hammerhead

Obdivuhodný příběh, který mi ale přišel natočený tak špatně, že místy připomínal parodii, a to včetně strašidelných hereckých výkonů ve vedlejších rolích. Akcentovaná gesta a pokus z diváka vyrazit nějaký ten afekt působí spíše nechtěně směšně a prostě nefungují, nezabírají, stejně jako nekonzistentní scénář a absence nastínění hlubších motivů postav, které teatralita nenahradí. Hvězdu za připomenutí života odvážné osobnosti.

V sobotu ve dvacet vidět pobíhající postavy se zástěrami a ve veřejnoprávním médiu poslouchat brutální prznění mateřštiny slovy jako “vejcete” či “žloudek” vyžaduje hodně otrlého či lhostejného diváka, jehož případnou jedinou pečící ingrediencí je placatka. Po pohledu na mlsající porotu nelze nezavzpomínat na pořad, kde obskurní doktorka vyhrožovala národu lipidovým profilem. Onen milionkrát opakovaný vyřazovací scénář už prostě chutná jako třikrát vymáchaná Jemča.

Na rande: “Já jsem v poslední době hodně přemýšlela.” “Vo fabrice?”

I přes kostrbaté vysvětlení neskromně pojatého a nelogického názvu dokumentu jsem litoval absence skutečně unikátních krajinných míst ČR. Některé záběry živočichů byly velmi pěkné, celý dokument však, podle mého soudu, moc nedržel pohromadě a jisté postoje ohledně biodiverzity by asi vyžadovaly diskuzi. Vzhledem k luxusnímu TV načasování a upoutávce spíše zklamání, fandím objevitelskému nadšení.

Slušná dobrodružná podívaná s atmosférou a několika zádrhely. Moc jsem například nepochopil, proč je výhodné kostrbatě nechat mizet celé vagóny se zbraněmi, leda by to bylo daleko nápadnější. Stejně nenápadné by bylo přiblížit se v noci v opuštěné továrně k místu činu trabantem. Lotři nepolijí kvůli důkazům svého vězně vroucí vodou, ale antidotum píchané do krku nebo elektrický proud stopy nezanechají? Opravdu je třeba uvězněnému estébákovi žehlit košili a chystat opulentní hostiny? Přes zmíněná úskalí se však jednalo o opravdu napínavou záležitost a rozhodně český seriálový nadprůměr.

Obrazově mi to přišlo malounko podezřelý, tak jen z útržků, co jsem zaslechl: "Lindo?" "Káčo?" "Já už opravdu budu." "Chcete si taky čuchnout? Čuchněte si!" "Tenhle je jen zpola rozvitej a jestli ho neusušíte, tak vám uvadne." "Protože sval, když má povolit, musí dostat najíst. Krev se musí dostat z kapilár. Koukám, kůže už je trochu stará. Vy jste blbě vodhadnul, jakou mám kůži." "Já vám tady ukážu bubáka do kamery." Tak to je Herbář

S. Rudolfa jsem měl v dětství rád (Časová ztráta), ale tento film je vážně slabota. Zdá se až nepochopitelná pointa, kdy zlo (bez ohledu na motiv) je odměněno, okradený je esenbákem odhalen ještě navíc jako pitomec, prostě osvěta jako hrom. Na jiném místě si dcera esenbáka čile osvojuje esenbácké praktiky - Když neprodá, řeknu, že prodal... (chlast dětem), taky pěkné. Takže díky za hezkou nostalgii, ale už je to pro mě vážně dosti chlupaté.

Brilantně natočené, aktuální. Škoda, že se jedná o jakousi one girl show, její selfie reflektující výjimečnost a nepochopení societou, jak dnes víme, k plně rozvinuté psychopatii (nebo narcistické a hraniční poruše osobnosti, asi ani zneužívané a nenávidějící svět dospělých) toto nestačí (k příp. rozvoji schizofrenie už vůbec ne). Pokud dali autoři poněkud méně prostoru ostatním postavám, učinili je černobílými, aby to lépe nasedlo na strukturu příběhu a jeho pochopení, vyvstává Hepnarová jako skutečná oběť systému (měl (mohl) se ale snad systém přizpůsobit Hepnarové a pracovat se zvráceným způsobem jejího vnímání světa?) Hepnarová o systém naoko nestojí (peněz od maminky se však, jak už to bývá, neštítí). Je postupně odmítána profesionály, rodiči, spolupracovníky, milenkami, v její masivní introvertovanosti dozrává ďábelský plán, který je nepodchytitelný...

Překonal jsem nevolnost sváteční slivovicí a v tom se mi rozsvítilo, že se možná jedná o jakousi parodii na film, herecký výkon, atakdále. Svátky jsou užitečné v tom, že člověk obvykle zhlédne o jednu či více generací starší film v relativně krátkém sledu, takže má možnost porovnat, kam se to vlastně propadá česká tvorba. Takže díky za dobré načasování. A děkuji Alešovi Zbořilovi z AZ kvízu za jediné nepřehrávání a chvilku, která mé zrcadlové neurony zbavila na okamžik trapnosti a studu.

Při zhlédnutí dílu, ve kterém manažersky vyhlížející doktorka modelovala hovínka a nenaplnila očekávání, že divák z publika bude vyzván vykonat potřebu in vivo do jedné z mís, jsem si vzpomněl na novou knihu Stanislava Komárka, kterak medicínsko průmyslový komplex infantilizuje "laiky" (zlé tuky a jiná roztomilá hantýrka), "nejlépe sám vědouc, co ku prospěchu a co ke škodě, asi tak, jako to vědí rodiče u předškolních dětí. " Docela tristní byl i pohled na pána s obézním pejskem, který se dozvěděl, že jeho vlastní biologický věk je vlastně 88, "a Váš pes má šelest na srdci, co na to říkáte! " Celé je to vlastně dosti trapné a smutné (podobné emoce jsem četl i z výraziva přihlížejících) nicméně vcelku dobře demonstrující současný vztah pečující paternalistické medicíny ke zlobivým dětem, které se cpou zlými tuky, mají nenormální bolestivé menstruace (ale mohou se veřejně vyzpovídat), prostě ona analogie medicíny jako moderního náboženství je trefná. Věřím, že se pořadu podaří vyděsit co nejvíce diváků, kteří se na gurua v bílém plášti budou s onou směsicí obav a úcty příště doslova jen třást.