Tsunami_X

Diametrálně odlišné poloviny. Zatímco ta první svými hledáními modrých květů a diskuzemi o pop kultuře (mýtus – logo – značka) nudí, ta druhá svou nadprůměrně zvládnutou akcí nakopává ze sedaček. V nerozumném kompromisu se tak ukazuje, že primitivismus a jednoduchost mají větší sílu, než podrobná psychologizace a takřka strojová analýza. Škoda té absence, alespoň jediného momentu, který by dokázal zapůsobit trvalejším dojmem. Pro novou generaci zřejmě vrchol, pro ty co vyrůstali na prvních dvou snímcích jen solidní letní zábava se značkou „po použití možno recyklovat“.

Velká škoda, že tahle klasická adaptace příliš lpí na divadelní statičnosti (i když kamera v některých pasážích zdárně mate), kterou nemůžou naplno vykompenzovat ani uchvacující temně rudé dekorace spolu se strhujícím Vincentem a tvrdým svícením. I přes to je ovšem galerie šílených rodinných portrétů zážitkem, který stojí za zhlédnutí, už je pro ten nepříjemný zvuk vrzání starých ztrouchnivělých schodů a řinčení řetězů otevírající se kobky. Tak neočekávaná a drastická gradace se totiž jen tak nevidí...

Nadprůměrný bonus OST Epizody III v podobě DVD plného klipů. Koláž záběru ze všech možných dílů sice v některých momentech působí dojmem horké jehly, čemuž bych se ani nedivil, ale kvalitní audio ve spojení s geniálním Williamsem v konečné sumarizaci přebije skoro vše. Škoda jen, že dialogy jsou ve všech hudebních pasážích napevno a proto se poslech nedá nazvat plnohodnotným. I když je možné, že si na to posluchači po čase zvyknou, tak nevidím důvod přistupovat v tomhle byznysu ke kompromisům.

Boj o přežití v troskách lidské civilizace v technicky standardní sci-fi flákotě, která má s Wyndhamovým románem společné opravdu jen torzo. Psychologie byla odstavena na vedlejší kolej a vystřídalo ji zběsilé akční tempo, po neustále se měnících krajinách, s dostatečným spádem a několika výtečnými megalomanskými momenty (pád letadla, náraz vlaku). Za casting a zkomponovanou hudbu by si producenti zasloužili vytahat za uši, stejně jako za přílišný jekot ženského osazenstva v konfrontaci se zelenými vetřelci. Pokud divák zapomene na existenci „jiné“ verze, může se královsky bavit.

S přihlédnutím na rok výroby je tolerance podprahových a jemných protikomunistických idejí na místě (hrdina z dělnické třídy, ze kterého se postupem času stává samozvaný totalitní vůdce) a vzhledem k velmi dobré technické stránce snímku, snad jen ten filmový týdeník poslepovaný z „autentických“ záběrů je smutným důkazem šetření na nesprávném místě, se tomuto dílu moc vytýkat nedá. Celá podívaná pěkně odsýpá i díky častým změnám prostředí, ale bohužel už nezbyl čas na přílišné vykreslení vedlejších charakterů, které se objevují prakticky na objednávku a v některých pasážích působí i samotní herci trochu zmateně. Jen to prosím nesrovnávejme v žádném případě s Citizen Kane.

Flaherty a jeho definice dokumentu, který je nám podsouván jako reálná a upřímná výpověď. Bohužel už zde se dají najít nějaké ty okliky, které byly nutné pro dobré filmařské vyjádření a věřte, že kupříkladu taková stavba iglú se nepovedla hned napoprvé. Protipól k Muži s kinoaparátem by měli vidět všichni, kdo se alespoň trošku snaží nakouknout pod pokličku subjektivního vyjadřování skutečnosti, které je nám podsouváno jako objektivní. Základ žánru a velmi příjemná hodina v extrémních podmínkách.

