radektejkal

Zatímco u nás už ustal veškerý pohyb a nastala normalizační katatonie, v Německu se "šedesátá léta" dosud nevzdala (taky to tam nebrali tak zhurta a neměli tam cizí vojáky s tanky). Proto je v podstatě zajímavá především druhá polovina filmu, ta "demoliční", už jen mírně prokládaná našimi slečnami, se kterými jsme se důkladněji seznámily v první polovině, "kabelovou nosičku" (esejistku převlečenou za špionkou) a "peněženkovou zlodějku" (převlečenou za prostitutku)... Alexander Kluge, který je zřejmě hlavním motorem filmu "V nebezpečí a nejvyšší nouzi vede střední cesta leda k smrti", řekl: „Jeden zážitek - jeden film, jeden vjem - jeden film, tomu se říká krystalizovaný okamžik, a to je vzorec filmu“ Dodal bych: Jeden svět - jeden film."

Ohledně RAF jsem se vyjádřil v komentáři k filmu "Olověná doba", zde bych (zcela výjimečně) nechal hovořit Slavomíra Žižeka (SŽ) a jeho glosátora a překladatele Radovana Baroše (RB). SŽ: "Tentýž druh "humanizace" se bohužel negativně podepisuje i na snímku Baader Meinhof Komplex, který je jinak pozoruhodným vylíčením osudů první generace německé Frakce Rudé Armády (Ulrike Meinhofová, Gudrun Esslinová, Andreas Baader). Subjektivním východiskem filmu, pozicí implicitně nabídnutou divákovi jako bod identifikace, je perspektiva Ulriky Meinhofové, "teroristky", která si nicméně zachovává svou lidskost", sužované obavami a pochybnostmi, soustavně přemítající o svém údělu... (V tomto ohledu je Meinhofová protějškem vrchního policejního komisaře ztvárněného Brunem Ganzem)." RB: "Bruno Ganz ztvárnil rovněž Adolfa Hitlera ve filmu Pád Třetí říše (Der Untergang), který líčí několik posledních dní nacistického režimu z perspektivy Hitlerovy osobní sekretářky Gertraud "Trudl" Jungové. Za oběma snímky stojí producent Bernd Eichinger a tato okolnost se možná podepsala i na tom, že se oba filmy uchylují k téže strategii 'zlidštění'... (její skutečná) závěrečná sebeobhajoba vyznívá věrohodně. Jenom 'lidský, příliš lidský' diktátor se mohl stát svůdcem neméně lidského, a tudíž chronicky bezbranného a poddajného národa." Kompletní analýza v Bartošově překladu "Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška", kapitola "Lidské, příliš lidské". Strategii RAF definuje SŽ následovně: "V epoše, v níž masy zcela zabředly do kapitalistického ideového marasmu, je standardní kritika ideologie neplodná a pouze přimknutí k surovému Reálnu přímého násilí - l'action directe - probudí masy z letargie." Pozn. 1: Citovat Žižekovy myšlenky je vždy příhodné, protože jsou jasné a přesné, a přitom šetří (v obou smyslech) slova. Neboť, dle Jana Vodňanského není žádná teorie ukončena, dokud není zveršována: "Děti buďte hodné / seďte jako myška / a naslouchejte slovům Slavoje Žižka." Pozn. 2: Nakonec považuji tento komentář za svůj..... Kromě tohoto filmu existují další filmové dokumenty, které pro úplnost překopíruji: Deutschland im Herbst (1978), Baader (2002), Black Box BRD (2001), Stammheim - Die Baader-Meinhof-Gruppe vor Gericht (1986), Une jeunesse allemande (2015), Starbuck Holger Meins (2002), Andreas Baader - Der Staatsfeind (2002), Ulrike Marie Meinhof (1995), World in Action: Prisoner of Terrorism (1978), Deutsche Lebensläufe: Ulrike Meinhof (2007) a Wildentiere (1969), Gudrun Ensslin - the early years (1968), Den fjärde mannen (2014), Children of the Revolution (2010), Sekigun-P.F.L.P: Sekai sensô sengen (1971) and present in the storylines of Schattenwelt (2008), The Worst Thing (To Germany, with Love) (2019) and Joschka und Herr Fischer (2011), Baader-Meinhof: In Love with Terror (2002, TV film).

