bierce

bierce

okres České Budějovice

13 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 5
    • 6.11.2020  04:01

    Hodně vtipná satira na americký středostavovský způsob života s (pro diváka neseznámeného s tvorbou bratrů Kucharových) nečekaným a poněkud dada zakončením. V hlavní roli lehce přesluhující, i když jak jsme na začátku upozorněni "very talented and lovely", MILFka Floraine Connors, která se kvůli netečnému manželovi rozhodne utopit ve vaně. Když se jí to nepodaří, vydá se do parku a sbalí mladýho floutka, co vypadá jako jeden ze tří sígrů z Neználka ve Slunečním městě, ovšem po menší plastice tváře. Téměř minutu dlouhá scéna, kde se schyluje k polibku, aby byla v zásadní moment střižena scéna se seroucím psem, je k nezaplacení. I přes to, že většina zdejšího obsazení (přesněji řečeno 3 herci ze 4, nepočítaje v to psa) vypadá a hraje jako exponáty z nějakýho panoptika nebo lehčího filmu Johna Waterse a na konci se to iracionálně překlopí do béčkovýho filmu ve stylu Eda Wooda, je to veliká legrace s velice osobitým stylem. A navíc byla má anglická slovní zásoba obohacena o vskutku renesanční slovo 'sluck'.

    • 4.11.2020  02:57
    Farsa (1974)
    ***

    Notně bizarní "pokračování" Červené Karkulky. Ta už je zde ženou v letech, psychicky značně poznamenanou manželstvím s nenažranou "sviňou", jejíž jediná aktivita je omezena na obludné žraní klobás, krkání a bzdění. V okamžiku nejvyššího zoufalství si proto povolá na pomoc myslivce, který ji už kdysi za mladých let zachránil z vlčích útrob. Loutky ztvárňující postavy a vlastně celá scéna působí jako něco mezi Švankmajerem, bratry Quayi a Včelími medvídky. Díky vizuální spřízněnosti s prvními dvěma vzory jsem zpočátku očekával jistou míru "artu", ale jde spíš o nenáročnou loutkovou exploitation báchorku s dvěma morálními ponaučeními, jež zní "nezačínej si nic s holkou, co má za kamaráda myslivce" a "neber si za manžela svini".

    • 15.10.2020  12:13

    Burcující dokument snažící se skrze náhled do obyčejného pouličního života jakožto i intimní portrét nuzných příbytků několika místních usedlíků upozornit na otřesné životní podmínky v tehdejší pařížské periferii Aubervilliers. Asi není náhoda že Prévertův styl je dnes označován za poetický realismus. Záběry na děti hrající si v ruinách domů a skákající bezstarostně do Seiny, v níž plave kočičí mršina tento zdánlivý paradox výstižně vykreslují. Film rovněž skvěle zafungoval coby autentická dobová ilustrace k paralelně čtené Smrti na úvěr od Célinea.

    • 6.5.2020  18:07
    London Moods (TV film) (1961)
    ***

    Russellova raná, tematicky poněkud rozháraná montážní rozcvička ukazující, jak je zřejmo z názvu, Londýn v jeho rozličných náladách. První polovina zabírá především život v centru a na ulicích, turismus, výkladní skříně obchodů a reklamy s mnoha popkulturními ikonami tehdejší doby. Druhá část po přesunu pozornosti na městské periferie zpomalí a nese se ve výrazně lyrickém duchu s typickými záběry na květenu v kontrastu s brutalistní architekturou, mihotající se vodní hladinu atd. Dělá to na mě dojem, že Russell se tak trochu pokoušel o svou verzi městské symfonie inspirovanou avantgardními filmy převážně 20. let. Sympatické je, že už zde je vidět Russellův humor, např. když po úvodních cca 2 minutách krátkých ilustračních záběrů film mírně zpomalí a zaměří pozornost na stručnou sekvenci s několika zástupci Mods. Ve scénách z fitnesscentra je zase z několika záběrů jasně patrná perverze, naplno propuknuvší v některých pozdějších filmech.

