radektejkal

radektejkal

okres Žďár nad Sázavou

10 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 13 24 36 47
    • 15.12.2018  13:11
    Křižáček (2017)
    ****

    Experimentální či minimalistický, jemně vycizelovaný film ve facetách poetiky (Svojanovský křižáček Jaroslava Vrchlického, víc plodného než úspěšného spisovatele a překladatele), obrazu (fotografická až malířská přesnost Jana Baseta Střítežského) a hudby (jak ji již delší dobu známe od manželů Havlových). Václav Kadrnka rezignoval na Svojanov a těsné údolí pod ním; pro svůj záměr mu lépe vyhovovaly italské planiny a hvozdy. Herci byli řádně vyškoleni v lehkém cvalu (žádné vyšší nároky na ně v podstatě kladeny nebyly); jejich hlasy zněly jaksi neosobně, snad pro nepřítomnost jiných zvuků. Pátrat po tehdejším významu latinského slova "pueri" (děti, chlapci, bezzemci,.. - srovnání: bílí plantážníci říkali podobně svým otrokům "boys") nebudu, to bych šel proti filmu. Každpopádně to byl po hodně dlouhé době první český film, který mě hned od začátku neiritoval. A myslím, že by se líbil i Jaroslavu Vrchlickému.

    • 13.12.2018  20:30

    „Tým dokonce vypracoval časový scénář tohoto způsobu zániku vesmíru. Mělo by k němu dojít za 20 miliard let. Jednu miliardu let před koncem se jednotlivé galaxie vzdálí natolik, že přestanou být navzájem viditelné. V momentě, kdy totéž potká hvězdy v Galaxii, bude vesmíru zbývat 60 miliónů let. V té době už nebudou na noční obloze pozorovatelné žádné hvězdy. Tři měsíce před koncem se odpoutají planety od Slunce. Pouhých 30 sekund před koncem exploduje naše Země. A pak už dojde k rozbití atomů a posléze i jejich jader. V tento moment zbývá vesmíru už jenom 10 na 19 sekundy. Nezbude nic, zdá se, že nastane opravdu definitivní konec.“ [Pavel Koten, "‚Velké puknutí‘ na konci vesmíru“]... Co má tohle společného se Sokurovým filmem? Kdo ví? Kdo ví, do kterého časového bodu vesmíru je umístěn. Ale právě možná v tomto paradignamu se utváří svět doktora Maljanova (z jerho letmých dotyků se světem). Možná jde o to (o něco) protáhnout tuto deset na devatenáctou sekundy. Pozn. 1: Zvuková stopa, koláž mluvených projevů a hudby Jurije Chanina nebo Chanona (nebo také jinak) mi byla velice blízká. Dříve (ne moc dávno) patřil tento druh soudobé hudby k velice častým. Pozn. 2: Skladba věci připomínala spíš chaos než nepořádek. Pořádek konzumní části světa je jeho kontrastem, netvoří však řád.

    • 11.12.2018  11:21

    Když dělníci začnou stávkovat a Brickman Metal Co zavře bránu, pak veškeré deviace začnou eskalovat. A všechno by skončilo totálním zánikem, kdyby se nakonec přece jen neotevřela, neboť zavřenou bránu lze už jenom otevřít. Dělníci bez práce je prázdná množina, kterou postupně plní "samý zloději, opilci, odboráři, kurvy, buzeranti a feťáci" (dobytek ****). Dělníci vstupující v závěru branou do fabriky mají veselou, žertovnou a optimistickou náladu - asi tak jako 6 000 000 nezaměstaných, když jim dal Hitler práci. Nicméně, dát se posledním exitem do Brooklynu (je zvláštní, že si český překladatel názvu filmu ani nepodíval na plakát, asi to bude jeden ze stávkujících) nedoporučuje, mohli byste se dostat do světa, který je přímým protikladem toho, co od něj čekáte. Nakonec se sice může stát, že trocha citu se přece jen projeví, ale moc bych s tím nepočítal (Hubert Selby Jr. ho tam také nemá) .... Tohle jsou jen slova, ale zvládnout tuto divokou smršť režijně....

