MrCreosote

Coogan, to je pašák, nakráčí si to do New Yorku ve fešných botkách a texaském klobouku, všechny urážky přejde s ledovým klidem, splní daný úkol a ještě nezapomene připomenout, že přijel z Arizony. Clint Eastwood hraje svého venkovského balíka na hraně nechtěné parodie, tahle spolupráce s Donem Siegelem mu ale poskytla cenné zkušenosti k po všech stránkách povedenějšímu Drsnému Harrymu. Největší zápor bych viděl v absenci jakkoli vygradované zápletky - turistický výlet New Yorkem zakončený chabou honičkou je na krále béčkové akce Dona Siegela zoufale málo.

Zahrada má mnohem blíže k absurdním kouskům Pavla Juráčka (Postava k podpírání, Případ pro začínajícího kata) a Jana Němce (O slavnosti a hostech) než k pozdějším Švankmajerovým surrealistickým dílům. Tady autoři staví satiru na jedné pointě vyzrazené několik minut před koncem a jedná se tak více o snaživý pokus, než o drsnou facku tehdjší vládnoucí garnituře.

Na Schorma je tenhle příběh příliš doslovný a neimaginativní, nedivím se tedy prokládání děje výjevy z operního Čarostřelce, které filmu dávají alespoň náznaky osudovosti či podobenství. Morálky utopené v socialistickém balastu a pozdní prozření mladé holky se měl raději chopit Hynek Bočan (Pasťák), to by pak byl filmový očistec se vším všudy.

Genius loci. Banálně jednoduchý děj, který člověka nutí k všemožným interpretacím, slouží jako vyznání lásky k okolí Canterbury s její slavnou katedrálou. Středověké poutníky nahradila trojice zmatených válečných ztracenců a po zhlédnutí mě nedokázal opustit příjemně opojný pocit z místa, na které bych jednou rád vyrazil. Prapodivný film z období války, jenž se nesoustředí na boje s Němci, nýbrž na dopadnutí muže... rozlévajícího do vlasů dívek lepidlo!

Dýchavičný muzikál bez tempa, který potvrzuje, že žánru v této podobě na konci šedesátých let odzvonilo. Po plátnech už se dávno proháněli Bezstarostní jezdci, Bonnie a Clyde se nechávali rozstřílet na cucky a romantiku na úrovni předznamenal Absolvent. Topit peníze ve dvouapůlhodinovém eskapistickém tyjátru se neukázalo jako dobrý nápad (na druhou stranu o rok starší Oliver! zahrál na temnější dickensovskou notu a vyšlo mu to). Klady představují Walter Matthau, jehož komediální talent založený na zamračených grimasách a znechuceném odsekávání vět výborně funguje, stejně tak i pingpongové slovní výměny v první půli. Jenže pak se tu vyskytuje zoufale gestikulující, v roli se topící Barbra Streissand, které nevěřím ani její zlaté šaty. Napadá mě kacířská myšlenka, že hrát její roli Jack Lemmon za vynechání zpěvu a křečovitých tanečních výstupů, mohla vzniknout nezapomenutelná komedie. So goodbye, Dolly! (Festival 70 mm filmů Krnov 2013)

Freude, schöner Götterfunken, motherfuckers! Smrtonosná past naplno využívá omezeného prostoru jednoho mrakodrapu ke krvavě cynické akční jízdě a ještě přitom stíhá zpojit satiru na bezskrupulózní novináře a akcechtivé, vygumované federály. Rasově a národnostně rozmanité složení skupiny teroristů i policie cílí na diváky z celého světa, nebyla přitom podceněna základní poučka každého kvalitního akčňáku: čím lepšího máš záporáka, tím lepší bude film. Alan Rickman se sice s ostatními dorozumívá německy, jinak je ale typickým představitelem suchého Angličana trousícího bonmoty bez pohnutí tváře. Při spojení s emblematickým motivem Beethovenovy ódy na radost v rozhodujících chvílích graduje napětí nejenom vizuálně, ale i zvukově. V reálném světě by samozřejmě McClane neměl šanci, protivníci se tu po vzoru akčních schémat chovají jako pablbové skákající mu přímo před pistoli, na druhou stranu příběh ubíhá po nepředvídatelné sinusoidě, kdy má jednou navrch McClane, podruhé zase Gruber a spol. Skvěle to funguje i dnes, čtvrtstoletí od dob natočení (Festival 70mm filmů Krnov 2013)

K téhle bezzubé, směšné agitce za statečné piloty v padesátých je škoda cokoli psát, ale přece jenom mě několik věcí zaujalo. Konfliktů se ve fimu řeší několik, ani jeden ale není doveden do konce: Hlavní hrdina-generál, hlavní hrdina-jeho holka, vyšetřování zběhů, likvidování nepřátelských balónů či letadel, podezření ze zrady, osobní linka generála. Celkem tedy šest nebo sedm podzápletek bez pointy naházených na sebe zcela náhodně. Bezpohlavní monology Jiřího Bednáře rozesmívaly publikum od první věty a nepochopil jsem, proč se zrovna tady točilo na 70 mm materiál - leteckých "soubojů" je ve fimu tak 10 minut, a to se v nich prakticky nic neděje. Za mořem točili Bitvu o Midway, tady se řešilo diema nechápajícího politruka, kterému se v letadle dělá šoufl. Bizarní. (Festival 70 mm filmů Krnov 2013)

Tady ještě Forman a spol. ve své kritice maloměšťáctví a čecháčkovství příliš tlačí na pilu (scéna s prohrabáváním kufru za zvuků státní hymny narušuje iluzi nastoleného realismu), nicméně fenomenální práce s neherci všechno vyvažuje. Příběh rozdrobený do několika částí filmu jako celku spíše škodí, v hlavě diváka tak zůstávají jednotlivé herecké etudy ("Já tady spim jak na hranolu"). V Hoří má panenko jsou všechny aspekty dovedeny k dokonalosti, i přes to patří Lásky jedné plavovlásky do zlatého fondu Nové vlny. Trio Forman-Passer-Papoušek sice kritizuje skrze humor, ale činí tak ostře jako nikdo jiný před nimi.

Rozmazlený narcistický profesor si svým dětinským, srabáckým chováním vykoleduje pohrdání ostatních. Má to být obžaloba šmíráctví a čecháčkovství v perverzním komunistickém režimu, jenže absurdně vystavěný příběh postrádající logiku chování postav tenhle koncept úspěšně pohřbí.

Herzog slepě nekopíruje ani nevykrádá, naopak příběhu přidává značnou dávku surreálné děsivosti. Groteskní noční můra bez happyendu, naopak s démonem Kinským, charismatickým Ganzem a přepjatě melodramatickou Isabelle Adjani. Ta skvěle funguje jako kontrapunkt k ledově chladnému hrběti Draculovi. Několik záměrně černohumorných momentů ještě posiluje "morová" hudba a všudypřítomné krysy. Pocta a reinterpretace jak má být.