radektejkal

radektejkal

okres Žďár nad Sázavou

9 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 12 23 33 44
    • 18.8.2018  08:34

    Un seul contra tous? Je to tak? Není to tak! Těch jedinců jsou celé armády. Ti, jejichž srdce pronáší v hlavě děsivé monology, které je popouzí k akci. Většinou si zajdou na úřad práce, berou peníze, aniž by co dělali - a to je jejich pomsta. Jiní se mstí intrikami, podvody a občasnou ranou pod pás. Další se dostanou do kouta jako pronásledovaná krysa, a pak buď destrukce či sebedestrukce - Ale ty monology! Jed, který mu brání myslet! Monology ho vedou jako pejska na vodítku. Monology ho vedou kouta, kde na něho čekají fóbie všeho druhu. A ty dialogy! S bývalými přáteli, obchodními partery. Ty vnímá jen jako jejich monology. Vstoupit do dialogu už pro něj není možné. "Život je tunel. Každý má svůj malý tunel. Jenom na konci není světlo"

    • 17.8.2018  09:49

    Představoval jse si to trochu jinak, ale pohled Alexa Hackeho, potažmo Fatiha Akina, zaměřený na skutečně aktuálně živou hudbu (ulice, rituály, zábava) mě zaujal tak, že jsem zapomněl, jak jsem si to vůbec představoval. Po filmu jsem sice nasáhl na tureckou hudbu, ale na Einstürzende Neubauten, ale to na věci také nic nemění.

    • 17.8.2018  09:08

    Nebylo to snad horší, dobré to ovšem také nebylo. Nápad celkem dobrý, ale zpracování formou romatické veselohry, mu nesedí. Nesedí až tak, že celý smysl "kritiky románu" se rozplývá ve směšných pasážích "záchrany románové postavy". Scénárista Helm převzal nápad od Miguela de Unamuna (román Nieble, Mlha - autor i román jsou považováni za pilíře španělské literatury, Edward Friedman ho řadí dokonce k románům jako je "Don Quijote" nebo "Lazarillo de Tormes"). Dalším společným rysem románu a filmu je ztráta a hladání "nové" matky (Acaso casándome volveré a tener madre - Možná bych sňatkem získal matku). Haroldu Crickovi se obé podaří, přežije svoji románovou smrt a získá skvělou náhradnici za matku, Augusto Pérezov hyne vlastní rukou. Diváci se radují, jen Dustin Hoffman je roztrpčen.

    • 15.8.2018  08:49
    District 9 (2009)
    **

    Dopouštím se stále jedné a téže chyby. Když jsem zmožen prací (překládal jsem 20 stránkovou smlouvu), chci si pustit "něco lehčího" - a vždycky je to "příliš lehké". V Jihoafrické republice umí zřejmě jen apartheid. Tradičně vzhledem k černochům, teď dokonce i vzhledem k mimozemšťanům. Protože od přirozenosti nesnáším "high-endovou" vojenskou techniku a "akční masakry" obecně, neměl mi tento film v podstatě co říct, a to už proto, že žádnou podstatu neměl. Napsat takový scénář je velice snadné, realizovat ho velice těžké, ale: na blátě se sice dá postavit i katedrála v Salisbury (Věž, The Spire, 1964, William Golding), ale u filmů bych se o to raději nepokoušel - spadnou nám na hlavu mnohem dříve. Pozn. 1: Bylo nám sice naznačeno, jak se "kreveťáci" rozmnožují, ale kde se berou jejich "vajíčka", neviděli jsme ani jednu "kreveťačku", existují vůbec? Pozn. 2: Pane Blomkamp ozvěte se, až natočíte osudy Řehoře Samsy. Technicky už na to nejspíš máte.

    • 13.8.2018  08:17

    Je tohle vize budoucího světa? Nebo už je to tady? V Oslu a jiných metropolích? Svět, ve kterém vlastní prospěch a vlastní zákony určují chod společnosti? Kde dohoda, kompromis, empatie, nemají žádné místo. Kde se lidé sdružují jen proto, aby tvořily gangy (dokonce národní - Pakistánci), které dočasně vedou k pákovému efektu? Film nám nic jiného neukazuje - ovšem až na rodinu Aksela Hennieho (scénář, režie, hlavní role - CV: graffitista, zatčen, prozradil pachatele, po propuštění ostrakizován), která je, nebo se snaží být, "tradiční" a problémy řešit cestou smíru. Prostředí bodybuilderů, jak ho známe i z jiných filmů, je takovým snahám bohužel nepříznivé. Pozn.: Film má značnou naturalistickou sílu už proto, že herci působí skutečně "jako živí" (na rozdíl třeba od Hitchcockovy Marnie, kterou jsem viděl předtím).

