korela

První Fantastická zvířata považuji za jediný film, který je plnohodnotným následovníkem Potterovské série. S druhým filmem šla kvalita o něco dolů stejně jako pravděpodobnost dějových linek a třetí film v tomto trendu pokračuje. Hodně mu samozřejmě přidává ta Potterovská nostalgie a odkazy na původní sérii. Sám o sobě film není moc akční, ale přináší několik nových zajímavých prvků. Má slušnou výpravu, jen s kamerou by se bývalo dalo více vyhrát, i já jako laik jsem si mnohdy říkala, že kdyby se to zabralo tak a tak, působilo by to lépe, silněji. Na postavu Mloka, která je svěží a nijak neubližuje ději původní série, je tu bohužel kladen menší důraz než v předchozích dílech. Zamrzí také absence vývoje postavy Queenie, která na konci minulého filmu plně sympatizuje s Grindelwaldem a teď je najednou proti němu. Jak k tomu došlo? Vzhledem k tomu, jakým zvratem byl její odchod v předchozím díle, rozhodně bychom si nějaký psychický přerod postavy zasloužili, stačily by k tomu dvě scény...Brumbál se zase chová nejmíň Brumbálovitě ze všech dosavadních filmů a co se Grindelwalda týče, Depp mi sice do role úplně nesedl, ale to ani náhradník Mikkelsen a změna herce nějakým způsobem dost výrazně ovlivnila i charakter postavy, který je najednou úplně někde jinde. V Grindelwaldových zločinech byl chladně arogantním, logicky uvažujícím anti hrdinou, který sám sebe prezentoval jako nepochopeného dobrodějce, v Brumbálových tajemstvích dostaneme místo něj výbušného a nebezpečného záporáka, kterého se všichni bojí a který se nijak netají tím, že inklinuje ke zlu a nenávisti. V minulém filmu přece své stoupence před válkou varoval, tak proč ji najednou sám podněcuje? Ohledně děje jsem ovšem byla docela spokojená. Tvůrci sice silně pozměnili některé zákony magie, od Marvelu si vypůjčili nepochopitelné ohýbání reality a Credencův původ se jen se zaťatými zuby dá považovat za pravděpodobný a zároveň natolik nepodstatný, aby ho v původní sérii nikdo slůvkem nezmínil, nicméně dějové linie všech tří filmů se tu krásně a čistě uzavírají. Na konci filmu Credence konečně odhalí tajemství své minulosti, dočká se přijetí, po němž toužil a je uchráněn zničení Obskurem, hlavní postavy se dočkají happy endu, Grindelwald je odhalen jako záporák a ztrácí své stoupence a Brumbál se zbaví všech přítěží z minulosti, jež ho k němu poutají, a konečně se s ním utká. Vzhledem k tomu, že Brumbálův souboj s Grindelwaldem od začátku vypadal jako logické ukončení série, měla by zde Fantastická zvířata také skončit. K hladkému a ukázkovému uzavření příběhu totiž stačilo opravdu jen to, aby Brumbál Grindelwalda jedním kouzlem zneškodnil a předal spravedlnosti a Brumbálova tajemství by se tak stala krásným zakončením dosavadní trilogie. Grindelwaldovým útěkem se však otevírá cesta k avizovaným dvěma posledním a zcela zbytečným filmům, které vzhledem k uzavření příběhu i vrcholnému souboji obou kouzelníků ve třetím filmu nemají už vůbec co nabídnout.

Wanova láska k paranormálnu si dává rande s jeho sklony ke krvi a gore a spolu s epickým soundtrackem a tradičními hororovými prvky vytváří hororové orgie, které jsou pošušňáním pro každého fanouška Wanovy tvorby. Malignant v sobě nezapře režisérovu duchařskou historii a tasí na nás celou přehlídku žánrových lahůdek včetně lekaček, strašidelného domu, opuštěné nemocnice a historického podzemí. Zároveň se zde projevuje i Wanova historie coby tvůrce vůbec prvního filmu ze série Saw, gore je sice umírněné a často mimo záběr, ale hraje zde velkou roli, a pak ta muzika a hlavně ten zvrat! A promítá se zde i něco z nově nabitých zkušeností s akčními filmy, protože záporák je v podstatě hororová stvůra s nadpřirozenými schopnostmi a kdyby nebyl psychicky vyšinutý, ani by mě nepřekvapilo, kdyby ho v potitulkové scéně přišel Nick Furry naverbovat k Avengers. Tvůrci si totiž ty bojové scény až podezřele vychutnávali. A k tomu to sympatické obsazení. Jak tohle přijme běžný divák, netuším, ale jestli sledujete Wanovu tvorbu od počátku, považujte Malignant za něco jako crossover všech jeho předchozích filmů, kterou si fanoušek náležitě vychutná.

