radektejkal

radektejkal

okres Žďár nad Sázavou

16 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 16 32 47 62
    • 28.5.2020  19:41

    Vedle Karla Marxe neznám podobně tvořivého dělnického zastánce (a co jich bylo!) jako je Ken Loach, ať už je platí kdokoli a platí komukoli. Přes stále více se prosatzující filmy z honosných čvrtí, z honosných domů, s honosnými pracovními kabelami a mundury, hovoří ke mně Ken Loach mnohem srozumitelněji a jasnějí - mám stejný strach, že se kdy mohu dostat do sterilního prostředí buzžoustů stejně jako do brlohů nuzáků najatých na práci dle prekérních zákonů. Ano, prekérnost práce (prekarizace) je jednou z největších zlotřilostí neokapitalismu. Prekérními formami práce se dá přivydělávat, nikoli vydělávat. Při sledování rodinného života Rickyho a Abbie mi bylo mnohdy skutečně úzko (a zároveň slastně, nejsa v jejich kůži). A že film byl natočen podle skutečné události, na to můžete vzít jed, jak by mohl také jinak? Loach má s Maexem ještě něco společného - dovede vždy trefit hřebík přesně na havičku. Loachovi bylo při natáčení 82 let, možná se ho ani nezúčastnil, možná už někdo jiný přebral jeho taktovku. Bylo by to tak dobré... Já bych navíc mezi prekarizace zařadil i různé pracovní dohody vyžadující flexibilitu (teď potřebujeme, teď udělej), různé druhy konkurzů (např. obálková metoda) atd. - atd. až tak, že z obvyklé práce založené na dohodě o práci na dobu neurčitou mezi zaměstanavatelem a zaměstnancem, mnoho nezbude.

    • 28.5.2020  07:53
    Stopy (2013)
    ****

    Pouštní samotu vyhledávali eremité, lidé nábožensky exhaltovaní. Samota za pochodu je věcí nomádů. Kde je však mez mezi potřebou "být sám" a "něco dokázat"? U spisovatelky Robyn Davidsonové k tomu zřejmě přistupuje i snaha "něco zažít a pak to využít". Byť by to byl jen trénink Mii Wasikowské v ovládání velbloudů. Film mi konvenoval i jako cestopisný už tím, že nepopisoval noční život šelem, ani tajný život broučků, ale na zemi se díval jako na takovou, bez jakékoli taxonomie nebo hodnocení. "Život v Austrálii je těžký / stejně za vozem jako pěšky."

    • 25.5.2020  21:25
    Helen (2009)
    **

    Každý život je svojí podstatou manio-depresivní. Myslím, že maniodepresivitu lze vidět i v životě zvířat a do konce i rostlin. Nedovedu rozpoznat, zda se u Heleny jednalo o bipolární nebo monopolární depresi. Nejspíš to druhé. Určitě na filmu spolupracoval poradenský štáb lékařů a psychiatrů a jednotlivé projevy nemoci ve filmu byly pečlivě konzultovány. Nicméně nemám k režisérce, Sandře Nettelbeckové, potřebnou důvěru. Nemám ji v otázce vedení herců (přehrávání či nedohrávání?), dialogů, volbě prostředí (i já bych se v něm zbláznil), ani hudbě, kterou považuji za vyloženě nepatřičnou. Ještě mám v dobré paměti film Frédérica Dumonta " Un ange à la mer", který mě v nejistotě nenechal. Zde mi pořád něco říkalo, že by stačilo se obléct do montérek a vyjet s kolečkem na zahradu nebo si tam alespoň sednout na slunce. Pozn. 1: Mnohem více reflexe na toto téma - než dvě hodiny dívání se na očividně zdravou ženu, která "to jen hraje" - je v písních, ať lidových nebo rockových: ve "Wish you were here" (Waters, Gilmour) stačí jen jednotlivé expresvní "výkřiky" (tell blue skies from pain, swimm in the fish bowl, cold comfort, leading role in the cage,...), Jimi Hendrix vyjadřuje své "Manic depression is a frustrating mess" lépe než slovy hrou na kytaru. Pozn. 2: Není asi náhodou, že mojí nejváženější spisovatelkou je Virginie Wollfová, a také Ingeborg Bachmannová a Sylvia Plathová. Více v jejich díle než v jejich osudu je patrné, co se s nimi právě děje. Psát jako VW nelze "beztrestně". Dvacet dní před smrtí si v deníku naordinovala správnou terapii "Occupation is essential. And now with some pleasure I find that it’s seven; and must cook dinner. - Důležité je stále něco dělat. A s jistým uspokojením ztjišťuji, že už je sedm a musím jít vařit večeři." To by ovšem nesměla právě psát "Pointz Hall" (později přejmenované na "Mezi akty" - nejodvážnější dílo světové literatury. O něco dříve se ptá (2.10.1940): "Ought I not to look at the sunset rather than write this? - Neměla bych se radějí dívat na západ slunce, než psát tohle:" Pozn. 3: Ještě jeden člověk přichází do tohoto společenství: Georg Trakl. Říká se (Ernst Jünger), že válka zoceluje. Alespoň pro Trakla a VW (viz z celý zápis ze dne 2.10.1940) to zřejmě neplatí. Pozn. 4: Můj komentář je jen doplněk ke komentáři Faidra****.