    • 12.8.2018  19:08
    Marnie (1964)
    ***

    Kdo vymyslel zadní projekci, tomu by měli šlápnout na kuří oko, a tomu, kdo ji nadměrně využívá, taktéž (nemám rád honičky v autech, na koních zase ano; ale ani to tu nesedělo). Četl jsem pár komentářů; obsahují kritické k poznámky k režii, hercům, vedení příběhu, trikům (především již zmíněné zadní projekci), Conneryovské psychoanalýze atd. Všechny se mi zdají být případné. Pozn. 1: Z komentáře Faidra *** vyvozuji, že tam, kde psychoanalýza končí, skutečný příběh/život teprve začíná. I s tím souhlasím. Pozn. 2: troufalka **** nachází podrobnosti s filmem Psycho. v Marnie říká Lil: "Vždycky jsem si myslela, že nejlepším přítelem dívky, je její matka. V Psychu říká Norman: "Nejlepším přítelem chlapce je jeho matka."

    • 12.8.2018  09:55

    Bylo to velmi patetické, ale patos (emotivní apelování na posluchače nebo čtenáře) k této hudbě, a k této skupině zvlášť, rozhodně patří (účast rodičů Briana Maye na koncertu, statečný prožitek nemoci a smrti Freddie Mercuryho,...). Z hudební stránky mi však fúze rockuového rytmu a operních melodií nepřišla moc podnětná. I když se brutálním popovým ušákům (lidový název pro škvora, který údajně leze do uší a působí tam nepříjemnosti) skupiny Queen nelze vyhnout, zní všude, kde se schází větší množství lidí (třeba na sportovních utkáních), je třeba se o to alespoň pokusit. Přestože jejich písničky neposlouchám, znám je skoro všechny, řekl bych ke své škodě. I když musím přiznat: "Another One Bites the Dust" se mi svého času také líbila.

    • 10.8.2018  18:51

    Pospojované scénky z morytátů, na tom by extra nic moc nebylo. Když se to však propojí s funerální krajinou (termín pana Josefa), zesílenými zvuky pozadí (ppodpořené zřejmě elektronikou), neosobním hrdinou a kolektivem mužů v černých šatech a bílých košilích, pak vzniká jakási klímovská postmortání vize, jejíž verbální doprovod, nesouvislé citáty typu "i obešel já polí pět", potrhuje výraznou černobílou kresbu celého děje neděje. Pozn.: pravděpodobně podle upírských a vlkodlakských povídek Alexeje Konstantinoviče Tolstého. Pozn. 1: Jevgenij Jufit tvrdí, že jeho nekrorealismus je humanismus. To už pak by mohl být čímkoli. Pozn. 2: Fakt, že Jufit byl Sokurovovýn žákem nepřekvapuje; leckdo ho považuje za "žáka" Tarkovského, ale to je střela do křoví, i když oba tvrdí, že jsou humanisté, každý v tom - i v poslání filmu - vidí něco jiného. Pozn.3: Jufit sympaticky popírá ostrost obrazu (nesnáším HD), zato na jeho kompozici si potrpí, potěší tak každého fotografa.

    • 9.8.2018  08:55
    Mudbound (2017)
    ***

    Jižanské drama vyseknuté a la William Faulkner, stejně jako on nám neodpovídá na otázky, které zrovna klademe, a odpovídá na ně jindy, později, často až tehdy, když nás už nezajímají. Film ale není kniha, případně literární dílo. "Spojeni/slepeni/svázáni bahnem", přetože trvá přes dvě hodiny, nemá dost času na rozběh, na který si Faulkner vždycky potrpí. Naopak, různé vsuvky, elipsy, paraboly, mezerníky a pomlčky, s jeho literárním stylem vcelku korespondují... Jižanský (odvozeno od podstatného jména jižan, southerner) diskurs, ke kterému tento film rozhodně patří, je třeba pojednávat stále znovu a znovu, nelze jej vymezit zákony ani předpisy, aní jinou literou, na to je stále příliš živý... stejně živý jako když první otrok utekl z bavlníkové plantáže.... I my o tom v naší historické paměti něco víme: slovo "otrok" (slave, Sklave, esclave, schiavo atd.) pochází z řeckého slova “sklabos”, a znamená “slovan”. Pozn. 1: Film, jehož příběh si jde zpočátku svou cestou, se v závěru tříští do zbytečně mnoha dílčích závěru (milostný trojúhelník, postválečná traumata, KKK, patricida, shledání se synem,...) Pozn. 2: William Faulkner měl k filmu zřejmě dost rozpačitý vztah. Dobu nadšení z nového média vystřídalo zklamání z poněkud neúspěšného pokusu o proniknutí do filmových ateliérů.