Nějak nechápu ta vysoká hodnocení. Mě Five feet apart připadalo jako vykrádačka stokrát omletého námětu beznadějné/zakázané lásky lidí s nevyléčitelnou nemocí. Hlavní hrdinka byla neskutečně sympatická, love interest už tak moc ne. Přestože se jedná o samé dobré herce, měla jsem celou dobu pocit, že tady nemají vůbec co hrát a nedostávají příležitost využít ani část svého potenciálu. Celý příběh je podaný tak nudně a nedějově, hlavní hrdinové pořád sedí v posteli, léčí se nebo se dohadují, romantická linka působí nepřirozeně a nepravděpodobně - v jednu chvíli je Stella odhodlaná si ze zcela rozumných důvodů držet Willa od těla a v další scéně už ho hrozně miluje, nemůže bez něj být a je ochotna pro něj riskovat život...Vůbec mě to nechytlo, v půlce filmu jsem přepnula program. Nemám ráda rozkoukané filmy, ale opravdu nevím, jestli tenhle konkrétní někdy dokoukám.

Spíše než hororem je Kindred psychologickým dramatem s prvky thrilleru. Což je škoda, protože námět s velkým starým domem a vidinami sliboval hodně a mohla z něj vzniknout atmosférická variace na klasické americké duchařiny. Tímto směrem ale tvůrci nemíří, místo toho se vydávají cestou plnou dlouhých pohledů, znepokojivé hudby, stísněného pocitu a nejistoty, zda jsou všichni okolo padouši, nebo je hlavní hrdinka prostě šílená. Film si udrží pozornost diváka po celou stopáž, daří se mu navodit i nějaké to napětí, bohužel všechno dost zazdí otevřený konec, který se u snímků podobného žánru stává nepěkným zvykem. Zřejmě se jedná o pokus vzbudit v divákovi pocit nejistoty, nebo snad chtějí tvůrci nechat každého, aby si film dotvořil sám. V závěru to ale působí jako odfláknutý chaos, přitom nějaké rozřešení by v tomto případě překlenulo ten rozdíl mezi sledem znepokojivých scének a uceleným filmem.

Under Wraps příjemně překvapilo. Čekala jsem spíš hloupý film pro děti s infantilními dialogy, ale vyklubala se z toho příjemná rodinná komedie. Dětští herci předvedli nečekaně kvalitní výkony, odvážím se předvídat, že z představitele hlavní role by v budoucnu mohlo i něco být (tipnu to klidně i na druhého Zaca Efrona). Potěšilo, že si tvůrci dali práci s Halloweenskými kulisami (školní párty, strašidelný dům, vyzdobené domy). Škoda, že už mi není dvanáct, protože tenhle film bych si určitě opravdu užila.

