radektejkal

radektejkal

okres Žďár nad Sázavou

10 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 12 24 35 46
    • 15.10.2018  21:49
    Rudé pole (1987)
    ****

    Jak se dělá ( vaří či destiluje) "čirokové červené" mi i přes určité zkušenosti sice není moc jasné, ale autor knihy "Rod rudého čiroku" (anglicky Red Sorghum Clan") Mo Yan (umělecké jméno, v překladu něco jako "mlčení zlato") rozumí asi čínskému alkoholu více (viz též Země alkoholu, česky 2015). A samozřejmě také čínským zvykům, obyčejům, tradicím a vůbec čínské letoře (možná je kniha v tomto přístupnější). Pozn. 1: Co (alespoň) mně filmový příběh zpřístupňuje, jsou nádherné písně (a jejich interpretace), které vystupují všemi jeho fázemi, až to tíhne k muzikálu. Pozn. 2: Scéna "znásilnění v čirokovém poli" a následné "chlubení se opilého násilníka", patří asi k těm málo pochopitelným, ovšem (pro Evropana) ke krásným a žádoucím. Pozn. 3: Charakteristika "kaoliangu či gaoliangu", který se tam pije a do kterého se chčije: silný destilát z fermentovanoho čiroku, takže s tím vínem prr.

    • 15.10.2018  13:56
    Seveřané (1992)
    ****

    Síldiště, které zůstane do demolice budoucí, to už jsme tu měli; i s lidmi, odpovídajícími jeho charakteru. Ale ten les, co to byl za les, zčásti vypadal organizovaně jako severská ekonomika, ale nejpíš to byl deštný prales, charakterizující noc (Céline) a temotu (Conrad). Nicméně sídliště a les tu tvoří fantastickou jednotu (fancy trend rozpoznán), co se začne tam, to končí tady a naopak. Pozn. 1: Vidím, že jsem to nebyl jenom já, kdo byl svého času posedlý Patricem Lumumbou - divím se tomu a těší mě to. Pozn. 2: Patrný též diskurs "Teorémy" (viz Pasolini).

    • 12.10.2018  09:43

    Tohle je Kongo? - dobře, ale Kongo je daleko víc. Kongo je "černá magie", která od rovníku působí až sem. Nikdo se mu neubrání... Vzpomínám, jak v polovině šedesátých let byl zavražděn Patrice Lumumba (první školní "protestní" akce) považovaný za komunistu. Pak na Čombeho a Kasavubu, které pak "převálcoval Mobutu", jak říká někdejší přítel z práce Kimba Nguzambeh. Pro Josepha Conrada to byl střed tmy (Heart of Darkness ) a pro Louis-Ferdinanda Célina konec noci (Voyage au bout de la nuit) - a čím bylo pro Stanleyho a Livingstona? Možná, tohle je Kongo, ale co dál? Pozn: Sotva se to dozvíme, pojedeme-li tam s CK Livingstone, která nabízí "... zájezd na safari nebo za horskými a nížinnými gorilami."

    • 11.10.2018  20:04

    Nemohu říct, že se mi příběh a jeho podání nelíbilo - z libertinského prostředí více než třeba Formanův Valmont. Nelíbí se mi možná jen podrobnosti, a to je - od šlechtické společnosti až po lásku (obě) Ryna de Marignyho - v podstatě všechno. (Za podrobnost nepovažuji tetování, to je pouze absurdní a v oné době nemyslitelné)

    • 8.10.2018  21:38
    Karel a já (1942)
    ***

    Svižná cikánská komedie natáčená za heydrichiády. Vyzdvižení tělesné práce (všichni Češi budou dělat/sloužit bez ohledu na společenský statut) je přitom plně v souladu s dobou. Karel a Jindřich Plachtovi jsou zde skutečnou ozdobou, líbil se mi i frenetický Ladislav Pešek. Navíc bych řekl, že s dialogy a gagy pomáhali Cikánovi a Mottlovi samotní herci.