    • 24.5.2020  19:43
    Průšvih (1992)
    *****

    Proč si nevsadit nejvyšší částku na svého komediálního koně? Ať to jakkoli srovnávám s českými burianovkami či pozdějšími socialistickými výtvory (Vesnička má středisková je na čsfd stále jedenáctou nejlepší komedií světa), funèsovkami či terence-hill-&-bud-spencerovkami, nenacházím žádné srovnání. "V bryndě" je svěží film, přitom nesporně komedie, podporovaný zábavnými dialogy a výbornými hereckými výkony (jak Steve Buscemi, tak Seymour Cassel - ve stejně svěží a svižné lekci ča-ča; podobně jako nás Milo Štibich učil tancovat shimmy). No, zase na druhou stranu, je to jen taková malá postmoderní sranda. Ale zase na třetí stranu, je jich poskrovnu.

    • 24.5.2020  19:38

    Kuroi kawa - černý proud, který nakonec všechno strhne, smete a srovná se zemí: ubytovnu, gangstera Joa a posléze i americkou základnu. Snad mi tu chybí jen větší emoční napětí, který Kobajaši filmům dává jeho způsob pociťování lidskosti.

    • 23.5.2020  20:56

    O společenskou šarádu kolem koronaviru jsem moc nezavadil; jen náhodou jsem setkal s diskusí, kde vedoucí (žena) nějakého oddělení či úřadu či klubu, které s ním symbioticky vyrostly, hovořila o tom, proč ženy mající dítě ve střídavé péči, je otcům nepředávají v zákonných termínech (nemají hygienické návyky, riziko nákazy je s nimi vyšší atd.). Ona vedoucí tedy doporučovala, aby ženy zajistili mužům styk s dítětem on-line a podobné ... (vulgární slovo 2 řádu s koncovkou "iny"). Zde mi to přišlo nějak podobné, výměna duševně infantilní matky za hodného postaršího strejdu fungovat nemůže. A otázkou ani není, co z ní vyroste ve společnosti nedbalé matky, a co by z ní mohlo být u starostlivého strýčka. Doufejme, že se Amanda uchytí ve škole, možná ji pomůže i Patrick Kenzie.

    • 23.5.2020  11:50
    Wildwechsel (TV film) (1973)
    *****

    Nikdo neví (ani teď ani v historii to nikdo nevěděl), kdy to na něj přijde a jakými prostředky se tomu bude bránit či tomu napomáhat. Nicmně německé poválečné prostředí je pro to jako dělané. A taková normální rodina; dlužno říct, že zde válka ani Německo už důležitou roli nehrají. Z rodinného dramatu se stává rodinný souboj. (Viz Jim Morrison "The old get older / And the young get stronger..." - ten komparativ u "old" jsem dodal sám, protože tam musí být). Muži jednají ve filmu víceméně mechanicky, tvořivou roli - ať aktivní či pasivní - hrají ženy. Hanni - po vraždě a porodu - zjistí, že přece jen šlo "jen o tělo", a začne skákat panáka. Jsou takové všechny první lásky, nebo jen fassbinderovská či beckettovská, tedy absurdní? Vždyť i o shakespearovské Julii, poté co si po pádu rozbila nos, tvrdili, že co nevidět bude už padat převážně na záda.