Existenci Gymplu jsem registrovala již v době jeho uvedení do kin na plakátech a billboardech, ale k jeho shlédnutí jsem se dostala až čtrnáct let po jeho vzniku. Obávala jsem se typických neduhů české filmové tvorby a dalších neduhů spojených s filmy ze středoškolského prostředí: špatných hereckých výkonů, přestřelených stereotypů, nerealistického vyobrazení života studentů, chabých vtipů postavených na sexu...Gympl jimi ale na rozdíl od asi všech ostatních českých filmů a seriálů na toto téma netrpí a dokonce zaplašil i tu pachuť, která mě trápila po čtvrtém (a posledním shlédnutém) díle nového Pana profesora. Starší i mladší generace herců v Gymplu působí neobvykle přesvědčivě, z velkých hereckých jmen vyniká Matonoha, Holubová a pochopitelně (tehdy ještě vycházející hvězda) Mádl ve velmi neobvyklé roli. Oba Vorlové také příjemně překvapili. Mírné stereotypy se ve filmu sice objevují, nejde však o profláknuté a neautentické klišé typu včelí královna/sportovec/rebel/šprt, ale o seriózní naznačení charakteru postav. Přestože nic není na sto procent realistické, je asi nemožné v někom nepoznat svého (bývalého) spolužáka či učitele a ten titulní Gympl je ve skutečnosti jen povedenou karikaturou českého školství. Kromě nezbytných vztahů a alkoholu se tu řeší i hlubší témata, komedie se prolíná s dramatem a každá postava si prochází svým vlastním. K temnějšímu ražení filmu pak přispívá i ta šedá realita postkomunistické Evropy, která skvěle kontrastuje s barevným světem graffiti (jen jsem si při sledování všech těch temných uliček a posprejovaných starých podzemí říkala, co si tak o Praze asi budou myslet cizinci, kteří film viděli třeba na festivalu...) Film rozjel hromadu dějových linií: sebepoškozování, drogy, psychické týrání, útek z domova, kriminalitu mladistvých, alkoholismus, policejní násilí...přestože každé z témat by mohlo být námětem na samostatný film, vše je tu jen načrtnuté, takže tu vlastně ani není stěžejní příběh. Zřejmě šlo o snahu přiblížit děj reálnému životu, ale neuzavření žádné z dějových linií (ani té hlavní) působí nedotaženě a odfláknutě. Jakoby si tvůrci prostě řekli, hm už nás to nebaví, tak to touhle scénou utneme a pustíme jim co máme. Když film skončí, říkáte si: bylo to dobrý, ale co to vlastně mělo za smysl? O čem to celý bylo? Gympl drží pohromadě vratce jako věž ze želé, ale vlastně je zázrak, že vůbec drží. Tohle, těch několik upřímných výbuchů smíchu a fakt, že street artová a hiphopová kultura jde mimo mě a přesto mě film bavil, značí jistou kvalitu. Uvidíme, jestli se podívám na pokračování...

Očekávala jsem nesledovatelnou hovadinu, ale vyklubala se z toho příjemná oddechová středoškolská komedie. Jasně, na Oscara to nebude, uvidíte spoustu osvědčených klišé, ale v rámci žánru je to rozhodně nadprůměr. Je to koukatelné, je to vtipné, je to svižné, zápletka s rockovou kapelou je poměrně originální a v žánru, kde se setkáte obvykle z popem z top 100 dost potěší. Cílovou skupinu film určitě uspokojí a ostatní diváky neurazí. Znova už se na něj nejspíš nepodívám, ale ani bych se opětovnému zhlédnutí nebránila.

Na rovinu přiznávám, že romantické komedie ze střední moc nemusím a že jsem dokonce i u do nebes vychvalovaných Mean Girls váhala mezi tří a čtyř hvězdičkovým hodnocením. Ke Spontaneous jsem přistupovala opatrně, ale už rozjezd filmu byl tak zábavný a vtipný, že mě přikoval ke gauči. A tohle tempo vydrželo po celý film. Osvědčený námět střední školy, maturantů, jejich problémů a radostí, prvních lásek i zkušeností s alkoholem a drogami dostává úplně nové pojetí. S prvkem záhadných a brutálních úmrtí středoškoláků se z filmu stává především napínavé drama, kdy dokážete s postavami a jejich strachem a panikou opravdu soucítit a za chvíli už nedokážete ani sedět v klidu, jak čekáte, kdy zase někdo zničehonic exploduje a jestli to nebude někdo z hlavních hrdinů. Mimochodem, tak sympatické obsazení teenagerů už jsem dlouho neviděla. Díky tomu mi nevadila ani ta silná romantická linka. Poprvé po dlouhé době jsem nejen nesledovala hodiny a nepočítala, kdy už bude film končit, ale dokonce jsem si přála, abych mohla s přihlouplým úsměvem sedět před televizí ještě o něco déle.

Páni...tak tenhle film byl vážně ujetej. Trailer jsem neviděla, takže do poslední chvíle jsem nevěděla do čeho jdu, kromě toho, že asi půjde o pěkný béčko. Ale to, co se tu hodinu a půl dělo na obrazovce, se slovy dost těžko popisuje. První tak půl hodinu prostě jen nevěřícně civíte. Pak se rozhodnete. Buď tenhle bizár překousnete a nebo to prostě nerozdýcháte. Pokud se jako já dokážete naladit na tu vlnu, na které Willyho kouzelný svět jede (a sjel se nejspíš i na něčem dalším), můžete si nakonec zbytek filmu docela užít. Já se při sledování nabušeného akčního hrdiny Cage, s tajemným a absolutně nevysvětleným původem (jakékoliv vysvětlení by filmu jen ubralo), který si vždycky hezky počká, až zaútočí další robot, zmasakruje ho, všechno uklidí, převlékne se, po přesně odměřeném čase si otevře pití, zahraje si pinball a po pár minutách vše v tomtéž pořadí zopakuje, fakt upřímně bavila. Jasně, ten film má strašnou spoustu chyb a nelogičností. Ale paradoxně právě ty mu dodávají na kouzlu. Celý film se sám o sobě nebere vážně. Abyste ho dokázali ocenit, musíte zvolit stejný přístup.

(OBSAHUJE SPOILERY) Představte si takový ten béčkový horor na tisíckrát provařené téma, ve kterém se všechny postavy chovají totálně nelogicky, je plný takových klišé, že si ho pletete s deseti podobnými a který do žánru nevnáší vůbec nic nového. Máte? Teď k tomu přimíchejte trochu toho sci-fi a máte film Znamení. Invaze z vesmíru je oblíbené filmové téma, které lze zpracovat na mnoho způsobů. Nudnější přístup už si ale tvůrci zvolit snad ani nemohli. Znamení sledují mimořádně depresivní příběh jedné mimořádně depresivní rodiny. Bývalý farář, čelící po smrti milované ženy krizi víry, a jeho mladší bratr, který občas supluje roli třetího potomka, tráví svůj volný čas úzkostlivým hledáním dvou poněkud narušeně působících dětí, přestože ty se ze zásady nehnou dál než dva metry od baráku. Holčička má jakousi fobii z kohoutkové vody, přemoudřelý chlapeček si rád povídá s elektronickou chůvičkou, a oběma by zoufale pomohlo vypadnout z toho odřízlého domu a trochu se socializovat. Jejich životy jsou tak nudné, že by mě nepřekvapilo, kdyby si celou tu záležitost s mimozemšťany vymysleli, aby se měli všichni konečně o čem bavit. V tomto pokusu o rodinné psychologické drama se však nedočkáme ani očekávaného přístupu pověřených osob, ani logiky ze strany hlavních postav. Když se na obloze objeví ufoni, život jde v podstatě dál, nedojde k žádným pokusům o komunikaci, útok nebo sestřelení. Žádný zásah armády na místech označených kruhy, žádná evakuace, žádná příprava krytů. Hrdinové se s nastalou situací musejí vyrovnat sami a to doslova. Ku pomoci jim slouží dětská knížka o mimozemšťanech, která je samozřejmě do puntíku přesná, nechutné mlaskavé zvuky mimozemšťanů vycházející z dětské chůvičky a alobal na hlavě. Po hodinách čtení o nadpřirozených schopnostech mimozemšťanů, kteří jsou schopní jim rovnou z oblohy podpálit barák, a několika dnech očekávání invaze rodinku napadne zatlouct okna prkny a na poslední chvíli zalézt do sklepa (kdo by dopředu řešil věci jako zabezpečení a jestli má ve sklepě zásoby jídla a vody, fungující baterky nebo lék na astma, kvůli kterému jim jedno z děcek málem umře - takhle je to přece větší sranda). Ale před úprkem si ještě při čekání na emzáky stačí udělat cheeseburger (to napadne fakt jen Američany). A jak je nakonec sejmou? Vodou a baseballovou pálkou! Tak aspoň nechte ty potvory zahalené tajemstvím a neukazujte je na obrazovce...no nic, tahle digitální oslizlá příšerka, co vypadá jak strašidlo z jednoho druhořadého hororu, co si už nepamatuju, to teda úplně zabila. V závěru mě napadlo, jestli se tam prostě všichni z té nudy a samoty nezbláznili a celý film netrpěli hromadnou psychózou. Možná to je tím, že jsem předtím už viděla Scary Movie 3, ale tohle se prostě nedalo brát vážně. Když jsem se tak smála nad těmi vážnými ksichty, se kterými si hrdinové omotávali hlavu alobalovými kakanci, došlo mi, že tenhle film ani nepotřebuje, aby ho někdo parodoval, protože to s přehledem zvládne sám.