    • 10.12.2018  19:36
    Konec světa (1916)
    ****

    Ano, katastrofické filmy jsou s námi už přes sto let. Hodinové ručičky se přestávají řádně, tj. kontinuálně, otáčet, ale škubají s sebou jako zběsilé. Akcie vzlétají a padají podle toho, jaká naděje na přežití. A proletariát nepoučený Karlem Marxem se teprve v posledních minutách rozhoduje: "Dnes večer je konec světa, pojďme si vzít, co nám bohatí ukradli!" No, a pak skutečně nastane konec světa, který vypadá spíš jako ohnivý déšť spuštěný na Sodomu a Gomoru nebo jako výbuch Vesuvu nad Pompejemi. Nakonec ještě dojde k oceánské povodni a kdo nemá loďku jako Noe, tak je v troubě. Vyznění filmu je morální (jinak to ani nejde): všichni, kdo vydělávají podvodem, neposlouchají rodiče, a naopak proklínají děti, jsou agresivní, rabují a pomstychtiví, jsou ztraceni, přežijí pouze sympatičti mladí lidé (v počtu pouhých dvou) a kněž (s lodí).

    • 9.12.2018  18:14
    Matka a syn (1997)
    ****

    Spousta recenzentů (i mimo čsfd) porovnává Sokurova s Tarkovským. A často mezi ně kladou romantického malíře Caspara Davida Friedricha, jako by si každý z nich vzal z něj něco. Je to zřejmě proto, že se oběma Friedrichova plátna líbí, o jejich inspiracii to ale moc neříká. Sokurovova "Matka a syn" platí přitom za exemplární případ - nejspíš jako etalon pro Tarkovského "Zrcadlo" (nebo samozřejmě naopak). Avšak zádumčivá, produševnělá, zasněná (a tudíž neostrá) krajina "Matky..." ani "Zrcadla" neodpovídají ostré a studené kresbě německého romantika. Pozn.1: Friedrichovu monografii (monos grapho) jsmem dostal před 40.lety a nedávno jsem ji předal dál, stejně tak, jak jsem ji dostal. Friedrichova malba okouzlí na první pohled, ale její kouzlo se rychle vytrácí, rozhodně rychleji než Sokorovův film. Pozn. 1: Samozřejmě se jinak dívá na film klučina a jinak člověk, jehož matce je 93 let. Pozn.2: Ještě k Friedrichovi, rozdíl mezi ním a uvedenými filmaři je především mentální povahy. Jinak se ne krajinu (třeba křídové útesy na Rujaně) dívá poutník, který sem vážil svou cestu jen proto (krajinu vyhledává člověk, = Němec) a jinak syn, který krajinou doprovází svou matku (krajina vyhledává člověka, = Rus).

    • 9.12.2018  08:38
    Fantom (1922)
    ****

    Fantom, přesněji "fantôme de désir", "přízrak touhy", jak překládá Anna Kareninová z Ferdinanda Célina (Cesta do hlubin noci - i název této přelomové knihy by se sem hodil). Film sestává z klasického dramatu (inovativni je na něm v podstatě jen Murnauova režie, co bychom také mohli čekat od They von Harbouové), a je také rozdělen na pět částí: 1. expozice, 2. kolize, 3. krize, 4. peripatie, 5 katastrofa, aneb symetricky 1. dobro, 2. latentní (zanikající) dobro, 3. nepřítomnost morálních hodnocení, 4. latentní (vnikající) zlo, 5. zlo. Tomu také odpovídají průběžné barvy, které jsou dnes už vnímány jako spíš rušivé. Pozn. 1: V závěru Lorenz Lubota jen suše oznamuje své setře Melanii, že se dostaly "pod kola", tento zřejmý pojem zpřesňuje moje nejoblíbenější kniha Herrmanna Hesseho "Unter dem Rad / Pod koly (plurál v čestině je výstižnější). Pozn. 2: Na tenhle film jsem se měl podívat, dříve než jsem jednomu "kamarádovi" (Vlastimil Balvín ze Žďáru nad Sázavou, v lidové hubě (im Volksmund) zvaný Bahňous) půjčoval peníze. Teď si mohu jen připadat stejně padlý na hlavu jako Lorenz Lubota, Marie Starkeová, její otec a teta Schwabeová dohromady, neboť každý z nich měl svůj fantom - prožitek mimo skutečnost.