    • 23.5.2020  07:18

    Versailleská mírová smlouva z roku 1919 nebyla ani tak ukončení, války První a zaděláním na válku Druhou. Tím byl spíš všeobecný rozklad života a jeho hodnot, zvláště na vesnici. Mrzáci, tuláci, zloději, proroci; ti se na vesnici vyskytovali vždycky. Ta je však dokázala zpacifikovat a interovat. Poválečný mumraj však musel skončit všeobecnou kakofónií (závěr filmu), která již vytrubovala nové časy, "časy bez svědomí a studu", časy, kdy boží mlýny sice stále melou, ale chleba se už dělá jinými technologiemi. " Mlel síce málo, pretože v tej dedine boli dva mlyny,...." ... "Hejgeš, verte či neverte, vedel hrať na klarinete. Keďže je spev dvojnásobnou modlitbou, hra na klarinete musí byť aspoň trojnásobnou." ... (Vincent Šikula)

    • 22.5.2020  07:02
    Ixcanul (2015)
    ****

    Je vidět, že úvahy a plány indiánských holek se příliš neliší od "těch" našich. Někdy i jim se to občas zvrtne a nevyvede. To ovšem není jádrem tohoto filmu, které by bylo třeba vylousknout. Tím jsou rodinné vztahy: Maríe a matky, ale především Maríe a matky s otcem, které mě zde především zaujaly. Ale nejen to; mentalitu milence i nápadníka, je třeba rovněž docenit. Ceý svět pod sopkou se jeví hodně, když ne barevný, tedy tónovaný, alespoň na pozadí černobílých vztahů naší cilivizace (buď láska nebo nenávist). A také "hadí mystika" je něo, co známe jen ve velmi zředěné formě, tady není had ďáblem nabízejícím rajské ovoce...

    • 19.5.2020  21:29

    Přestože film má jen deset recenzí, dva z nich (Dionysos, Bluntman) popisují Anitu G. dostatečně v tom i onom pohledu: Anita G. není válečným pohrobkem, o teď, více než po padesáti letech bychom jich tu našly spostu a nejen v ženském rodě.

    • 15.5.2020  21:11

    Film plný nezvládnutých výpůjček, dívání se na něj přechází z lhostejnosti k podrážděnosti, a od podrážděnosti k úsměvu, při kterým se odchází z kina, mnohdy předčasně. A tak si to sečtěme (alespoň do první třetiny): lesbická láska 13%, nevěra 17%, vila Tugendhat 42%, točení a přehrávání šotu z tehdejší kamery 9%, dětičky hrající badminton přes neuvěřitelně vysokou síť 6%, tragické dějinné pozadí 13%. A máme tu 100% fim. Ale čeho? Tosim** hned v prvním příspěvku říká "uměníčka" - tak ho nechme přitom.

    • 15.5.2020  07:20

    Filmům s homosexuální tématikou se zásadně vyhýbám - přesto nějaký očas proklouzne ("Call Me by Your Name ", a především "Before Night Falls") . Ženy režisérky (i přes svoji anti-genderovsou "orientaci") naopak vyhledávám - často se pak ptám: "byl by tohle schopnej natročit nějakej chlap?". A když jsem si našel, že Céline Sciammová je ročník 1980, ještě jsem dodal: "a taková mladá holka:? Jenže ve čtyřiceti a po zkušenostech, které už nasbírala, bude nejspíš oním tvůrcem (dříve se říkalo "odpovědný vedoucí"), který je k tomu stvořen. (Přesto, že sloveso, od kterého je její jméno pravděpodobně odvozeno "sciamannare", udělat něco ledabyle, nepořádně", tu určitě není na místě.) Málokdy si všimnu (nebo spíš dovedu ocenit) práci herců či kamery, ale i zde (samozřejmě opět ženy) to bylo opět výjimečné. Jedinou mužskou záležitostí je zde hudba, ta stará i nová. Kdyby film pokračoval celým koncertem (klipem) Vivaldiho "Léta" (Čtyři roční období), tak by se jen trochu protáhnul...... Chtěl jsem si o filmu i něco přečíst, ale jak explikace autorky samé (kritika pojmu "Můza"), tak recenze typu "Portrét dívky v plamenech je fatální romance i lekce z dějin umění" (ČT24), jsou spíš odrazující.

