénář jede hluboko ve vyježděných kolejích heist žánru, tj. skládání týmu-přípravy na akci-akce a stejně tak absolutně nepřekvapí typologie členů týmu plánovač-pyrotechnik-silák-vrhač-zlodějíček. Skládání týmu připomene Sedm statečných tím, že jde opět o muže-profíky, kterým ujel vlak a vydávají se na poslední sebevražednou misi. Samotná loupež - při které se nesmí střílet - není marná, ale cesta k ní nijak zvlášť zábavná není, tady se Argento-scenárista (jinak podepsaný i pod Tenkrát na západě) moc nepředvedl. Režie taky rutinní, i Morricone jede na autopilota a Graves i Spencer taky prostě hrají Gravese a Spencera.

Tyhle realistické sedmdesátkové thrillery na mě moc nefungují. Nějak zvlášť napínavé mi to nepřišlo a neškodilo by to zkrátit.

"Děvky a zabijáci se vždycky dají nahradit někým novým." Solidní westernové buddy revenge road movie se skvelým obsazením - sympatickou dvojkou ukecaný přízemní Bronson a nemluvný majestátní Mifune, fajn záporákem-elegánem Delonem a odhalenými vnady Andress. Po úvodním přepadení vlaku se čerstvě ustavená, už z dálky nesourodá a v lásce se nemající dvojice pistolník-samuraj vydává na časově omezenou misi získat zpět prachy-odcizený meč a pomstít se a cestou se postupně sbližuje. V půlce filmu se k nim přidává protřelá prostitutka-padouchova milenka a když padoucha konečně dostihnou, nečekaně s ním musí před finálním zúčtováním spojit síly proti indiánské hrozbě. Oproti Tenkrát na Západě, kde byl za tajemnou nemluvnou figuru, tady Bronson nezavře hubu a slušně hláškuje - a taky je to tady naopak on, kdo v úvodní scéně čeká na nádraží na vlak. S charizmatickým Mifunem mají dobrou chemii a jejich sbližování působí přirozeně a je zábavné. Delonův záporák mohl mít víc místa a být proradnější a celé by to mohlo mít trochu větší drajv nebo kratší stopáž, toho putování mi tam přišlo trochu moc. Každopádně spokojenost za slabší čtyři.

Nebudu lhát, v té předinternetové půlce devadesátek nám to aspoň chvíli přišlo jako prdel.

Jackie na Divokém západě mohl být zábavný. Ale není a to vysoké hodnocení je mi záhadou. Rodinný remake Rivalů pod rudým sluncem, přičemž Chan a Wilson nejsou kdovíjaká dvojka, humor je pro děcka a bitky jsou jen slabým odvarem toho, co Jackie předvádí doma v Hongkongu. Za mě stejná mizérie jako Křižovatky smrti.

Garlandova scífka (Annihilation, Ex machina) mě zrovna dvakrát nenadchly, ale tenhle jeho horor-bizár nebo přesněji mysteriózní surrealistický home invasion se mi líbil hodně. A to i přes jeho šílený konec, který skousne opravdu málokdo. Hrdinka má zajímavé trauma a sotva se z něj začne v idylickém venkovském domě a na procházce neméně idylickou okolní krajinou vzpamatovávat, dostavuje se prakticky hmatatelný, sílící pocit ohrožení a úzkosti z toho, že je v tom idylickém prostředí úplně sama a že je tu plno ne úplně nejpřátelštějších mužů. Kteří mají navíc všichni ten samý xicht, což ale hrdinka ani nikdo jiný nijak nereflektuje. A ten pocit jde ruku v ruce s krásně eerie atmosférou starých britských hororů, přičemž k ničemu z toho nejsou potřeba žádní duchové mlátící dveřmi - postačí znepokojivě se blížící silueta v opuštěném železničním tunelu. A tahle luxusní zneklidňující atmosféra vydrží až do finále, stejně jako divákova zvědavost na to, co se z té podivnosti sakra vyvrbí. A pak přijde studená sprcha. A je tak studená, že jsem se u ní uznale pochechtával, jak Garland s diváky vyjebal tím, že jim dal to, co vlastně čekali a chtěli - totálně přepálený bizár, který jinde neuvidí, jen tak nezapomenou a budou mít o čem diskutovat. Věděli, že to bude divné, dívali se na to proto, že to bude divné - a ejhle, ono je to super-ujeté. Krom toho musím ocenit, že hrdinka není žádná chudinka a i v nejvypjatějších a nejbizarnějších situacích si zachovává racionalitu, asertivitu a důstojnost. Což mě vyloženě pohladilo po duši - zrovna nedávno jsem po pár přečtených kapitolách zahodil jeden hororový román, protože jeho dospělá hrdinka působila jako chodící nádoba plná hlasitě šplouchajícího nízkého sebevědomí. A takhle definované postavy mě nezajímají až rozčilují. Jinak pochvalu zaslouží i ústřední herecká dvojice. Nějak jsem se nemohl zbavit dojmu, že to Garland natočil pro své nejlepší kamarády herce, aby je potěšil - ty Jessie, budeš hrát silnou hrdinku, co celou dobu nesleze z plátna, a ty Rory, budeš hrát desetiroli. To zní super, Alexi, dík! Takže horor roku? Za mě zatím jo.

Za to masivní finále tomu tu třetí hvězdu dám, ale ta příběhová omáčka mezi akcemi mě moc nebrala (postavy mě nezajímaly) a ani akce nebyla nějak pamětihodná, dokud na konci nerozjeli ten doják a nezbořili půlku města. Plus si musím tradičně postesknout, že je škoda, že se neobešli bez CGI. Podobný Raging Fire se mi líbil víc.

Ideální do dvojprogramu s Neskutečnou Annou. Ta ale byla postavená na postupném odhalování záhady jménem Anna, zatímco tady pro nás ústřední podnikatelský pár žádné tajemství nemá, protože ho sledujeme celou dobu. Zajímavé postavy, skvěle zahrané.