3KnockPenny

Zkaženost a zvrácenost se tu ve své blahosklonné prozřetelnosti vysmívá hříchům nevinnosti a nehodám ctnosti, jako had olizující ránu po uštknutí. „Nepovedená stvoření“ versus uhlazená buržoazie. Která ze stran patří k dobru, a která k tomu zavrženíhodnému, tolik stíhanému zlu? Tady se bez okolků ukazuje, že v každém z nás je trocha té oplzlé víry markýze de Sade, ať už v panensky čisté děvečce, či v Boha velebujícím abbém. Uchvatitelské, nemravné myšlenky stíhají každého a není možné v přirozené podstatě bytí se jim jakkoli bránit. Takže slovy markýze: „Vítejte v našem skromném blázinci. Snad se tu budete cítit jako doma.“ :) Nechme se tedy unášet na vlnách romantiky s „trochou“ té zvrhlé vznešenosti v malebném prostředí blázince.

Tak dlouho tě miluji je dojemné, intenzivní a až nadmíru realisticky pojaté drama se silnou atmosférou, která se až surově zažírá pod kůži pod nadvládou skvělých hereckých výkonů s Kristin Scott Thomas v čele. Ta se své role zhostila tak přesvědčivě, až mi to vyráželo dech, jako by opravdu těch patnáct let za mřížemi prožila. Je složité se do něčeho tak nepřestavitelného vcítit, ale díky ní to šlo až mrazivě dobře. "Svět beze mě. A obcházel se beze mě velmi dobře." Film vyobrazuje Juliettin návrat do normálního života, jak je těžké se aklimatizovat do společnosti, která se mezitím bez ní nezastavila, jak je nereálné si najít práci a přátele, jak ji vlastní rodina dokázala zavrhnout a předstírat, že neexistuje a nikdy neexistovala, a jak je zničující čelit předsudkům a obviňování, jako by nosila nenáviděnou Davidovu hvězdu. A naopak na její straně věčný boj uvnitř sebe sama - odmítání, mlčenlivost, nevíra, uzavřenost, nepochopení, nezájem a citová vyprahlost.

Filmové zpracování mojí nejoblíbenější knihy od Kinga mi nahání dodnes husí kůži a nepopsatelný stav paniky pod záštitou traumatu z dětství, kdy jsem po jeho shlédnutí zažila prvotní strach a omračující úzkost, vyhýbala se překročení každého kanálu, bála se balónků, a kdy pro mě klauni představovali děsivé kreatury, volající za noci mé jméno zpod postele, s rozšklebenými bílými zuřivými grimasy, krví podlitýma očima a nabroušenýma zubama. Tehdy byla každá překonaná návštěva sklepa velkým vítězstvím a hry s kamarády při soumraku kolikrát bojem o holý život. Dětská fantazie mi hrála na plné obrátky, a i když jsem posera doteď, horory zbožňuju a myslím si, že právě To byl pro mě takový první odrazový můstek, kdy jsem začala po těch děsuplných, nervy drásajících zážitcích plných nového adrenalinu dychtit... jako po zakázaném ovoci. Klasický horor To doporučuju jako výchovnou metodu pro děti všem rodičům, kteří nechtějí utrácet v mekáči :D ;)

Cóóžéé?! Filmová představitelka mé nejoblíbenější literární postavy Jany Eyrové, ke které jsem už jako malá vzhlížela, a která pro mě vždy byla synonymem cudnosti, čestnosti a skromnosti, se mi tu v celé své obnažené "kráse" ukazuje v roli zvrácené, perverzní a oplzlé nymfomanky, která je schopná kvůli sexu zatratit i vlastní děcko?! Na mě trošku tvrdý oříšek a do konce filmu jsem si na tu její fatální přeměnu jaksi nedokázala zvyknout. Pěkným bonusem / pokusem byl Shia LaBeouf (jehož jméno doteď nedokážu správně napsat, natož vyslovit), který se tady z promiskuitního hajzlíka změnil na alterego moderního otce a manžela, kterému na své rodině zprvu heroicky záleží, aby ji pak celou postupně opustil. Druhý díl měl oproti prvnímu větší náboj, pestřejší a hlavně víc šokující příběh (naštěstí méně už protkaný nudnými pasážemi s postarším panicem Skarsgardem). Upřímně, pro mě nejvíc z obou dílů zarážející scéna typu "to si děláte prdel, ne?", byla u posmrtné postele. Musím říct, že to jediný bylo i na mě už trochu moc, pomalu na sedánek k psychiatrovi. Já musím dát (zaujatě, jak jinak) za pět *, protože sadistické bičíkové scény se Zvonečkem se mi budou nadosmrti vkrádat do myšlenek a určovat pochod mého libida ;) Nezaujatě bych dala za čtyři, ale jelikož je to i tak film s pomyslnnou hvězdičkou, v konečné fázi to stejně vyjde na pět, takže svědomí (aspoň v tomto případě) mám čistý. :)