    • 7.12.2018  13:45
    Santiniho jazyk (TV film) (2011)
    **

    Ze zahrady své usedlosti na Veselíčku vidím Zelenou horu s kostelem sv. Jana Nepomuckého, na druhou stranu, přes pole, to mám do Obyčtova, Bobrové a Zvole. Ale se Santinim jsem splatý už od doby, kdy jsem dostal občanku, na kterou mně/nám správce zámku, pan Šulák, dával klíče od zámku (zámecká zahrada byla běžně přístupná, než ji uzavřeli staronoví majitelé) a od kostela na Zelené hoře. Všechno patřilo jen nám, nikde nikdy nikdo, snad jen když hrobaři kopali nový hrob. Proto, i když celkem bez elánu, jsem si přečetl Urbanovu knihu a podíval na Strachův film. Každý artefakt představuje jiný svět, z nichž ani jeden není s mým kompatibilní. Pozn.: Nepomůckého kostel považuji na nejpěknější stavbu (Santini se jako myslitel vyjadřoval převážně stavbami), pokud to ovšem není Cappella degli Scrovegni v Padově, ale to jen díky Giottovým freskám, a taky to mám odsud dost z ruky.

    • 7.12.2018  12:02
    Frankofonie (2015)
    *****

    Na co všechno si ten Sokurov troufne? Na to všechno! Napoleon (s kloboukem) a Republika (s zahalenými prsy) nás provází při exkurzi po bezčasém světe umění konzervovaného v Louvru. Sokurov (životopisy režisérů převážně nečtu, ale zde jsem se musel ujistit, že k umění vychováván nebyl, a že tedy k myšlení přivedla láska, tedy filosofie) je oproštěn od všech historických sedimetů a krust, tvoří volně a obecně. Není vázán nijakým tvůrčím územ, ohledem na konzumenty, a myslím, že ani potřebou něco sdělovat; jeho filmy jsou pátráním a tápáním, objevováním a ztrácením, prozrazováním a zamlčováním, předkládáním možných i nemožných řešení. Pozn. 1: Frankofonie (conscience francophone - vědomí kultury založené na francouzském jazyce) jako kulturní organizace, jehož malou součástí (pozorovatelská země) je i ČR, Rusko zcela opomíjí, je to k podivu, vždyť jak velké vazby (i jazykové) tu kdysi byli. Když Rusové chtěli spasit Evropu, mysleli tím především Francii. Tak jak tak, Sokurov se k tomu tvrdě hlásí. Pozn. 2: Franz Graf Wolff-Metternich zur Gracht je postavou dnes už neatraktivní. Nikde na netu jsem se nedočetl, zda byl v SS. Do mediálně vyvolených esesáků stejně nepatří. Pozn. 3: Autor hudby, Murat Kabardokov, nechává v závěru už jen hymnu SSSR rozplývat se v kakofonii a nezávazné melodii.

    • 7.12.2018  02:21

    Ve sci-fi literaruře mám spoustu mezer, a už je sotva stačím zaplnit. Konkrétně se to týká bratří Strugackých, a ještě konkrétněji jejich knihy Ošklivá káčátka (Gadkije lebedi, 1969). A tak jen tuším, že je to téma pro film jako dělané. I když Lopušanského film není úplně přesvědčivý, jsou v něm momenty, spíš naznačené než explicitní, na základě kterých lze příběh rekonstruovat (přitom to nemusí být týž příběh, Strugackých ani Lopušanského). Tak jako v případě Tarkovského, a nebojím se říct i Lynche, vyžaduje aktivní spolupráci s divákem při vyplňování mezi-řádků, mezi-frejmů. A těch řádků, daných informací, je poskrovnu: příliš mnoho vody, které je jinde stále méně; obyvatelé této země, mutanti Mokříši či Mokroši; wunderkinder, které se díky jim vymkly z běžného vzdělávacího procesu, ódy na úpadek světa. Přitom osa příběhu, vztah otce a dcery, kterému je také věnována hlavní pozornost, tu hraje pouze rámcovou úlohu.

    • 5.12.2018  20:45

    Zachar má sklon k přehánění až do trapnosti. Z této komedie nevyšel bez ní asi nikdo. Snad jen ta kosa, neboť: "Ej, ta kosa veru dobre kosí..." Ani jako klip k " Ej, z tej lúky mám dve fúrky sena, / ej, z mej milej je už moja žena" v podání Elánu, by to asi němělo žádný (nanejvýš modrý) Effect. Ale ani jako pohádka to nefunguje. Chybí tu morální poučení - die Moral. Pokud za ni budeme brát zesměšňování Turků, pak nebudeme dělat nic jiného než, ti kteří, už pomalu stol let, zesměšňují Hitlera, a přitom si život bez něj už vůbec nedokážou představit.