    • 1.4.2020  07:04

    Pustil jsem si to před spaním, v brzkých ranních hodinách a s nulovým povědomím co se to vlastně chystám sledovat. A byl jsem překvapen, dokonce velmi překvapen a v jeden moment až šokován, což se mi u filmu dlouho nestalo. Začátek je ještě nevinný. Sleduje Juliet, mladou dívku, která právě přijela do Paříže kvůli studiu na vysoké. Navštíví přítelkyni Lucile a poté se ubytuje v levném hotelu. Juliet nedává najevo emoce a působí dost apaticky, mimoto však působí poměrně normálně. Tento pocit se však po příchodu na hotel začíná hroutit. První známka, že něco je jinak nastává při čištění zubů, kdy kamera zabírá umyvadlo do kterého náhle vyteče značné množství krve. Několikanásobně větší než by bylo obvyklé i při hodně silném zánětu dásní. Kamera však neukáže odkud krev pochází, což diváka zvláštním způsobem znejistí. Juliet to pouze suše okomentuje slovy, že "po příchodu do Paříže ztratila hodně krve". Následuje krátká cesta do školy, během které je možno vidět několik oprýskaných zdí s revolučními nápisy typu "Pryč s imperialismem" nebo "US=SS". Další scéna je hodně nepříjemná. V hotelové recepci si Juliet všimne správcova kotěte a vezme ho do svého pokoje. Sundá ze skříně černý kufřík plný skalpelů, nad umyvadlem kotě rozřízne a krev nechá natéct do skleničky. V tenhle moment už je zřejmé, že není úplně normální. Tato a jedna z dalších scén, kdy je uklizečkou přistižena při pití krve, přičemž z obou koutků úst jí stékají krvavé krůpěje, nahrává teorii, že trpí jakousi zvláštní formou vampirismu. To ale není všechno. Vychází totiž najevo, že krom občasného samovolného krvácení a pití krve, má i silné sklony k sebepoškozování, které jí možná přináší sexuální uspokojení, kterého z jistých náznaků pravděpodobně není schopna docílit tzv. normálním způsobem. Film má hodně znepokojivou a zvláštní atmosféru. Toho je docíleno jednak vykloubeností a zároveň nedořečeností situací a děje obecně a v druhém plánu pak absencí hudby a prací se zvukem. Zvuk vycházející z dění na plátně je často potlačen na minimum nebo úplně vypuštěn a namísto toho je slyšet např. jen nekonkrétní šum z momentálního prostředí. Navíc žádná postava ve filmu nemluví a vše je komentováno pouze subjektivním monologem samotné Juliet. Mimochodem, Juliet Berto, její herecká představitelka, je hodně zvláštní. Nevím čím to je, možná tím nepřítomným a lehce vyšinutým pohledem očí, ale napadá mě, co jiného kromě křestního jména může ještě sdílet s touto svou postavou. Vůbec bych se nedivil, kdyby si tuhle roli napsala sama tzv. na tělo. I při zběžném pohledu do její filmografie je zřejmé, že si během své nedlouhé profesní kariéry vybírala poměrně netypické role, čehož je tenhle film, jakožto jeden z prvních, krásným důkazem.

    • 30.3.2020  01:27

    Decentní noir z belgických Antwerp o Victorovi, který v potyčce zabije samozvaného šéfa gangu mladistvých, jehož je sám členem. Ihned po činu se spolu s přítelem snaží zbavit těla, ale protože jsou oba nezletilí a neumí řídit auto, je Victor nucen zasvětit do průseru svou starší sestru. Po dramatické cestě nočním městem se jim podaří dostat se do přístavu a tělo pustit po vodě, ale během akce jsou pozorováni členem místní galerky, který se pochopitelně pokusí využít této situace ve vlastní prospěch. Z dnešního pohledu je zřejmě nejznámějším jménem hereckého ansámblu začínající Sami Frey, který přesvědčivě ztvárnil naivního a nezkušeného Victora. Je docela vtipné pozorovat, jak s neschopným pohledem pozoruje své blízké, kteří se vinou jeho hlouposti propadají stále hlouběji do zoufalé situace. Na Juliette Mayniel, která hraje Victorovu obětavou sestru se taky nekouká špatně a nakonec třetí do party výrazných tváří, Folco Lulli. Ten si svého stárnoucího slizouna, kterému se naskytla možnost omakat si mladý masíčko, hodně užívá a především jeho společná svlékací scéna s Juliette je luxusní. Film má mimoto krásnou černobílou kameru, zabírající Antwerpy převážně v pozdně noční a brzké ranní době. Ostatně film jsem stáhl na základě jediného screenshotu, zachycujícího pustou křižovatku v jitřním oparu. Za zmínku ještě stojí úvodní chanson Charlese Aznavoura a hodně rozjetá rock'n'roll píseň zahraná mladým Danyelem Gérardem, který si zároveň střihl jednoho z členů gangu. Trochu mi vadil závěrečný deus ex machina zvrat a téměř úplná absence policie či jiných kontrolních složek, což trochu snížilo uvěřitelnost příběhu. Ale i přesto by si tenhle zapomenutý kousek zasloužil víc pozornosti. Za mě tak 3,5.

