radektejkal

Proč máme rádi Čechovovy povídky? Líbí se nám, jak věta plyne z předcházející a odstavec navazuje na následující, jak konec je spjat se začátkem a každá povídka, ať dvou či sedmdesátistránková (třeba moje oblíbena "Step") je součástí jednoho, čechovského diskursu. Každá povídka má svojí pointu, někdy zřejmou, jindy hodně zamlženou až jinotajnou. O "Nudné historce" s podtitulkem "ze zápisků starého člověka" (Скучная история, 1889) je zřejmé, že dobrat se k jejímu jádru nebude snadné, přestože problémem Nikolaje Stěpanoviče je jasný. Je to stáří, a sám o něm mluví v samém úvodu (v psaném textu i v tomto filmu): Paměť mi zeslábla. z myšlení se vytratila důslednost... Kdybych byl dotázán, co tvoří záklaní rys mé existence, odpověděl bych: nespavost (překl. Jaroslav Hulák). Nudná historka není sólovým výstupem staříka, pro něhož už nic nemůže být tragédií, ani když v závěru doznává, že je poražený člověk. A tak už nemá smysl o něčem přemýšlet nebo diskutovat. Budu sedět a mlčky vyčkávat, co přijde. A přišla. Ve dveřích se objevila Káťa, jeho dřívejší schovnka a pozdější láska. Je však už pozdě: Dívám se na ni a je mi hanba, že jsem šťastnější než ona. - Teď už jen zbývá zamyslet se nad tím, proč si Wojciech Jerzy Has vybral právě tuto "čechovku", která  zfilmování spíš vzdoruje, než ho podporuje. Možná chtěl dokázat, je možné zfilmovat i nemožné. A dokázal to? Ne.

Nikdy nebyla Evropa dosud (ani potom) tak nemocná jako v období před 1. Světovou válkou. Síly nemoci, jak dokládá Thomas Mann, přestože byl těmito silami určitou dobu také ovládán, zachvátily a prostoupily všechny lidské činnosti. Nebylo možné rozeznat, zda si člověk strká do pusy cigaretu nebo teploměr. Nebylo možno rozlišit Totentanz od tance živých. Domnívám se, že se filmu - ani za zhruba za 5,5 hodin nepodařilo docílit a obsáhnout Mannovu románovou "předlohu", nepodařilo by se to ani za 55 hodin. Nůžky mezi filmem a románem zůstávají otevřeny po celou dobu. Proto jen pár poznámek: Hanse Castorpa jsem si představoval rozhodně menšího, trochu již obtloustlého, s ne příliš výrazným obličejem, jeho dikci uvážlivější, skromnější, méně sebejistou. Kromě Claudie Chauchat (a snad Marusje)  jsem zapoměl na všechny ženské postavy, především na Frau Stöhr a Frl. Engelhart, film jim opět přiřadil jejich nezaměnitelné místo. Film má v jednotlivých dílech progesivní gradaci, vrcholící vystoupením a pádem Mynheera Peperkorna, Staré Evropy.

"Čas znovu nalezený", přesto že je jen pitvorným označením času ztraceného a postupů při jeho odkrývání, nelze, nebo lze jen částečně, chápat bez Proustova (tak jak tak) jedinečného románu. Zásadním rozdílem ve čtení knihy a filmu byly pro mě přetržky, přestávky, vzpomínání na přečtené, rekonstruování události, čtení per partes... Když jsme si s ženou koupili první vydání (1979, žádné další už nebude), dal jsem jí samozřejmě přednost. Když jsem pak sám přečetl první díl, řekl jsem si že druhý díl, "A l'ombre des jeunes filles en fleur" si přečtu francouzsky - a to byl kámen úrazu; nedočet jsem ho dosud. Teď už si tuto knihu jen sporadicky vytáhnu z knihovny, najdu si nějaké odkazy, něco (málo) si (s chutí) přečtu. Kniha je plná poznámek a záložek, už nevím kde jsem a co jsem už přečetl, ztrácím orientaci ve jménech a místech. Myslel jsem, že novým impulsem se stane Deleuzova studie "Proust a znaky", kterou mám z jeho díla nejraději, ale nestala. Dohledal jsem si odkazy, rozšířil souvislosti, a zase nic. Oním impulsem se zřejmě nestane ani Ruizův film "Le temps retrouvé, d'après l'oeuvre de Marcel Proust", který jsem viděl bez přestávky, tedy bez možnosti reflexe či sebereflexe, u něčeho se zdržet či něco (čas) zadržet. Nemohl jsem tedy docenit téměř nic, co by přesahovalo estetickou kvalitu díla - a tu doceňuji stoprocentně. Čau, jdu číst: vu d’une façon trouble à travers la conversation, comme une image derrière un verre fumé (... jako obraz za začouzeným sklem) - to zatím stačí. Film takový není, je jasný až průzračný, ale není právě toto oním "viděním kouřovým sklem"?

Rád se připojuji k hodncení všech svých oblíbených uživatelů. Velimir Bamberg (s přízviskem Rattolino) žije nepříliš nadějný život v zanbedbané části Bělehradu, zanedbané snad až přes míru, a to co minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Pak se objeví láska, která veškerou nuzotu vnitřního i vnějšího prostředí ruší. Ta pak ale odejde, uteče i s penězi, a všechno je je ještě horší než předtím. Rattolino se probouzí do nového dne a své existenční (existenciální) zhnusení, úzkost, ale i svobodu musí prokázat znovu. Film má neuvěřitelný spád od samého začátku až po samý konec.... Nejspíš trpím chorobným (tj. bezdůvodným) přidružováním písniček k některým (lepším) filmům: Dneska to byla Simonova "Graceland": She comes back to tell me she’s gone / As if I didn’t know that / As if I didn’t know my own bed - Vrátila se, aby mii řekla, že je pryč / jako bych to nevěděl / jako bych neznal vlastní postel...

Krásná charakterová studie sympatického lékaře, o kterém víme všechno, dokonce i to, že a proč po ráno trénuje box. (Ostatně "červená jablíčka" je skvělá metafora.) Alexandru Tatos más v ní upozorňuje na to, že naše povinnosti jsou mnohem širší, než se mnohdy domníváme. K tomu je samozřejmě třeba nejen větší odpovědnost, ale i vyšší kompetence. Naš doktor je tu sice kontrontován jednak s primařem Dr. Miticäou a jednak s vytouženou ženou, jsou to však jen vedlejší koleje; tou hlavní je práce a věrnost životu. A k tomu výzva (nikoli jen pro důchodce): Když takhle chodíte po doktorech, na kolik takových Dr. Mitroiů jste narazili?

Chvála bohu, že už jsou pryč. Další quebeckárna, tedy ne kafkárna, i když různé obsahy mohou mít stejné významy. Tady nejde o to, někoho charakterizovat, natož kritizovat. Jde o to, jak se do této rodiny zařadit. Někoho vystřídat a sehrát jeho roli lépe, pozitivněji? Nebo se do ní vetřít - a jako kdo? a v jakém věku? Je jasné, že čekají jen na nás, na někoho z nás! Sami se spasit nedokážou. Jako by megnitidou nebyl nakažen jen Ti-Guy, ale procházela celým filmem, jehož osou je nesmiřitelná a sebezničující láska matky (Marie Tifo) a její dcery Manon. Možná bychom se více mohli dozvědět z knihy "Les créations de Réjean Ducharme", jejímž autorem je Petr Vurm (Brno: Masaryk University Press, 2010). Napíšeme mu, třeba nám ji pošle...

Na tento McMullenův film se rád podívám znovu, jakožto i další jeho filmy. Nejlépe by bylo přeložit celý scénář, ale mluví se tu poměrně dost, a tak asi z toho nic nebude. Jeden z mála postmoderních filmů, s přesahem duchů a moře, které vrací to, co jsme prožili, aniž by se znovu mohlo stát skutečností. Duchové naopak sídlí v našem těle, aniž by byly jeho součástí (podle Indiánů sídlí v bříše, i já je tam občas cítím a slyším). Film není žádnou suchařinou (tou postmoderna také nikdy nebyla); je tu s námi krásná Pascale, která nádherně kroutí očima a obrací je v sloup, a Jacques Derrida, který zemřel rok po filmové premieře; oba působí roztomile. Jeden z dílčích příběhů (Příběh Kafkův) se týká Derridovy návštěvy v Praze: V době totality se snažil pomáhat československému disentu a v roce 1981 byl při jedné tajné přednášce v Praze na 24 hodin zatčen (policisté mu údajně hned na letišti podstrčili balíček s drogami). Z vězení mu pomohl až prezident François Mitterrand, který kvůli němu osobně intervenoval u Gustáva Husáka - viz. Novinky. cz z 10. 10. 2004). Hodně se tu mluví o roce 1871, který McMullen pojedná za pár let podrobněji.

Vânătoarea de vulpi je lovem na lišku (mladou, nezkušenou). Okamžik výstřelu, jejího pádu a ukrytí zbraně překrývá rozměrnější zobrazení osudu staršího a zkušenějšího Năiță Luceana, který je podruhé zarámován do osudů rumunských horských vesnic padesátých let. Přes to, co jednotlivým lidem prospívá či škodí, přes to, kdo jaký kdo je a není, se převalí glajchšaltující vlna socialistické kolektivizace. Napětí mezi českou performancí (můj strýc Karel raději opustil zemědělské práce a šel dělat do skláren Bohemia ve Světlé nad Sázavou) a rumunskou bylo pro mě bonusem navíc. Bohužel jsem více sledoval Daneliucovo režijní mistrovství a méně se tudíž staral o dialogy (obojí nešlo) je mi poněkud nejasný osud jeho syna Pétrua, který se nachladil při lovu na lišku. Snad to někdo někdy doplní?!

Panna se čtyřmi mateřskými znameními na krku se těžko hledá. Pokud ji muž najde, a zvlášť pokud je to jeho záměr, měl by si dát pozor, aby ji neztratil, protože žádná druhá už není, a proto, že tak ztratí i sám sebe. Příběh o hledání ukrytého pokladu (sanskrtsky nidhána), který je již nalezen a nacházení nalezeného vede ke zkáze již nalezeného. Aneb: vrabec v hrsti je lepší.... - Zde nevadí ani "skryté titulky", bílé nápisy na bílé ploše. Zobrazení rituálu velmi sugestivní.

Česká televize končí svoji recenzi větou: Jediným určujícím interpretačním klíčem tohoto navýsost niterného filmu tak zůstává jeho název. To je samozřejmě "blbost v blbosti". Kdo chce dešifrovat Nostalgii, měl by si přečíst esej Sørena Kierkegaarda "Nemoc k smrti", kde je nostalgie uváděna pod přesnějším pojmem "zoufalství". Ostatně Tarkovskij a Kierkegaard mají k sobě blíže, než je možná na běžný pohled patrné. Jejich existenciální filosofie se vyznačuje podobnými rysy, byť jinými než u Sartra nebo Becketta. Porovnejme třeba: Může-li si člověk sám nad sebou zoufat, znamená to, že si uvědomuje, že má já; a zoufá si nad ním, ne nad pozemskostí či nad něčím pozemským.