Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Akční
  • Animovaný
  • Horor
  • Komedie
  • Drama

Recenze (19)

plakát

Znamení (2002) 

(OBSAHUJE SPOILERY) Představte si takový ten béčkový horor na tisíckrát provařené téma, ve kterém se všechny postavy chovají totálně nelogicky, je plný takových klišé, že si ho pletete s deseti podobnými a který do žánru nevnáší vůbec nic nového. Máte? Teď k tomu přimíchejte trochu toho sci-fi a máte film Znamení. Invaze z vesmíru je oblíbené filmové téma, které lze zpracovat na mnoho způsobů. Nudnější přístup už si ale tvůrci zvolit snad ani nemohli. Znamení sledují mimořádně depresivní příběh jedné mimořádně depresivní rodiny. Bývalý farář, čelící po smrti milované ženy krizi víry, a jeho mladší bratr, který občas supluje roli třetího potomka, tráví svůj volný čas úzkostlivým hledáním dvou poněkud narušeně působících dětí, přestože ty se ze zásady nehnou dál než dva metry od baráku. Holčička má jakousi fobii z kohoutkové vody, přemoudřelý chlapeček si rád povídá s elektronickou chůvičkou, a oběma by zoufale pomohlo vypadnout z toho odřízlého domu a trochu se socializovat. Jejich životy jsou tak nudné, že by mě nepřekvapilo, kdyby si celou tu záležitost s mimozemšťany vymysleli, aby se měli všichni konečně o čem bavit. V tomto pokusu o rodinné psychologické drama se však nedočkáme ani očekávaného přístupu pověřených osob, ani logiky ze strany hlavních postav. Když se na obloze objeví ufoni, život jde v podstatě dál, nedojde k žádným pokusům o komunikaci, útok nebo sestřelení. Žádný zásah armády na místech označených kruhy, žádná evakuace, žádná příprava krytů. Hrdinové se s nastalou situací musejí vyrovnat sami a to doslova. Ku pomoci jim slouží dětská knížka o mimozemšťanech, která je samozřejmě do puntíku přesná, nechutné mlaskavé zvuky mimozemšťanů vycházející z dětské chůvičky a alobal na hlavě. Po hodinách čtení o nadpřirozených schopnostech mimozemšťanů, kteří jsou schopní jim rovnou z oblohy podpálit barák, a několika dnech očekávání invaze rodinku napadne zatlouct okna prkny a na poslední chvíli zalézt do sklepa (kdo by dopředu řešil věci jako zabezpečení a jestli má ve sklepě zásoby jídla a vody, fungující baterky nebo lék na astma, kvůli kterému jim jedno z děcek málem umře - takhle je to přece větší sranda). Ale před úprkem si ještě při čekání na emzáky stačí udělat cheeseburger (to napadne fakt jen Američany). A jak je nakonec sejmou? Vodou a baseballovou pálkou! Tak aspoň nechte ty potvory zahalené tajemstvím a neukazujte je na obrazovce...no nic, tahle digitální oslizlá příšerka, co vypadá jak strašidlo z jednoho druhořadého hororu, co si už nepamatuju, to teda úplně zabila. V závěru mě napadlo, jestli se tam prostě všichni z té nudy a samoty nezbláznili a celý film netrpěli hromadnou psychózou. Možná to je tím, že jsem předtím už viděla Scary Movie 3, ale tohle se prostě nedalo brát vážně. Když jsem se tak smála nad těmi vážnými ksichty, se kterými si hrdinové omotávali hlavu alobalovými kakanci, došlo mi, že tenhle film ani nepotřebuje, aby ho někdo parodoval, protože to s přehledem zvládne sám.

plakát

Ášúra - noc dětí (2018) 

Nemám žádné zkušenosti s marockou filmovou tvorbou, ale člověk nemusí být odborník, aby poznal, když film naprosto zabije svůj potenciál. Člověk na svém místě by z typických hororových prvků, jež film využívá - děti, trauma, opuštěný dům, démon - mohl vytvořit atmosférický horor se slušnými lekačkami v duchu populárních Conjuringů, Kingova To nebo kousků z režie a produkce Guillerma del Tora, a jako třešničku na dortu zakomponovat něco z marocké kultury a mytologie. Přestože výpravou (obrázky, "kouřový" démon) se Ášúra snaží napodobovat zmiňovaného del Tora a dějová linka s partou dětských kamarádů nepokrytě vykrádá To (kostra příběhu je de facto z vody uvařená nízkonákladová verze prvního filmu převyprávěná v deseti minutách), podobnost s filmy této kategorie zde končí. Děj je neuvěřitelně prostinký a nedotažený, plný nelogičností a soustředěný jen na nejnutnější informace, aby se mohlo přejít k další dějové a nic neříkající scéně. Původ démona, logika jeho existence a minulost nebo budoucnost většiny postav se tu prostě nerozebírá. Postav je moc a jsou příliš ploché a scény příliš nudné, než aby si k nim divák vytvořil vztah. Většina dětských herců neumí vůbec hrát a působí neuvěřitelně otravně, až vás ani nemrzí, že je těch flashbacků tak málo. Možná by to nebyl takový průser, kdyby se filmaři tak strašně nechtěli zavděčit západnímu publiku...