    • 29.3.2020  06:19

    Vtipný kraťas kde sovy nejsou, čím se zdají být. Špion se připravuje k odjezdu na tajnou misi do Prahy. Jeho manželka, která už podobnou situaci v minulosti několikrát zažila, se snaží vyzvídat, ale marně. Manžel ji vždy suverénně odbude, třeba argumentem o tajných odposleších. Ihned po jeho odjezdu však vychází najevo, že i manželka má svá tajemství, a to když se u ní doma objeví podivný muž s vizáží tajného agenta... Film těží především z dobře napsaných dialogů a typově skvěle vybraných představitelů hlavních rolí. Především Dorothy Tutin v titulní roli špionovy manželky a její protihráč (nebo spoluhráč) ztvárněný Vladkem Sheybalem jsou ve svých rolích výborní a očividně si je dost užívají. Plusem je i skvělá hudba odkazující samozřejmě k žánru spy-filmu. Závěrečná pointa převrací vše na ruby, přičemž divák pravděpodobně vycítí poměrně brzy, že vše nebude úplně tak jak se zdá. Takže ač nejde o nic zásadního, typicky britský styl, inteligentní humor a velmi úsporná stopáž dělají z tohoto dílka perfektního adepta na krátký odpolední film ke kafi, třeba namísto příšerných Bakalářů.

    • 27.3.2020  18:33

    Smutek antropofágů. Černobílý, obscénní, bizarní, surrealistický až dada. Podobenství? Možná, ale osobně si nejsem úplně jist jeho poselstvím, snad krom jisté kritiky konzumního způsobu života. Podle velmi skromných útržků informací, co se k tomuhle dílku dají najít online, jde o jakousi alegorii na Kristův příběh. Při zpětném pohledu jsem schopen najít určité analogie, ale po pravdě, během sledování jsem nic takového neviděl a ani mě nenapadlo něco podobného hledat. Ostatně, film začíná v jakési zarostlé zahradě se stromy, z kterých slezou dva muži a zapředou nenucený rozhovor o práci. Ten mladší sdělí druhému, že pracuje coby "producent" v restauraci podávající lidské exkrementy a že je to momentálně velice populární trend. Následují titulky načmárané na nahém ženském a mužském těle, a rázem jsme v oné restauraci, kde vidíme onoho mládence společně s dvěma jeho kolegy, kterak "produkují" další porce pro nenažrané osazenstvo podivného restaurantu. Bonnet, jak se onen mladý muž jmenuje, pak začne vyprávět, jak se do této situace dostal. Rázem jsme v místnosti plné mužů, z jejichž středu jeden vystoupí, začne zpívat obscénní píseň a v reakci na to je ostatními usmrcen, aby se znovuzrodil tentokrát už jako Bonnet. Zdá se však, že reinkarnace je obzvláště těžký zločin a Bonnet je tak hnán, a zde spatřuji onu potenciální biblickou alegorii, na Kalvárii, na jejímž vrcholu je donucen vrátit se do lůna ženy, která je následně kamenována. Příběh, pokud zde vůbec je a já ho chápu správně, není úplně v chronologickém sledu, nicméně následuje zřejmě opětovné zrození a pak už jen návrat do restaurace a trudný konec. Oproti Bonanově o dva roky mladšímu dlouhometrážnímu opusu La femme bourreau, který už výrazně pracuje s motivy žánrového exploitation filmu, má Tristesse des anthropophages, i přes značnou obscenitu, blíže k artovému filmu a rovněž je zde silně cítit buřičská, až revoluční nálada, která nedlouho poté veřejně eskalovala v ulicích. Pravděpodobně i z těchto důvodů byl film ihned po dokončení zakázán francouzskou cenzurou. A mimochodem, označení horor je v tomto případě úplně mimo. Jediné co by snad tuto škatulku hodně vzdáleně ospravedlňovalo je účast Jeana Rollina, který zastával funkci producenta a rovněž si střihl epizodní roličku hosta v hovnožroutském podniku. Ve výsledku solidní a hodně svérázný úlet v němž stojí za to ještě zmínit krásné konečné titulky.

    • 26.3.2020  06:31
    Subway (1968)
    ****

    Téměř deníkový záznam cesty Bostonskou podzemkou v lehce experimentálním duchu. Namísto chronologické posloupnosti sleduje dění ve vagonu spíše paralelně, v různých časových rovinách, s občasnými prostřihy na plachtící racky, odlesky světla apod. Coby hlavní objekt autorčiny bolexky figuruje její sedmiletý synovec, pozorující městský ruch konce šedesátých let. Pro podobné filmy, umožňující pocítit autentickou atmosféru doby a místa, navíc ve spojení s přidanou hodnotou perfektní montáže, mám velkou slabost.

