radektejkal

Nejspéš bych se k tomu neměl vyjadřovat, ale mám to prostě ve zvyku. Rock mě přestával zajímat spolu s tím, jak ztrácel své  bluesové kořeny. V prostředí popu a metalu už jen přežívá, nekvete a neplodí. Tím tuto hudbu ovšem nechci nijak podceňovat. Tím, že je, má právo na života jako každá jiná. Na druhé straně je - a možná víc - zajímavé, jak lidská komunita dokáže zdevastovat své životní prostředí během tří dnů. Naštěstí tato devastace (včetně sexismu, rabování, zakládání požáru) probíhala ve společné vůli a společným úsilím, jinak by se to sotva obešlo bez masakru... Jen na okraj: vidět Robbieho Kriegera v této společnosti mi přišlo trapné, jako skoro všem.

Špindl, Luční atd. jak vypadaly zamlada nebo ještě kousek předtím. Jeden poštovní doručovatel byl hrdinou i na Šumavě u Klostermanna v příběhu možná zajímavějším, ale toto bylo opravdu spontánní.

Film jsem včera viděl už potřetí, nepamatuji si, že bych některý film viděl vícekrát. Přesto to není můj nejoblíbenější film, ani ho nepovažuji za zvláště cenný. Je to spíš něco jako testovací film: film, který se musí líbit všem: tátovi, mámě, děckám, od svého vzniku až po dnešek. Komu se nelíbí, měl by nad sebou zapřemýšlet. Kdyby se dne natočil remake, pak by nejspíš bychom v němi viděl místo řeckého nedospělce dospělého teenagera, chudé dívky neuspokojenou lesbu, hluchoněmého hrdiny dychtivého transvestitu atd. Možná by to působilo stejně, ale nejspíš jak pro koho. Mr. Singer jako hendikepovaný anděl, jako jsou hendikepovaní všichni andělé, dává lidi dohromady, jejich problémy ho trápí tak, že zapomíná na svoje - dokud si neuvědomí, že je to on sám, kdo nemá nohu a má rakovinu plic. Nicméně Oskarova**** kritika je zcela na místě. Všichi víme, že je to tak, ale mlčenlivě to přecházíme.

Orinoko. Mystika vzájemného objevování. Mystika dobývajících a dobývaných, domorondců a konkvistadorů. Domorodci přetrvávají ve svém obleku i ve své hudbě, zatímo druhou stranu necharakterizuje jedno ani druhé; starý svět a nové světy (svět Kroštofa Kolumba, Sira Waltera Raleigho a Alexandera von Humboldta jsou pro nás tři různé staré světy). Film z původní křehkosti jednoho světa začíná eskalovat a dělit se vizí El Dorada (zlatého muže, monstra, města, části krajiny či duchovní mety) někde u soutoku Orinoka s Amazonkou. Někdy v tomto okamžiku mohl mít původ surrelismus, kdy mystiku začíná přesahovat magie a souvislé se vyjadřuje možným.  Je opravu s podivem, jak je možno v začátcích vzniku pseudo-dokumentárních filmů natočit takový výmluvný a vemlouvavý neverbální dokument, založený "pouze" na magických kvalitách obrazu a hudby. A teď, jako noví konkvistadoři, s pohledem kmitajicim mezi Indiány na Orinoku a možnými planetárními civilizacemi, jsme vyzváni k tomu, abychom definovali, který svět je starý a který nový, a který je ten náš, a proč... Vedle mé recenze se objevil odporný zelený mužíček s nápisem Více na alza.cz. Tak tedy, více tam!

V poslední době (tj. v posledních padesáti letech) se točí stále více filmů o malířích, méně o hudebnících a ještě méně o básnících. (Možná, že přemíru filmů o politicích masarykého a havlovského ražení by mohl v rámci českého filmu vykompenzovat film třeba o Karlu Hlaváčkovi; scénář by se mohl odrazit od Vzpomínek (na něj) od Jiřího Karáska ze Lvovic. Jeho souznění se sokolem Karlem Hronem by muselo být pro čechomilce více než objevné. To by mohla být pecka! Ale kdo je to - dnes a zde - schopen natočit? Naopak o Ștefanu Luchianovi toho víme žalostně málo a tak si ho režisér Nicolae Margineanu vzal až pod příliš dlouhé sklo. Charakterovou roli paralytického malíře květin (upozorňuji i na teoretickou vložku) skvěle stvořil Ion Caramitru, v mnohých gestech připomínající (alespoň mně) Radoslava Brzobohatého. Sám sbírám (celkem neúspěšně) akvarely květinových zátiší od Jindry Zezuly, kdysi téměř souseda; i proto mi byl Ștefan Luchian velice blízkým.

Na duchovní cvičení (exercitia spiritualia) se do betonového komplexu sjíždí vládnoucí garnitura (30 let), aby zde zkoumala veškeré způsoby, jak zpytovat vůli Boží (todo modo para buscar la voluntad divina). Ani přes snahu vžít se do Petriho myšlení a v jeho filmech vyslovených názorů nedovedu jeho poslední "významný" film dešifrovat. Hraje Marcello Mastroianni Ignáce z Loyoly či Gian Maria Volontè Alda Mora? A kdyby, co z toho? Peklo, jehož plameny pálí, ale nesvítí. Tímto filmem se pozdní Petri hodně přiblížil k pozdnímu Pasolinimu (i časově). Je Petriho zpráva apokaliptická? anarchistická? komunistická? nebo jde jen o pocit, že všechno je jen svrab a neštovice?

Film reflektuje nejen změny na vesnici, ale v celém světě. Kdekol uslyšíte "He's a jelly good fellow", pak už vítěm že jste doma, v našem globálním světě. A opravdu je v podstatě jedno, zda jste ženatí či ne, zda váš manžel žije nebo ne, zda máte rádi toho či onoho, zda žijete v Česku nebo na Lance. Vesnice je jen většinou trochu opožděná, ale někdy může práve na formulovat nová paradigmata. Zápletka se mi líbila, stejně jako herečky i režijní vedení, Lester James Peries je prostě profesionál.

První recenze se mi zobrazuje od Marigolda a nevím proč bych s ní neměl souhlasit; včetně poslední věty. Duševní boj o dodávku a kompresor je dobojován, přestože všechny předchozí výhry byly zpochybněny na jednu i druhou stranu, stejně tak jako prohry. Marigold tu píše o "holém lidství". mě tu spíš zaujala "holá pravda". Ostatně vůdčí myšlenka: naposledy se vidět se syny, manželkou, rodinou a dávnými příbuznými a známými je inspirující, poslední roky se tomu chci také věnovat

Vyjadřuji se k tomu s absolutní nechutí. Katyně se stala symbolem lidské prohnanosti a brutality, daleko přesahující polsko-ruský-německý trojúhelník. V současné době je to příklad pseudovědy, která se nesnaží objevovat nová fakta, ale maskovat a zatmívat skutečnost. Vědy, která se obejde bez brutality, nikoli však bez prohnanosti, to Stalin ještě neuměl.

Skutečně exotická detektivka. A nejen detektivka, jsme tu vtaženi do života celé lanské (Šrí Lanka) vesnice. A navíc takový vykutálrný manželský párek, jako je Šadí a Romiel, se nenajdou jen tak, nebo se najdou téměř všude - mě napadli čeští manželé Stodolovi. Rozdíl je pouze v "jiný kraj, jiný mrav", i když na mravy se tu rozhodně nehraje. Ani na přesahy není nouze, mě přitom napadlo toto: Jaroslav S. vyčítal Daně S., že moc utrácí. Ale bylo to jinak: Snažila se zbavit peněz co nejrychleji, aby mohli /"museli" co nejdříve vyrazit na další "výpravu".