Jakoby se byl Lada vyřádil na francouzském venkově, okořenili ho americkou groteskou a podávali jej v dokonalé symbióze zvuku a obrazu, tak typickou pro kuchaře velikána ze země galského kohouta. Na místo přílohy si domyslete poetiku, která voní starými pohlednicemi a zcela nepokrytě sahá po neuchopitelné genialitě. A při dezertu se u kávy spokojte s konstatováním, že pan Bazin dobře věděl co má rozebírat...

Forman umí vyprávět příběhy, ale co na tom, když se neustále točí v kruhu kontroverzních osobností, které haní systém, případně proti němu silně brojí a bez jakýchkoliv výčitek bojují. Jednoduše řečeno, zůstávají důkazem odlišnosti který popuzuje všednost, průměrnost a šedivost . Bohužel se v tomto začarovaném kruhu točí i celý film o známém porno průmyslníkovi bez servítek a morálních předsudků, který se rozhodl vydělat na animálních potřebách svých spoluobčanů. Kéž by se významný a nepřehlédnutelný český emigrant oprostil od stereotypní koláže soudních pří, doplněné rádoby šokujícími scénami, jenž se dotýkají palčivých problémů na které je především křesťanská konzervativní většina silně alergická. Závěrečný monumentální patos je neodpustitelný, stejně jako podsouvané heroizování a absence jakékoliv dobové hudby, která by dokázala podkreslit střídmé reálie.

Druhé pokračování deníkových záznamů s tlustou a nadrženou kuřačkou je mi mnohem sympatičtější než první část, která je v konečném účtování odporně bezkonfliktní a to hlavně díky morální jednoznačnosti a upřímné nezkaženosti hlavní hrdinky. Ve dvojce se nám z Bridget stala odporná „kráva“, která vlastně ani neví co chce (což je samozřejmě hrozně nereálné!) a tropí jednu hovadinu za druhou (jakbysmet!). Pokud se nad ní trochu zamyslíte, měla by vám být absolutně nesympatická, protože si vlastně šlape poštěstí a za celý film neudělá nic, čím by si získala váš obdiv. Díky bohu za to, už mám těch rádoby mrch, princezen a děvčat jasná hlava/srdce na správném místě až po krk! Jaké štěstí, že to celé tak obratně pracuje s kýčem, což dokumentuje zcela odporně cukrkandlová scéna ve vězení, která má stejně nereálný základ jako většina peripetií, respektive vyšlapaná cestička,jenž jim předchází. Odporně krásné a taková malá meziřádková revoluce, která je průměrně natočeným sledem epizod a přesto je v určitém úhlu pohledu bravurní mozaikou.

Velmi zajímavý dokument, který Česká televize vysílala pod názvem „Billy, jak tys to dělal“ v roce 1994. Technická stránka je poměrně diletantská (točení v protisvětle), ale veškerý důraz je zde kladen na obsah. Rozdělen do tří hodinových části, Billy Wilder popisuje, svůj odchod (emigraci) z Německa před druhou světovou válkou, návrat do své země (bývalé) k točení poválečných dokumentů (zřejmě nejsilnější pasáž výpovědi) a práci s největšími Hollywoodskými hvězdami, mezi které například Jack Lemmon či Marilyn Monroe bezpochyby patří. Dozvíme se, které režiséry uznával (Ernst Lubitsch), s kterými herci byl spokojen i přes problémy s jakými se díky nim musel potýkat (božská hádejte kdo) a hlavně věc nejzajímavější, a to popisy jeho tvůrčí práce při psaní scénářů. Zajímavé povídání během kterého slavný režisér spokojeně přeskakuje mezi angličtinou a němčinou, přičemž jednou zabrousí i do jazyka země galského kohouta, je pochopitelně velmi nekritické ale popravdě toho na mistrově práci ke kritice moc není. A navíc Billy sem tam přihodí nějaký ten klep či vtípek a to opravdu stojí za to...