Tak jako některá žena může být překrásná, je tento film přesmutný. Jakoby chtěl symbolizovat veškerou bídu první poloviny minulého století. Být zastavárníkem vyžaduje určité předpoklady, především žádný soucit, sympatie, náklonnost k žádnému zastavujícímu. To by obchod brzy zrujnovalo. A to našemu zastavárníkovi také vyhovuje, vždyť ve všech a ve všem vidí jen připomínky svého štěstí, které se během chvíle zvrtlo v naprostý zmar. Přestože sdílí svůj osud se všemi, kteří "to" přežili, je jeho mozek traumatizován (poškozen, podle Catherine Malabou natolik "plastický"), že žádné spojitosti nevidí, a když nějakou tuší, není již schopen na ni pozitivně reagovat (jakkoli by možná chtěl)... Netušený, byť očekávaný herecký výkon Roda Steigera (chválí ho každý druhý komentář, měl bych ho chválit každý), který zde zahrál roli desetiletí.

Film, který (samozřejmě mimo jiné) komentuje Descartovu pochybnost (doute cartésien), a sice pochybnost předpojatosti (douter des préjugés). To, co je na první pohled naprosto jasné, se časem zjevuje jinak pod jinými zornými úhly... Dvanáct rozhněvaných mužů od Sidneyho Lumeta jsem naposledy viděl asi před pěti lety – a Michalkův remake jsem odkládal v pochybách (když už se o nich mluví), zda to alespoň tento Nikita zvládne. A musím uznat, že se mu podařilo vytvořit svébytný film, i když rozhodování porodců budilo spíš dojem psychoterapeutické sešlosti, kde má každý dostatek prostor pro popis vlastních traumat, po jejich odvyprávění se rozhodne netraumatizovat již nikoho dalšího (konkrétně čečenského mladíka) ... Protože základem pro obě filmová zpracování je divadelní hra Reginalda Rose, nemluvil bych (především v tomto případě) o remaku. Že byl Lumet první, neznamená, že musí být i nejlepší, tak jako na jevišti je každé zpracování jiné, horší či lepší. Přesto mě však svojí sevřeností, gradací a logickou výstavbou jeho verze zaujala víc než tato. Pozn.: Sám jsem se zmínil o historii vlastního přístupu k tomuto tématu. O své genezi sledování Dvanáctky píše zajímavě (filmově zodpovědná) troufalka *****, která oba filmy viděla takřka zároveň. Myslím, že tento aspekt je dost důležitý.

Tohle je (samozřejmě během mnoha let) můj 25 Hitchcock (a to určitě jsou "tu" lidé, kteří viděli všechny), a cítím, že si od něj musím odpočinout, alespoň nějaký ten rok. Matty *** zde píše: "Typicky hitchcockovské téma..." Samozřejmě, všechno je tu hitchcockovské do té míry, že je třeba opustit loď se všemi jeho vlajkami. Kdyby se člověk nedíval na filmy s očekáváním, že uvidí něco nového, vystačil by s jeho čtyřmi pěti filmy. Ale to bych zase neviděl "Případ Paradineová", který mě jak tématicky, tak zpracováním, zaujal natolik, že v něm bezmála spatřil jádro pudla - Hitchcocka, chcete-li. Navíc H. dobře zná své diváky a taky ví, jak na ně. Dalo by se přímo říct, že s nimi pracuje (manipuluje). Všechny jeho filmy mají skoro stejnou strukturu, v níž jsou obratně rozloženy místa napětí a uvolnění. Pozn: Hitchcockovu manipulaci s diváky uvádí (spíš pod čarou) např. i Martin Scorsese.

Balíkův film z roku 1961 jsem viděl, už si netroufnu říct kdy. Berme ho tedy jen jako podmnožinu Reportáže psané na oprátce (už tento název je ojedinělý a pro knihu nejlepším doporučením - reflexe vlastního života jako smrti). A máme ji skutečně brát jako reportáž? Co jsou zde fakta a co fikce, co je tu ideologie a co hagiografie, co je tu logos a co mýtus? dokument Heleny Třeštíkové má poditulek "o jednom mýtu" (nepřipadá mi to případné, nelíbili se mi ani mezititulky a "použití" PhDr. Vladimíra Macury, DrSc. jako jediného tmelícího "prostředku - podtrhuji "jediného", mohly tu zaznít i jiné hlasy, ale zřejmě nebyly povolány). Ale zpět k mýtu: jeho nejvhodnější definici pro tento případ by mohl být názor Alana Wattse (v sedmdesátých a osmdesátých letech pro nás představoval velkým myšlenkový potenciál): "„Obraz, prostřednictvím kterého se snažíme dát světu význam“. Obsahem mýtu jsou většinou konání mýtických bytostí. Byl jednou z nich i Julius Fučík? Pokud nebyl, musíme mu přiznat lidské vlastnosti (včetně básnické licence), ale především to, že podcenil mašinerii Gestapa a přecenil svou vlastní sílu. Důležitým předmětem pátrání dokumentu jsou dějiny Reportáže, včetně textových úprav (nevěřím, že by je dělala sama Gusta) a kultu Julia Fučíka. Zdá se, že Helena Třeštíková vypátrala všechno potřebné, film končí smířlivým rozsudkem a není třeba už nic dodávat, natož proces obnovovat. Budiž tomu tak! Přesto však bude Julius Fučík (lidově Julda Fulda) vždy patřit k "největším Čechům".... Nicméně svoji poznámku neukončím slovy "Lidé, mám vás rád... bděte!", ale skutečnými závěrečnými slovy dokumentu: "Mějte se hezky! Ať se vám to podaří!"