plakát

Cyberbully (2015) (TV film) 

Největší překvapení na televizní obrazovce za dobrých pár let. Až se mi tomu skoro nechce věřit, jak dobrý film se dá vykouzlit z jedné herečky v jedné místnosti. Navzdory tomu, že střídavě sledujeme obličej hlavní postavy a počítačovou obrazovku to rozhodně není nudné, dokonce je to mnohem napínavější, než většina ostatních thrillerů, co mají k dispozici mnohem víc. Z velké části film pochopitelně stojí na hereckém výkonu Maisie Williams, která už ale dávno prokázala, že je jednou z nejnadějnějších mladých hereček současnosti a nezklame ani tady. Co se života dnešních teenagerů týče, tvůrci to překvapivě dobře trefili, žádné přešlapy s používáním slovníku, který byl moderní před dvaceti lety a podobně. Je to dramatické, nabité emocemi, přesvědčivé a překvapující a víc od dobrého dramatu/thrilleru nečekám. Aktuální problematika, ukazující, jak snadno se dnes může jen trochu neopatrnému člověku rozpadnout svět, sehrává hororovou a zároveň varující složku, a přemýšlivému divákovi předhazuje otázky, jak moc naše reputace na sociálních sítích ovlivňuje náš život, jak snadné je ji poškodit a jestli na tom vlastně doopravdy záleží. SPOILER - Naštěstí film neskončí přemožením zákeřného hackera, ale uvědoměním, že fotky na Twitteru neznamenají konec světa. Přesto mě trochu zklamal závěr, který by mohl prozradit něco víc, ne nutně o identitě hackera, ale o následcích spojených se zveřejněním všech fotek a videí, nebo o reakci okolí na tuto událost. Což ale nic nemění na tom, že film v daném oboru patří mezi špičku.

plakát

Annabelle 2: Zrození zla (2017) 

Překvapivě mnohem lepší než první díl. Sice se tu najde sem tam nějaká ta nelogičnost nebo klišé, postavy neustále strkají nos, kam nemají a i po té, co na ně bubák poprvé vybafne se vesele plácají po domě uprostřed noci a hledají původ divných zvuků a podobně. Film se nese v duchu typických duchařin (nebo spíš démonin) posledních let, stylem se podobá dalším kouskům z produkce Jamese Wana. Takže je to uvařeno podle standardního receptu: starý dům, několik malých holek, démon (v podobě panenky) pohybující se za zády postav, pohupující se v křesle a vystrkující své ostré pařáty, dobovou hudba, slušné lekačky a kvalitně budovaná atmosféra. Bát se u toho dá, postavy jsou sympatické, herecké výkony na úrovni, hlavně co se týče dětských hereček. Dobře to navazuje na první díl, je tu i odkaz na skutečnou panenku Annabelle a film si udržuje vysokou kvalitu i bez litrů krve, hromady úmrtí a přemíry počítačových efektů, což se v dnešní době taky cení. Obzvláště vzhledem k nedávné produkci klasických hororů, která co se do počtu a kvality týče za moc nestojí.

plakát

Catwoman (2004) 

Catwoman má smůlu v tom, že byla natočena v období, kdy se superhrdinské filmy hrnou do kin ve velkém a tak má dost velkou konkurenci. A v ní se tenhle film dost ztrácí. Ne že by neměl příležitost ukázat, co v něm je, ale nějak to prostě nikdy nevyužije úplně naplno. Akce je docela vydařená, Kočičí žena do ní přináší zase nějaký ten nový prvek, ale bohužel je jí pomálu. Navíc v celém filmu ani není žádný dostatečně důstojný soupeř. Hlavní záporák: výkonná ředitelka firmy vyrábějící pleťový krém. V porovnání například, řekněme, s Green Goblinem to trochu ztrácí zvuk. No a nejhorší je sledovat, jak si Kočičí žena s nadpřirozenými schopnostmi nedokáže poradit s jednou čtyřicetikilovou ženštinou, obzvláště poté, co pořádně zatočí s bandou ozbrojených zlodějů. A abychom si z filmu, který je po té dobrodružné stránce poněkud nedostačující, nepamatovali jen polonahou Hale Bery prohánějící se po střechách z větší části viditelně počítačového města, rozhodli se tvůrci okořenit to romantikou. Takže v závěru je to ze všeho nejvíc o vztazích. V kostce: luxusní titulky, výborný soundtrack, všude kočky a příběh o tom, jak se ze zakřiknuté popelky stala silná a sebevědomá osobnost. No, nakonec je to vlastně docela milý a pohodový film.