    • 7.8.2018  21:51

    Tajemný život slov (nikoli Tajemství slov), protože slova nejsou tajemná, ale protože žijí vlastním životem a pro každého mohou mít jiný význam. Tak jako ústřední slova tohoto filmu "čas" (který zabíjíme, aby nezabil nás, a "smrt", která se dají v některých jazycích (třeba sanskrt) odlišit pouze podle kontextu. Isabel Coixetová mavíc zúžila význam slova "svět" na pojem "ropná plošina", která je dosud obýváná pouze muži (sympatickými, i když každý svým zvláštním způsobem); rovněž tak každý (včetně mrtvého muže) je vybaven nějakou úchylku. Úchylku (izolovat se od všeho přesahujícího "pracovní den", symbolizovaného mýdly na jedno umytí) má i dívka, najatá pro ošetřování muže, těžce zraněného po požáru. Když pak pro něj svoje tajemství obleče do slov, změní to rázem jeho život; i když se jeho život už stejně začal měnit, jenže jen zvolna, postupně.

    • 7.8.2018  10:34
    Zápisník zmizelého (TV film) (1979)
    ***

    Janáček: pět, Jireš tři, Bittová odpad! Objasním to příběhem: V osmdesátých letech jsem byl speleologem v Býčí skále. Bydlel jsem v Adamově, Bittová v Lelekovicích, tedy kousek přes les. Domluvili jsme se na koncertu v jeskyni. S kolegy jsme postavili pódium, s kamarády vylepili plakáty po sousedních obcích, pozval jsem známé z celé republiky. (Koncert samozřejmě nebyl nahlášený, tenkrát tedy ilegální.) Dostavilo se přes třicet lidí, nejdříve absolvovali odbornou prohlídku jeskyně, potom se čekalo hodinu, dvě. Paní Bittová se nedostavila. Když jsem se druhý den ptal: proboha proč? Řekla, že by se jí v tom vlhku třeba mohly poškodit housle. Poté jsem se už nikdy nesetkal s tak vyhrocenou sebestředností... Opracoval jsem se až za deset let, kdy jsem pořádal koncert v Kateřinské jeskyni (s Helenou Kvasničkovou). Švýcarská skupina "Die Nachtluft" dorazila v pořádku a včas, a jejich koncert byl skvělý. Kdybych to uměl, dal bych záznam na youtube.

    • 7.8.2018  08:32

    Já jsem se bavil skvěle; vy snad ne? Tenhle humor, spíš britský mi vyhovuje daleko více než třeba potrhlé gagy českých veseloher. Skoro každý příběh mě bavil, a současně jsem se už těšil na další. Opravdu skvělá, a především nečekaná, zábava. Pobavil mě i Tom Waits s Iggy Popem, ale ten mě baví zásadně a vždycky. - Cigárko a kafíčko (takhle bych to nejspíš uvedl do kin) jsem si přitom samozřejmě neodpustil (přestože si kafíčko dávám obvykle s buchtičkou - ale o tom byla taky řeč).

    • 7.8.2018  08:17
    Vdaná žena (1964)
    ****

    Godard, nebo Godart, ale nejspíš Goodart, je směsí koření postmoderního filmu, snad postmoderního uvažování vůbec. Z mála komentářů (16) se přikloním k Dionysovi *****, pro sebe si nechám jen celistvý, integrální, neverbalizovný prožitek.