    • 4.12.2018  20:38

    Kvůli výluce jsem zmeškal přípoj a hodinu čekal v Tišnově. Zašel jsem tedy do nádražního bufetu "Vendon". Název nezvyklý a tak jsem se zeptal. Jde o příjmení indočínských manželů, které jej provozují. Dal jsem si smažený sýr a pivo za šedesát a přemýšlel, co si - až konečně dojedu - pustím za film. Mlčení Lorny bylo jednou, nakonec realizovanou, variantou. A při něm jsem si vzpomněl na bufet (ve filmu jde také o "bufet") v Tišnově a byl rád, že naši imigranti jsou typu jakého jsou - paní Vendonová mi nakonec ještě pomohla hodit bágl na záda. Konečně, za imigranty nese zodpovědnost hostitelská země - a lidé v ní... Bratři Dardennové jsou "příběháři", já příběh ve filmu neupřednostňuji, myslím, že se film bez nich obejde, ale Dardennové ho umí podat: napínavě a přitom neotřele... Lorna, která se nakonec zříká světských hovorů (stejně se mluví jen o penězích), rozmlouvá už pouze se svým nenarozeným dítětem, ať už bylo počnuto čili nic. Dítě je pro ni ideálním pokračováním vztahu ke Claudymu, kterého přece jen zradila. Dardennové tomu říkají "mlčení".

    • 3.12.2018  09:18

    Pěkné je na tom, že se to každému stane, někomu často a někomu jen párkát za život. Rovná trať se najednou změní na zakroucenou trať plnou výhybek a přejezdů (tak asi jako ze Žďáru do Nového Města). A než se zase narovná do denní rutiny, chvilku to trvá. Dá se to popsat a dá se to vyjádřit obrazem. Rohmera to táhne spíš k literatuře, ale je to režisér, a tak se musí poprat i s vizuálními představami. Detektivka "O ukradeném náhrdelníku", pohádka "¨O třech přáních", horror "O tom být sám a být s někým", trocha vášně, trocha lsti, a především snaha vyznat se sám v sobě - to je ostatně Rohmerova umělecká deviza (ze starofrancouzského "devise", heslo ve znaku urozeného muže).

    • 2.12.2018  17:54

    Také byste chtěli žít ve společnosti veselých a zbožných mužů? Na to se nás ptá tento Rosselliniho film, natočený v kongeniálním františkánském duchu. Jak na úsvitu 13. století žil a myslel tvůrce Laudes Creatuarum (Píseň tvorstva či Óda na stvoření) to snad ví, jen Roberto Rossellini. František se svou partou opravovali pobořené kapličky, jako tato v Porziuncole, zasvěcená sv. Marii andělů (nyní opět pobořená), a přitom konali skutky mající téměř donkichotskou patinu (František neměl do rytíře nikdy daleko) - třeba: setkání s Klárou, prasečí nožička, návštěva v knížecím táboře, setkání s nakaženým leprou a co je to opravdová radost, musí nadchout každého, kdo se dosud nestal skalním pesimistou. "Chválen buď, můj Pane, skrze sestru vodu, která je tak užitečná, dobrá, pokorná a čistá." (Přeložil Jaroslav Pokorný). A co my, můžeme chválit vodu, která je ochucená, balená, znečištěná a sterilní. A naví je jí stále méně a méně.

    • 29.11.2018  21:46

    Exodus do země zaslíbené (k Američanům). Z městačka San Martino (nebo dle indicií spíš San Miniato - rodiště bratří Tavianiových) přes válečnou poušť. Po "roztržce" s Německem si i Italové v krátkém odboji a občanské válce vytrpěli své. Pro mnohé nebylo návratu zpět, ani pro Mojžíše/Galvana. Film je prostoupený spoustou scén, které spíš poetickým než brutálním způsobem, ukazují nepokrytě právě tuto "sousedskou" válku, ne tu minulou, ale tu jsoucí a budoucí, třeba tu na Balkáně.