plakát

Duch jezera (2004) 

Taková průměrná vyvražďovačka. Přestože za ní stojí Švédi, zase tak moc se od amerických béčkových slasherů neliší. Film začíná poměrně dobře, hned v první scéně se něco děje, vyrojí se spousta otázek a objeví se i náznak nějakého toho napětí. Úvodní titulky také slibují hodně, ale následně to tvůrci v podstatě hodí za hlavu a najedou na takové to obvyklé pomalé tempo. Alespoň, že se na scéně brzy objeví vrah, a nejdříve divák, pak i postavy samozřejmě začnou pátrat, kdo to je. No a aby to bylo zajímavější, tak se většina postav chová divně a podezřelý je tedy snad každý kromě hlavní hrdinky, takže v závěru se žádné velké šokující rozuzlení ani překvapení z odhalení vraha nekoná. Děj je docela předvídatelný, jak už to u podobných filmů bývá, objevuje se v něm mnoho klišé a nepřekvapivě všechno završí otevřený konec. Snad všechny vraždy se odehrávají mimo záběr a nejsou příliš originální, ale sem tam nějaká krev přeci jen teče. Hodně se rozebírají rodiny těch postav, až se v tom už pomalu nedá orientovat. Vyzdvihnout ale musím pěkný soundtrack a neokoukané tváře herců, kteří začnou být po nějaké době i poměrně sympatičtí. Stará budova univerzity a odlehlé jezero vytvářejí takovou příjemnou tajemnou atmosféru. Film neoplývá dvakrát vekou originalitou, avšak dívat se na něj dá. Nudu snad na chvíli zažene, rozhodně to ale není film, na který by si člověk ještě za tři dny vzpomněl.

plakát

Ať přiletí čáp, královno! (1988) (TV film) 

Jedna z nejhorších a nejnudnějších českých pohádek. Příběh je v podstatě o ničem, uvařený z vody. Jeho lepší části jsou jen napodobováním zápletek lepších nebo všeobecně známých pohádek, zbytek nedává příliš smysl. Celý děj je zmatený, diváky nečeká žádné dobrodružství ani zajímavý příběh. Možná až příliš dlouhou stopáž vyplňují dlouhé, nesmyslné a trapné, rádoby zábavné dialogy o ničem, které jsou hlavně pro děti příliš složité a po chvíli začnou nudit nejen je. Velká část pohádky je také vyplněna písničkami, úroveň mnohých z nich značně zvyšuje politický podtext. Některé písničky filmu přidávají, jiné naopak ubírají. Po čase ale opět začíná většina z nich nudit svou délkou a také tím, že během písniček se kamera zaměřuje téměř výhradně na zpívajícího herce ve stále stejných úhlech. Princ a ztracená dcera jsou navíc značně nesympatičtí. Film příliš nezachraňují ani slavná herecká jména, a zapamatovatelných výkonů je spíše pomálu. Všechny pokusy o zábavné a vtipné scény vyzní většinou trapně a do ztracena. Při zdlouhavých nedějových dialogových scénách si divák nutně začne všímat nelogičností. A že jich je. Například rozhodnutí prince zbavit se dcery, místo aby si ji prostě nechal a za rok si pořídil další dítě, jeho následná změna názoru následovaná pokusy ztracenou dceru objevit, nebo to, že ani Matěj, ani chudá pradlena nevrátili dítě zpátky rodičům, když o něj zase stáli. A ve filmu si jen trochu pozornější divák všimne i spousty chyb, jako když ve filmu pětkrát zopakují, že je středověk, přičemž interiéry i oblečení zapadá bezpochyby již do novověku. Tahle pohádka si nejspíš vytvořila svou vlastní alternativní historii, do níž zjevně zapadá i topení a elektrické osvětlení, jež jsou k vidění hned v několika záběrech zámku. A když oko v této nudné pohádce nemá na čem spočinout, začne si prohlížet přezdobené a podivně zbarvené kostýmy a klobouky. Princezny nosí většinou jasně růžovou, asi jako desetileté holčičky, co si na ně potom hrají, zatímco král sousední země Matyáš jakoby se pokoušel na sebe navléknout všechny barvy duhy, takže připomíná klauna, co si hraje na papouška. Úplně zbytečná a podprůměrná pohádka, která evidentně vznikla prostě proto, aby byla.

plakát

Nesvatý (2010) 

Jakožto fanoušek hororového žánru i typického slasheru jsem se u Nesvatého dobře bavila. Průměrné krvavé béčko nadhodnocuji kvůli jeho neobvyklosti a téměř i bizarnosti. Dost už bylo vraždících Santa Clausů, na řadu přichází vraždící Mikuláš. Na rozdíl od Santy má Mikuláš štěstí, že k němu ta zahnutá hůl prostě patří. Nikdo ho nejspíš nebude podezírat, že s ní ve skutečnosti stíná hlavy a propichuje nic netušící obyvatele Amsterodamu. Příběh je trochu ohraný, ale Mikuláš cválající na běloušovi po střechách města, to je novinka. Některé scény mě upřímně dostaly, ať už to byly mrtvoly v komíně nebo (SPOILER) Mikuláš na kostelní věži. Byla to hovadina, ale pobavila. Myslím, že tři hvězdy si zaslouží.

plakát

Dunkerk (2017) 

(OBSAHUJE SPOILERY) Vypadalo to jako emocemi nabitá řežba, kde budeme moct prožít to všechno skoro na vlastní kůži: hrůzy války, strach o postavy a zoufalství a bezvýchodnost situace, v jaké se vojáci u Dunkerku ocitli. To, co jsme nakonec dostali je ale poměrně zdlouhavý a prázdný film, na který rozhodně nebude těžké zapomenout. Film se točí okolo několika jednoduchoučkých dějových linek, vzájemně dost zvláštně sestříhaných, v nichž se pořád opakuje to stejné: 1. dějová linka: pláž – loď – evakuace raněných – bombardéry útočí, zasáhnou pět lidí, za hodinu se vrátí – loď se potopí – vojáci se nalodí do další lodi – loď se potopí – vojáci lezou do další lodi – doslova každá loď se potopí. 2. dějová linka: pilot řídí letadlo – baví se s druhým pilotem o palivu – sleduje, kolik má paliva – střílí na nepřítele – nepřítel padá do moře – někdo z přátel taky. 3 dějová linka: loďka pluje – chlápek mluví o letadlech – další chlápek se chová agresivně – kluk se stará o umírajícího kluka – sledují padající letadlo – vytahují vojáky z moře. Je to celé chaotické, každou chvíli se člověk ztratí – kdo to je, co tam dělá, proč to dělá, co to má vlastně za smysl, kdo se to teď v tom tmavém záběru utopil, to jsme se jako vrátili v čase? Po chvíli už prostě jenom dokola sledujete, jak se vojáci topí a skáčou z lodi. Postavy jsou ploché, žádná nedostane trochu víc prostoru, ničí příběh se nedozvíme – jen nejnutnější fakta o tom, co se děje právě teď. Takže žádný emoce ždímající příběh plný hrdinství a zbytečných smrtí mladých vojáků nečekejte. Známí herci jsou na obrazovce pomálu, aby dali (i tak malý) prostor ostatním postavám, které všechny vypadají úplně stejně - prázdný bílý obličej a krátké tmavé vlasy. Pohybují se po skupinách, takže je prakticky nemožné poznat, kdo je kdo. Takže jediný, koho si člověk nakonec z nich ze všech zapamatuje, je Harry Styles (jehož velkým fanouškem zrovna nejsem), protože se z něho stane prostě "ten, co ho už odněkud znáte" (nemám tušení, jestli jeho obsazení bylo záměrné, aby na film přišly taky nějaké holky, nebo jestli nějak prošel castingem a byl tam prostě do počtu). Mimochodem, v tom filmu se skoro vůbec nemluví, žádné hluboké dialogy, žádná emotivní loučení s umírajícím, ani dojemné řeči vojáků přesvědčených o své brzké záhubě, nic. V závěru mám pocit, že nejvíc ve filmu mluvil právě Styles. Jeho nejlepší věty jsou: „Přestaň Gibsone!" a „Lidi po nás budou plivat." Na druhou stranu oceňuji snahu natočit válečné drama jinak (i když nemůžu říct, že by mi tohle pojetí vyhovovalo), soundtrack (čti neustávající znepokojivé skřípání) a ozvučení (v kině byl zvuk autentický natolik, že se podlaha pod našima nohama mírně otřásala).

Ovládací panel
1 bod