    • 6.8.2018  09:23

    Pokud má smysl úvodní dvojverší z Rimbaudova Opilého korábu: "Comme je descendais des Fleuves impassibles... Když jsem sestoupil do netečných Vod / Necítil jsem se již veden převozníky" (Pro zajímavost ne příliš šťastný překlad této sloky Vítězslavem Nezvalem: "Když plul jsem po Řekách, jež nelítostně pádí, / tu jednou musil jsem dát sbohem lodníkům: / křiklaví divoši k nim vpadli v lodní zádi / a nahé přibili je k pestrým kolíkům.), potom je problém "ovládání a jeho meze" těsně spojen s problémem "sebeovládání". A to platí nejen pro Isaacha De Bankolé nebo pro Jima Jarmusche, ale především pro samotného diváka. Pozn. 1: The Lone Man zalhal snad jen jednou, a to ho prozradilo. Klukům na otázku, zda je americkým gangesterem, odpověděl: NE. Pozn 2: Dalším zajímavým řešením je diskurs dialogů/monologů. Ale o tom snad někdy jindy. Pozn. 3: Průměr hodnocení "mých oblíbených" (8): 94%. - The Shawshank Redemption dle "mých oblíbených" (9): 92%.

    • 3.8.2018  07:51
    Vejce (2007)
    *****

    Tohle je pro mě skutečně to, čemu by se mělo říkat "romantický film" - a je s povzdechem, že byl natočen zrovna Turkem. Žádné tlačení na citovou pilu, vše jde zvolna, přirozeně, tak jak by láska (a ta je samozřejmě předpokladem romantiky, a zde o ní není sebemenších pochyb) měla vznikat, rozvíjet se a koexistovat v co nejširším prostředí. Žádná bouřlivá citová vzplanutí, žádné peripetie chtění/nechtění, žádný pláč a skřipění zubů, žádné nucení a odmítání, žádná chtivost, žárlivost, akce a protiakce. Věci přicházejí samy. Když jsou lidé připraveni, láska přijde sama od sebe. Pozn. 1: Bez obětování berana to samozřejmě nepůjde. Pozn. 2: Myslím, že si turecká slova jumurta, bal a süt budu pamatovat do konce života, přestože jméno režiséra nejspíš zapomenu).

    • 2.8.2018  08:34

    Pro mě - jako starého (především věkem) bluesmana - tu šlo především o edukační film. Co si o technu či EDM myslím, a jak ho vnímám, je tím pádem naprosto jasné. K tomu snad tři drobné příběhy: 1. Mladšímu synovi Pavlovi jsem k 14. narozenám (1999) koupil program (název už nevím, ale nebyl až tak laciný) pro editaci hudby. Vydal dvě CD s celkem roztomilou hudbou (vzpomínám si i na ruskou hymnu v tomto stylu). Dál se už hudební tvorbou nezabýval. 2. Sousedův syn přijíždí občas autem na návštěvu, přičemž nechává běžet CD přehrávač s jednou a touž skladbou (alespoň mi to tak připadá). Musím se jít schovat, protože tahle "duc duc music" brzy leze na nervy. 3. Minulý týden jsem byl na čundru na Kachličce (u Humpolce), až skoro do rána si tam někdo pouštěl techno. Potichu sice, ale přesto to působilo hůř než komáří bzučení.

    • 2.8.2018  08:09
    Třetí možnost není (TV seriál) (2008)
    **

    Zvítězit nebo zemřít, tретьего не дано. Nebo přece? Je život člověka jen jednička nebo nula? Je vítězem ten, kdo zažil hrůzy fronty, věznění, mučení a končí jako válečný kripl bez příbuzných, stejně jako ten, na koho pověsili řády a účastní se osvětových turné. Nejspíš ano! Ať už si o tom dotyčný myslí co chce.... Nicméně film má spád a napětí; bohužel je (jako obvykle) zatížen prefabrikovanými charaktery protivníků: ruskou bodrostí, kterou nezlomí ani odjištěný granát v kapse, prudérností - "převlékací scéna" je hodně směšná, důvtipností, která je v rozporu s ostatními vlastnostmi; a německou pořádkumilovností, která ovšem v rozhodujících chvílích selže, důsledností, která z cizího špiona udělá strážmistra a hloupostí, která se projeví vždy v té rozhodující chvíli. Domnívám se, že tato klasifikace byla aktivní už před válkou a za války, a že (v čele se zesměšňováním Hitlera) způsobila spoustu zla.