    • 28.11.2018  20:19

    "Protože jim plynová maska při líbání vadí...", co je pro Voskovce a Wericha tvrdá realita, je pro Arrabala pouhou metaforou, či ještě spíš metonymií. Anebo jinak: je to zvizualizované Freudovo "Totem a tabu", bubu, bubu, nikdy přitom ale nevíme, zpoza kterého keře, duny, či rohu, a s čím na nás Arrabal vybafne - když už víme s čím, potom se samozřejmě nebojíme, protože jeho schémata/diagramy se sam a tam vyskytují v celé kulturní historii - třeba oni dva kálící muži opřeni zády o sebe, to už je zobrazeno (basrelief v dubu) v belgické bazilice Saint-Materne de Walcourt od roku 1531. Film zřejmě ocení surrealisté a patafyzikové, a ti, kteří mají v oblibě nevinnou estetiku ošklivosti. Pozn.: Ono ostatně se to dobře štimuje i se skoro dva tisíce let starými názory Marca Aurelia: "Shnilé klasy, svraštělé obočí lva, pěna vytékající kancům z tlamy mají daleko do krásy, jestliže pozorujeme každý úkaz sám o sobě. Protože však provázejí přírodní dění přispívají k jeho ladnosti, takže oku vnímavému a schopnému hlubšího porozumění pro dění ve vesmírném celku, se bude zdát téměř každý z těchto jevů, v jeho celkovém uspořádání, čímsi osobitě hezkým." (překl. Rudolf Kuthan). A rovněž tak s otázkou Ferdinanda Célina: "Pourquoi n’y aurait-il pas autant d’art possible dans la laideur que dans la beauté? - Proč by nemělo být v ošklivosti stejně tolik umění jako v kráse?" (překl. Anna Kareninová).

    • 24.11.2018  22:27

    Přestože šikanu znám (tedy poznal jsem na sobě) na mnoha úrovních, a nedivil se, že to může dojít až tak daleko, něco (především krev) mi tu přišlo přece jen navíc. (Jeden černoch říkal, že když běloch vidí krev, zarazí se; černocha to ale rozpálí.) Rvačky či bití tu hraničí se zabitím. Odvácenou formou šikany je pokora. Kde jsou její meze, a kde se desetkrát nastavuje druhá tvář, jejiž každé nastavení šikanu stupňuje. Když studentský předák Otto Silverhielm říká, že ho Erik Ponti k tomu dohnal, má dílem pravdu - ovšem tento díl leží především v jeho zdegenerované (šlechtické) mysli. Pozn. 1: Film byl natočen podle knihy Jana Guilloua (Ondskan, 1981), který (nevíme do jaké míry) popisuje svoje zážitky na internátní škole. Ovšem co sám zažil je pro nás virtuální, diskutovanou realitou může být jen kniha nebo (tento) film. Pozn. 2: Říká se, že TO, co nás nezabije nás posilní (znal jsem to už dávno z ruštiny: "Nas rugajut i my krepčajem."). Ale když se TO stále vrací, naděje na posilnění je vždy stále menší. Pozn. 3: "Ondskan" (zvůle, šikana) je nominální tvar adjektiva "ond" (zlý). Český překlad (jako obvykle) zbytečně rozšiřuje původní význam.

    • 24.11.2018  17:30

    Příběh slovenského Dona Quijota, který se svým Rocinantem (Miško), ale bez Sancha (to je chyba!) jede za partyzány na Prašivou (proč jsou zrovna na Prašivé, není to nějak pejorativní). Popudem k tomu je čtení komunistických pamfletů, na které navazuje snaha o "ochrana sirotků a vdov". Pokud pomineme nějaké nadsazené dialogy (gogo76 **: "v horúčkach žiada, aby ho prijali do komunistickej strany") a podivné zvyky (chodit ve všední den po chalupě ve svátečních krojích), je tento prostý příběh (někdy i cesta může být cíl) citlivě natočen a František Dibarbora se zhostil své role dobře.

    • 24.11.2018  09:34

    V rámci nesystémového hledání režiséra, který natočí slušný český film, jsem zkusil Dana Wlodarczyka - a výsledek byl obvyklý. A přitom: téma vltavínů a všechno kolem nich je rozhodně zajímavé. Bohužel však pouze toto. Film je založen na příběhu, který je zbytečně zamotaný a v podstatě nezvládnutý; končí rozchodem "kamarádů", kteří se už jednou rozešli, a je možno předpokládat, že se opět sejdou, protože vltavíny, to je jako droga. Kromě štěku Bolka Polívky je tu jediným hercem Pavel Liška. A divák se přitom neklidně ošívá s přáním, aby to už raději skončilo a mohl si pustit Wurlitzer.

    • 22.11.2018  20:52

    Nepříliš zdařená československá komedie na prahu trapnosti. Nicméně právě v takovém případě se odkrývá prostor pro herecký projev. Ale i tu když nechci Ivana Mistríka podceňovat, hercem tu byl asi jen Vladimír Menšík (možná i proto, že jeho parnerkou byla herecky nevýrazná Ivana Karbanová).

    • 22.11.2018  20:45
    Outsider (1981)
    ***

    Outsiderem byl můj (jediný) kamarád. Nikdo mu tak neříkal, a i já jsem si to jedenom myslel. Outsiderové mají jedno společné, i když třeba dožijí svůj život v relativní spokojenosti: Cpou se do věcí, které obtížně (pokud vůbec) zvládají, přičemž věcí, které by hravě zvládly, si nevšímají. Jako třeba ten můj kmarád, jehož osud je v maximální zkratce následující: rodiče dávali přednost bratrovi, vyhodily ho v 1. ročníku VUT, na dole chodil s holkou, která pokud neměla krámy se mu vyhýbala, na vojně a pak jako zeměměřič dobré, sňatek s právničkou nevydařený, děti neposlušné, rakovina penisu. Nicméně jsem spolu mnohé prožily, a čtvrt století už se domnívám, že bychom ještě mnohé mohli prožít i teď. Pozn. 1: Myslím, že Andrási Szabóvi se i dost podobal.

    • 22.11.2018  20:29
    Karbon (2017)
    ****

    Karbon čili uhlík, přesněji nejspíš kysličník uhličitý nebo oxidy uhlíku. Koncem roku 2009 vyšla tisková zpráva o tom, že daňové podvody s EUA (European Unit Allowances - evropské jednotkové kvóty) kysličníku uhličitého nebo ekvivalentních rozkladných produktů hoření stály evropské daňové poplatníky více než 5 miliard euro... Takže, když už mě to tolik stálo, tak bych se měl alespoň podívat, proč a jak jsem o svý prachy přišel... Přijít o prachy je ovšem jednoduché, obtížnější je pochopení pozadí celé kauzy, kterou dotyčná zpráva popísuje následovně: "Cílem EU je omezení globálního oteplování na 2 stupně Celsia nad úrovní hladiny před průmyslovou revolucí, snížení změn klimatu a splnění závazků z Kjótského protokolu. Každý členský stát povolil svým znečišťujícím zařízením určité množství práv na vyzařování prostřednictvím Přidělení národních kvót (či - ve filmu - povolenek). S těmito emisními kvótami je možno obchodovat na trhu jako s jakýmikoli jinými komoditami. Převod povolených kvót skleníkových plynů je zdanitelným plněním služeb."... Pozn. 1: Jinak je film možno považovat za rozšíření "Televizních novin". Pozn. 2: Pro Čechy by bylo rozhodně zajímavé, kdyby hlavní roli nehrál Benoît Magimel, ale..., ach ne, toho je beztak každý den plná česká veřejněprávní televize. Pozn. 3: Francouzi nás zase předběhli, kauzu "lehké topné oleje", kterou jsme také už více než před 20. lety zaplatili, mají čeští režiséři ještě před sebou. Pozn. 4: Na druhé straně, kam se Francouzi zašili, šlo o židovskou komunitu nebo by šlo o arabskou komunitu. Tyto dvě se sice nemají rády, ale pomocí freudovy doktríny "malých rozdílů" to jde snadno vysvětlit.

    • 20.11.2018  09:12
    Bičianka z doliny (TV film) (1981)
    ****

    Mám rád příběhy ze Slovácka a Slovenska, i ty, jsou na rodíl od Bičiaky, hrubější a tragičtější. Prototypem takového příběhu je pro mě Mrštíkovský "Rok na vsi" (Byčianka patří spíš do kategorie "Slovácko sa súdí"). Ale patří sem i vesnické příběhy z jižních Čech, především Holečkova epopej "Naši" a téměř "starozákonní knihy" Klostermanovy (především "V ráji šumavském" a "Ecce Homo"). Ano, Čechy, Morava a Slovensko jsou těmito příběhy propojeny těsněji, než byly kdy politickými smlouvami.