    • 25.3.2020  21:52

    Film od fanouška pro fanoušky. Pro kohokoli, kdo se nevěnuje sběratelství vinylových desek a současně neholduje hc/punk hudbě primárně 80. a 90. let, bude tohle naprostá ztráta času. Ovšem ani pro ten zbylý, minimálně v Čechách velmi úzký segment, to není žádná výhra. Režisér vyzpovídal poměrně velké množství lidí, téměř bez výjimky pouze muzikanty a sběratele desek v jednom. Vystupují tu lidé z dnes už klasických kapel jako Black Flag, Minutemen nebo Dead Kennedys, zatímco mladší generaci zastupují např. The Bronx, Big Bussiness nebo Sunn O))). Problém je, že celá koncepce je značně stereotypní a nenápaditá. Připomíná to dotazníky v punkových zinech, kdy zpovídaný dostane pár stručných otázek na které odpoví. Konkrétně v tomto případě jde o první koupenou desku, oblíbený record store z mládí a obligátních 5 desek na opuštěný ostrov. Nejvíc mě bavil klasicky ukecaný Biafra a Kira z Black Flag, protože byla v totální opozici vůči všem ostatním a protože má ráda The Argument. Vzhledem k názvu jsem očekával větší zaměření na konkrétní desky a třeba i bližší náhled na grafickou stránku vinylu. Škoda.

    • 24.3.2020  04:07

    Už nevím co mě na tomhle filmu zaujalo a přimělo mě ho stáhnout. Kdybych se o Robertu Kramerovi nedozvěděl až díky shlédnutí tohodle filmu, tipl bych si že to bylo právě jeho jméno. Ale ať to bylo jakkoli, jsem rád, že jsem to udělal. Je totiž naprosto zřejmé, že Kramer byl člověk s jasnou a svébytnou tvůrčí vizí. Prakticky celý příběh se odehrává na roller derby stadionu nebo v jeho těsné blízkosti a sleduje primárně Serge a Nelly, mladý pár trávící většinu svého času právě zde. Zatímco Serge působí racionálně s realistickým náhledem na svět, Nelly je impulzivní a ochotná překračovat hranice, aby dosáhla svého cíle, čímž je cesta do Chicaga na mistrovství v roller derby. Zásadní překážkou v této cestě jsou chybějící peníze, což ovšem Nelly nebrání aby neustále nepřicházela se zoufalými a naivními nápady jak je získat. Na stadionu, který je vlastně jakýmsi zvláštním mikrokosmem s vlastními pravidly se ale pohybují i další postavy. Jednou z nich je i starší reportér, který coby častý svědek Nellyiných zoufalých výlevů navrhne mladému páru, že o jejich cestě napíše reportáž a skrze svého zaměstnavatele zaplatí cestovní náklady. Nelly se však zdráhá na tento návrh přistoupit, protože reportérovy motivace jsou poněkud nejasné a navíc do hry vstupuje tajemná dívka, pozorující neustále celou situaci z pozadí. S blížícím se závěrem nabývá celý příběh možná až metafyzických rozměrů. Schválně říkám možná, protože příběh se dá jistě chápat i zcela racionálně. Nicméně Manu, ona dívka v pozadí, působí jako jakási vyšší bytost, která dovede trestat a dovést jiné k prozření. Díky Kramerově vynalézavé práci s mizanscénou a celkové nedořečenosti jednání postav působí závěr filmu, i přes zdánlivou banálnost námětu, málem až tragicky. Nelly dospívá, ztrácí iluze a bez soucitu se zbavuje Serge, který je náhle tím slabším článkem páru, neschopným čelit nástrahám života. I po třech dnech ve mě film stále nějak doznívá. Cítím z něj zvláštní smutek nad bezstarostností mládí, které se už nikdy nevrátí.