    • 30.7.2018  09:55
    Příběh (2018)
    ****

    "Příběh" jsem nesledoval příliš pozorně, možná jsem se bezděčně "uchyloval" ke svým vlastním dětským vzpomínkám na sexuální "úchylky" - ale možná právě to bylo cílem Příběhu, které jsou vždycky příběhy s velkým "P". Zvlášť výrazně se mi jevil jeden (možná jen proto, že jsem ho reflektoval až teď, po pětapadesáti letech): Bylo mi kolem deseti, banda grázlů z Horní ulice, ke kterým jsem chtěl vždycky (a vždy neúspěšně) patřit, mě přes silný odpor dotáhla na hřbitov, kde (nejspíš za úplatu) exhiboval hluchoněmý hrobař. Mým pocitem byl jen odpor a hnus; teď bych se spíš ptal, co ty ostatní kluky tam tak táhlo... Příběh Jennifer Foxové je samozřejmě složitější a probíhal delší dobu. Že by ho na dokázala vytěsnit z vědomí na tak dlouhou dobu je zcela nepravděodobné. Vypadá to spíš tak, že její rané slohové cvičení ji přivedlo k okamžiku, kdy jen čin může zachovat její duševní integritu. Příběh (s velkým "P") byl filmově zpracován (příběh s malým "p") náročným a komplikovaným způsobem (spojování a rozpojování postav v čase i prostoru), a díky tomu se obešel i bez psychoanalytika.

    • 30.7.2018  08:03

    Orwellova "Farma zvířat" patřila v sedmdesátých letech k nejčtenějším knížkám. Znal jsi skoro každý, i když se opisovala na psacím stroji. Také jsem i prohnal dvakrát tímto zařízením; najednou se vyrábělo 8 - 10 kopií, psací stroj v konstrukci fy ADAST jich zvládl 12 (proto ty občasné přesčasy). Když dvakrát opíšete knížku, znáte ji takřka nazpaměť. A potom také porovnání s filmem, a navíc animovaným, nemůže dopadnout příliš dobře.

    • 29.7.2018  21:26

    "Lesk a bída kurtizán" (Splendeurs et misères des courtisanes, 1838-1843) - Glawogger samozřejmě není Balzac, a polovina 19. století není naší přítomností. A navíc či namíň, Glawoggerovy ambice míří někam úplně jinam - jen lesk a bída (zjednodušeně označená jako "glory") zůstává. A co nám tedy nabízí a čím nás chce obšťastnit? Trojrozměrnou freskou ve třech barvách podle dané lokality. Proč zrovna právě ony tři - Thajsko, Bangladéš a Mexiko - pro nás nejspíš příliš exotické? A proč vypustil starou dobrou Evropu (třeba Red Light Districkt v Amsterdamu bych mohl porovnat s vlastními zkušenostmi), jejíž dějiny sex-businessu se táhnou nepamětí, a v naší postmoderní době se limitně blíží ad absurdum? Nejspíš v tom hraje důležitou roli Glawoggerova dobrodružná povaha a puzení ke všemu exotickému - a bohudík také k hudbě: písničky PJ Harvey a dalších zapadají sice ne kontextově, rozhodně avšak lyricky a pocitově, do studie o prostoru, který je vyhrazen organizované prostituci.

    • 26.7.2018  22:42

    Nikdy jsem nebyl dobrý v luštění kódů, šifer a puzzle. A hlavně mě to nebaví! Poselství Grahama Nashe "You who are on the road / Must have a code that you can live by" sice rozumím, ale kódu ulice už opět ne. Myslel jsem alespoň na to, které šoty se mi líbily a skončil u těch, které jsem si alespoň zapamatoval. Monika Willi, která stříhá a upravuje (Schnittmeisterin) Hanekeho a Glawoggerovy filmy, považuje "Kód" (na kterém nespolupracovala) za nejlepší. Že by jeho tajemství a kouzlo spočívalo právě ve střihu?

    • 25.7.2018  07:56

    Rekord měl 13 vteřin, pokud je někdo rychlejší, dejte vědět. Filmové zpracování pamětí Alberta "Mydláře" Pierrepointa (pověsil kolem 600 lidí, včetně 200 válelčných zločinců, dle filmu z Bergen-Belsenu) je převážně epickým dílem, i když jeho představy a zásady (teorie druhého a třetího obratle; nevinnost popravených/napravených, oddělení soukromé od úřední osoby; atp.) mohou být vodítkem k dalším úvahám. Přirovnání "posledního" kata k mechanikům od Ferrari (viz Gilmour93 ***) je již toho důsledkem. Pozn.: Kat po všech svých peripetiích (oslavách, zatracování, exekuci přítele...) považuje trest smrti za akt pomsty. V podstatě jde o naplnění "starozákonní boží vůle" oko za oko a zub za zub. Účelem toho je právě přetnout řetěz pomsty. Lidská spravedlnost ji však nedokáže uskutečnit. Kat si to možná uvědomuje právě v tomto smyslu, nicméně zkušeností měl dost.

