ExRusikk

Velmi solidní zpracování případu pro lidi, kteří ten proces nesledovali. Autorům dokumentu se poměrně daří držet nestrannost (občas trochu na sílu), a to i přesto, jak hrozně jednostranný názor tehdy létal internetem (Depp W). Nápad se zapracováním lawtuberů, mnoho z nichž si tehdy takřka z ničeho vybudovalo statisícová internetová publika, je v teorii zajímavý, ale reálně je autoři použili jen jako průvodní scény k jednolivým aktům. To je celkem škoda, je to nevyužitý potenciál, protože právě tahle scéna měla tehdy největší vliv na tvorbu veřejného mínění (a ne armáda botů, jak naznačuje dokument).

Vypadá to, že půlka lidí tady hodnotí samotný přenos, a druhá půlka tu hodnotí to, jak se jim nezamlouvá vítězka. Vyhrála to Netta, která dostala nejvíc hlasů od diváků, love it or leave it. Její tvorba je ovlivněna moderními směry, a to se nemusí líbit každému. Ale je dobré si neplést to, že se vám něco nelíbí s tím, že je něco špatné. ... A teď k mým 4*. Eurovize zvládla hromadu živých vystoupení narvat do jednoho pořadu bez větších zádrhelů a chyb (pominu-li vběhnutí fanouška na stage, to byl velkej lame pořadatelů). Na to, že byla stopáž více než 3 hodiny, vše běželo velmi svižně. Moderátorky zvládly svou roli na jedničku - působily profesionálně, rozhovory zvládly udělat zajímavé a zároveň je rozumně časově krotit, a nechybělo ani trochu toho vtipu. A výsledek Mikolase Josefa byl příjemným překvapením na závěr. ... Jedna osobní poznámka - Netta si mohla nechat ty kecy o zvolení rozdílnosti pro sebe. Zbytečně z hudební akce dělala sociální agitku.

Zdá se mi, že největší chybou tohoto seriálu je jeho název. V první sérii byl hlavní dějovou linkou milostný trojůhelník, okolo toho se odehrávaly příběhy vedlejších postav a na pozadí byla snaha všech studentů stát se idoly. Pokud se chcete podívat na nějaké romantické drama ze školního prostředí, Dream High 2 nebude ta správná volba. Druhá série je pořád drama, avšak mnohem více zaměřené na příběhy studentů, kteří si narážejíce na mnohé překážky jdou za svým snem, zatímco vztahové dějové linky hrají druhé housle. Minimálně já tak chápu rozdíl v reakcích na první a druhou sérii. Seriál mě docela bavil. Stejně jako v první sérii mě asi nejméně zajímala (paradoxně) hlavní ženská postava. Její chování bylo prostě příliš málo uvěřitelné, což mě při sledování jejiho příběhu dost iritovalo (jenom vnitřně, vlasy jsem si netrhal). Takže jsem si mnohem více užíval příběhy ostatních. Vyloženě jsem si užíval části věnované Jiyeon Park, které jsem naopak věřil všechno, co udělala. Děj není moc konzistentní, někdy se žene velkou rychlostí, a někdy zase dlouhé desítky minut sledujete zvláštní dějovou výplň. I přesto mě však seriál nijak výrazně nenudil, a šestnáct dílů mi uteklo jako voda. Důvod, proč jsem se do seriálu pustil, je hudba. Dočkáte se samozřejmě spousty kpop songů, které jsou sem tam proloženy i něčím ze západu, což je velice sympatické. Možná to není ta nejlepší hudba, kterou jste kdy slyšeli, ale některé písničky mají své jedinečné kouzlo. Zmínit bych měl samozřejmě B Class Life, která je hudebně to nejlepší z celého seriálu. Není to žádné nadčasové dílo, ale zato dokázala vyvolat přesně ty pocity, které vyvolat měla. A to je taky umění. Seriál se mi líbil jako příběh nekolika studentů, kteří si jdou za svým snem. Nečekal jsem dokonalý seriál, nečekal jsem dokonalou milostnou zápletku, a nečekal jsem ani to, že bych po zhlédnutí s nadšením obcházel své kamarády se skvělým tipem na seriál pro dlouhé zimní večery. A ani jsem to nedostal. Co jsem dostal je seriál, který mě dokázal rozesmát, seriál který mě dokázal rozbrečet, a seriál, při jehož sledování jsem se cítil dobře a zapomínal jsem na čas. Pokud něco takového hledáte, neváhejte ani chvilku, a pusťte se do něj. Filmů a seriálnů, které se ve velké míře věnují hudbě, je velmi málo, a tak dávám zpravidla šanci i těm, které se nedočkají zrovna kladné odezvy. Hudba je totiž něco, co mě opravdu hodně baví. A je fér přiznat, že i to je jeden z důvodů, proč jsem dal seriálu plný počet