    • 14.5.2020  11:25

    Ne, nedívalo se mi dobře na tento film. Snad proto, že jsem před ním díval na "I, Daniel Blake", a Daniel byl starší než Pater Trepper, a proto to bylo snesitelnější. Problém byl ovšem u obou filmů jiný, přestože se oba řešily prostředky sociální mašinérie - u Daniela zřetelně pokročilejší ... Po tomto filmu nedám nikomu kytici, už jsem je skoro nenáviděl. ... Myšlenka, že chybí-li něco v duši, je to možno nahradit radostí z materiální věci, je stará a zcestná. Zde bychom museli zkoumat, proč Peter této iluzi propadl. A asi bychom se dostali ke stejným zdrojům. ... Škoda jen, že ani jinak sympatická Erika ho nedokázala z tohoto bludu (falešná příčinnost: Práce - Peníze - Pravda) vyvést. ... Jeden z nejlepších Fassbinderů, ale těch je poměrně hodně. . . . Chcete vědět, zda jsem Petera litoval? A ne pro něj samého, ale pro mého otce, který rovněž chtěl (a jednou mi to i řekl), aby ho lidi měli rádi. Jeho problém ležel však ještě ve vzdálenější minulosti: narodil se jako pohrobek. Zemřel v 58 na celkové vyčerpání životních funkcí (doktoři tomu říkají "infakrt").

    • 13.5.2020  19:32

    Že jde o krátký film jse zjistil až na konci (jinak bych se pravděpodobně nedíval). Ale nakonec musím uznat, že přesto bylo řečeno vše. Tak to bývá a je třeba se s tím vyrovnat. Když jsem si ve věku Antoina stěžoval matce (loni zemřela), že mě holky nechtějí, řekla jen: "Počkej rok." A tím se to vyrovnalo. A na víc bych přišel o Jean-Pierre Léauda v roli samostatného, nikoli však soběstačného mládence.

    • 13.5.2020  07:12

    "Chutor bliz Dikaňki" musel být hrozná díra. Ale nevedo se jim tam špatně, nic moc se nedělalo, jen se dovádělo (zvláště v zimě, specielně na Štědrý večer. kdy opravdu není mnoho práce, a na koulovačky, ježdění na saních, candrbály, létání na koštěti a milostné pletky, je času dost; a přitom si může i leckdo leccos vykoledovat). Přestože komedie není můj oblíbený filmový žánr ("Mrazíka" jsem dosud v celku neviděl) a ani tento film bych za Gogolovu knihu nevyměnil, ženské role (Oksana, Solocha) se mi líbili více než mužské.

    • 12.5.2020  19:33

    "Pokud chcete zemřít hrdinskou smrtí, stiskněte nulu". Ostatně vám nic jiného nezbývá, protože všichni operátoři jsou zaneprázdnění. Před padesáti lety to byl Billy ("Kes"), dnes Daniel; Ken Loach stárne, ale sociální problémy přetrvávají. Ze sociálního státu se stává neosobní sociální monstrum. Možná je třeba se spíš divit, že se v multi-(ne)kulti Londýně s Danielem vůbec někdo bavil.

    • 11.5.2020  15:19
    Jerusalem (1996)
    ****

    Nějakou tu historii vystěhovalectví má každý národ. Na rozdíl od Čechů, kteří ji namyšleně pomíjí a lpí jen na svých luzích a hájích, mají Švédové už několik zfilmovaných vystěhovaleckých ság - vzpomeňmě jen na Jan Troella (jeden z filmů, které patří k mému mládí), Bille Augustova epopej o "dobývání Svaté země bez mečů a brnění" k nim patří stejnou měrou. Romantický film, jemuž se romantika snad ani nedá vyčítat. Průhledy do okolí Jeruzaléma a a švédské vesnice Nås v kraji Dalarna jsou dialogem, který odpovídá tvářnosti obou míst, exhaltovná mystika a selský rozum, kameny versus lesy a jezera. A samozřejmě lagerlöfovská dobrodružnost a zmíněná romantika. A my diváci? Nejspíš můžeme být spokojeni, že to dopadlo, jak to dopadlo! - Jeruzalém napsala Selma Lagerlöfová v roce 1902 (ještě před Pokladem pana Arna); poslední z osadníku zemřel v šedesátých letech minulého století, i když se Colony prakticky rozpadla po smrti "Matky" Anny Spaffordové. O knězi jménem Hellgum jsem se zatím nic nedozvěděl (nejspíš proto, že jsou zavřeny všechny hospody).

    • 4.5.2020  11:59
    Slow West (2015)
    ****

    Klasické westernové schéma už nedostačuje. Tvůrcům možná víc než divákům. Nač vyhledávat dosud nespatřené filmy s Johnem Waynem, když už je tady "Meek's Cutoff" a brzy se snad ke mně dostane i "First Cow" od Kelly Reichardtové (už rozhovor s ní je nadějný) a na druhé straně tíživě existenciálníí westerny typu "Slow". Je jasné, že western má budoucnost, a budoucnost není nikdy beze změny.

    • 3.5.2020  20:24

    Asi shoda okolností, ale stává se to. Před tímto filmem jsem viděl Kore'edovo "Jaký otec, takový syn" ze stejné doby. Tématem tam i zde je "(ne)příslušnost dítěte k rodině". Řešení jsou ale různá, snad proto, že mezi nimi leží půl světa; navíc "měkké" řešení japonské je sympatičtější než "tvrdé" zélandské. Zde je kamenem úrazu válečný veterán Tom Sherbourne, který chce dožít v ústraní, ale ožení se a chce mít pět dětí, usiluje o pravdu, ale většinou lže, a tak právě on je oním Janusem se dvěma tvářemi, ale jen dvěma očima, v každé jen jedno. A tak selže nejen v přítomnosti, ale i v budoucnosti. Není tedy schopen setrvat v pravdivosti ani ve lži, kterou zpočátku zapuzoval, ale posléze s nadšením přijal.

    • 3.5.2020  18:22

    Jen jedna poznámka: Tento film uváděla zbrusu nový televizní kanál NOVA, myslím, že jako svou filmovou premiéru. Když jsem však sledoval koncentráčnický děj prokládaný reklamou na prací prášek (Lanza bílá?), řekl jsem si, že tento kanál si už nikdy nepustím. Nejenom, že jsem to dodržel a dodržím do konce života, ale rozšířil jsem to na všechny soukromé kanály a v podstatě na televizi vůbec.

    • 2.5.2020  18:56
    Kouzelná flétna (TV film) (1975)
    **

    Tady mám problém: s Mozartem obecně a s Bergmanem speciálně zde. Kouzelnou flétnu jsem viděl poprvé v Janáčkově, v Brně, se školou v osmé třídě. Seděli jsme na bidýlku, dlouhám Miloš Benc se tam vešel jen obtížně. Dnes jsem seděl v křesle, před monitorem s úhlopříčkou 105, káva po ruce. Ale necítíl jsem se lépe. A mezitím jsem byl na spoustě Mozartových děl v té nejlepší interpretaci, ale s jeho hudbou jsem se za celý život nedokázal vyrovnat. Připadá mi lascivní, opovržlivá, nekamarádská, plná ironie a nepravdivosti. Často ho vidím flirtovat pod stolem, jak nám to předestřel Miloš Forman (a přitom komponovat). Navíc Bergmanova režie je nevynalézavá a pokud něco přináší. tak sotva co... už si ani nejsem jist, zda jsem vůbec viděl Bergmanovu adaptaci.

    • 2.5.2020  10:16

    Mauthausen je obluda i nyní, když je udržován s pověstnou německou (rakouskou) pečlivostí. Představit si ho jako lidský mumraj, jako "spojené národy" určené k likvidaci kombinací podvýživy a těžké práce, je nejen obtížné, ale i nebezpečné. Maru Targaronovi se to podařilo také jen částečně: z KZ Mauthausen vytvořil tábor, který pravděpodobně znal z občanské války. Mauthausen byl ale Babylonskou věží, kde se mátly jazyky i rozumy, a jejíž schody měly sahat do "Himmlerova" nebe. Přestože jde o film, který je v tomto smyslu velice úsporný, je přece jen vložený do tehdejší reality - a také rozdíly mezi představou režiséra a diváka nutí spíš k pokornému zamyšlení než k ráznému odmítnutí. Reálie viz Volodimir2 ***.

    • 29.4.2020  15:37

    Další - melodramatický a možná právě proto cenější - příspěvek k tomu, zda geny nebo výchova (v tom nejširším smyslu, ale zároveň omezena na stálý a bezprostřední styk s rodiči) je tím, co z nás dělá nás. Situaci, kterou Kore'eda navodil nikoli "výměnou manželek", ale synů, a kterou zpočátku vidíme jako řešitelnou jen způsobem "buď a nebo", nabízí další alternativy (ze strany rodiny Nonomiyovy; a tím se také obě rodin liší): adopce syna (kterého?, aby kluci vyrůstali v jedné rodině) a útěk matky se synem (řečeno nevázaně, ale myšleno vážně). Život však nabídl ještě jiné řešení; snad nejméně bolestivé, snad nabízející se samo od sebe: komuna. Ryota Nonomiya (nejaktivnější ze všech) neustále oscilující mezi svým otcem a svým(svými) synem(syny) poznává, že otce nedělá strohost (plnění oktrojovaných povinností) ani bláznivost (střílení z kytary a stavění stanu v bytě), ale vzájemný respekt dětí i dospělých, ať už v rámci rodiny nebo komuny.

    • 26.4.2020  21:43
    Safari (2016)
    ****

    Kdyby nebylo Uliho Seidla, museli bychom si ho nejspíš vymyslet. Dneska nás zavedl do zvláštního sklepa, do africké savany. Kam nás zavede zítra? Nejspíš do naší vlastní koronavirové blbosti - pokud už nás neodhalil ve sklepě, u oltáře nebo na safari. Seidl myslí v obrazech a chce, abchom na jeho filmy také v obrazech reagovali. Jenže jak obrazem regovat na dodělávající žirafu a diskuse pod trofejemi (pozor, to jsou také jen obrazy!). A až mě půjde Seidl přijde nafilmovat, jak prostě a šetrně žiji na vesnici, tak už mám z toho větry... Na Safari se toho až tak moc neděje. Turisti (Hemmingway a další) přijíždějí "pobít" trochu té zvěře a "přilepšit" africkým "kmotrům". Jiným obrazem jsou "lovy beze zbraně", které fungují podobně. Vezte zvířatům do pelechu a z peněz, které za to zaplatíte, se budou chovat v rezervacích. Pozn. 1: Mr.KarlAdler***** so dobře všimnul, že ve statických záběrech je obtížné rozpoznat, co/kdo je vlastně trofej. Pozn. 2: V podstatě tu nejde o "lovce", nýbž o "odstřelovače". Pozn. 3: Vtip z mládí: "V klubu safaristů se vychloubá nováček. - to já jsem zabil 2 nosorožce, 3 lvy, 8 žiraf a 50 nouserů. - Prosím tě, ale co jsou ti nouseři? - To jsou takový zvířata, na který namíříš a oni zvednou přední nohy nad hlavu a kříčí: No Sir!"

    • 26.4.2020  21:26

    Když uvažuji o tom, proč se cítím nesvůj a jaksi nespokojen, pak to bude asi kvůli přílišné schématičnosti příběhu. Do děje nás uvádí Marcel (a jeho matka). Oba se pak ztrácí, a my o nich nevíme nic, než pár hodspodských drbů. A právě jejich osud by mě zajímal víc, než samotné Julie, která jej bere do svých rukou a nehodlá nechat nikomu nic než drobty. Julie označí Marcela za zvíře (zřejmě proto, že už nevěděl co s ní a domníval se, že nejspíš chce, aby projevil tochu síly/násilí). Jean zařídí, aby se Julie nastěhovala k babičce Jeanne (ostatně jinak nemá kam jít), kde s ní prožívá "líbánky". Ty ale rázem končí, když se dostane do jiného stavu. Následný spor Julie s Jeanem (o dítě) je zvláštní; proč ho on nechce a ona ano z ničeho nevyplývá. Závěrečná expatriace (je tu přece již jako manželka a matka, byť vzhledem k různým mužům) a její brutálnost, jen završuje schéma příběhu.

    • 25.4.2020  20:12

    Komedie s kriminálním podtextem, nic nového. Veškeré prvky, ze kterých se film skládal, také nic nového. Padání, shazování, drcení nohou, rány do hlavy, to přece známe z "Natoč to", hluboce pokleslého rádoby humoru. A ta troška koření, aby to bylo alespoň trochu stravitelné, tu nám obstará starý dobrý Wittgenstein, který už dobře okořenil ledasco. A když ne Wittgenstein, tak Mefistofeles naruby: tenhle chce dělat dobro a nakonec dělá jen zlo. Ale i ten už dobře okřenil ledasco.

    • 24.4.2020  21:30

    Pamatuji se, jak odcházela generace Zdeňka Štěpánka. Tak jako zde: u panáka, cigarety, uzenýho a králíků, případně koz. Proto Gajerovo zobrazení vrcholného stáří není nijak depresivní, je v něm cítit důstojnost a respektování řádu věcí, zvířat i lidí. Štěpánkův bývalý sedlák Březina končí na nuzném výměnku, ale svou veselou a přátelskou povahu nepozbyl, pokud ji měl. či získal, pokud ji neměl. Místy mi jeho stárnutí připadlo jako česká verze Dona Quijota...

    • 23.4.2020  21:31

    Film z počátků Naruseho tvorby, kdy vystřihl ročně kolem pěti filmů. Je sympatické, jak režiséři jeho typu časem zvláční, jak se zjemní a jsou stále rafinovanější. Melodramatický snímek z tehdejší japonské současnosti (brzy jí bude sto let) může být z nynějšího pohledu předmětem kritiky (hlavně v závěru), ale myšlenka, kterou odhalil již profhubert****: ".... (změní) posuzování života a vztahu k matce tím, že mu dovolí nahlédnout do života vlastního" je stále velice silná.

    • 22.4.2020  21:13

    "Prestuplenie i nakazanie" byla první knižka, kterou jsem četl v ruštině; sehnala mi ji ještě v době SSSR parta moskevských překupníků, se kterou byla ve spojení moje přítelkyně Aida Safian, Chlebnyj pereulok 4, Moskva. Filmových zpracování jsem také viděl několik; Sokurovova verze se ale soustředila výlučně na vztah Raskolnikova s rodinou Marmeladových, především se Soňou, který je také páteří Dostojevského knihy. Sokurovovo myšlení v pohyblivých obrazech (které se občas nejen samy od sebe zastaví, ale často jsem si je také zastavoval sám) je jedinečné, podobně jedinečné jako jsou novely Wirginie Woolfové. (Doufám jen, že Sokurov neskončí jako ona, protože tato tvorba je nebezpečná, kdo takto tvoří riskuje život.) Na druhé straně nám tito (špička ledovce?) autoři nabízejí "jinou alternativu", vně našeho paradigmatu a tradičního uspořádání světa. Přestože se dnešní svět hemží různými typy "alternativců", nenabízejí nic než "analogii" a jsou jako takoví mírní a bezpeční; vstup do zakázaného světa je ale někde jinde a hlídají jej Lovecraftovy bestie.

    • 22.4.2020  07:43

    Zápasník z NDR, Jacob vann Öppen, který sotva zapře svůj skandinávský původ se chystá na svůj (sou)boj, v němž chce říct své "poslední slovo", manifestovat svoji stížnost na stav světa a svoji úlohu v něm. Jeho impresário, sympatický Princ Orsini, svůj italský původ nezapírá, jen jej chce od tohoto zápasu odradit, protože je zkušený a "ví", jak takový zápas dopadne. Těhotná Adriana ví také své, chce 1000 dolarů pro vítěze, aby mohla uspořádat svojí svatbu s El Turco. Ten jediný neví nic, je slepý mezi jednookými... Buen día para luchar (contra molinos de viento).

<< předchozí 1 2 3 4 16 32 47 62