    • 23.7.2018  21:01

    V krátkodobém horizontu (podobně jako "Hranice ovládání") jsem nepředpokládal, že tenhle film podívám. Bylo ale kolem něj tolik vzruchu (Hovory o filmu v rozhlase s pozitivním resumé; děs u přátel, kteří přijeli na víkend, a nejen to). Tak jsem jej předsunul s tím, že potom budu muset slézt z plotu, na jednu nebo na druhou stranu. Poměrně velice rychle jsem sešplhal na tu kladnou stranu... Příběh druidky Evy a středověkého vědce Adama není v postmodernm světě ničím nepřístojným ani nečekaným (nedávno jsem dokonce musel vyslechnout rozhovor manželů-hajných na samotě o tom, kdy a kde už spolu žili). Aby to mohlo být "racionálně" možné vystupují jako upíři (i když toto slovo v průběhu celého filmu nezazní), o ostatních se mluví jako o zombies. Je to sice stavba nepříliš ušlechtilá, ale Jarmuschovy umožnila pohrát si s mnoha detaily, které vedle hudby, jíž dává hodně prostoru (a pro mě je to ideální filmová hudba), tvoří jednotlivé obratle páteře jeho filmu. Když už mluvím o detailech uvedu jich pár: oslovení "my lady" jsem dlouho neslyšel, ale je moc pěkné - zvuk bílého trpaslíka Lucy (in the sky with diamonds) - dřevěná kulka (v češtině bezděčně evokuje "kůl") - dva akty Adama a Evy - přehlídka parádních kytar s instruktáží - projížďka nočním MC (Motor City) - atd. Pozn. 1: Taky si myslím, že Marlow napsal nejen Fausta, ale i Hamleta (pokud to ovšem nebyl Bacon). Pozn. 2: Teorie z rozhlasového pořadu se mi nepotrvrdily. Ostatně nic mě ne(do)nutí zabývat se jakýmikoli metaforickými přesahy. Pozn. 3: Závěr filmu mi také nepřišel příliš optimistický: "Přežijí jen ti, kteří pijí cizí krev". A propos: viděl jsem nedávno případný vtip. Žena otvírá dvěře dvěma upírům, kteří ji osočují: "Jen se nevymlouvejte, že se nám nepletete do řemesla. My dobře víme, že pijete manželovi krev." Pozn. 4: Ještě mám v živé paměti "Stranger than paradise" a domnívám se, že Jarmusch ani zde neopustil své původní tvůrčí principy, snad kromě úspornosti a úpornosti dějové zkratky.

    • 23.7.2018  07:35

    Jako dvacetiletý permanentní chalupář jsem pocítil lehkou žádost, podívat se zkusmo na seriál "Chalupáři", který kdysi dávno proběhl televizí. Tenkrát jsme se na takové věci nedívali, příliš to patřilo k establišmentu, byl to život na druhém břehu, který nás bytostně nezajímal. Od té doby se ale nic nezměnilo, laciný a pokleslý humor s dětskými vtípky, naivní příběh, exhaltované herectví, co víc...

    • 21.7.2018  14:51

    Thomase Hardyho má rád už "od nepaměti". Jeho romány (především "Judu" a Tess") jsem četl, když mi bylo kolem sedmácti (na doporučení svého pět let staršího kamaráda - a od té doby je doporučuji svým mladším kamarádům), a samozřejmě: v tom věku má literatura na člověka ještě nějaký vliv. A teď (po padesáti letech) musím říct, že se mi líbilo i toto filmové zpracování; i když: na něm ani tak moc nezáleží, stačí jen, když vyznění, vjem, pocit, a to, čemu se říká smysl, odpovídají předloze.