I když má Adulka ráda postapokalyptický scénáře, v tomhle přeplněným vláčku by se jí asi nelíbilo. Buď by mě nutili jíst odpornou proteinovou tyčinku (a já mám co dělat s obyčenou musli)... nebo cizí hnáty v tom úchylnějším případě, nebo nasávat Kronol za zvuků otřesné post techno "hudby", takže by ze mě byla buď kanibalistická špína nebo uslintaná fetka, protože dost silně pochybuju, že bych při mým štěstí byla cudným pasažérem první třídy. A i kdyby, vědomí, že tam někde vzadu přebývá Jamie Zvoneček Bell, by mě stejně nenechalo chladnou a v horečné touze bych spěchala za ním. Takže jasně, už to vidím. Všeci se snaží dostat dopředu a já jedinej trotl dozadu. Velkým překvapením byl pro mě Chris Evans, změněný k nepoznání a bylo příjemné ho pro jednou nevidět v těsné 4 procentní asexuální kombinézce. Jinak... zamýšlení se nad detaily a souvislostmi ničí celkový dojem, takže rozum stranou, tady se jede na výýýlet!!! Sice se mašince nekouří z komínka, ale to se dá omluvit, protože stejně k mé neskonalé radosti nakonec k ohýnku dojde. :)

Blažený pocit vidět v jednom filmu tolikrát Cruise umřít 3:-)

Nostalgicky vzpomínám na dobu, kdy pro mě, naivní holčičku, Město andělů představovalo únik do světa melancholie, katarze a snění za zvuku tónů písně Uninvited od Alanis Morissette, podpořenou dychtivou četbou Hemingwayova Pohyblivého svátku, kdy pro mě víra v opravdovou lásku ještě něco znamenala. Po letech ve mně tento film ale evokuje i znechucení nad tím, jak si osud vybírá svou daň v těch nejnevhodnějších okamžicích. Jako by říkal: "Jooo? Tak vy si myslíte, že vám dopřeju být spolu? Tůdle!" A jednoho z nich pro jistotu odkráhne.

Nebyl Shakespeare pod vlivem, když pronesl, že "je lepší lásku poznat a ztratit, než ji nepoznat vůbec?" To zřejmě asi neviděl P.S. Miluji tě, protože tenhle doják musí snad lapit každýho, i sebevětšího cynickýho, na citech si sedícího tupce. Holly a Gerry patří k těm šťastným manželským párům, jimž by každý mohl závidět. Náhle, lékaři u Gerryho v jeho třiceti letech odhalí rakovinu v konečném stadiu. Holly si vůbec nedokáže život bez manžela představit. Jenže Gerry s ní má jiné plány. Pár měsíců po jeho smrti dostane Holly jeden z prvních dopisů, které pro ni sepsal a v nichž ji žádá o splnění nečekaných úkolů. S pomocí těchto dopisů, svých potrhlých kamarádek a milující rodiny, která ji někdy dohání k šílenství, Holly postupně objevuje nový život; život dokonce rozmanitější než ten, který ji osud donutil nechat za sebou. P. S. Miluji tě je něžný, zábavný a nevtíravý příběh, který se mi hlavně díky vyobrazení jejich ztraceného vztahu za pomoci Hollyiných vzpomínek nadlouho zaryl hluboko pod kůži.

Když v tomto filmu přestanete hledat velkolepé zpracování a odkazy na Tygra a draka, Hrdinu, Klan létajících dýk apod., uniknete zaujatosti v podobě kýče a asijské mentality, která se jen tak někomu pod kůži nedostane. Zbytečné babrání se ať už nad přemrštěností, klišé, rozverností nebo zmíněným popíráním gravitace vás odvede od dojímavé poetičnosti melodramatu s vytříbeným vizuálním vykreslením, jehož barvitost bere dech. Proč se nenechat unést prostým, ale zároveň svěžím příběhem, který utváří jakási nadpozemská harmonie spojená s milou roztomilostí a čistou nevinností? Tohle není hollywoodský trhák a ani jím být nechtěl. Hlvní hrdinové oplývající ušlechtilostí, laskavostí, jemností a skrývanou touhou musí čelit nepřejícímu osudu, který nezná slitování. Možná pro mě vcítění se do nich bylo až moc snadné... Ono totiž něco skutečně prožívat, nebo naopak dívat se na to z povzdálí představuje velký rozdíl. Tyhle příběhy vás zkrátka nedojmou, pokud si něčím "podobným" neprojdete sami. Nebo pokud nejste Bridget Jonesová s třemi promilemi v krvi, obklopená vlčáky :D

Jon Sníh v roli gladiátora? S počítačově přidělanými svaly, příšernými až trapnými dialogy, podpořenými ještě příšernějším dabingem a lacinými výrazy ála "já jsem drsňák" v kombinaci s těma jeho psíma očima, sem tam hraničícími s mentální zaostalostí asi těžko. Škoda. I když jsem věděla, že film sám o sobě stojí za houby (o čemž žádná), těšila jsem se, že mi aspoň pohled na polonahého klučíka Sněha zpříjemní osamocený večer :) Jenže to bych si nejdříve musela vypnout zvuk a snížit si IQ... 102 minut strašného zklamání by to pro mě bylo v případě, kdybych dopředu nevěděla, jaký hrůzy a hňupoviny mě čekají (díky Lottr ;). Teď to pro mě bylo pouze 102 minut nucených útrap, při nichž jsem si aspoň zvládla udělat manikůru a pedikůru :)