    • 8.10.2018  19:12
    Domov (2013)
    ****

    Takových příběhů nebude nikdy dost. A kdy žjich dost bude, možná dokáží i něco změnit. Zde každý hledá (někdo to možná už ví), v čem je dobrý a co je dobrého v něm. A všechno zatřešuje hemma/domov. A v něm se také rozplývá jakákoli sociální nedostatečnost. Film je natočen velice citlivě, a to, že všechno dobře skončí (včetně obou pohřbů), se obejde bez krusty romantických ličidel (sem tam nějaký pudr a rtěnka): navíc v rýžování zlata a pelotě může být dobrý jen málokdo! Pozn. 1: Mladý isladský kluk / Maximilian Hult / si udělal režisérský debut... Pozn. 2: Problémem může být ovšem diagnoza dívčinina chování. Dejme tomu, že jde jen o nějaký fixovaný neurotický blud, a nikoli o nějakou poruchu autistického spektra.

    • 8.10.2018  11:19

    Dovedu si představit (pokud se to již nestalo) starší dámu, která si ke mně přisedne na lavičku v parku, v čajovně či kavárně, a vypráví mi tento příběh. Ano, je to běžný, snad i tuctový příběh (mnohého ho by mohl nudit), v němž nepostižitelné zlo (tj. zločiny působící v šedé zóně spravedlnosti) deptá a ničí člověka, který chce uskutečnit svůj malý a skromný sen. Ale jde tu také o to, jak mocnou posilou v tomto klání je přítel (stařec, dítě), snad i jakákoli sympatizující osoba. Pozn 1: Český název pro tento "obchod" je knihkupectví, na rozdíl od různých druhů prodejen (ryb, PC atd.), důraz se zde ale klade na kupování a ne prodej. V ostatních jazycích (book shop, Buchladen, librería nebo Casa dei Libri) jde o pojmy spíš neutrální.

    • 6.10.2018  20:52

    Všichni (i když každ ýsvým způsobem) pracují na dobré věci - na tom, aby svět byl bezpečnější (ve filmu to zazní několikrát). Vyloženě záporným hrdinou tu není nikdo, jenom se přemísťují věci (včetně peněz), prostě někam jinam. Samozřejmě jsem se v různých konstrašiponážních partách moc nevyznal, ale za to už vím, jak funguje charita. A terorismus? Nejspíš s ním budeme bojovat tak dlouho, dokud se všichni nepozabíjíme, ať už budeme používat metod sebehumánnějších. Pokud ovšem nechceme vytvořit společnost (a jistě jsou tací, kteří to chtějí, protože taková společnost se dobře ovládá, stačí jen dobrý trenér), podobající se fotbalovým klubům z Champion's League: každý pes jiná ves, rozhodující parametr současná výkonnost, bez vazeb na cokoli jiného, prvně se proslavit a pak být boháčem.

    • 6.10.2018  09:11

    Kdyby park byl dosud parkem, pak by europark či evropapark musel být evropskou zahranou. Ty ale zatím retardovaly na obchodní a zábavní střediska umístěná po celé Evropě, včetně Prahy. Do toho největšího Evropa-Parku, v Rustu (Baden-Württemberg), to má naše hrdinka Dorothea Spohler-Claussenová z Hannoveru na 600 km. To ovšem nemohlo uniknout všehovšímavému Ulrichu Seidlovi, který ve svém "bezmezném špásu" přidal další facetu do své imaginarní definice této civilizace. "Zábava bez hranic", tedy bez jakéhokoli omezení, není jen explicitní metou paní Doroty, ale nejspíš celých nových generací - je celkem jen malý rozdíl od prohánění se po roller coasteru nebo mobilu. Děti je třeba od malička učit pouze se "bavit", proto všude (v hospodě, obchodě atd.) dětské koutky a zábavní střediska - a moje premisa, že dítě má začít systematicky pracovat od pěti let, je jen k smíchu, a patří právě proto to této oblasti "bezmezné legrace".

