MrCreosote

Nemůžu se zbavit pocitu, že všechny dějové linky, které se přímo netýkají Keatonova comebacku a jeho syndromu vyhoření, jsou do filmu propašovány jenom proto, aby kamera měla koho sledovat v tom nekonečném bludišti divadelních chodeb a pouličních barů. V jádru je totiž Birdman poměrně banální historkou zpracovávající klišé, které jsme viděli už v desítkách jiných filmů, jejich koncentrace mi tady postupem času lezla na nervy. Pozitivní pocity nakonec převažují, od perfekcionistického vedení skvěle hrajících herců až po linku s Ptačím mužem, který hrdinovi neustále leze do hlavy a ozvláštňuje film o fantastický prvek. Kromě toho dělá z Thomsona prvotřídního psychopata a já mám pro tyhle zlovolné našeptávače ohromnou slabost. Jestli Birdman nakonec dostane Oscara, nemám proč být zklamaný.

Tahle verze notoricky známé pohádky mi neskutečně sedla. Ultrakýčovitá stylizace je jen další vrstvou humoru, kterým je Sněhurka prošpikovaná a ani za akční sekvence se film nemusí stydět. Tarsem Singh je možná blázen, ale pořád je mi milejší tohle sebeuvědomělé autorské vidění, než další sterilní patlanice bez jakékoli osobitosti.

Jako satira bezzubě podbízivé, jako survival flák nenapínavé a klišoidní. Co je to? Hunger Games, kterým roztřesená kamera a vyšisovné barvy nejdou jakožto puberťáckému blockbusteru k duhu. Na druhou stranu je to tak naivní, neškodné a dobře obsazené, že nemám důvod dávit se hned při najetí úvodních titulků. Uvidíme u dalšího dílu.

Sympathy for the devil. Psychopatický remake Jistě, pane ministře a Richarda III. Co se nám House of Cards snaží říct? Že vláda nejmocnější země světa je postavená na krvi nevinných, vypočítavosti a chladných očích Kevina Spaceyho. A pak že Američané nejsou schopni sebereflexe. Po celou dobu jsme Underwoodovými spolupachateli, protože nás spiklenecky zasvěcuje do svých plánů a není tak možnost vystavět si blahosklonný distanc. První série mi sice byla sympatičtější pro svou nehranou špinavost vyjádřenou i jinými prostředími než sterilními pracovnami milionářů, ale beru to jako výstavbu k závěrečnému vyvrcholení. Bude pýcha předcházet pád a Frank Underwood se tak dočká svých Boswortských polí?

Jasně, legenda odchází, ale to není důvod, proč přehlížet Střelcovy nedostatky. Celý film se tu melancholicky bilancuje a našlapuje po špičkách, zkrátka klasický klid před bouří, příprava na osudové vyvrcholení ve formě nervydrásající přestřelky... a ono nic. Protivníci mají pramalou motivaci Waynea odbouchnout a od Siegela bych čekal něco mnohem osobitějšího, než falešnou krev a pražádnou gradaci. Škoda.

Je příjemné zjistit, že dva filmy, které na sobě měly nálepku "typical Oscar story", se nakonec proměnily v jedny z nejsyrovějších a nejméně konvenčních zážitků roku. Řeč je o Klubu poslední naděje a 12 let v řetězech. Nejdrsnější momenty jsou v téhle McQueenově naturalistické odysee pojaty v dlouhých záběrech, při kterých se nevychází vstříc zlenivělému divákovi zvyklému na úhledné korektní balení, ale naopak nás filmaři praští přímo do hlavy. Závěrečné bičování působí až absurdně realisticky, bolest cítíte i po odchodu z kina. Tenhle pobyt na Eppsově farmě plné patologických vztahů se může řadit k nejlepším americkým filmům loňského roku.

Po cuaronovském mixu humoru, temnoty a fantazie přichází těžkopádný mix osudovosti a teenagerovské romance. Dojde i na první úmrtí, kterých si člověk ale jaksi nepovšimne... Dřív jsem z toho vinil režiséra Newella, ale teď vidím, že chyba se jako obvykle skrývá ve scénáři. Proboha, vždyť ho celou sérii píše jeden člověk, proč si nedá práci s provázaností jednotlivých dílů a proč neoseká předlohu tam, kde se vyskytují pro děj filmu absolutně zbytečné linie? Až s nástupem lorda "AmonGoethebeznosu" Voldemorta přijdou i požadované emoce. Tradičně tak na sebe veškerou pozornost strhává ostrovní herecká elita - Gleeson je chodící charisma a Fiennes si s tuctovým záporákem poradil se ctí sobě vlastní.

Remake prvního dílu za účasti naprosto zbytečné postavy Zlatoslava Lockharta a parádně slizkého Lucia Malfloye. Film, který využije techniku záchrany v poslední vteřině nejméně třikrát, a stále není napínavý. Cuarón posunul dalším dílem laťku o tři řády výš a z dětských báchorek vyprávěných před spaním vytvořil svébytný fantastický svět pro dospívající i dospělé.

Ale jo, já si tohle válečné náborové video k Navy SEALs celkem užil. Převážně kvůli oné proslavené půlhodince, která je svou krvavostí a fyzičností až surrealistická. Pád ze skály už nikdy nebude intenzivnější. Zbytek filmu už nemá čím překvapit, jede podle typických šablon a akce již nedosahuje takové tíživosti. Kromě toho jediný člověk, kterému jsem toho nekompromisního drsňáka věřil, byl Ben Foster.

Horká Oklahoma plná stohů slámy, pasoucích se krav a amerických křupanů. K mé smůle ale tahle sebranka vyšinutých cvoků nesloužila k pobavení cynického diváka, ale řešila mezi sebou rodinné tragédie, křivdy a traumata ukrytá pod hektolitry alkoholu a tunami prášků na spaní. Nikdo se zde ani nepokusil dát divadelní hře pořádný odpich, takže si můžete odškrtávat jednotlivé scény a herecké výstupy, které volají po cenách. Meryl Streep se vzdala jakékoli drobnokresby charakteru a její provedení Violet je více karikaturou postavy než jejím plnokrevným ztvárněním. Samozřejmě dojde i na pokus o znásilnění nebo odhalení šokující rodinné pravdy. Já ale doufal, že se závěr ponese ve stylu jiného Lettsova majstrštyku, takže by se na plátně objevil Matthew McConaughey alias Zabiják Joe a zacpal by těm vystresovaným balíkům huby pořádným kusem smaženého stehýnka z KFC. To by ale k režii musel být připuštěn William Friedkin. Z toho by Harvey Weinstein asi nebyl moc nadšený.