    • 19.11.2018  19:12

    Jednou zde, podtuhé tady, pořád v pohybu. Usedlík má nárok tak na jednu vraždu, a stejně se někdy na to přijde. Pojem "masový vrah" je ve filmové historii explicitně přiřazen (v názvu) Henry Lee Lucasovi a Heirichu Himmlerovi. Ten druhý, i když osobně nikoho nezabil, nejspíš ani nezranil, si toho označení zaslouží víc. Kde jsou v mozku lokalizovány synapse, které mění sexulání choutky ve vražedné?... Michael Rooker je naprosto přesvědčivý. Tvrdí se, že štáb i herci mezi natáčením místy nevěděli s kým tu jsou, s kým mluví, s Rookerem nebo Lucasem.

    • 18.11.2018  13:18

    Zdá se, že "Pošťák, který vždy zvoní dvakrát" nehraje v knize Jamese M. Caina - a v následných čtyřech fimových adaptacích - žádnou roli. Když ale pošťáka zaměníme za nějakou nehmotnou instancí, třeba osud, pak objevíme několik paralel. Nicka Papadakise bylo třeba zabít nadvakrát, a Nicka Chamberse odsoudili až za "druhou" vraždu, které se ovšem nedopustil. (A taky kočka se vrátila, byť převlečená za pumu). Šance je ovšem jen jedna, to jen pošťák vždy zvoní dvakrát.... A jen jednou se lze dostat do jedné vody či na vrcholek hory. V knize to hodnotí Cora následovně (překl. Jaroslav Kořán): "Žádní dva lidé nedosáhli toho, co my. A pak jsme se zřítili dolů. Nejdřív ty a pak já. Ano, jsme si kvit. Jsme tady dole spolu..." A později to potvrzuje i Frank: "Myslel jsem si, že jsme na vrcholku hory. Ale ta hora leží na náš, leží na nás od tý noci." Pozn. 1: Hlavní představitelé Jack Nicholson a Jessica Langová byli o 10 starší než románoví protagonisté, jejich charakteristiky odpovídají spíš mladším povahám, u tuláka Franka je to patrnější.

    • 18.11.2018  11:55
    I sovversivi (1967)
    ****

    Nepříliš přehledný, ale dost průhledný film, jehož motto vyjádřil krátce a jasně Dionysos ****: "Tito „podvratníci“ (moje pozn.: v dnešním žargonu spíš "disidenti") nepodvrací řád už dokonce ani slovy, oni na to totiž nemají čas – každý z nich se utápí ve vlastních problémech a nejistotě osobních strastí, a kde pak vzít čas myslet na revoluční budoucnost, když si člověk neumí uspořádat budoucnost vlastní?" A tak jen něco trochu málo k rámcovému hrdinovi filmu Palmiru Togliattimu který po obnovení italské KS až do své smrti (viz film), představoval západní komunistickou koncepci (ve vazbě na Moskvu). Dokladem jeho vlivu na italské masy je (vedle dokumentované pohřbu) pokus o jeho zavraždění v červenci 1948. Italský tisk komentuje tuto událost po 70 letech: "Togliatti sopravvisse, ma l’attentato ebbe comunque grosse conseguenze: in tutta Italia furono organizzati scioperi e cortei di protesta e per qualche giorno sembrò che stesse per iniziare una guerra civile, o una rivoluzione comunista. - Togliatti přežil, avšak tento atentát měl nicméně závažné důsledky: v celé Itálii byly organizovány stávky a protestní demonstrace, a několik dní se zdálo, že dojde k občanské válce nebo komunistické revoluci." Při těchto nepokojích bylo 30 mrtvých a na 800 zraněných. To je tedy rámec, který se musel dotknout filmu mistrů Tavianových.

    • 16.11.2018  22:24

    Michael Douglas a komedie, tak tomu bych šanci nedal. Nakonec jsem se ale nechal ukecat hlasy na čsfd, jako např. "Fakt jsem byl příjemně překvapen!" (golfista *****)... Já nakonec také, jednak urežírovat tenhle scénář asi nebylo snadné, a na druhé straně se mi líbilo zobrazení vztahu učitele a žáka (snad proto, že mně, v roli žáka, se to nikdy příliš nedařilo). Pozn. 1: Obdiv Curtise Hansona k Bobovi Dylanovi se nedá přehlednout. Já to sdílím, i když Youngův "Old Man" mi do filmu zapadl nejlépe. Pozn. 2: Wonder Boys je výpůjčka z němčiny "Wunderkinder", tedy "zázračné děti" (tedy i dívky), a zřejmě se to netýká jen Jamese Leera, ale i Gradyho Trippa, jako "velkého dítěte". Pozn. 3: Scéna s norkovým kožíškem je silně osvěžující. Na fotkách ze svatby s Joe DiMaggiem jsem jej sice nenašel, ale připomnělo mi to alespoň verš Paula Simona z Mrs. Robinson: "Where have you gone, Joe DiMaggio / Our nation turns its lonely eyes to you (Kam jsi zmizel Joe DiMaggio / naše vlast otáčí za tebou své posmutnělé oči)" . Jednou jsem byl na baseballu ve státe New Hampshire, moc se mi to nelíbilo; asi proto, že "Joltin' Joe" už nehrál, asi proto, jak dodává Paul Simon: "Joltin' Joe has left and gone away."