    • 5.10.2018  09:23

    Hieronymus Bosch byla první obrazovou knížkou (k mání před 50 lety pouze v angličtině), kterou jsem si koupil. Po "kouzle okamžiku" prvního vidění boschovských přeludů a pokusů a jejich interpretaci, se sotva dostaneme někam dál. Objasnění symbolů nevede k celkovému pochopení, naznačená (a v dokumentu vyzdvihovaná) dynamika pohybu je sporná (obrazy obecně jsou petrifikované artefakty - a drahé, tak jako drahé kameny), a tak poznámky k životu malíře byly pro mě asi nejpřínosnější, protože jsem se o ně dosud nezajímal. A ostatně, považovat Bosche za Ďábla s andělskými křídly je pouze marketingová posedlost.

    • 5.10.2018  09:01
    Město Zero (1989)
    ****

    Že mezi absurditu (lépe absurdnost ) a život je možno vložit rovnítko si intenzivně uvědomoval nejen Kafka nebo Beckett, ale nejspíš i Camus a mnoho mnoho dalších z řad režisérů, kteří si vybírali scénáře, které je možno spíš označit za "kafkárnu"; na rozdíl od toho, co se tímto termínem běžně rozumí. Absurdní jedná nejen malý Nostrodamus, ale skoro všichni, s nimiž se inženýr Alexej Varakin střetává - ale není prvávě on nejabsurdnější ze všech? A jeho útěk od posváteného dubu, definitivním projevem ztráty toho, co (možná mylně) považujeme za svoji identitu? Pozn.1: Jakoby vždy za tragedii okamžitě následovala komedie. Připomíná mi to jedno maximim Slavoje Žizka: "Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška." Pozn. 2: A rokenroll? Největší absurdita ze všech!

    • 1.10.2018  18:33
    Odhadce (1991)
    ****

    Noah Render má takové zaměstnání, které nikdy není, ale také je pořád. Je to zaměstnání, které ho postupně polyká, které je mu zdrojem charitativního uspokojení, stejně jako sexuální rozkoše - i při tom všem pracuje, a samozřejmě zadělává na další uspokojení a další rozkoše. Film i mně připomíná silnou lynchovskou orientaci. Následující Bubbova úvaha to může doložit: "Nebudeš často myslet na spoustu míst, které jsi spatřil, jen tebou projdou. Ale pak, z ničeho nic, uvidíš dům a začneš být zvědav, co se děje za jeho zdmi.

    • 30.9.2018  09:14

    Prototyp "povídkových" filmů italské provenience; delikátní a decentní drobné příběhy zarámované zahradami Vily Borghese - římské theatrum mundi, v němž hraje prim především hbitý jazyk a hbité nohy. Ostaně povídky jsou významnou součástí celé italské literatury - tedy nejen šest povídek (za 88 minut), ale také jedna povídka na jeden den v roce (Luigi Pirandello). Pro přehled a upamatování: 1 Serve e soldati (Služky a vojáci), 2. Pi-greco (Učitel řečtiny), 3. Incidente a Villa Borghese (Incident), 4. Il paraninfo (Dohazovač), 5. Gli amanti (Milenci) 6. Concorso di bellezza (Soutež krásy)

    • 29.9.2018  08:05
    Posedlá (1947)
    ****

    Povídá se: "Když žena nedostane koho chce, běda tomu, koho dostane:" Tady to jde ještě o stupeň hlouběji a psychické zatížení roste přítomností milované osoby, která navíc usiluje o někoho jiného. Nemožnost "někoho dostat" se stává posedlostí a vede k definitivní roztržce se skutečností (žena ho má, ale on ji nepatří). Veškerá ženská magie nemá na tu stranu, na kterou se obrací, kupodivu žádný účinek. Jacques Lacan by možná řekl, že takto smíšený svět imaginárna a reálná, obrazů a fantasmat, už není možno odlišit; a svět symbolů, řeči, lži a výmysli jako podpůrný aparát tu nehrají žádnou roli. Proces "hledání Davida", za asistence psychiatrů, končí definitivním pádem, i když tvrdí opak. Příběh s Pauline to ale již silně naznačuje. Pozn.: Domníval jsem se, že budu (negativně) ovlivněn zfilmovaným příběhem Christiny Crawfordové, který jsem viděl předtím, ale nijak mi nepřekážel.

    • 28.9.2018  17:21

    Protože film nepovažuji za příliš myšlenkově přínosný, uvedu jen pár úvah, které mně přitom napadly (pokud jsem je nezapomněl): 1. Můj kamarád Honza Poláček z Brna (zemřel už hodně dávno na rakovinu) regoval na výletě s našimi prvorozenými syny na pád toho svého do kaluže blátivé vody takto: Lukášku, to děláš naschvál, aby to maminka musela prát. Jakoby neměla s těbou už tak dost práce... atp. Zprvu jsem se cítil jako spoluvník, ale pak jsem mu vynadal, aby děcko duševně nedeptal. 2. Kamery, které nás nutí být herci. Nehrajeme už před bezpečnostními kamerami, když začne blikat červené světýlko? 3. Faye Dunawayová hrála asi dost dobře. Byla mi nechutná i fyzicky, i v okamžicích když se cítila šťastná. 4. Její nejstarší adoptované dítě byla dívka slušná, citivá, tolerantní atd., takže asi přece jen byla dobře vychována. 5. Opět mi to přimělo Pasoliniho ideu: "Všechno čisté, zrcadlově lesklé a světlé, tak jako všechny činy špatného svědomí.

    • 28.9.2018  13:05

    D. H. Lawrence má rád, především jeho delší povídky, z románů pak "Sons and Lovers" a "Women in Love", Román "Lady Chatterley’s Lover" nepovažuji za příliš zdařilý. Připadá mi, že se zde hodně chce, ale málo může. Podobně i tento film, kterému navíc chybí Lawrencův filosofický rozměr. Pozn. 1: I když s hodnocením od raroh ***** příliš nesouhlasím, uznávám že "Lišák" je téměř esencí Lawrencových představ o světě a jeho základě.

    • 27.9.2018  08:29

    Road movie (tedy zde spíš "plain movie", ale to se sotva prosadí) od jednoho masakru k druhému (přerušený pouze setkáním s pašerákem zbraní vypadajícím jako baculatější Bob Dylan). Známější je ten druhý, závěrečný u Sand Creeku, při němž ani bílá aní americká vlajka ani žádné jiné mírové záruky se nerespektovaly. Pozn. 1: Organizace Čejenů a Arapahů nebyla příliš jasná: Vlajkovou akci vedl Mo'ohtavetoo'o (Černý Kotel), kterému se nakonec podařilo uniknout; o Skvrnitém Vlku se nikde nemluví. Pozn. 2: Přestože muži Třetí koloradské kavalerie byli opilí, nadržení a krutostichtiví, hlavní roznětkou byly povely a prohlášení jejich velitele, plukovníka Chivingtona, metodického kněze a odpůrce otrokářství. Jeho výroky: "Proklet buď každý, kdo sympatizuje s Indiány! ... Přišel jsem Indiány vybít a věřím, že každý prostředek pod božím nebem je k tomu čestný. ... Zabijte a skalpujte všechny; z hnid mohou být jen vši." Pozn. 3: Film neprošel diváckou premierou, proto byl zkrácen o 20 minut, zřejmě dalšího násilí. Pozn. 4: České oslovení "Vojáčku" (Soldier Blue) dokazuje, že alespoň někdo má ještě cit pro překlad a češtinu.

    • 25.9.2018  09:58
    Monstrum (TV film) (2017)
    ***

    Viděl jsem už tolik mizerných českých filmů, že i přes spoustu oprávněných kritik (ale místy i kritik pro kritiku) považuji tento film za lehce nadprůměrný. Co mi snad vadilo (rozhodně to nebyly herecké výkony, Jan Novotný dokonce velmi dobrý, dramaturgie trochu pokulhává, ale přece jen jakž takž) bylo používání součaného jazykového úzu - přitom se to snadno dalo ohlídat. Zobrazení tragedie sochaře Otakara Švece (předpokládám, že to byl hlavní záměr filmu) patří do stálé mohutnějšího proudu světové kinematografie suplujícího výklad dějin. Oddělit je (historickou verbální fikci od explicitně zobrazené), případně vytvořit si vlastní názor (komentátoři se vesměs snaží oddělit se sami od filmu), je stále ošidnější. Dovedu si představit, že v hodině dějepisu se budou promítat jen filmy bez verbálního komentáře. Samozřejmě historické (nebo vizionářské, scifi), protože současnost film nenabízí.

    • 25.9.2018  09:02
    Povídka malostranská (TV film) (1981)
    ***

    Režisér Krejčík si nejspíš sedl nad Nerudovou povídkou "Figurky", polovinu proškrtal a druhou polovinu upravil podle sebe. "Ta druhá", kterou jsme viděli se vyznačuje nadměrným akcentováním "figurek" (nejvíc snad paní konduktérové, ale i ostatní ženy toho nejsou ušetřeny, muži jsou věrohodnější), jejich posunem z tragikomična do komična; nerudovská fabulace (Hrabal v ní musel mít přímou inspiraci, a James Joyce zde mohl mít svého "Odyseáčka") se mění v krejčíkovskou. Podprahové myšlenky mě ale vedou k té druhé, nezfilmované části, jaky by film mohl vypadat, kdyby Krejčík vyškrtl třeba jen celkem nepřesvědčivý "souboj" a nahradil ho scénou/scénami z hospody, kam se zmatený student často uchyloval. Na ukázku přepisuji jeden z dialogů (vydání Státní nakladatelství dětské knihy - chudáci dětí!, byť od 12 let - z roku 1965): "Máme teď pěkné počasí." míním, aby řeč neusnula. - Eh co, když je pěknějdou lidé na procházku a hostince jsou prázdné. Já si dnes odpoledne také vyšel do ulic, ale brzy jsem se vrátil. Slunce mě hřálo do zad, a když mě hřeje slunce do zad, je vždycky bouřka. Dnes ale nebyla." - Hryžu si rty. "No ve městě", míním zas, "neškodí prochazečům bouřka nebo désť. Deštník pomuže." - "Já neměl deštník." - "Tedy se jde trochu rychleji domů." - "Když jdu rychleji, tak se přece neprocházím!" - "Tedy se vstoupne pro chvilkový jarní déšť trochu někam do průjezdu." - "Když stojím v průjezdě, tak se přec neprocházím také!".... Pozn.: Omšelý dům má neslučitelně hezkou zahradu. Kvete v ní především celík kanadský, invazní rostlina, která tu byla už za Nerudy.

    • 23.9.2018  13:15
    Quale amore (2006)
    ***

    Manželka hraje na klavír. Přichází k ní manžel. Vtom zazní odněkud i housle. Manželka z určitého důvodu přestává hrát. Klavír a housle však znějí dál... láska se dělí na žárlivost a sex. Novela Lva Nikolajeviče Tolstého "Kreuzerova sonáta", která údajně (a na základě spíše podrobností, jako je kvalír, housle a kinžál, skutečně) zde posloužila jako inspirace, má dvě souvztažné části, samotnou Kreutzerovu sonátu a Doslov ke Kreutzerově sonátě. Maurizio Sciarra ale veškerou tolstojovskou filosofii pomíjí a věnuje se jen příběhu, který byl naopak pro tolstého pouhou konstrukcí, na kterou mohl navěšet veškeré své duchovní výdobytky zralého (možná i přezrálého) věku. Jeho příběh situovaný do dneška je v pořádku, chybou je ale vzdálenost, se kterou se s autorem novely míjí. Pozn.1: Tolstého knihu "Kreutzerova sonáta a jiné povídky" jsem si koupil v druhé polovině sedmdesátých let v antikvariátu na České, Brno, v edici Melantrichova laciná knihovna klasiků, rok neurčen. A opravdu stála jen pár korun, byla nerozřezaná, jen ve složkách. Knihu jsem si svázal (žluté plátěné desky a kaptitálek - barva žárlivosti, hřbet zlacená hmavodnědá kůže a zlatá ořízka, na deskách obraz Jindry Pezlara, který vytvořil na kamarádskou objednávku) - a teprve potom přečetl. V 25 letech jsem si ale zdaleka nebyl jist, zda dokážu sledovat vývody muže, kterému už byl o přes šedesát a ještě delší dobu pod drnem. Zájem o tuto knihu se ale ani po mé šedesátce nevytratil. Nedávno jsem poslouchal její načtení Ladislavem Mrkvičkou. A Tolstého úvahy mi byly mnohem bližší, srozumitelnější a přijatelnější. Aby bylo patrné, o čem mluvím, pár citací z doslovu (a nebo jen jeden, z kterého se vzhledem k jeho obecnosti stejně nic nepozná): "To je právě ta chyba, že dovolíme-li jednou snižovat ideál podle své slabosti, nemůžeme najít mez, na které se zastavit" - slyšeli jsme slova Lva Nikolajeviče Tolstého.

    • 22.9.2018  08:11

    Kdo to byl Giordano Brno? Dá se alespoň z části rekonstruovat jeho způsob myšlení a vnímání světa? Film se o to snaží se vší vervou. A jak my dnes myslíme a vnímáme Giordana Bruna? Mnozí o něm nespíš uvažovali už na základní škole, když jim nějaký upocený učitel vyjmenovával zločiny katolické církve, a G.B. byl jen jednou z položek. Tyto zločiny, které lze dnes snadno dohledat, a které pro myslící lidi patří jako "běžné věci", patří ovšem do středověkého diskursu. Pronásledování člověka v rámci politického účelu a ideologie je ale stále aktuální - a zvláště, když je tento člověk vášnivý, neústupný a především jistý si svou pravdou. Pozn. 1: Vydavatel Samuel Dilbaum, ve zprávě o autodafé uvádí: "Während der ganzen Zeit erwiderte Bruno kein Wort... - Za celou dobu Bruno nepromluvil, jen jednou řekl hrozivým tónem: Vy, kteří vynášíte tento rozsudek, máte větší důvod ke strachu, než já, který jsem vámi odsouzen." A končí: "Mene tekel, jež z mysli spravedlivých nikdy nezmizí. Na to opět reaguje konvertita Kaspar Schoppe dopisem (úvod): "Pane! Váš hanebný pamflet popisující zasloužený konec Giordana Bruna vás činí jeho spoluviníkem. A tak se případ G.B. na střídačku, krok doleva krok doprava, táhne staletími až k nám (podobně, jako jsou české dějiny poznamenané Janem Husem). Pozn. 2: G.B., na rozdíl třeba od oportunistického Galileo Galileie, se vyznačoval vlastností, která nedala jeho nepřátelům možnost ho nezlikvidovat - jeho zločinem byla - v již uvolňující se době - pertinacia (zatvrzelost, zarputilost, nepovolnost).

    • 20.9.2018  21:24

    Co může dokázat žena v tak vyhraněné patricharchální společnosti .... Ženy (v rodině, myslím i její sestru) jsou dvě a patricharchální společnosti už také dávno není taková jako zde bývala dříve. Největší problém s adaptací na nové pořádky má pán domu (v našem pohledu divadla), vlastně je to jedině on, kdo je má. Ostatní, byť s pochybami, vidí zítřek spíš jako světlý - ne, že by ostatní byli úplně bez problémů, ale jsou spíš etické nerž existenční. Pozn. 1: Na kvalitě dramatu má rozhodně lví podíl režisér Kaneto Šindó, zde jako scénárista. Pozn. 2: Podobně jako stub **** bych taky dal plný počet hvězd, bylo to ale moc teatrální, možná spíš divadlo než film, na prknech (tj. mramorová dlažba domu) ovšem dokonalé.

    • 19.9.2018  10:33
    Střelec (1976)
    ****

    Jednou z prvních fotografií (str. 55) v knize Jamese Monaca "Jak číst film", je portrét Johna Waynea právě z tohoto filmu a s titulkem: "I na této nehybné fotografii tvář mluví za vše". A film mluví o Johnu Wayneovi střelci i Johnu Wayneovi herci, a je poctou oběma. Pozn. 1: Rakovina plic mu byla diagnostikována již v roce 1964. Pozn. 2: Podobně jak tvrdí cheyene *****, je Siegelovo dílo možno považovat za "loučením nejen se slavným hercem, ale též s westernem jako takovým".

    • 17.9.2018  21:26

    Filmy, pokud již nejsou přímým přepisem nějakého konkrétního literárního díla, potom jsou součástí diskrusu základních literárních vzorců (žánrů, témat). "Děti přírody" jsou jednou nových odnoží "Dona Quijota" (možná tou nejsilnější, pokud jí není "Don Juan" nebo "Monte Cristo" či "Andrej Bolkonskij"). Tak jako božský Don Quijote nechce ani Þorgeir ani Stella pomalu cepnět v nudném prostředí a vydávají se konat hrdinské činy. Jaké to jsou činy a jaký mají smysl nemá cenu analyzovat (zvláště ne finální scénu), protože vyplývaji právě z uvedeného gerontologického diskrusu, který není otevřen každému; ostatně ani jim oběma, když byli dětmi, zakládali rodinu nebo vychovávali vlastní děti (to se vrací jen Stelle při skvěle začleněných předsmrtných vzpomínkách). Nicméně již tam se rodil jejich nadcházející boj s větrnými mlýny života a smrti. Pozn. 1: Zajímavá je také otázka, kdo v tomto spolku byl Don Quijote (a kdo Sancho Panza). Z mého pohledu jím byl Þorgeir, Stella byl příliš racionální, měla cíl a šla bez oklik za ním. Pozn.1: Co se týče islandského kraje bych spíš dal za pravdu Miki Rivolovi: "Nechci o něm slyšet, nechci nikdy vidět islandskej kraj, mý šedivý vlasy mi za pravdu daj" (i když tím myslel něco trochu jiného). To si raději sednu pod smrk napadený kůrovcem.

    • 15.9.2018  09:54

    Australskými westerny (nepochybuji, že jde o westerny) jsem doopravdy nadšený. Některé americké westerny (a proto je mám rovněž rád) vyzdvihují nad rámec obvyklého schématu různé prvky, které právě westernový žánr umožňuje a podporuje. Australské westerny jsou pro mě jiné predevším již svojí narací. (Říkám si, tj. volně asociuji, co mi připomínají, a napadá mě jenom Mrštíků "Rok na vsi" - román, který českým filmovým prznitelům literatury dosud úspěšně uniká.) Jde tedy spíš o vesnické drama, sotva o oslavu nespoutaného života v australské buši, o důvtipu aboriginalů, či krásách zemí jižní polokoule (zde je spíš o celé koule, především býčí).

    • 15.9.2018  09:06

    Na řádnou recenzi by bylo třeba (a věřím, že to také udělám) přečíst si pořádně scénář. Jinak Chomského (koncem roku mu bude 90) dílo je dobře známé i u nás (a naši dizidenti - především Alexandr Vondra - mu také dali pořádně na frak). Na rozdíl od jeho lingvistiky (s kterou mám problémy), je jeho životní politická orientace nesena jednou vizí (a pokud se to někomu přihodí, pak je možno uvažovat o tom, že dospěl k dílčí pravdě); ostatně o vzájemném vyživování bohatství a moci, při používání různých zástěrek, od zkomoleného pojmu demokracie až po rekamy typu, když si koupíte "ušetříte až 50%" (nesdělující, že když nekoupíte, ušetříte 100%), se dá sotva pochybovat i při znalostech historie z první obecné... Tímto směrem mě to tedy neláká, chtěl bych raději zústat u filmu/knihy. Narazil jsem totiž na jednu skvělou větu P. P. Pasoliniho (Theorema): "Linda, specchiante, luminosa, come ogni opera dovuta alla cattiva coscienza. - Čisté, zrcadlově jasné, zářivé, jako všechna díla špatného svědomí." Pasolini tím myslel v první řadě nemocnici, kam dopravili Odettu, ale přesně ve stejném smyslu je to možno použít na úzkostlivou čistotu, kterou prosazují ženy, ale také na nejvyšší společenské třídy, kde musí být rovněž všechno bez poskvrnky. - To jen tak k zamyšlení

    • 14.9.2018  07:58

    Závěrečnými citacemi z Martina Luthera Kinga a Malcolma X - po zplundrování italské pizzerie -, které zpochybňují (přinejmenším) xenofobní násilí, bylo naznačeno, (vezmu si k ruce Mattyho, s kterým rád diskutuji) že se jedná o " film řešící rasovou problematiku", dokonce jeden z nejlepších. Na rozdíl třeba od Kazanova brooklynského filmu (běloši tu nejsou Italové, ale Irové) mi ale připadá, že se zde mnoho neřeší, "správné věci" jsou potopeny do atmosféry lenošení, nicnedělání (každý schod je vhodný, aby se na něj mohlo sednout a každá zeď na to, aby se o ní mohlo opřít), které je nutně zdrojem atmosféry násilí v myšlenkách, projevujícími se vulgaritou v mluvě (z toho můžeme vypustit jen "starostu", který je na to dostatečně "starý"), a nakonec prachbídně artikulovanou destrukcí (jak přehrávacího zařízení, tak celé pizzerie). Pozn. 1: Názor staršího bratra, ve filmu je dobře vidět, že už toho má plné zuby, a že chce začíst vést normální život, a že i jeho brutalita se v tomto prostředí jen stupňuje, je všeobecně odmítnut. Pozn. 2: Scéna s autem u hydrantu zase jasně ukazuje, jak se slova používají především pro oblafnutí, uvedení do prekérní situace, pouze pro vlastní obveselení. Pozn. 3: Popelnice, kterou Mookie hodí do výlohy obsahuje jeden poloprázdný igelitový pytel... Pozn. 4. Ale jak dosti neurčitě říká "Malcolm X, You've got to do the right things" - a to se rýmuje. Pozn. 5: Někdo si dal práci a spočítal, že slovo "fuck" je ve filmu vyřčeno 240 x. Pozn. 6: Tanečnice z úvodní scény byly fakt skvělé!

    • 12.9.2018  21:13
    Černá noc (2005)
    *****

    "Dobrú noc dobre spi, ať ti to zahraje Gillespie." Nebo jeho dcera Jeanie Bryson, ta by se tu hodila asi nejvíc. A co? Samozřejmě "What A Little Moonlight Can Do". Postmortální verze Kafkovy "Proměny" (nebo něčeho jiného, ale rozhodně kavkovského). Hlavní město (Brusel nebo Praha, to je jedno), muzejní pracovník (stejně jako bankovní úředník nebo obchodní cestující - i když těch bylo ve filmech už hodně). Škoda, že Kafka začal nejslavnější úvodní větu světové literatury ("Als Gregor Samsa eines Morgens aus unruhigen Träumen erwachte, fand er sich in seinem Bett zu einem ungeheueren Ungeziefer verwandelt.") hmyzem (broukem), mohli jsme prožít dokonalou proměnu. Ta se nám nabízí až tady. Ale koho v čeho? Sama v sebe, v nic jiného se člověk proměnit nemůže. Snad jen ve filmu (a v literatuře).

    • 10.9.2018  15:41

    Komedie mě vesměs odpuzují, zato pohádky mám rád. Mám tři děcka a sedm vnuků, ale čtu si pohádky i pro sebe (teď italské od Itala Calvina). Navíc tahle americká pohádka sice patři k nečetným z této země, přesto ale typickým. Nemyslím tím vánoční pohádku, těch je hodně, ale příběh a způsob jeho vyprávění, který se od evropských nejspíš hodně liší.

    • 9.9.2018  18:48

    Povídá se, že Fred Astaire a Rita Hayworthová zkoušeli poblíž pohřebního ústavu u hřbitova, když šlo pohřební procesí, museli zkoušení přerušit. V hypoterické souvislosti mohla být premiera filmu ve chvíli, kdy američtí vojáci bojovali na Guadalcanalu. Jak to jde dohromady sám nevím, ale moc se mi to nelíbí. Ostatně: rozevlátý, opičácky nakročený, končetinami šermující Fred Astaire nebude nic pro milovníka flamenca.

<< předchozí 1 2 3 4 12 24 35 46
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace