radektejkal

Tři, ale klidně i čtyři nebo pět. Pohádky spojují mládí se stářím; a to je právě můj věk. Díky tele-komixové formě je snadné ji doplnit verbálním příběhem, a nejedním. Sci-fi pro mě nebylo nikdy budoucností, stejně jako pohádky minulostí. O jakou pohádku se jedná bych sice říct mohl, ale prý se to nesmí, je to spoiler. Tak tedy alespoň tip: Přeživší, dílem izolované společenské buňky (hordy) uchovávají, živí a především chrání matku královnu, jinak - na rozdíl od zvířecích stád, pokud se dochovala - jde jen o život a smrt... Domnívám se, že Luc Besson později hodně slevil ze své úsporné a pregnantní dialektiky. (Pokud se někdo diví, že z nebe padaly ryby, pak neví, co dosud z nebe spadlo. Zkrátka, kdyby z nebe padaly ryby, nemusely by být rybníky.)

Letos jsme nikoli poprvé v historii kulečníkového klubu postoupili do II. třídy, a poprvé v historii klubu se v ní udrželi i pro další rok. Film nám rozhodně neukazuje to, proč se na druhé straně Atlantiku nazýval "ušlechtilá hra v koule". Možná že už právě ta poolová osma je předpokladem pro její zbídačení. Neupravený oděv, arogantní kecy, chlast, kouření, podvody až po gangsterské metody. Výjimkou je tu pouze jediný sympaťák Minesota Fats. Ovšem v herně v Novém Městě na Moravě by se takový strhující a napínavý film natočit nedal, i kdyby v něm hrál třeba sám Paul Newman. Každopádně tu žádnou propagaci kulečníku nahledejte. I v chladné a korektní Anglii vyrovnáte vložený vklad jedné libry (kdoví jak je tomu dnes) a můžete vydělávat, sice pomalu, ale vypitá piva z toho zaplatíte.

Povídání o povídání. Prozkoumávání každého čtveračního palce povrchu kůže, ale žádný vpich, žádná zpráva o tom, jak to vypadá pod ní. Ostatně od Richarda Attenborougha se sotva dalo čekat něco jiného (po Gándhím). David Cronenberg by s tím možná provedl jiné kusy. Kniha ani film s Chaplinovými vzpomínkami mě o identitě popisavaného s popisujícím nijak nepřesvědčily... Chaplin - ještě z dětství si pamatuji: Pudem dneska na šaplína? - prožil dětství v nuzotě, bez otce a s labilní matkou, za kterou se styděl (viz úvodní scéna); jako starší a starý měl miliardy a děvčátka a ostatního dle libosti. Mezi tím leží propast, k jejíž překlenutí používal různých mechanismů. Ve filmu se o nich mnoho nedozvíme. Chaplin, stejně tak jako Gándhí, jsou převážně stylizovanými loutkami. O Chaplinovi nic, ale Attenborough je fascinován především triumfem... Nápad s rámcovým příběhem psaní životopisu ve Švýcarsku se mi líbil.

Dobrodružství? Proč ne! Ale takhle asi ne! Co ty na to Jeane Marais? A pokud thriller, tak mě to co jsem vyděl, skutečně vyděsilo! - Závěr filmu jsem si raději přehrál už jen ve své vlastní fantazii, čímž jsem jej asi značně zkrátil.

Pochopil, zhodnotil, nemám se ale čeho chytnout, ani těch špatných veršů. Příslo mi to příliš programátorské, málo kreativní; mladý režisér nasadil svůj algoritmus - čím víc se odhaloval, tím méně zájmu vzbuzoval.

Nejbližší příbuzní je standardní překlad do češtiny. Já bych volil Rodinní příslušníci. Egoyan tu v prvním plánu boří mýtus o tom, že si nemůžeme vybrat rodinu, do které se narodíme. Druhý plán je ovšem ještě zajímavější. Můžeme si zvolit rodinu, do které se přiženíme. Stačí si jen vybrat a vstoupit do ní jako sice ztracený ale zjevně poznaný syn. A pokud se budeme muset časem odhalit (jako je tomu zde), potom tu je ještě sestra, která se stane manželkou. Rodinné spojení je tak dokonáno a je dokonalé. Přerod syna v zetě už není tak bolestivý. I korporátní identita butyku může zůstat zachována. Jinak je film plný dalších úvah a zamyšlení, které ovšem vzhledem k síle hlavní fabule upadnou brzy v zapomění... Patrick Tierney odděluje svým hereckým umem jasnou, ale tlustou čárou Petera od Bedrose.

Slalom mezi krásnými dívkami? Sólo běh proti štafetě dívek? Na útěku není láska, a pokud ano, potom nemá kam utíkat a ze své podstaty ani nemůže. Jean-Pierre Léaud je jako vždy dokonalý, bohužel dokonalý pořád stejně. Antoine Doinel není zamilovaný, na něco takového má sotva čas. Vytvořit "časosběrný dokument" z Doinelových slalomových tyček považuji za nápad nejen dobrý a vtipný, ale také virtuozně poskládaný.

Není to první verze Milence Lady Chatterleyové, kterou jsem viděl, ani poslední, která byla natočena. Myslím si ale, že to tak stačí, protože ani jedna z nich neříká, kde je zakopán pes či hrnec se zlaťáky - a neříká to ostatně ani přeceňovaný román D.H. Lawrence, který tu posloužil někdy jako předloha, jindy námět či jen vizuální inspirace. Víc bychom se dozvěděli z přepracování jeho lepších románů, a to nemluvím o povídkách; třeba krátká příhoda v povídce Dotek by lépe objasnila, kam se všechny postavy tohoto díla ubírají a o co usilují. V případě Milence není podstatný rozdíl mezi palácem a hájovnou, ale mezi prohlášeními dvou mužů (Clifforda Chatterleye a Olivera Mellorse) a dvou žen (Connie Chatterleyovou a Mrs. Boltonovou). Na rozdíl od mužů, jejichž pravdy, či pseudopravdy, či dokonce lži, se vztahují nejen k přítomnosti, ale  i vymezené minulosti a celé budoucnosti, zatímco ženy mluví jen o tom, co je skutečností právě teď, v tomto okamžiku. Když muž řekne: miluji tě, vyjadřuje tím jakýsi vágní příslib, který hodlá dlouhodobě respektovat (pokud to bude tak a ono onak). Pokud to samé řekne žena, nemůže se mýlit, protože to platí pouze pro okamžik, v němž to bylo vysloveno.

Zřejmě se nejedná o  retrográdní amnézii (něco se stalo a na události do té doby si napamatuji), spíš to vypadá opět na "populární" autismus. Aris navíc patří ke skupině postižených, ke kterým se nehlásí žádní příbuzní. V rámci "školení" jak získat novou identitu se učí přířazovat sám sebe k věcem, osobám, pocitům atd. Jeho vztah k jablkům je intenzivnější než k pomerančům, zato vztahy z minulosti (pes Milou) neguje svým hotdogem. Co se z toho dá usuzovat? Docela realistická vize budoucnosti. Práce s pamětí (nemyslím vzpomínámí, ale tahání cancourů vědomé látky z nevědomí) by mělo patřit mezi běžné činnosti,, stejně jako zpochybňování své vlastní identity.

Přeintelektualizované? Ano, ale ještě víc přebritštělé  a přearistokratizované, byť kromě pricenzny to všechno byli univerzitní floutkové, kteří sice mají šťávu, ale neví, jak ji pustit. Joseph Losey svůj letkvar zavařoval příliš krátce nebo na příliš nízkou teplotu.