Tsunami_X

OMG

Miluju.

Když na začátku zaboří ten meč do sněhu, tak už můžete klidně brečet.

Nejlepší. Kdo by řekl, že se v sedmatřiceti budu těšit na každý nový díl pořadu mladýho kluka, který zdánlivě jen trollí internet. Vše pro dobro světa a Martina Mikysku.

Film, po kterém jsem si koupil černý opál a bylo mi jedno, jestli si okolí myslí, že jsem se zbláznil. Také jsem ve spojení s ním musel zabrousit do Freuda, analyzovat své podvědomí a začal jsem alespoň na chvíli drobně sázet. Osobáček a naprostej skvost. Klaním se až k zemi.

Přiznání uživatele: Čekal jsem osm let než to řeknu. Tohle je nejlepší film, který jsem ve svém životě viděl v kině. Budu rád, když se to změní, ale mám za to, že už nejspíš ne. V roce 2012 jsem byl poprvé na festivalu v Krnově. Od té doby se tam snažím jezdit každý rok, protože mám za to, že lidsky i filmově pro mě nic lepšího neexistuje. Mám rád uzavřené světy, americkou kinematografii, halloumi a pohraničí. A taky jsem trochu konzerva. Tehdy nám jej pustili v sobotu večer. Kino bylo narvané, úvod zdůraznil, že kopie je blow-up a trochu načervenalá, promítač to založil a jelo se. Často se přistihnu, že lituju, že jsem tolik filmů zkonzumoval tak brzo a tak hromadně, že už sem tam z archivů musím hodně dolovat. Ale pak si uvědomím, že jsem jich hodně nepochopil a vždycky si je můžu pustit znova. Tedy ne pustit, ale objevit a prožít. To byl tehdy i případ Lovce jelenů, kterého jsem jako mladší dal ve filmovém klubu na ČT2 a jako spousta lidí jsem myslel, že to snad nikdy neskončí. Tentokrát to ale fungovalo jinak. Vzpomínám si, jak se mi na několika místech chtělo brečet, jak jsem nevěděl co dělat s tou neskutečnou tenzí, kterou jsem s těmi lidmi zažíval a jak bylo v sále to absolutní, hrobové a hodně napjaté ticho až do konce závěrečných titulků. Takový společný prožitek jsem zažil jen párkrát v životě a vím, že se mu v mých očích v rámci umění nic nevyrovná. Ten film ve mně zůstal. Ukázal mi tehdy něco, co jsem si ani nedokázal představit, a to jak lehce, trvale a ne zrovna k dobrému se může změnit lidský život. Ukázal mi hodnoty o kterých jsem předtím nepřemýšlel. Ukázal mi válku jinak, než jsem ji do té doby vnímal. Šli jsme se po projekci obratem opít. Pamatuju si kamarádku, která jako první promluvila a řekla, že musíme jít na panáky. A stalo se. Nemluvili jsme o tom, příliš jsme to neanalyzovali, ale věděli jsme, že jsme spolu něco zásadního prožili. Jsem a budu za to vděčný. A možná si Lovce jelenů někdy pustím znova a budu zase tancovat na stole a pokoušet se o zpěv „Can’t také My Eyes of You.“

Přiznání uživatele. Tenhle film jsem viděl poprvé někdy v roce 2002. Seděl jsem tehdy ve svém půdním království, ládoval se mraženou pizzou s párkem a kukuřicí, trollil uživatele ČSFD, dvakrát týdně se jak idiot prolíval v místních hospodách a myslel si, že o světě vím úplně všechno. Kmotra jsem si sehnal v releasu, kterému se snad ani nedalo říkat release. Dvě cédéčka a skoro giga a půl dat. Nadšeně jsem si ho pustil. Nebavil mě, nechápal jsem ho a málo se tam střílelo. Něco jako Lovec jelenů, kterého jsem dal krátce předtím. Samozřejmě jsem mu ale napálil pět hvězd a tvářil se, že jsem to celý pobral. Vzpomínám si jak jsme se o něm bavili ve škole a většina lidí jen opakovala hlášku: „Dám mu nabídku, kterou nemůže odmítnout.“. Do toho se smáli a vzpomínali na scény, kde někdo padal mrtvý k zemi. Říkali, že je to nejlepší film, který kdy viděli. Nechápal jsem to a myslím, že oni tehdy také moc ne. Roky plynuly a já jsem se ke Kmotrovi vrátil na konci nultých let. Pořád to nebylo ono, ale některé věci mi začínaly dávat smysl. Zkoumal jsem, jak výjimečně je ten film natočený, jak v něm některé věci působí zdánlivě nechtěně a jak zajímavé jsou ty postavy, se kterými prožijeme část jejich naprosto šílených osudů. Život letěl dál, člověk nabíral zkušenosti, učil se a s rodinou začal spoustu věcí vnímat jinak. Vzpomínám si, jak jsem nedávno asi po desáté viděl Scorseseho Casino a z násilí, které v něm je, jsem byl poprvé vyklepanej. A nějak podvědomě jsem se zase vrátil ke Kmotrovi. A musím přiznat, že takovou frustraci jsem nečekal ani náhodou. Ten film je tak nekompromisní a tvrdý, že je pro člověka jako jsem já je najednou ekvivalentem přepadení, při kterém mu kromě psychické trýzně někdo i pořádně rozkope hubu. Ať už jde o všechny ty charaktery, mezilidské vztahy, řešení problémů, přetvářku, chování k ženám nebo deformaci rodiny jako instituce. Je to film bez východiska. Film o člověku, který lidsky selhal jako málokdo. Film, který vás donutí přemýšlet o tom, jak dobrý život žijete, co jste v životě udělali špatně, co ještě můžete stihnout, jestli nemá náhodou víra smysl a zda byste na některé věci měli rezignovat. A není to zas tak příjemné přemýšlení. Představa, že jej Coppola musel začít developovat někdy ve svých třiceti letech, by mě v mém věku mohla uvrhnout do stavu, že už jsem všechno propásl a profesně selhal. Ale to bych si z něj neodnesl co jsem měl.

Viděl jsem to už osmkrát.

Once Upon a Time in Bulwark.

Čistý devadesátkový dětství přímo do žíly.