oje

Když vnímám film jako horror, jsem trochu zklamaný. Děsivých nárazů totiž bylo mrzutě málo, vcelku neefektivní a všechny na jedno brdo. Daleko víc se film vyžíval v rozkreslování jednotlivých postav a příběhem integrace chlapce do domova pro sirotky, čímž se řadí mezi horrory při zdi, soustředící se víc na pointu. Ta ale příliš zajímavá není, takže celkově se dá popsat film jen jako „standartní výbava“, kde se ničeho omračujícího nedočkáme jak ze strany bubáků, tak ze strany příběhu. Alternativa: Orfanato.

Ve své podstatě drsný western, ve střípkách pod drobnohledem přitom taky povedená zábava. Všemu vévodí chrchlající Cogburn s neskutečně pohodlným opileckým nadhledem a trefnou hláškou na každou situaci. Zajímavých postav je ale víc a každá z nich má něco do sebe. Podobně je to s dialogy, ze kterých by byla škoda přeslechnout byť jeden jediný. Vedle dobrého příběhu tak film baví i bezchybnou formou s perfektními herci, takže není divu, že má dveře otevřené u kritiky a nejběžnějších diváků, westernových přívrženců i odpůrců.

Zdánlivě jednoduchá zápletka ztráty identity několikrát nechá nabít dojmu, že strop daný touto pointou už film nedokáže prolomit. Právě v tom, že snímku se hned několikrát podaří překročit vlastní očekávání a na oko vyčerpanou zápletku šikovnými scenáristickými kroky ožvit, je film nejsilnější. Neeson tentokrát nemá jen 96 hodin, a tak ani akce není taková testosteronová jízda, nicméně do stopáže se podařilo nápaditých zvratů nacpat hodně, tak to nakonec na 4* vystačí, a to přitom nejen díky sympatiím k hlavnímu hrdinovy.

Když se natočí stovka béček, kdy se jedna korba rozhodne ztřískat každýho mizeru ve městě a nastolit pořádek, v 99 případech to dopadne trapně. Tohle je ale ta druhá strana mince. Rock ač neherec, jako akční hrdina je velmi dobře snesitelný. Film se nebrání klišé, zároveň si ale na nic hlubšího nehraje, takže jako absolutní oddechovka to není vůbec špatný a má svoje kouzlo v rovině čistě akční i tum a tam zábavné. A kdybych se náhodou chvíli nudil, zabaví mě Johnsonovy hnáty. Alternativa: Road House.

Díky své orientaci na jednotlivé osoby a jejich vcelku zajímavé osudy nejsou Lidice jen dokumentárním zachycením válečné tragédie. Když to řeknu diplomaticky, co se spádu děje týče, je volena spíše vyčkávací taktika. Emoce se ale dostaví, přitom však ne díky tragické genocidě obyvatel, jako kvůli hlubokým šrámům, které musí přeživší na duši nést. Lidice díky silné hudbě, standartně skvělému Rodenovy a určitému „duchu“ filmu splňují očekávání vedle historického popisu i jako film, zároveň ale výrazně svá očekávání nepřekračují. Alternativa: Katyň.

Ať si cestou z pokoje ukopnu malíček o dveře, ale tohle je perfektní komedie s dobrým tempem, skvělými fóry a velmi dobře voleným obsazením. Všechny postavy odvádí dobrou práci, tvář tomu dává ale hlavně Cook, který dokáže rozesmát i jediným pohledem. Romantická línie je zastíněná humorem a je jen takovou nosnou linkou pro hromadu fórů. Ty mají říz, jsou často perverzní a drsný, nikdy ale samoúčelně trapný nebo jinak nepřirozený, takže jako komediální zážitek je tohle výborné. Alternativa: Best Friend's Girl.

Lekačkám a honičkám v odporných klaustrofobických katakombách se určitě efekt upřít nedá. Forma je ale až křečovitě dokumentární. Problémem přitom není rozklepaná kamera, ani rozmazané záběry z bezpečnostních kamer, ale prokládaní jejich toulek malebným podzemím rozhovory na kameru (!). Každá pracně vydřená gradace napětí je tak vyjma konce pokaždé zchlazena nudným tlacháním. O australské Blairwitch si tahle parta protinožců může nechat dál zdát.

Schopný režisér z několika scén a odlehlého venkovského prostředí dokázal vydoloval nějaké to napětí. To ale nemůže zakrýt fakt, že je to celé scenáristicky slaboučké a téměř všechny horrorové scény dokola řeší tu samou otázku, zda upocený umazaný venkovský prasák hrdinku najde, nebo ji mine. Snaha zaujmout pomocí neskutečných gejzírů krve, jasně popírajících, že v člověku je jí jen 5 litrů, je snad ta nejneefektivnější cesta k vyděšení diváka. Než libovat si ve zkrvaveném oblečení měli raději autoři aspoň občas posunout děj.

Nechci tady hanit horrory 80. let, ale tohle je střela do vákua. Na jednu stranu film sebejiště buduje hned od začátku silnou znepokojující atmosféru a diváka dobře vyladí do nervózního stavu. Jenže! Slovo promarněný čas je pro House of the Devil ještě slabý výraz. Místo nějaké scenáristické invence totiž ubíjí neskutečně dlouhou nudnou pasáží, kde by bylo dějovým zvratem i spláchnutí záchodu. Nekonečné čekání je korunováno nevalným koncem, a tak nad pěknou stylizací převládá negativní dojem. Alternativa: Skeleton Key.

Váhavě film balancuje na hraně propasti mezi fakt špatným akčním filmem a válečnou parodií. I při nejbedlivějším pozorování to stále nemohu přesně zařadit, protože vtipné to není, ale vážně to přeci taky myslet nemohli. Tak jako tak, je to debilita nejhrubšího zrna. Zhovadilost provedení filmu je až zarážející. Nejen že vyhaslá polohvězda z dob studené války Lundgren semele půl armády, ale všechny pohyby, ať už třeba jen pohled princezny na hodinky, jsou dozvučeny švihem jak z korejských kung fu filmů sedmdesátých let, prostě kvalita.