Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Animovaný
  • Dokumentární

Recenze (506)

plakát

Povolání: Reportér (1975) 

Facka těm, kteří si bláhově myslí, že z krize středního věku se dá utéct prostřednictvím dobrodružných eskapád.

plakát

Barbar Conan (1982) 

Když na začátku zaboří ten meč do sněhu, tak už můžete klidně brečet.

plakát

Mikýřova úžasná pouť internetem (2020) (TV pořad) 

Nejlepší. Kdo by řekl, že se v sedmatřiceti budu těšit na každý nový díl pořadu mladýho kluka, který zdánlivě jen trollí internet. Vše pro dobro světa a Martina Mikysku.

plakát

Spravedlnost podle Spensera (2020) 

Sofistikovaná parodie na oblíbený subžánr bostonských fízlovin, která to s releasem trefila i do správně represivní kapitoly policejních dějin. Pokud to ale Berg poskládal jako regulérní žánrovku, tak si nezaslouží nic jiného než občanské zadržení.

plakát

Drahokam (2019) 

Film, po kterém jsem si koupil černý opál a bylo mi jedno, jestli si okolí myslí, že jsem se zbláznil. Také jsem ve spojení s ním musel zabrousit do Freuda, analyzovat své podvědomí a začal jsem alespoň na chvíli drobně sázet. Osobáček a naprostej skvost. Klaním se až k zemi.

plakát

Lovec jelenů (1978) 

Přiznání uživatele: Čekal jsem osm let než to řeknu. Tohle je nejlepší film, který jsem ve svém životě viděl v kině. Budu rád, když se to změní, ale mám za to, že už nejspíš ne. V roce 2012 jsem byl poprvé na festivalu v Krnově. Od té doby se tam snažím jezdit každý rok, protože mám za to, že lidsky i filmově pro mě nic lepšího neexistuje. Mám rád uzavřené světy, americkou kinematografii, halloumi a pohraničí. A taky jsem trochu konzerva. Tehdy nám jej pustili v sobotu večer. Kino bylo narvané, úvod zdůraznil, že kopie je blow-up a trochu načervenalá, promítač to založil a jelo se. Často se přistihnu, že lituju, že jsem tolik filmů zkonzumoval tak brzo a tak hromadně, že už sem tam z archivů musím hodně dolovat. Ale pak si uvědomím, že jsem jich hodně nepochopil a vždycky si je můžu pustit znova. Tedy ne pustit, ale objevit a prožít. To byl tehdy i případ Lovce jelenů, kterého jsem jako mladší dal ve filmovém klubu na ČT2 a jako spousta lidí jsem myslel, že to snad nikdy neskončí. Tentokrát to ale fungovalo jinak. Vzpomínám si, jak se mi na několika místech chtělo brečet, jak jsem nevěděl co dělat s tou neskutečnou tenzí, kterou jsem s těmi lidmi zažíval a jak bylo v sále to absolutní, hrobové a hodně napjaté ticho až do konce závěrečných titulků. Takový společný prožitek jsem zažil jen párkrát v životě a vím, že se mu v mých očích v rámci umění nic nevyrovná. Ten film ve mně zůstal. Ukázal mi tehdy něco, co jsem si ani nedokázal představit, a to jak lehce, trvale a ne zrovna k dobrému se může změnit lidský život. Ukázal mi hodnoty o kterých jsem předtím nepřemýšlel. Ukázal mi válku jinak, než jsem ji do té doby vnímal. Šli jsme se po projekci obratem opít. Pamatuju si kamarádku, která jako první promluvila a řekla, že musíme jít na panáky. A stalo se. Nemluvili jsme o tom, příliš jsme to neanalyzovali, ale věděli jsme, že jsme spolu něco zásadního prožili. Jsem a budu za to vděčný. A možná si Lovce jelenů někdy pustím znova a budu zase tancovat na stole a pokoušet se o zpěv „Can’t také My Eyes of You.“

plakát

Kmotr (1972) 

Přiznání uživatele. Tenhle film jsem viděl poprvé někdy v roce 2002. Seděl jsem tehdy ve svém půdním království, ládoval se mraženou pizzou s párkem a kukuřicí, trollil uživatele ČSFD, dvakrát týdně se jak idiot prolíval v místních hospodách a myslel si, že o světě vím úplně všechno. Kmotra jsem si sehnal v releasu, kterému se snad ani nedalo říkat release. Dvě cédéčka a skoro giga a půl dat. Nadšeně jsem si ho pustil. Nebavil mě, nechápal jsem ho a málo se tam střílelo. Něco jako Lovec jelenů, kterého jsem dal krátce předtím. Samozřejmě jsem mu ale napálil pět hvězd a tvářil se, že jsem to celý pobral. Vzpomínám si jak jsme se o něm bavili ve škole a většina lidí jen opakovala hlášku: „Dám mu nabídku, kterou nemůže odmítnout.“. Do toho se smáli a vzpomínali na scény, kde někdo padal mrtvý k zemi. Říkali, že je to nejlepší film, který kdy viděli. Nechápal jsem to a myslím, že oni tehdy také moc ne. Roky plynuly a já jsem se ke Kmotrovi vrátil na konci nultých let. Pořád to nebylo ono, ale některé věci mi začínaly dávat smysl. Zkoumal jsem, jak výjimečně je ten film natočený, jak v něm některé věci působí zdánlivě nechtěně a jak zajímavé jsou ty postavy, se kterými prožijeme část jejich naprosto šílených osudů. Život letěl dál, člověk nabíral zkušenosti, učil se a s rodinou začal spoustu věcí vnímat jinak. Vzpomínám si, jak jsem nedávno asi po desáté viděl Scorseseho Casino a z násilí, které v něm je, jsem byl poprvé vyklepanej. A nějak podvědomě jsem se zase vrátil ke Kmotrovi. A musím přiznat, že takovou frustraci jsem nečekal ani náhodou. Ten film je tak nekompromisní a tvrdý, že je pro člověka jako jsem já je najednou ekvivalentem přepadení, při kterém mu kromě psychické trýzně někdo i pořádně rozkope hubu. Ať už jde o všechny ty charaktery, mezilidské vztahy, řešení problémů, přetvářku, chování k ženám nebo deformaci rodiny jako instituce. Je to film bez východiska. Film o člověku, který lidsky selhal jako málokdo. Film, který vás donutí přemýšlet o tom, jak dobrý život žijete, co jste v životě udělali špatně, co ještě můžete stihnout, jestli nemá náhodou víra smysl a zda byste na některé věci měli rezignovat. A není to zas tak příjemné přemýšlení. Představa, že jej Coppola musel začít developovat někdy ve svých třiceti letech, by mě v mém věku mohla uvrhnout do stavu, že už jsem všechno propásl a profesně selhal. Ale to bych si z něj neodnesl co jsem měl.

plakát

Gentlemani (2019) 

Charlie Hunnam má avg. pace jako já.

plakát

Irčan (2019) 

Staří mladí. Tři a půl hodiny se řeší to, co už tisíckrát předtím. A to „prozření“ se kterým se to postupně vytasí je stejně slabý jako celej production design. Zlatej Nicholson z devadesátek. Ke konci jsem u těch dialogových scén už odpadával. Hroznej televizák.

Reklama

Reklama