radektejkal

Big Bear***** píše v recenzi, že se zrovna kurýruje z chřipky. Zřejmě to považuje z pohledu na tento film důležité. Se mnou je to podobné, hodně mě to vzalo; jak chřipka tak film. To proto, že je to film léčivý; svým utrpením i svým uzdravením. Kéž by to Rusům a Polákům vždycky takhle klapalo. Nebylo by třeba nic doplňovat ani přepisovat. - Na rozdíl ode mě, pokračuje pak Big Bear dalšími dobrými postřehy. Jedno jeho syrové bramboro jsem mezitím snědl.

Jedinec, ať už náhodou nebo řízením osudu, se stává členem kolektivu. Stává se jím ale doopravdy? Přestože se řádně osvědčuje a získává zásluhy, kolektiv v něm hledá zdroj svých vlastních sporů. Nakonec i výkřiky v lese se stávají jeho soukromou zkušeností. Organizovaný běh skončil, teď začíná ten neorganizovaný.

Variace na téma posedlosti tu našla skutečně asi to nejvhodnější pole (byť to byly svahy a dokonce jen z písku). Nějaký kluk, na pomezí pevniny a moře, byl poznán jako zloděj a zajištěn. Byl to on, kdo ukradl doktorovi jeho plážovou výbavu? Během filmu (či i po něm) o tom můžeme střídavě pochybovat nebo si být jistí jedním či druhým extrémem. Je to však jedno, protože se nás to vůbec netýká. Týká se to pouze obětí, a ty jsou tu dvě: Kluk (bez ohledu na to, zda krádež provedl či ne) a doktor, který viděl (na vlastní oči) skutečnost, která mu stále uniká a nakonec při jejím pronásledování kolabuje či umírá vyčerpáním. Kdyby se mu podařilo krádež rekonstruovat (další silné rumunské téma), ujistil by se, že viděné je pravdivé, a vše (i jeho následné nezdary) by se vrátilo do svých kolejí. A svět by byl potvrzen ve svém trvání. - Upřel vám už někdo nos mezi očima? Nebo ho ještě navíc ukradl? A pro studenty psychologie: krádež je tu iniciačním okamžikem, v němž freudovská realita přechází v lacanovské reálno.

Tyhle filmy z "politického pomezí", z doby kdy leccos kvasí, ale o kvalitě kvasu se zatím mnoho říct nedá, mám rád. Když říkám tyhle filmy, nemyslím jen Pițovi, ale zatím a především Helgeho, za kterým Pița vybíhá až o kolo později. Jak se s tím vypořádá se zřejmě dozvím až po Orientačním běhu. Jde o filmy, jejichž výchozím a setrvalým bodem, tedy jakousi čarou kx, u níž záleží více na konstantě než na proměnné, je pochybnost. Skrze tuto (jedinou) pochybnost však nedocházíme k řešení ani této (jediné) rovnice (y = kx), ale postupně k postulování dalších lineárních rovnic (y1 = k1x1 až yn = knxn). V závěru (filmu) už máme před sebou jen nespočet přímek vycházejících ze zorničky moudrého výra. Kýho víra. Copak je jedinou realitou hraboš, který tu právě proběhl s klasem žita mezi zuby.

Krajina lidské mysli, to jsou opevněné hrady a palisády, které mají chránit to, co člověk považuje za sebe sama, a tedy svůj nesporný majetek. Při konfliktu pak záleží jen na tom, jak dlouho je kdo schopen kráčet přes mrtvoly či se stát jednou z nich. V nedobytné věži své perverzní touhy uchovává Gloria svého milence Michela, kterého ovládla tím, že posunula jeho perverzi o stupeň  výš, a tím prokázala svoji nadřazenost.

Clouzot nepracuje se svými postavami jako charakterovými typy, v jeho pojetí jsou herci bližší šachovým figurkám. Víme o nich sice, jakou mají funkční hodnost, ale nevíme už zda jsou černí nebo bílí. Čím méně se projeví emocionalita, tím více je třeba přidat něčeho jiného. Recenzent vyprávěč**** v tom "něčem jiném" vidí rozpad jazyka, marast překrývající mystické silencium (velmi zdařilá recenze). Sám název filmu Le Corbeau (Krkavec), myslím, že i vycpaninou tu byl i krkavec, označuje nejen ptáka, ale i "krkouna" a navíc "anonyma". Škoda, že se Clouzot problému anonymů a střídání dob, kdy se házely do koše, a kdy se jim přisuzovala definitivní platnost, už dále nevěnoval. - Nedávno jsem dostal pokutu za to, že jsem parkoval čumákem auta v prostoru se zákazem parkování. Policajt, který po mně chtěl stovku, mi řekl, že by to sice nepovažoval za přestupek, ale dostal anonym, a všechny anonymy se musí pečlivě prověřovat. Dnes ovšem není třeba sepisovat složité dopisy, stačí vytáhnout z kapsy mobil.... Ladynka, které si film líbil, píše: "Na malém městě, tady nebo někde jinde..." To je správně, ale nemusí jít jen o malé město, na národní politické úrovni se to stát nemůže?

