Tsunami_X

Flaherty a jeho definice dokumentu, který je nám podsouván jako reálná a upřímná výpověď. Bohužel už zde se dají najít nějaké ty okliky, které byly nutné pro dobré filmařské vyjádření a věřte, že kupříkladu taková stavba iglú se nepovedla hned napoprvé. Protipól k Muži s kinoaparátem by měli vidět všichni, kdo se alespoň trošku snaží nakouknout pod pokličku subjektivního vyjadřování skutečnosti, které je nám podsouváno jako objektivní. Základ žánru a velmi příjemná hodina v extrémních podmínkách.

Formálně geniální a z politického hlediska notně problematické dílo, které se může pochlubit jedním z nejlepších nástupů v dějinách kinematografie, protože úvodních dvacet minut bude v celé historii pohyblivých obrázků hledat konkurenci skutečně velmi těžko. Teprve po tomhle si člověk uvědomí, jak obrovská síla z tehdy nového umění prýštila a proč jej Lenin označil za nejdůležitější pro budování socialismu. Skvost na který se nezapomíná a montáž dotažená k dokonalosti.

Vybroušený klenot s minimem kazů, dokonalým využitím dvojexpozice a výtečnou stavbou příběhu. Škoda jen toho závěrečného dobově poplatného moralizování a církevní agitky, které je pro současného ateistu nepřekousnutelná stejně jako roční úděl pro silvestrovského umrlce. Sjöström přenáší lidskou mysl od fantasy výjevů, dalo by se skoro říci až rytin, přes dramatickou a v několika rovinách vyprávěnou tragickou baladu o zhoubnosti alkoholu, po romantický a sladkobolně melodramatický závěr. Na můj zhoubný vkus překvapivě dokonale temné a uchvacující dílo, i když ty závěrečné paprsky trochu podrývají celé předchozí silné tažení, které bez nejmenších pochyb spolehlivě vstoupilo do dějin.

Země není žádným poetickým skvostem nýbrž prachobyčejnou agitkou, ve které jsem lyriku hledal usilovně a bohužel neúspěšně. Dovženko v první půli drtivě selhává ve vykreslení jakékoliv postavy (i když v kolektivních filmech je to s individualitami na štíru), která se na plátně objeví, aby se po brilantním industriálním intermezzu odpíchl k výraznému kvalitativnímu skoku, který však už nedokáže dramaticky udržet a celkově tak celý film působí nekonzistenčním dojmem. Bývalý malíř spoléhá na efekt neustálých detailů obličejů prostých obyvatel a vzhledem k nemněným situacím a stálému prostředí, jemuž se paradoxně nedostává prakticky žádný prostor, se dostavuje bolestný stereotyp a nudný stereotyp. Bruselští staříci v tom viděli asi něco lepšího...

Romantické letní dobrodružství, které svým tempem vřískajících cikád a atmosférou polorozbořeného hradu vyvíjí na diváka soustavný tlak a očekávání, ze kterého v druhém sledu pramení touha vyměnit si úlohu s některou z hlavních postav. Krásné ženy, lesbické motivy, znásilnění, z hrobu vstávající templáři a legenda stará několik století. Klíčová slova tohoto spektáklu dokážou naladit nejednoho horrorového fanouška, bohužel je pak výsledek spíše zklamáním, které se po valnou většinu projekce táhne rychlostí suchého z nosu. Herci na scénu vyskakují jako ve špatné divadelní hře, pokus o monumentální hudební motiv s patetickým zpomalováním vyznívá do ztracena a násilné scény by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Bohužel to nezachrání ani banda chlápků v černých kápích, kteří za silné asistence latexu cucají krev z krásných dívčích i ztepilých mužských těl.

Jakoby se scénárista a režisér pokusili převést ty nejkýčovitější a nejschématičtější charaktery z brakové dobrodružné literatury s lupičskou tematikou. Zloděj gentleman, přismahlá kráska s touhou po konci nebezpečně vzrušujícího řemesla a policista (agent) idiot, který je našemu páru jen pro smích, aby se v samém závěru ukázal v lepším světle. Silnému hereckému obsazení se nelze divit, kdo by také odmítl několik týdnů povalování se po písečných plážích v tropech. Scénář je ještě schématičtější a tupější než samotné postavy a vizuální stránka celého díla podtrhuje dojem videa cestovní agentury, která se pokusila své propagační obrázky přibarvit něčím specifickým, nešokujícím a příjemným. Nemám nic proti dovoleným, ale řekl bych, že je lepší si na nějakou zajet, než se nechat za peníze obelhávat televizní inscenací, za kterou se nějaký vypočítavý drzoun rozhodl vybírat vstupné.

Michael Bay a Akira Kurosawa si hrají na schovávanou v této teenagerské pohádkové variaci aniž by se domluvili, kdo má vlastně koho hledat. Používají při tom jednoduchou vyprávěcí rovinu a formu, na kterou se snaží našroubovat nějakou tu filozofickou a povznášející úroveň. Ta je ovšem plochá, bezradná a iritující adekvátně větší části hereckého osazenstva. Na druhou stranu se i obličeje zúčastněných ztrácejí ve změti koláží soubojů, které jsou okořeněný bravurní a vynalézavou kamerou plnou ekvilibristických výkonů. Bohužel ta sama o sobě zběsile uspávající tempo nevytrhne a na zboštění charakterů, které jakoby vypadly z her na hrdiny, nestačí. Místo totálnosti máme co dělat s teatrálností, která po chvíli omrzí stejně jako rozkošný obličej hlavní představitelky...

Jakoby se byl Lada vyřádil na francouzském venkově, okořenili ho americkou groteskou a podávali jej v dokonalé symbióze zvuku a obrazu, tak typickou pro kuchaře velikána ze země galského kohouta. Na místo přílohy si domyslete poetiku, která voní starými pohlednicemi a zcela nepokrytě sahá po neuchopitelné genialitě. A při dezertu se u kávy spokojte s konstatováním, že pan Bazin dobře věděl co má rozebírat...

Neskutečně patetický sandálový velkofilm, ve kterém sice nenajdeme žádné božstva či mesiáše, o to více se nám však pokouší přiškrcený Kubrick (či snad producent) valit klíny do hlavy. Přeš veškerou monumentální standardizaci, a že jí je požehnaně, má tenhle otrok alespoň několik světlých a dramatických momentů, které stojí za archivaci. Pokud z hlavy vyženete ubíjející stopáž a velké množství kýčovitých výjevů plných slziček, zůstane vám několik kvalitních a povětšinou i dosti rozmáchlých scén a výteční herečtí představitelé, kteří se s římskou ctností vypořádali na jedničku.

Rozkošný brak, na který se snad ani nelze zlobit. Co na tom, že se absolutní režisérská nula, s prapodivným jménem a velmi pofidérním talentem, snaží napodobovat profesní esa typu Guye Ritchieho či mistra v budování rozbitých vyprávění QT a jeho následovníky/uslintané nohsledy. Co na tom, že se na absolutně nulový scénář nechala zlákat silná herecká sestava, z níž to ti rozumnější koupili hned na začátku vyprávění. A co na tom, že celý snímek ztrácí dech hned po první klíčové scéně. Nebýt epileptického střihu a smrtelné stopáže, dokázal by se intelektuálně nezatížený recipient bavit černohumornými scénami, kvalitním písničkovým výběrem a rozkošně bezradným (čti tupým) Kevinem Costnerem.