    • 21.3.2020  02:04
    Le Horla (1966)
    ***

    Maupassantova Horlu jsem poprvé četl zhruba v 15 letech a dodnes je to pro mě na poli fantastické povídky jeden z nejsilnějších čtenářských zážitků. Nedávno jsem zjistil, že existuje tato adaptace, a přesto že už dávno považuji sledování filmových verzí mých oblíbených literárních děl za činnost zcela zbytečnou, přesvědčila mě nakonec krátkometrážní stopáž a účast Laurenta Terzieffa. Příběh je prostý. Osamoceně žijící muž začíná pociťovat přítomnost jakési neviditelné bytosti, jež je mu neustále nablízku, nakukuje mu přes rameno když čte knihu, v noci mu usedá na postel a rdousí ho a postupně z něj vysává životní sílu. Na rozdíl od staršího filmu Diary of a Madman s Vincentem Pricem, kde z předlohy zůstalo jen základní torzo, je tato adaptace překvapivě velmi věrná. Jedinou změnou je mírná modernizace. Hrdina si nepíše deník, ale namlouvá komentář na magnetofon. S výjimkou neviditelného Horly je postava muže, ztvárněná Terzieffem, jedinou bytostí ve filmu. Kamera ho většinou snímá v pokoji nebo na procházkách přírodou, kde se často s pátravým výrazem otáčí a hledá neviditelné, případě zírá do zrcadla. Chápu, že nároky na herce, který musí sám ztvárnit postupný propad do šílenství, kvůli bytosti kterou nevidí, jsou nemalé. Proto ale existují ostatní filmové složky, jmenovitě kamera, zvuk, režie atd., které mají herce podpořit. Což se v tomto případě moc nepovedlo. Je možné, že díky znalosti povídky a jejího silného účinku jsem k filmu trochu shovívavější. Dokážu si tak lehce doprojektovat onu hrůzu z neznámého a bezvýchodnou atmosféru, které později významně ovlivnily i Lovecrafta. To bohužel pro film není úplně nejlepší vizitka, nicméně pokud má někdo nutkavou potřebu vidět zfilmovaného Horlu, tohle je určitě lepší volba než Diary of a Madman.

    • 20.3.2020  00:07

    Film z počátku klame a začíná jako stručná exkurze do historie komiksového média v Itálii. Pokrývá počátky stripu v denním tisku a mimořádně populární dobrodružné "pulpy" typu Flashe Gordona a Fantoma od sklonku nultých let dvacátého století přes útlum způsobený cenzurou během války až po nebývalý rozkvět na přelomu 50. a 60. let. Zhruba ve třetině filmu a současně s rokem 1965 ale přichází na scénu zásadní jméno italského komiksu Guido Crepax a film od tohoto momentu obrací směr a soustředí se už výhradně na něj. Detailně se rozebírá vliv kinematografie a popkultury na styl jeho kresby a strukturu komiksových prací, zmiňuje se spolupráce s režisérem Tinto Brassem a postupný příklon k námětům s výraznými prvky surreálna a erotična. Z formálního hlediska je film zajímavý tím, že se i přes poměrně obsáhlý komentář zcela vyhnul přítomnosti jakýchkoli komentátorů. Namísto toho je až na dvě krátké ukázky z Eisensteinova "Alexandra Něvského" a Brassova "Col cuore in gola" poskládán výhradně z větších či menších detailů Crepaxových komiksů a kreseb. A samozřejmě výraznou osobitost filmu dodává i skromně použitá ale šarmantní psych beat hudba Sandra Brugnoliniho. Rád bych viděl podobný film o Kájovi Saudkovi. Oba pocházeli ze stejné generace, začínali víceméně stejnou dobou a jak jejich vlivy, tak témata měly mnoho styčných ploch. A při vší úctě ke Crepaxově tvorbě si myslím, že za odlišných dějinných okolností by se krčil hluboko v Saudkově stínu.

    • 19.3.2020  05:33

    Černobílá lowbudget duchařina evokující éru němého filmu a současně undergroundovou lofi nezávislou estetiku, která ve mě dokázala vyvolat to (ne)příjemné mrazení, známé především z duchařských příběhů předminulého století a tak vzácně se vyskytující v dnešní tajemství zbavené době. Zároveň je zásluhou obou hlavních protagonistek cítit i lehký náznak groteskna a dekadence. V roli nepokojného ducha samotná režisérka a coby její přeživší sestra weird folk hudebnice a ilustrátorka Dame Darcy, která se ve společnosti Bliss Blood z Pain Teens, Darcy Klotz z God Is My Co-Pilot , Barryho Londona z Oneidy a Franka Infanteho z Blondie podílela i na soundtracku.

    • 23.1.2020  03:39

    Děj tohodle kraťasu odehrávajícího se ve Švédsku za dávných pohanských dob je beze zbytku shrnut v samotným názvu. Samotná myšlenka obětování lidského života v zájmu vyššího cíle, konkrétně v tomto případě dobré úrody, potažmo přízně bohů, je minimálně pro současného člověka dost děsivá. Když se k tomu přidá působivá černobílá kamera, bezvýchodná atmosféra nočního lesa, plná děsivých věcí dalece přesahujících prosté myšlení tehdejších lidí a na svou dobu poměrně naturalistické scény, vznikne z toho pozoruhodný film, jež se dá bezpochyby zařadit mezi pionýry tzv. folk horroru.

    • 26.12.2019  06:05
    Dans le vent (1962)
    ***

    Rozkošný dokumentární náhled do pařížských módních trendů od zapomenutého novovlnného režiséra. Uvidíme spoustu ikonických stylových záběrů na mladé pařížanky, oblečené v posledních výkřicích módy a komentující svůj vztah k módě a množství prostředků nutných na její pořízení. Rovněž navštívíme fotosessions časopisu Elle za účasti tehdejších redaktorů, zodpovědných údajně za boom kozaček ve městě. To vše podbarveno instrumentální hudbou Serge Gainsbourga a s cool černobílou kamerou upomínající na ty nejlepší filmy Francouzské nové vlny. Ve výsledku nic zásadního, ale rozhodně roztomilá záležitost.

    • 10.12.2019  02:22

    Nízkonákladová ale vizuálně přesto působivá adaptace epizody z Potockého Rukopisu nalezeného v Zaragoze. Alfons van Worden nachází pod šibenicí s mrtvolami dvou bratrů spanilou Rebeccu, sestru kabalisty, která mu po probuzení z mrákot vypráví příběh svých neúspěšných námluv s dvojicí duchů ze souhvězdí Blíženců. Narozdíl od známější Hasovy adaptace ze stejného roku je tento film pojat formálně netradičněji, místy to zachází až do hájemství experimentálního filmu, důkazem čehož jsou mmj. abstraktní animace Piotra Kamlera. Na mě to funguje jako perfektní lákadlo, abych se konečně pustil do Potockého knihy, nebo případně znovu koukl na Hasovu opulentní filmovou verzi.

    • 19.1.2018  00:50

    Domnělá sériová vražedkyně je popravena, ale vraždy pokračují dál pod taktovkou skutečného vraha, vydávajícího se do víru noční Paříže v přestrojení za ženu. Černobílá kamera sledující vizuálně velmi vděčné lokace v netradičních úhlech a místy nelineární střih svědčí o letmém otisku avantgardy. Pařížské ulice, noční život, častá nahota, sleazy atmosféra, disharmonická hudba, občasné WTF momenty, policejní informátor jménem André Breton, obří reklamní stojna s Barbarellou a závěrečná, téměř třetinu filmu trvající honička po střechách a ruinách Paříže vyvažují trochu nudnou první polovinu.

    • 27.1.2017  03:06

    Téměř čistá abstrakce, kde v barevných skvrnách místy prosvítají povědomé obrysy a tvary. Na chvíli se dost zřetelně objeví i Anaïs Nin, dávná múza Henryho Millera a jedna z průkopnic feministické erotické literatury, která film doprovází četbou své novely House of Incest. Nevím jestli by lepší porozumění onomu textu přispělo ke komplexnějšímu pochopení filmu, pravděpodobně ne. Takže nejvíc na mě zapůsobila hudba. Na dobu vzniku bych řekl, že poměrně revoluční elektronická kompozice, kterou bych tipoval nejdříve na polovinu let šedesátých.

    • 26.1.2017  03:28

    Kompilace oku lahodících scén ze tří kanadských národních parků, která soudě dle samotného závěru musela vzniknout na zakázku coby propagační film. Tvůrce se ale téma pokusil uchopit trochu netradičně a film je tak koncipován jako příběh mladé dívky na letní dovolené, následuje seznámení s charismatickým stopařem, založení rodiny a šťastný život s prvním dítětem. I když ve filmu uplyne minimálně 5 let, děje se tak bez většího vzruchu, všechny scény jsou zasazeny do krásných horských scenérií nebo na prosluněné pláže. Vyjma několika zvolání a jednoslovných dialogů je film prakticky němý, doprovázený téměř výhradně typicky šedesátkovou coctail hudbou. Plyne to vskutku lehce, bohužel je to trochu nuda. Z dnešního pohledu vidím jako přínos především první polovinu, obsahující značné množství scén schopných přiblížit dnešnímu divákovi skrze hlavní představitelku v sexy outfitech ikonická 60. léta.

    • 25.1.2017  02:59
    Silêncio (2007)
    ****

    Taková meditativní road movie ve starosvětsky avantgardním duchu. Má prvotní myšlenka, že si autor během výletu s přítelkyní natočil na starou šestnáctku pár minut hezkých záběrů, které posléze doplnil poetickými, významově poněkud neurčitými mezititulky a geniální pulsující hudbou Throbbing Gristle, se po přečtení rozhovoru s Ossangem stoprocentně potvrdila. Ta hesla dělící jednotlivé sekvence jsou z mého pohledu poněkud zbytečná, ale díky skvěle fungující vnitřní dynamice kamery a jejímu symbiotickému srůstu s perfektní hudbou nic nenamítám. Pohlcující film.

    • 22.6.2016  01:52
    23 Skidoo (1965)
    ****

    Výborná evokace postapo světa zbaveného veškeré lidské přítomnosti. Nejblíž je tomu začátek Boylova 28 Days Later nebo ta Bradburyho povídka o futuristickém soběstačném domě, který i bez lidí pokračuje v normálních denních činnostech. Některé záběry, jako třeba větrný vír v pusté ulici nebo stín houpaček pohybujících se lehce ve větru, bych si mohl pouštět ve smyčce a koukat na ně hodiny. Navíc během úvodních titulků hraje skvělá a na tu dobu dost nadčasová hudba, už jen kvůli ní stojí za to se k tomuhle zapomenutýmu dílku vracet.

    • 23.6.2011  23:18

    Na první pohled nízkorozpočtový, zato ale velice vtipný a sympatický film. Co do žánru, obsahuje Our Man in Marrakesh většinu prvků typických pro žánr eurospy, ale oproti jiným dobovým zástupcům tohoto žánru se pyšní několika výraznými plusy. Jednak je zde k vidění poměrně neobvyklé množství známých herců (pokud se ovšem zaměříme na tehdejší žánrové filmy) a za druhé pak dosti humorně posazený scénář, poskytující hlavní herecké dvojici množství zábavných a jiskřivých dialogů. Tony Randall není zrovna klasickým hrdinou tohoto druhu filmů, výrazně to však vytahuje vtipem a charismatem a s přitažlivou Sentou Berger, která zde byla v nejlepších letech, jim to moc sluší. Jinak Klaus Kinski standartně v roli poskoka hlavního sígra, za kterýho je taky nepřekvapivě Herbert Lom, Margaret Lee to sluší víc než jindy a Terry-Thomas je prostě neuvěřitelnej. Škoda, že nedostal víc prostoru. Co film sráží dolů, je mírná "televiznost", kterou to občas působí. Ve výsledku jde však o nadprůměrnou a rozhodně doporučení hodnou záležitost.

    • 3.4.2011  02:28
    Panta Rhei (1951)
    ****

    Vše plyne. Voda. Mraky. Světlo. Stín. Život. Čistá lyrika doprovázená vkusnou hudbou. Tentokrát střihová skladba v několika místech drhne, skvěle rytmicky vystavěné sekvence se však dají najít i zde. Ve srovnání s tematicky příbuzným, o rok starším, Spiegel van Holland vychází Panta Rhei jako slabší kus. Stejně tak nedosahuje kompoziční dokonalosti Haanstrova pozdějšího oscarového kraťasu Glas. I přesto se ale jedná o klenot zachycující vybroušenou filmovou řečí krásu a dokonalost přírody.

    • 18.3.2011  11:48

    Nádhera. Lyrické obrazy holandské krajiny a města viděné v odrazu vodní hladiny. Obraz se vlní podle intenzity a rychlosti vodního proudu, občas je narušen organickým smetím plujícím po hladině. Na změny rytmu přitom jemně reaguje i zdánlivě nezúčastněná hudba. Ostrý a přitom rozvlněný pohled černobílé kamery působí dojmem impresionistických obrazů. Bert Haanstra za tuto báseň v obraze získal zcela zaslouženě Zlatou palmu v Cannes.

    • 17.12.2010  05:37

    Ani ne dvacetiletý Jean Michel Basquiat hraje hlavní roli v tomto filmu odehrávajícím se v prostředí newyorkských undergroundových umělců. Označení filmu jako dokument není úplně pravdivé. Jedná se totiž zcela jednoznačně o hraný film s prvky fikce. Jeho dokumentárnost tkví především v ukázání zásadní umělecké komunity té doby a ve faktu, že většina účinkujících, včetně Basquiata, zde vystupuje sama za sebe. Film popisuje jeden den v Basquiatově životě. Ten je propuštěn z nemocnice a po zjištění, že přišel o střechu nad hlavou se toulá po ulicích, maluje po zdech a setkává se se známými. Díky tomu může být divák svědkem např. vystoupení new wave kapel Plastics a Tuxedomoon nebo legendární no-wave kapely DNA, jejichž video záznamy jsou značně sporadické. Největší hodnotou filmu jsou dnes bezesporu výše uvedené skutečnosti, na druhou stranu příběhová linie, ač není nijak zásadní nebo originální, má slušné zakončení a rozhodně nenudí. Film měl zvláštní osud, díky finančním problémům zůstal nedokončen a část materiálu se na dlouhá léta ztratila. Až v roce 1998 byl chybějící materiál objeven, díky čemuž mohl být film dokončen a následně v roce 2000 i uveden v Cannes pod názvem Downtown 81.

    • 12.12.2010  16:52

    Adaptace nepříliš známé povídky Franze Kafky, která vyšla v českém překladu jako Strážce hrobky. Osu příběhu tvoří dialog mladého hraběte a strážce rodinné hrobky, s kterým se hrabě seznámí při revizi svých zaměstnanců. Starý muž se silně nalomeným zdravím pak hraběti vypráví jak po 30 let každou noc odolává duchům mrtvých šlechticů, usilujícím o výstup z hrobky a setkání s žijícím zástupcem svého rodu. S postupujícím dějem se však příběh začíná klonit nečekaným směrem, opouští fantastickou linii a samotný závěr je pak velmi zvláštní a poměrně těžko dešifrovatelný, ponechávaje divákovi více možností k interpretaci proběhnuvšího. Veškeré dění se odehrává prakticky pouze v jediné, vznešeně působící, místnosti šlechtického sídla a oplývá nádhernou vysoce kontrastní černobílou kamerou. Se znalostí literární předlohy a případným lepším pochopením příběhu bych hodnocení rád zvedl na čtyři hvězdičky.

    • 9.12.2010  20:43

    Podivnost, z které čiší dekadence na všechny strany. Páteř filmu tvoří sekvence s malířem a fotografem Pierrem Molinierem (který proslul mimo jiné svým výrokem, podle nějž měl sex se svou zesnulou sestrou). Ten je zde zachycen ve své obvyklé podobě, v dámském korzetu, s rudou škraboškou a děrovanou punčochou přes hlavu, přičemž olizuje a hladí polonahou dívku, která ho vzápětí zase štípe do prsou. Scény s Molinierem jsou prostříhány záběry na muže, vyndavajícího si v detailním záběru umělé oko, povalující se nahou zakrvácenou ženu nebo otevřené makety těl novorozenců, určené zřejmě k výuce anatomie. Nejzábavnější je asi montáž záběrů postupně se odhalujícíhího Moliniera a detailu mužského genitálu a v reakci na to ohromený pohled roztomilé holčičky. Celé to doprovází varhanní hudba, upomínající na lunaparkovou sekvenci ze Spalovače mrtvol. Režisér filmu, francouz Jean-Pierre Bouyxou je filmovým kritikem, hercem a občas i režisérem libujícím si v obskurních žánrech. O tom ostatně svědčí i jeho spolupráce s lidmi jako Jean Rollin nebo Alain Payet. Soudě podle tohoto filmu, v míře dekadence své známější kolegy dalece předčí.

    • 6.12.2010  02:18
    Nymphomania (1993)
    **

    Značně syrová "pohádka" o tom, jak nadržený Pan zprzní v lese dovádějící nymfu a skrze svůj gigantický pyj ji připraví o život. O ničem jiném to vlastně není, ale jasně z toho ční autorčin názor na mužské pokolení. Tessa Hughes-Freeland byla částí newyorkského undergroundového hnutí známého jako Cinema of Transgression. Zřejmě nejznámějším členem byl fotograf a režisér Richard Kern, ale patřili sem ještě mimo jiné Nick Zedd, Casandra Stark, Jon Moritsugu, Kembra Pfahler nebo Lydia Lunch. Filmy těchto tvůrců měly společný velmi liberální přístup k zobrazování sexu a násilí a coby materiál 8mm film. Všechny zmíněné charakteristiky jsou pak typické i pro Nymphomanii. Bohužel kromě vcelku lacině podané myšlenky a graficky znázorněného probodnutí zevnitř nemá film moc co nabídnout.

    • 2.12.2010  02:59
    N[eon] (2002)
    ****

    Dave McKean je asi nejvíce znám coby comicsový výtvarník a především pak jako autor obálek fantaskní série Sandman. Trademarkem jeho tvorby jsou koláže kreseb, starých fotografií a různých předmětů, hojně poznamenané digitálními zásahy. Tento výtvarný, ryze osobitý a nezaměnitelný styl se pak silně promítá i do jeho filmové tvorby. Už na samém počátku McKeanovy profesionální dráhy stála spolupráce se spisovatelem Neilem Gaimanem, autorem výše zmíněného Sandmana, a ta s jistými pauzami trvá dodnes. Gaiman má coby literát podobně svébytný styl a jeho vliv je v tomto filmu silně cítit, i když v titulcích uveden není. Jednoduchý děj se odehrává v Benátkách, kterými se toulá stárnoucí muž, přemítající o svém životě. Na jednom náměstíčku však spatří přízrak nahé ženy a začne ho pravidelně sledovat. To ho dovede k činu, který mu navěky změní život. Město na laguně zde vyzařuje atmosféru smutku a pomíjivosti. Nabízí se srovnání např. s Roegovým Don''t Look Now, ale ten je spíše hrůzný, kdežto N[eon] je naopak melancholický a posmutnělý. V každém případě, mmj. i díky hudbě kapely Rachel''s, film způsobuje silnou touhu po návštěvě tohoto magického města, dříve než jej pohltí budoucí N[eon]y.

<< předchozí 1 2 3 4 5