    • 21.7.2018  08:08
    Menší zlo (2009)
    ****

    Sotva která kinematografie se věnuje existenciálnímu umístění člověka do společnosti, náboženství, účelového kolektivu, či do sebe samého, jako polská. Morgensternův film je jedním z mnoha, je tedy tradičním polským filmem. "Menší zlo" je ovšem pojem, před kterým je třeba smeknout. Menší zlo pro koho, a kdo ho posoudí, kdo ho kvalifikuje jako menší, a jaké by bylo to větší? Pokud to bude ten, který se ho dopouští, pak bude mít nejspíš problém; pokud ovšem není zcela bez skrupulí a bez citu - a Kamil, přestože je oportunistou první třídy, přece jen takový není. Pak stačí jen nějaký kiks, nějaký zvrat, a věci se začínají měnit. Pozn.: Přede mnou tu byl pouze jeden komentář (Hellboy ***), a tak se pokusím komunikovat alespoň s ním: "polská variace na Pelíšky nebo Pupendo" - ani jeden, zvláště ne druhý, český film se mi nelíbily, příšly mi příliš vykonstruované a tím i laciné; "s hrdinou soucítit a fandit mu" - to opravdu nejde, komu by mohl být sympatický hrdina, před kterým se každá ženská hned svléká.

    • 20.7.2018  08:16

    Velké Rumunsko; možná i trocha nostalgie. Každopádně filmový zážitek, jako ostatně všechny filmy Luciana Pintilie. Zde, na pozadí sporu o Dobrudžu, kreslí režisér sytými barvami vztah mezi vojenskými oficíry, ale především vývoj a zlom myšlení hlavní hrdinky (tak, jak se nám projevuje v jejích činech). Přičemž její manžel, který na rozdíl od ní není soukromá osoba, se snaží (a ne vždy úspěsně) zakrýt své emoce vojenskou řízností.

    • 19.7.2018  18:26

    Problém, či syndrom "masky, persony" rozpracovaný Carlem Gustavem Jungem, mi zde připadá příhodnější, než později zavedný, a dnes velice populární, syndrom vyhoření. Sejmutí masky je možno zobrazit i jako zřeknutí se mluvení (třeba u Elisabeth Voglerové v "Personě") nebo zřeknutí se vidění (třeba u Gantenbeina ve Stillerově románu "Mein Name sei Gantenbein") - film i román vyšly téměř současně. V podstatě jde ale o velice intenzivně prožitý manio-depresivní pocit kulminující v syndromu vyhoření, při němž: "lidé velice intenzivně zaujatí určitým úkolem (ideou), ztrácejí své nadšení" (Cary Cherniss). To známe samozřejmě všichni, doufejme ovšem, že v daleko menší míře než Bergman, který chtěl být stále ve středu pozornosti a své dílo považoval za takřka mesiášské. Katarze (z řečtiny "očista"), která mu splývala s filmováním "Persony" byla podle tohoto dokumentu výjimečně úspěšná. Pozn.: Myslím, že z filmu je to cítit a přechází to na diváka. Když jsem viděl "Personu" poprvé v kině Art v Brně koncem šedesátých let, cítil jsem to zrovna tak jako dnes, i když jsem to tehdy neuměl artikulovat.

    • 19.7.2018  09:01

    Běžný typ dokumentu o režisérovi, jehož průšvihy a maléry lemují cestu k úspěchu. Přitom úspěch je zde chápán převážně z kasovního hlediska. Mluvící hlavy kromě toho zdůrazňují, že vedle patrné populární složky, je v jeho filmech přítomná i složka metafyzická. Filmy, které jsem od něj viděl (a další už nevyhledávám), jsou nicméně plné černého humoru, satiry a nevyuceného násilí, tedy aspektů, které mě spíš odrazují než přitahují. Pokud jeho vlakovou lodí je "Basic Instinct", pak se sotva připojím k flotile.

    • 18.7.2018  14:44

    Agnès Vardová jde pozpátku do své minulosti, aby nám ukázala, jak silně je její minulost přítomná v současnosti. Tedy žádné zenovské "tady a teď", ale "všude a stále". Nočníky své minulosti vylévá do jednoho moře, obklopeného plážemi setkání, zážitků, nápadů, chytrých i hloupých, ale vždycky přetavitelných do do srozumitelných sdělení. Aneb jak říká Ivo Jahelka v Případu Bédi Šulisty: "Na pláže, pojďme na pláže, tam se všechno ukáže!"

<< předchozí 1 2 3 4 12 23 33 44
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace