radektejkal

Silentium: ticho, klid, mlčet, zamlčet, neprozradit. Upozornění na problém, který sice již obecně zamlčován není, v české odborné literatuře se však o něm dozvíte velice málo - třeba na rozdíl od knih a studii vydávaných v (katolickém) Polsku. I Murnbergerův film je pouhým upozorněním na jistou "katolickou skutečnost", na které leží tabu silentia: o tom se nemluví. Navíc mi film přišel zajímavý i jako detektivka. Samozřejmě by se to dalo celé zbagatelizovat spikleneckou komedií, ale hledejme jádro pudla... a tím je luxus a perverze nejvyšších společenských vrstev.

Lordan Zafranovič. Týž Zafranovič, který natočil "Okupace ve 26 obrazech" a "Večerní zvony"? a jako svůj "poslední" film toto "české tango podpergolowe"? Určitě! i takové věci se dějí; viz Mencl či Jakubisko. Na druhé straně film byl dobrý v tom, že jsem si uvědomil, že jsem běžný filmový divák, pro něhož "obsah a výraz" jsou důlěžitější, v životě i ve filmu, než obsah zatížený originalitou a výraz (s)expresivitou. Jako aktuální obraz první poloviny devadesátých let dobré, jako detřektivka bomba, jenže já mám radší Colomba.

Ulrich Seidl zřejmě prochodil část svého života ve společnosti Dlouhého a Širokého. Na všem, na co sáhne - a bohužel sahá jen na to, co chce - je patrný jeho bystrozrak. Nechte Seidla jednou natočit "Černé ovce" a budeme se všichni divit, co uvidíme a uslyšíme; rozhodně poznáme, co je to být "investigativní". Jde o to uchopit čerta za rohy tak, aby poznal a uznal, že je čertem. Ale jak? Jak v pohádce! Naivitou a vtipem!

Proč máme rádi Čechovovy povídky? Líbí se nám, jak věta plyne z předcházející a odstavec navazuje na následující, jak konec je spjat se začátkem a každá povídka, ať dvou či sedmdesátistránková (třeba moje oblíbena "Step") je součástí jednoho, čechovského diskursu. Každá povídka má svojí pointu, někdy zřejmou, jindy hodně zamlženou až jinotajnou. O "Nudné historce" s podtitulkem "ze zápisků starého člověka" (Скучная история, 1889) je zřejmé, že dobrat se k jejímu jádru nebude snadné, přestože problémem Nikolaje Stěpanoviče je jasný. Je to stáří, a sám o něm mluví v samém úvodu (v psaném textu i v tomto filmu): Paměť mi zeslábla. z myšlení se vytratila důslednost... Kdybych byl dotázán, co tvoří záklaní rys mé existence, odpověděl bych: nespavost (překl. Jaroslav Hulák). Nudná historka není sólovým výstupem staříka, pro něhož už nic nemůže být tragédií, ani když v závěru doznává, že je poražený člověk. A tak už nemá smysl o něčem přemýšlet nebo diskutovat. Budu sedět a mlčky vyčkávat, co přijde. A přišla. Ve dveřích se objevila Káťa, jeho dřívejší schovnka a pozdější láska. Je však už pozdě: Dívám se na ni a je mi hanba, že jsem šťastnější než ona. - Teď už jen zbývá zamyslet se nad tím, proč si Wojciech Jerzy Has vybral právě tuto "čechovku", která  zfilmování spíš vzdoruje, než ho podporuje. Možná chtěl dokázat, je možné zfilmovat i nemožné. A dokázal to? Ne. - Ještě snad jedna citace dokládající univerzálnost a propojenost Čechovových povídek (z mé oblíbené "Stepi"): Jeho ospalý mozek se nadobro zříkal obvyklých myšlenek, zatemňoval se a zachycoval jenom pohádkové, fantastické vidiny, které mají tu příjemnou vlastnost, že nějak samy sebou, aniž se musí přemýšlející namáhat, vyvstávají v mozku samy, stačí jen pěkně zatřepat hlavou, a zase se beze stopy ztrácejí (překl: Jaroslav Hulák). Má to nějakou spojitost s filmem? Myslím, že velkou!

"Čtyři šedé sametové mouchy"; přiznávám, že jsem se díval jen kvůli názvu. Jinak na filmy tohoto typu nejsem stavěn a dívat se na ně už ani nemám čas.

André Breton by měl z filmu asi větší radost než já. Vyhlédl si své předchůdce, není však bohužel možno vyhlédnout si své následovníky, pokud za jeho života dosud netvoří. Dle něj byl jedním z jeho předchůdců Comte de Lautréamont. Jeho maldororovská etika špatnosti "Mal", česky často označovná  jako "Zlo", se ve filmu neskrývá jen  v postavě chlapce Mala, ale především v atavistické podstatě oceánu (ve filmu spolehlivě akcentovaném), který polyká, přetváří a znovu vyvrhuje to, co bylo již zdánlivě překonané. Zpodobnění oceánu jako nevědomí lidské psychiky je sice lákavé, ale neoprůkazné.

Nikdy nebyla Evropa dosud (ani potom) tak nemocná jako v období před 1. Světovou válkou. Síly nemoci, jak dokládá Thomas Mann, přestože byl těmito silami určitou dobu také ovládán, zachvátily a prostoupily všechny lidské činnosti. Nebylo možné rozeznat, zda si člověk strká do pusy cigaretu nebo teploměr. Nebylo možno rozlišit Totentanz od tance živých. Domnívám se, že se filmu - ani za zhruba za 5,5 hodin nepodařilo docílit a obsáhnout Mannovu románovou "předlohu", nepodařilo by se to ani za 55 hodin. Nůžky mezi filmem a románem zůstávají otevřeny po celou dobu. Proto jen pár poznámek: Hanse Castorpa jsem si představoval rozhodně menšího, trochu již obtloustlého, s ne příliš výrazným obličejem, jeho dikci uvážlivější, skromnější, méně sebejistou. Kromě Claudie Chauchat (a snad Marusje)  jsem zapoměl na všechny ženské postavy, především na Frau Stöhr a Frl. Engelhart, film jim opět přiřadil jejich nezaměnitelné místo. Film má v jednotlivých dílech progesivní gradaci, vrcholící vystoupením a pádem Mynheera Peperkorna, Staré Evropy.

Slavínština byla v očích současné kritiky postrachem českého filmu, říká autor knihy "Náš film" (1985) Luboš Bartošek. Věta, která uvádí 2 odstavce kritiky Slavínského a snad i jeho ospravedlnění, není zcela jasná; jedná se o kritiku skutečně současnou nebo o kritiku tehdejší? Zřejmě jde o tehdy i nyní. Kýč u Slavínského (mluvím o tomto filmu) však není podstatou, ale kořením jeho díla. Václav Wasserman o něm (viz táž kniha) vypráví: Smál se a plakal přesně na místech, kde se smáli a plakali jeho diváci. Snad proto solí a pepřem svého kýčem diváka překvapuje a nutí ho reagovat podle jeho režijní taktovky. Závěrečná kýčovitá písnička (Škvorova?) velebí naši zemi v době, kdy možná Reinhard Heydrich už seděl v letadle.

Už jsem si říkal, že se na Colomba dívat nebudu, ale člověku to po čase nedá. Proč? Protože schéma je stále stejné, a je to schéma, ve kterém si všichni libujeme: pýcha předchází pád - úsloví ve všech řečech jasné, a ve všech stejně pregnantní. Druhým fenoménem je: jak přimět pýchu k pádu. Colombo to umí zaručeně tím, že veškerou svoji pýchu eliminuje až do závěrečného vyvrcholení, při kterém teprve otevře poklop nad padací jámou. V tomto případě bylo "kunsthistorikova" závěrečná manipulace sice až moc okatá, zato Colombova finta (tj. "jak se dostat na kobylku") překonala očekávání.

Moc dobře se na to nekouká. Ostatně, na co se koukat? Na Dorotheu nebo to ostatní? Pokud je autorův záměr anti-pornografický, pak se v podstatě zdařil. Pokud se k tomu přidají chechtací pytlíky, pak o to lépe.