Film se snaží vyprat Německo z jedné vody na čisto, ale to asi nejde, a rozhodně ne tak jednoduše, některá špína je zatvrzele ulpělá, jinde jí je příliš, ale jinde se vlatně o špínu ani nejedná. To na jedné straně, na druhé jde o to, jak bychom se - i přes příznivé hlasy recenzentů - citili v takové třídě my sami. Sám jsem něco takového prodělal (4 roky ve třídě, kde bylo 80% Němců a 20% cizinců; cizinci tu svojí národní dynamikou oživovali německou šablonovitost; a byla to skutečně má nejmilejší třída). V posledních desetiletích se množí filmy o šikaně, a většina jich je velmi dobrých. Protože jsem, byť v poněkud jiné době a jiním věku, v obecné škole, tímto fenoménem také trpěl, chtěl bych se vcítit do Bachmannovy třídy a zvážit, zda bych se tu cítil lépe. Myslím si, že ne. Proč? Snad z pohledu vykořenosti žáků slepených z celého světa o připravených o mateřský jazyk? Snad kultury, která nemůže být nikdy multi, i když používá obdobné postupy? Snad náboženství: křesťané už dávno měli zapudit svůj symbol člověka umučeného na kříži za horoucí srdce lásky.

Dobrých filmů o šikaně bylo natočeno už poměrně dost; odhadoval bych je na stejno s dobrými westerny. Chybí je jen nějak označit a zařadit do tématické nabídky. Mají skutečně svou vlastní specifiku, i iv životě jsme se (alespň já) střetli se šikanou stejně jako s westernem (alespoň já). A šikana má navíc spoustu forem, které westernu chybí. V Modrém ptáčkovi jde o šikanu, která nakonec nezdeptá, ale posílí. Pokud se však na stranu šikanistů postaví učitelé nebo dokonce rodiče, může to být - a také to bývá - fatální. Šikana je navíc těžko uchopitelná a mnozí šikanovaní to berou jako trest za své nedostatky; zde to mlže být fintivost nebo sebeprosazování. Vedle jsou rodiče, kteří nevidí pod povrch věcí i černoch, který ji posílá na mylnou cestu: Všechny šťastné rodiny jsou si podobny, každá nešťastná je nešťastná po svém.

F.W.Colqhoun**** soudí, že druhou reakcí na tento film (první vidím jako problematickou) je nahlédnout pravdu vlastní bezcitné existence a pochopit, že tohe svinstvo, aby důkazů o nevalné hodnotě lidství nebylo málo, sledujeme pro zábavu. Tím je řečeno skoro všechno, zbývá jen doříct, kdo je oním "dětským vojákem", jak se rodí, jak povstává jeho vědomí, čeho všeho je schopen a jakým způsobem nás (ano, myslím sebe a tebe) ohrožuje a co se stane, až mu budeme stát tváří v tvář - a kde to bude? TADY nebo v SRDCI TEMNOTY. ... Tohle byla recenze, ještě jedna osobní vzpomínka: Kdysi, už po "sametu" jsem byl požádán, zda bych nevzal do obchodního úseku Míšu (tak se tu říkalo každému černochovi, protože měl kudrnaté vlasy a jeho skutečné jméno nedovedl nikdo vyslovit, nebo se to nikomu nechtělo). Mohl by zpracovávat frankofonní země. Přímo do obchodu jsem ho nevzal, ale zůstal a zpracovával zde náhradní díly. Později, když jsme (jako fabrika) dosáhli ročního obratu přes miliardu korun, jsem mu mavrhnul misijní cestu do rovníkové Afriky; založíme tu tiskárnu a vybavíme ji našimi stroji. Jeho odpovědí bylo něco jako "všechno ale tohle ne". Vždyť tam ještě máš rodiče, sourozence, kamarády z dětství, namítnul jsem, nechceš je vidět? Jo, to bychom ale museli mít s sebou pěknou spoustu dárků! Máme plný sklad propagačních předmětů! Pak už jen smích a kroucení hlavou. Myslím, že se neobával ze setkání s příbuznými a známými, ale ze setkání s dětskými vojáky.

Tragický "dokument" rozpadu rodiny, a pokud jej povýšíme - a není to příliš obtížné - pak komunity - a pokud půjdeme ještě výše - pak celé globální společnosti. Zůstaňme ale na té původní, primitivní úrovni, která je tu vykreslena nejenom skutečně, ale i zajímavě. Otec podniká, a to se vším všudy: podvody, družba s politiky atp. - a nakonec nechá znásilnit i svoji vlastní dceru, bez které je absolutně nemožný a která jediná ho poslouchá a možná mu i rozumí. Přes to ovšem už vlak dál nejede. Film, který je možná příliš instruktivní, je dobře zpracován a určitě jej nelze považovat za odpadní produkt (viz můj oblíbený uživatel Andreas, znalec a obdivovatel rumunské konematografie) - to by bylo třeba doložit, byť by šlo i o zcela subjetivní impulz.