Pro Otu Pavla byl život u řeky povšechně romantický, starší autoři (většinou od Sázavy) ho považovali nejen za romantický, ale současně za těžký až drsný. Nechci kritizovat Kachyňovu koláž, ale připadá mi, že mnohdy tlačil na pilu zbytečně moc, stejně tak herce, jak se zmocnili svých rolí, nicméně mi nesedli skoro všichni, Menšík svoji roli podcenil asi nejvíc. Povinný film pro sázavské rybáře.

Pěkný úvod s písničkou o Tony Romovi v podání Sinatrovi dcery Nancy. A potom detektivka od Marvina H. Alberta – o Tony Romovi napsal čtyři, dvě byly zfilmované. Sledování filmu se doporučuje rozšířit o kouření a pití (něčeho dobrého), sledování vysokých a štíhlých žen (ve filmu) a vedení vtipných hovorů – stačí jen občas něco drsně satirického prohodit (třeba o márnici nebo sexu). Pro Franka Sinatru, soukromého detektiva, to dopadlo dobře; ve svých pětapadesáti by mohl také dopadnout hůř než Malcolm, kterého sice vidíme na pár vteřin, ale je jasné, že má leccos za sebou. Pozn: Další příběh Tonyho Roma se jmenuje Dáma v betonu (Lady in Cement), tedy ne v cementu, jak se tu (výše či níže) uvádí, "to by tak byla, akorát bílá, jak nějaká víla" - ať tady máme taky nějakou hlášku, a ještě navíc rýmovanou na la la la. - A pokud cement, tak to raději Ciment s Metalikou ve Francovéj Lhotě".

Film jako stvořený pro "němohru a nožní artikulaci" Asty Nielsen. A přestože je starý více než sto let, obstojí před současnou kritikou více než chvalitebně. Kdybych pocítil nutkání (jako teď) podívat se na nějakou komedii (obecně nejsem jejich příznivec) z doby němého filmu, z 30 - 50 let minulého století nebo ze současnosti, sáhnu rozhodně do první přihrádky. Pozn. 1: za způsob, jakým přes kameru tehdy nazíral děj Karel Freund, by se nemusel stydět žádný dnešní kameraman. - A je to s podivem, zrovna dneska dávají v televizi Key Largo, ke kterému Karl Freund rovněž přispěl svojí hřivnou. Pozn. 2: V době natáčení bylo 12 let také její nemanželské dceři Jestě.

Diskuse o obrazech a obraz sám jsou dvě neslučitelné věci, a připadá mi, že se je Ulrich Seidl ani nesnaží nějak spojovat. Jeho narativní metodu jsme již prohlédli, a proto nás nepřekvapí ani zde. Chtěl bych jen vypíchnout hodnotící kriterium, které ve filmu také několikrát zaznělo, a se kterým jsem celkem souhlasný: "Dal bych si ten obraz do obýváku, ložnice, nebo na jiné místo, které často navštěvují (alespoň na rok)?" Přitom je třeba si odmyslet velké instalace jako je Cappella degli Scrovegni (v Padově) nebo Rothko Chapel (v Houstonu), kde obrazy vyznívají úplně jinak. (V Kapli Scrovegni jsem měl jedinečnou příležitost strávit den s restaurátory, lést po lešení a dívat se na Giottovy obrazy proklatě zblízka). Ale abych odpověděl na sám sebou položenou otázku: Dva obrazy (z deseti nabízených?) bych si doma rád pověsil na zeď.