    • 16.11.2018  06:45
    Hon na Josefa Mengeleho (TV film) (2017)
    ****

    Sotva se dá říct, že v případě Josefa Mengeleho, krerý po válce pod svým vlastním jménem cestoval p SRN, a připravoval se na legální přesídlení tamtéž, lze jen tak honem nazvat "honem". Spíš to byla jakásí poziční válka mezi je odpůrci a příznivci. Ani - narozdíl od buchannon **** - mě poslední věta příliš neoslnila. Protože "zločinců proti lidskosti" bylo velmi mnoho, bude i ta menšina "nepotrestaných" značně velká. Skutečný "hon" na JM vypukl ostatně až po jeho smrti v roce 1979. Pozn.: Ještě za života JM jsem byl na jedné svatbě ve Waldheimu (severně od Chemnitz, ženil se můj spolužák, ročník 1953, počat hned co se tatík vrátil z ruského zajetí). On, pan Naumann, mi vykládal o hrozných podmínkách v ruských zajateckých lágrech, ale najednou mu zasvitlo v očích a řekl: "Ale když jsme mašírovali Paříží..." Zarazil se, a povídali jsme si o něčem jiném.

    • 14.11.2018  09:26

    Autoři "Vyloženě" rodinné historie se pokusili zamaskovat, ale zároveň také zdůraznit, že se o "vyložené" rodinou historii nejedná. Vždyť stát je pojímán jako suma (spřízněných) rodin, tak jako skupina jedninců (zde) tvoří podobně bizarní rodinu. Česká variace na Orwella, od "Farmy zvířat" po "1984"

    • 11.11.2018  20:33

    Král je mrtev, ať žije Jean-Pierre Léaud! Po opravdu skvělém "Honor de cavalleria" (mám k němu ještě spoustu co napsat), mě ani "smrt", správněji ovšem "umírání" krále slunce nezklamalo. Pokud se už umírání etablovalo jako filmový žánr, pak bych si (nejlépe u Alberta Serry) ještě objednal alsepoň umírání Klementa Gottwalda, Janis Joplinové a mého přítele Jindry Pezlara (všichni už to mají více než 20 let za sebou, takže autorská práva...). Ale ne, tohle nemohu myslet vážně. Lepší bude promluvit si o nohách, taky mě trápí (trombóza a podagra). Svaluji to na fylogenezi, člověk se postavil na dvě příliš brzo, měl ještě nejméně milion let počkat. Na vysvětlení z Wikipedie "Pračlověk začal kráčet po dvou nohách, aby se mu ruce uvolnily pro jiné činnosti" výsostně prdím. Ostatně Výsost Ludvík XIV by se mnou určitě také souhlasil. Pozn.: kolega liborek_ ***** píše, že "jsme odměněni výjimečným zážitkem a pocitem, že jsme součástí scény", to má kluk pravdu, nicméně jsme film přežili.

    • 10.11.2018  07:10
    Studené podnebie (TV film) (1974)
    ***

    Přestože Štefan Uher je opravdu jeden z mých neoblíbenějších slovenských režisérů, tento příběh mě svým námětem ani zpracováním příliš nezaujal. Ne, že bych neznal jiné příběhy žen, které utekly od svého dítěte v prvním roce jeho života, ale ty neutíkaly pod vlak, ale od odpovědnosti (a navíc je to vesměs městská a nikoli kopanická záležitost). Možná to zde bylo také tak, a ono bizarní tchýnino obvinění byla jen záminka. Možná, že zajímavější byl osud právě oné tchýně, jejíž prudký, bezmezný nápor žárlivosti jí popletl rozum i smysly. Vyšetřování, které následně provádí všetečný profesor (Július Pántik), nachází sice motiv, nikoli však vraha.

<< předchozí 1 2 3 4 13 24 36 47
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace